Potopy z indiánských mýtů
Předkolumbovští indiáni zažívali opakovaně záplavy gigantických rozměrů. Dnes už se nic podobného neodehrává a dávné katastrofy přežily jen v pověstech.
Indiáni z údolí řeky Willamette v americkém státě Oregon si vyprávějí příběh z dávných dob, kdy jejich předkové museli před rychle stoupající vodou uprchnout do okolních hor. Údolí zmizelo pod obrovským jezerem a lidé se mohli vrátit do svých zničených tábořišť, až když voda upět ustoupila. Podobné pověsti o velké potopě se tradovaly i mezi indiány kmene Jakama a Spokane. Ti dokonce ukazovali prvním křesťanským misionářům místo, kam jejich předci utekli před vodním přívalem, aby si zachránili holé životy.
O tom, že by na starých mýtech indiánských kmenů žijících v povodí řeky Columbia mohlo být něco pravdy, začal jako první uvažovat před sto lety americký geolog J. Harlen Bretz. Při průzkumu na východě státu Washington nacházel hluboké skalní strže. Jejich vznik si neuměl vysvětlit jinak než působením divokého proudu vody. Málokdo mu tenkrát věřil. Jednou z mála výjimek byl geolog Joseph Pardee. Ten nakonec objevil neklamné stopy po zaniklém velkého jezeře, které vzniklo za přírodní hrází vysokou 800 metrů a dlouhou 37 kilometrů. Jezero dostalo jméno Missoula. Vytvořilo se zhruba před 15 000 roky a při maximální výšce hladiny zabíralo plochu až 7 700 kilometrů čtverečních. Mohlo se v něm nahromadit více než 2000 kilometrů kubických vody. To je polovina objemu dnešního Michiganského jezera ležícího při hranicích mezi USA a Kanadou.
Bretz a Pardee došli k závěru, že se jezero na konci doby ledové opakovaně plnilo vodou z tajícího ledu a sněhu. Přírodní hráz nakonec tlak vodní masy neudržela a praskla. K Pacifiku se pak řítila obří povodňová vlna, která vymílala skalní podloží, unášela balvany a vršila v níže položených oblastech mohutné nánosy sedimentů. Po několik dní teklo údolími tisíckrát více vody, než kolik jí dnes proudí řekou Columbia – největším tokem Severní Ameriky ústícím do Tichého oceánu. Jezero Missoula se během dvou tisíciletí své existence vyprazdňovalo gigantickou povodní zhruba jednou za padesát let. Pohled na strašlivý vodní příval se tak naskytnul každé generaci původních obyvatel.
Stopy po těchto záplavách jsou v krajině patrné dodnes. Údolí řeky Willamette patří k nejhustěji osídleným oblastem státu Oregon. Zdejší úrodná půda vznikla z jemných usazenin přinášených povodněmi z vnitrozemí. Je to dědictví z časů, o kterých vyprávějí indiánské pověsti o velké potopě. Voda z protrženého jezera Missoula však přinášela i velká břemena. Například Willamettský meteorit o hmotnosti 15,5 tuny nebyl objeven v hlubokém dopadovém kráteru. Seděl na nenarušené vrstvě půdy. Původně dopadl zřejmě kamsi na pevninský ledovec v Kanadě. Do údolí řeky Willamette jej postupně zavlekly gigantické povodně.
Detailní představu o údolích zformovaných záplavami z jezera Missoula si mohli vědci udělat zcela nedávno, když oregonský Department of Geology and Mineral Industries použil k jejich zmapování letecké snímky pořízené pomocí LIDARu. Tento přístroj proměřuje krajinu velmi přesně pomocí laserového paprsku. Výsledkem je dokonalý trojrozměrný model krajiny.
Autor: Jaroslav Petr