Popis Tunguzské události

Obyvatele centrální Sibiře u řeky Podkamenaja Tunguska ozářilo silné světlo, do něhož se ani nedalo podívat. Pak se ozvala série výbuchů a vysoký sloup prachu a dýmu z požáru se zvedl k nebi.

K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7:15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet objektu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto objektu atmosférou pozorován i na českém území v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem.

Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km²; rozbíjel okna domů, odhazoval osoby a zapaloval na nich oděv ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra 70 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a dlouho hojily.

Zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy. 

Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT. V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.
 

Co vlastně nad Sibiří před sto lety explodovalo, není dodnes zcela objasněno. Vědci se domnívají, že to byla planetka nebo kometa. Dosud se však nenašel jediný kus meteoritu a pravděpodobně ani kráter. Loni sice skupina italských geologů publikovala článek, ve kterém tvrdili, že dlouho hledaný kráter nalezli, ale jejich hypotéza zatím nebyla potvrzena. Tímto kráterem má být zhruba třísetmetrové jezero Čeko vzdálené asi osm kilometrů od epicentra výbuchu. Zastánci meteoritu mají jasno. Tvrdí, že nad Sibiří přeletěl chondrit, kamenný meteorit s křehčí strukturou, a proto se z něj - na rozdíl například od meteoritů, které jsou z železa a niklu - nenašly trosky ani kráter.

Otřesy pocítil celý svět!
Na rozsáhlé ploše tajgy vypukl požár. Staleté stromy byly do vzdálenosti 25 km od epicentra povaleny (zhruba na ploše 2200 km čtverečních) a vytvořily neprostupnou vrstvu. Pozdějším leteckým snímkováním se zjistilo, že polom má tvar nepravidelné elipsy a stromy leží radiálně vyvrácené z kořenů, vrcholky směrem od středu místa zkázy. A co je nejzajímavější – v samotném centru výbuchu stromy nepadly, neshořely –  zůstaly stát (podobně jako v Hirošimě). Holé, jako telegrafní sloupy, i když v okruhu dvaceti km byla tajga doslova vypálená…
Otřesy půdy zaznamenaly seizmografy všech evropských a amerických stanic a rázová vzduchová  vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dostihla barografy observatoří v Irkutsku, vzdáleného 970 kilometrů, za jednu hodinu, Postupimi, vzdálené 5000 kilometrů, za 4 hodiny a 41 minut, Washingtonu za 8 hodin. Konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována německými vědci v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.
Nad desítkami milionů čtverečních kilometrů této planety náhle plula lehká, průzračná stříbřitá oblaka, jinak úkaz natolik vzácný a prchavý, že jej ještě dnes jak vzácnost sledují z oběžné dráhy kosmonauti.
Množství zvířeného prachu, odhadovaného na 4 tisíce tun, putující atmosférou, rozptýlilo sluneční paprsky, a tak uprostřed léta nastaly „bílé noci“ i tam, kde je ještě nepoznali. Ještě deset dnů po katastrofě se daly bez osvětlení až v Londýně číst o půl noci noviny…
Pravda, „normální“ stříbrná oblaka se vyskytují ve výškách nad 80 km. „Bílé noci“ v Londýně způsobily stříbřité mraky plující ve výškách kolem 50 kilometrů.
Ale co vlastně bylo při této sto let staré katastrofě, známé dnes jako Tunguzský meteorit či Tunguzský fenomén „normální“?

Co zažili Evenkové
V oblasti, nad kterou světelná „koule s chvostem“ přelétla, se třásla země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka či ikony a police, zdi pukaly. Ve vzdálenějších místech, kde těleso viditelné nebylo, slyšeli lidé onen hromový rachot (supersonický třesk?), který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí v tu chvíli uvěřilo, že nastává konec světa; dělníci v jakutských zlatých dolech přerušili práci a vyfárali, protože ve štolách začalo padat kamení. Vlak, jedoucí po Transsibiřské magistrále směrem do Kanska, strojvůdce Grjaznov při příchodu tlakové vlny zastavil, protože měl dojem, že vykolejil. Po utichnutí detonací prohledávali železničáři vozy a trať, protože pojali podezření, že vybuchla nějaká bomba. To se stalo 600 km od epicentra!
Za několik okamžiků poté, co podivné těleso dopadlo nějakých 800 km severozápadně od Bajkalského jezera, 65 km od faktorie Vanavara (v té době největšího obydleného střediska v okolí) poblíže řeky Čamba, levého přítoku Podkamenné Tunguzky, vznesl se nad obzorem hřibovitý sloup ohně a dýmu. Detonace byly slyšitelné a světelné efekty viditelné v okruhu 750 až tisíce kilometrů.
Do třiceti kilometrů smetla tlaková vlna domy, střechy, porážela lidi. Ještě 300 km od epicentra vyrážela okenní tabule, tisíc km odtud pociťovali lidé otřesy půdy a v jejich domech se rozhoupaly lampy i ikony, padalo nádobí či omítka. Na mnoha místech vypukly požáry.
Ve Vanavaře, „pouhých“ 65 km od výbuchu, pocítili lidé náhlý příval horkého vzduchu, na některých dokonce doutnaly šaty či košile. V domech popraskaly stěny a kamna, tlaková vlna povalila lidi i krávy či koně. Na Tunguzce, jejích přítocích Čambě, Chušmě, Kimču či okolních jezerech a dokonce i na Angaře se zvedly obrovské vlny… Desítky sobů z rodinných stád uhynuly, omráčené ryby vyplouvaly břichy vzhůru.