Postoj vědy k reinkarnaci

Většinový názor je odmítavý, protože proces reinkarnace nelze postihnout lidskými smysly ani zaznamenat přístroji. Argumentují tím, že existence duše jako nehmotného řídícího subjektu a podstaty vědomí je vyloučena především fyziologickou absencí komunikačních možností mezi něčím nehmotným a tělem. V údobích lidstva, kdy populace narůstala podle geometrické řady, byl by duší pro inkarnace i reinkarnace nedostatek. Představa o samovolném vzniku věčné substance s vědomím a s vlastnostmi připisovanými duši, v procesu dělení embryonálních buněk v matce nebo ve zkumavce, je při tom vyloučena – dala by se jinak uskutečnit i její laboratorní velkovýroba. Člověk má dokonalý mozek, v němž může být nejméně 10exp27000000 paměťových neuronových spojů (počet atomů ve známém vesmíru je odhadován na 10exp66). Za duši těla pokládají činnost centrální nervové soustavy s její takovými téměř nekonečnými možnostmi a schopnostmi. Výjimkou v tomto ohledu bývají vědci zkoumající zážitky blízké smrti, spontánní vzpomínky na údajné minulé životy u dětí a zabývající se reinkarnační regresní terapií.

Thomas Huxley, slavný anglický biolog, považoval reinkarnaci za přijatelnou a pojednal o ní ve své knize Evolution and Ethics and other Essays. Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson ve svých knihách. Nejznámějších z nich je Twenty Cases Suggestive of Reincarnation.

Po smrti Iana Stevensona v roce 2007 pokračuje v jeho výzkumu Jim B. Tucker.