Posmrtné stavy v oblasti Ukrajiny

V ukrajinské mytologii jsou důvody k posmrtnému návratu duší značně variabilní. S ohledem na zjištěné výsledky nacházíme jednotnost uvedených tvrzení v tom, že do světa živých se vracejí pouze ti, kteří nemohou nalézt klid své duše, což může mít různé příčiny, které jsme precizovali do následujících kategorií: 

1. stesk pozůstalých a starost o ně
2. křivda spáchaná na zemřelém ještě za jeho života
3. zanedbání patřičných pohřebních obřadů a rituálů
4. předčasnost smrti, na niž nebožtík nebyl připraven – nepřijal svátost (ať již se jednalo o nehodu, vraždu nebo sebevraždu)
5. hříšný život zemřelého, např. ovládání nečisté síly

Do první kategorie příčin jsme zařadili návraty zemřelých dějící se všeobecně z dobrých důvodů, obvykle sem spadá především starost zemřelého o rodinu. Tato představa vychází ze starodávné předkřesťanské tradice kultu předků, kteří bdí nad prospěchem a blahem rodiny i domu. V prostředí centrální Ukrajiny se obdobné atributy váží k mytologické postavě domácího skřítka, tzv. domovyka, který má ekvivalent také v české kulturní tradici: hospodáříček či domovníček, který může být mj. chápán také jako duše zemřelého předka. Navrátilová (2004, 294–295) uvádí, že se nebožtíci mohou vracet, „aby dohlédli na chod domácnosti a hospodářství a ochraňovali členy rodiny – jsou to domácí bůžkové (hospodáříčkové)“. Dle obdobných představ může mrtvého zpět přivést také velké truchlení pozůstalých: „Nebožtíci se mohou vracet, pravděpodobně konejší pozůstalé, aby netruchlili“ (narátorka N10, 65 let, Xaverivka). S názorem, že se mrtví vracejí, pokud po nich pozůstalí příliš teskní, souvisí představa, podle níž musí zemřelý sbírat slzy těchto pozůstalých a všude je s sebou nosit. Přílišný pláč a smutek tak může být zesnulému spíše na škodu a brání jeho duši nalezení pokoje.

Druhému typu důvodu pro návrat zemřelého odpovídá následující příběh narátorky Z13 (58, Verchnia Vyznycja), která jej uvedla po krátkém zaváhání („Váhám, jak vám to mám hned říct, … ale alespoň jednou o tom vyprávět můžu“) s důrazem na jeho pravdivost: „Bylo vše doopravdy tak, jak vám popíšu, není to žádný výmysl, žádná náhoda“. Narátorka nám posléze vyprávěla o příhodě, která se udála čtyřicátý den od smrti jejího otce, kdy se za zemřelého tradičně slouží zádušní mše. Během tohoto obřadu, který se konal u nich doma, šla narátorka na půdu, kde měli nachystáno občerstvení pro přítomné hosty. Dle jejích slov zbývaly přesně tři hodiny do uplynutí čtyřiceti dnů od smrti otce, když „v ten okamžik vypadla z komína jedna cihla. Bylo to velice divné, protože tam držela dobře a nebylo možné, aby jen tak vypadla… navíc vypadla s takovou silou, že prohnula půdu… všichni ten úder slyšeli“. Narátorka je přesvědčená, že vypadnutá cihla narušila klid z určitého důvodu. Podle ní to znamenalo, že duše jejího otce byla stále přítomna v domě, že doposavad nenalezla klid. Důvodem nespokojenosti duše měla být křivda spáchaná na jejím otci v minulosti a související se záběrem jeho půdy, s nímž opětovně projevoval nesouhlas i krátce před svou smrtí. 

Třetí typ důvodů návratů duší zemřelých koresponduje se zjištěními Lévy-Bruhla při výzkumech preliterárních společností: „I když však duše definitivně opustila tělo a smrt nastala, nový zemřelý proto ještě není oddělen od svých blízkých. Naopak, zůstává v blízkosti vlastního těla a sama péče věnovaná jeho tělesným pozůstatkům je dána vědomím, že dotyčný je přítomen, a nebezpečím, které by pozůstalým hrozilo, kdyby s ním nenakládali podle závazných zvyklostí“ (Lévy-Bruhl, 1999, 47). Pokud po smrti nějakého člověka nebyly vykonány s patřičnou úctou pohřební rituály a obřady, pak duše zesnulého rovněž nemohla dojít pokoje a vracela se do světa živých. „Proti tomu existovala jediná obrana: rigorózní provedení všech úkonů, nezbytných k uspokojení veškerých potřeb zemřelého“ (Navrátilová, 2004, 234). Podle čtyřiaosmdesátileté narátorky Z1 z obce Bukivcovo se mrtví mohou vracet, pokud jsou špatně pohřbení, tj. pokud nejsou dodrženy dané zvyklosti: „Když se pohřbívá, je třeba jej s modlitbou pohřbít, jak Bůh přikázal“. Duše takto „špatně“ pohřbených se pak vracejí proto, aby si vyprosili modlitby, případně odpuštění, které jim nebylo dopřáno. „V ústní tradici zaznamenáváme příběhy, v nichž se duše zpravidla zjevují ve snu, ale i v smyslové podobě, žádají někoho z blízkých či cizí osoby o modlitbu, o odsloužení mše svaté nebo vykonání poutě do některého svatého místa“ (Navrátilová, 2004, 160). Narátor Z40 (41 let, Perečyn) k tomu uvedl: „Když člověk umře a někdo mu za něco neodpustil, tak se duše nemůže přenést na onen svět a čeká, až tomu člověku ten dotyčný odpustí… Proto když člověk umírá, každý by mu měl všechno odpustit“. Zásadnější roli nicméně dle výpovědí našich narátorů hraje v náboženském prostoru tradiční Ukrajiny modlitba. Skrze modlitbu je možné léčit různé nemoci, bránit se proti negativní moci čarodějnic, ale také poskytnout nebožtíkům pokojný odchod ze světa živých, respektive vykoupení z očistce. Mrtví se ukazují „tam, kde žili a zhřešili, a teprve očistec jim dává možnost svou vinu odpykat – za předpokladu, že živí budou za ně orodovat modlitbou, svěceninami, milodary a dalšími 15 dobrými skutky“ (Navrátilová, 2004, 293). Tak nám narátorka Z9a (78 let, Verchnia Vyznycja) vyprávěla o sousedce, která žila sama, nikoho neměla, a když zemřela, tak se za její duši nikdo nemodlil. Narátorka se domnívá, že duše této ženy nenalezla klid a spatřuje v tom možnou příčinu následné autonehody mladého chlapce: „Nikdo se za její duši nepomodlil, právě to mohlo ovlivnit i smrt toho mladého chlapce, odbylo se to na něm. Bylo třeba dávat na mši za tu starou paní a nikdo to neudělal“. Dle slov narátorky může duše zemřelého prosit i prostřednictvím jiného člověka, obvykle skrze dítě, které se začne chovat neklidně apod. Na tomto případě si lze povšimnout také jisté spojitosti mezi návratem zemřelé osoby a smrtí někoho dalšího. V tradičních představách, které mj. popsal také Lévy-Bruhl (1999, 49) při studiu přírodních národů, existuje obava z toho, aby se nebožtík „nepokoušel vzít s sebou jednoho nebo i více pozůstalých“

Dalším typem důvodů pro návrat zemřelých je jejich nepřipravenost na smrt. Jedná se tedy o smrt neočekávanou, náhlou, při níž zesnulý neměl možnost vyřídit si poslední záležitosti, přijmout svátost posledního pomazání, získat odpuštění. Řadíme sem zemřelé při nehodách, ale specifickou skupinu zde zaujímají především sebevrazi. Obava z návratu duše člověka, který zemřel nepřipraven, rovněž souvisí s působením zlých démonů a nečistých sil. Nepřipravenost znamená potenciálně snazší podlehnutí zlým démonům (tělo není chráněno svátostí). „Vedle těch, kteří se ocitli na scestí, neboť se vymkli zákonům řádného života (vrazi, zločinci a další provinilci), byli nebezpeční také jedinci, již ukončili svůj život náhlým, násilným nebo jinak nepřirozeným způsobem, za tajemných nebo nešťastných okolností. Jejich smrt vzbuzovala strach a znepokojení. Byla považována za důsledek působení nějaké negativní duchovní síly (např. zlých démonů). Duše těchto tzv. nečistých zemřelých nenacházely po smrti pokoj, vycházely z hrobů, vracely se na zem a strašily“ (Navrátilová, 2004, s. 292). Také naši narátoři se shodují v tom, že duše těch, co zemřeli neočekávanou smrtí, se vracejí a různým způsobem straší. Narátorka Z22 (60 let, Sjurte) se s námi podělila o příběh, který jí vyprávěl její otec: Nedaleko od místa, kde bydleli, existuje místo, kde před časem tragicky zahynul člověk, a od té doby zde prý pravidelně o půlnoci svítilo z dálky viditelné světlo a bylo slyšet hluk podobný jedoucímu vozu. Zaznamenali jsme také příběh o starci, který zemřel a pořád se objevoval: „Nikdo ho neviděl, ale v noci velmi klepal, dělal rámus – na půdě. Ale potom se lidé velmi modlili, aby už nestrašil. Jeho duše nenašla pokoj, proto se projevovala,“ popsala narátorka Z28 (75 let, Čornoholova). Pozornost budící kategorii představují sebevrahové, kteří, stejně jako tragicky zemřelí, nedožili svůj vyměřený čas. Narátor Z40 (41 let, Perečyn) uvádí, že na Ukrajině existuje ve vztahu k sebevrahům taková tradice: „Když se člověk oběsí, tak lidé si rozeberou ten provaz, na které se ten dotyčný pověsil. Provaz rozřežou na malé nitky a potom je přinesou čarodějnici, která s ním umí dělat různé čáry. A ten ďábel, který donutil člověka k sebevraždě, začne těm lidem pomáhat“. Obecně se můžeme setkat s pověrou o čarovné moci předmětů, které byly s oběšeným v nějakém kontaktu, což souvisí s tím, že jeho osobu spojovali s ďáblem, který má dle lidové víry povinnost sloužit tomu, kdo má tyto věci u sebe (Navrátilová, 2004). 

Poslední typ důvodů, proč se nebožtíci vracejí do světa živých je spojen s představou, že se jednalo obecně o hříšné jedince. Narátorka Z8 (84 let, Bukivcovo) vyprávěla o zemřelých, kteří se po smrti objevovali za účelem nahánět živým strach a hrůzu. Podle ní se jednalo o lidi, kteří se nějak provinili proti Božímu zákonu: „To byli hříšní lidi, které pán Bůh po smrti nepřijal, a tak sem přišli strašit lidi“. Sama soudí, že se to v dnešní době již neděje. To dokládá také tvrzení narátorky Z25 (81 let, Nevytske): „Kdysi se říkalo, že straší, ale teď už ne, naši mladí už nad tím zvítězili, už se nebojí“. Také v literatuře se setkáváme s názory, že na svět se vrací jen duše hříšných lidí, které ovládnul ďábel a které pak ve světě živých pokouší k hříchu další lidi. Proto je zapotřebí nechat za duši každého zemřelého odsloužit mši, aby byla duše klidná (Кононенко, 2011).

Jednotlivé typy důvodů, které jsme výše podrobně rozebrali, naznačují, že se lidé před návraty zemřelých snažili různými způsoby chránit. „Mocným ochranným prostředkem byla samozřejmě modlitba“ (Navrátilová, 2004, 306). Je zapotřebí „jít za knězem, on přečte modlitbu a ono to přejde“ (narátorka Z1, 84 let, Bukivcovo). Rovněž narátorka Z33 (35 let, Perečyn) je toho názoru, že „modlitba jim má ulehčit odchod na onen svět“, proto je třeba sloužit zádušní mše, chodit do kostela, zapálit svíčku a modlit se, aby duše našla pokoje a odpustila pozůstalým, pokud v rodině existovaly nějaké spory. Jsou zaznamenány i příběhy o tom, jak nebožtíka překvapit a navždy se ho zbavit, nebo představa, že je zapotřebí jej připoutat posvěceným opaskem a pozvat kněze, aby jej pokropil svěcenou vodou (Кононенко, 2011). „Často se spojovalo více magických prostředků dohromady nebo se kombinovaly s církevně náboženskými symboly a úkony (kříž, modlitba, svěcená voda a křída, bohoslužba, zvonění aj.), které měly jejich účinnost ještě posílit“ (Navrátilová, 2004, 307). Je zřejmé, že tyto představy byly opět ovlivněny náboženskou vírou. 

Česká antropologie 65/1, Olomouc, 2015