Polygamie

Přesněji řečeno, polygamie znamená mít více než jednoho partnera. Ještě konkrétněji, pokud má muž současné více než jednu ženu, pak jde o polygynii. Protože však běžný čtenář mezi těmito pojmy nerozlišuje, budeme je používat zaměnitelně. Když v této souvislosti mluvíme o polygamii, jde ve skutečnosti o polygynii. Na druhé straně, má-li žena více než jednoho partnera, jde o polyandrii. Jestliže jde o vyšší počet mužů a žen, pak jde o skupinové nebo polygamní skupinové manželství.
Tyto tři základní typy plurálního manželství existovaly v různých společnostech. v různých dobách a za různých okolností. Nejběžnějším typem je polygynie; je však z různých důvodů nutně omezena na velmi malou část kterékoli dané populace. Je to jediný typ polygamie, který islám povoluje. Další dva typy - vyšší počet manželů (tedy polyandrie) a skupinová manželství - islám zcela zakazuje.
Není však pravda, že judaismus a křesťanství byly vždy monogamní nebo že proti polygynii tvrdě vystupovaly, dokonce ani teď ne. Někteří významní židovští vědci, například Goitein (str. 184-185), tvrdí, že polygynní židovští přistěhovalci způsobují izraelským bytovým úřadům spoustu obtíží a pohoršení. Dobře známé je také stanovisko křesťanských Mormonů. Taktéž i postoj afroazijských biskupů, kteří dávají přednost polygynii před nevěrou, smilstvem a střídáním partnerů. Jen ve Spojených státech se počet lidí střídajících partnery odhaduje na statisíce.
Hodně pomáhá zkoumání pevného vztahu mezi přísnou a formální‚ monogamií a častostí výskytu prostituce, homosexuality, nemanželských dětí, nevěry a celkovou sexuální uvolněností. Historické záznamy řecko-římské a židovsko-křesťanské civilizace v tomto ohledu prozrazují víc, než mohou prozradit jakékoli standardní sociologické dějiny rodiny.2)
Podíváme-li se na islám, zjistíme, že mnoho lidí na Západě se domnívá, že muslim je člověk posedlý fyzickými vášněmi a vlastnící značné množství manželek a konkubín bez jakéhokoliv omezení nebo s jistými‚omezeními. Mnoho takových lidí s překvapením pohlíží na svobodného muslima nebo muslima s pouze jednou ženou. Domnívají se, že muslim má naprostou svobodu přecházet od jedné ženy k mnoha dalším nebo k jiné ženě a že tyto změny jsou tak jednoduché jako přestěhování z bytu do bytu nebo jako převléknutí obleku. Tento postoj ještě zesilují mnohé filmy nebo laciné paperbackové příběhy a někdy i nezodpovědné chování některých muslimů. Nevyhnutelně pak dochází k tomu, že tyto neprodyšné bariéry znemožňují miliónům lidí spatřit zářivé světlo islámu či jeho sociální filozofie. Pokusíme se o těchto otázkách pojednat z muslimského pohledu; jde nám především o ony pomýlené lidi. Závěry si může učinit každý sám.

Polygamie jako taková existovala po celou dobu lidské historie. Žili v ní proroci jako Abraham, Jakub, David, Šalomoun aj.; žili v ní králové a vládci, obyčejní lidé na Východě a na Západě v dávných i nedávných dobách. Dokonce i dnes existuje mezi muslimy na Východě i na Západě v různých formách, některé z nich jsou legální, některé nelegální nebo pokrytecké; některé jsou tajné, jiné veřejné. Není třeba dlouze hledat, abychom zjistili, kde a jak si mnoho lidí žijících ve svazku manželském vydržuje soukromé milenky nebo chovají své náhradní miláčky nebo jak často střídají své milované nebo se jednoduše stýkají s jinými ženami a chrání je přitom právo. Ať už jsme či nejsme moralisté, pravdou zůstává, že polygamie nadále existuje a můžete jí vidět všude a najít ve všech obdobích lidské historie.
Během biblických zjevení byla polygamie běžně přijímanou a prováděnou praxí. Byla přijímána nábožensky, společensky a morálně; neexistovaly vůči ní žádné námitky. Snad proto se Bible sama touto problematikou nezabývá, protože to tehdy byla zcela běžná věc. Bible polygamii nezakazuje, ani nevymezuje, a dokonce ani neomezuje. Někteří jednotlivci si vykládají biblický příběh o deseti pannách jako omezení ukládající nejvýše deset žen. Příběhy biblických proroků, králů a patriarchů jsou v tomto ohledu neuvěřitelné.
Když Muhammad přišel s islámským učením, byla polygamní praxe běžná a ve společenském životě hluboce zakořeněná. Korán neignoroval tuto praxi, ani ji neodmítl, avšak neponechal ji nedotčenou nebo neomezenou. Korán nemohl být k této otázce nevšímavý, nemohl trpět zmatek či nezodpovědnost spojené s polygamií. Stejně jako v případě jiných převažujících společenských zvyků a praxe se Korán do věci vložil, aby tuto instituci zorganizoval a upravil ji tak, aby vymýtil její tradiční zla a zabezpečil její výhody. Korán tento problém řeší, protože musel být realistický a nemohl působit v rodinné struktuře žádné zmatky, protože rodina je pravým základem společnosti. Blahovolné vměšování Koránu vyplynulo do následných úprav:
1. Polygamie je možná s jistými podmínkami a za jistých okolností. Jde tedy o podmíněný souhlas, nejde o článek víry nebo o nutnost.
2. Souhlas s polygamií se týká nejvýše čtyř žen. Před islámem v této věci neplatila žádná omezení.
3. Druhá nebo třetí žena, jestliže si ji manžel vezme, má tatáž práva a výsady jako první žena. Má plné právo na všechno jako první žena.Rovnost žen v zacházení, zabezpečení a laskavosti je prvořadým požadavkem polygamie a podmínkou, kterou musí splnit každý, kdo má více než jednu ženu. Tato rovnost záleží především na vnitřním svědomí daného jedince.
4. Toto povolení je výjimkou z běžného stavu. jde o poslední útočiště, poslední pokus vyřešit některé společenské či morální problémy, které zahrnují jisté nevyhnutelné obtíže. Zkrátka je to nouzové opatření či tento význam bychom nikdy neměli ztratit ze zřetele.

Pasáž Koránu o této záležitosti praví:
Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům ...berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři či čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu nebo ty, jimiž vládnou pravice vaše. A tak se nejlépe vyhnete odchýlení (4:3).

Tato pasáž byla zjevena po bitvě u Uhudu, v níž bylo pobito mnoho muslimů, po nichž zůstala řada vdov a sirotků, kterým bylo nutno poskytnout náležitou péči. Manželství bylo jedním způsobem, jak tyto vdovy a sirotky ochránit. Korán podal toto varování a poskytl možnost výběru, aby ochránil práva sirotků a zabránil jejich poručníkům v nespravedlivém zacházení se sirotky.
Známe-li toto pozadí, je snad dostatečně jasné, že islám polygamii nevymyslel a za zavedením zmíněných pravidel polygamii neprosazuje jako pravidlo manželského soužití. Islám polygamii nezrušil, protože kdyby ji byl býval zrušil, šlo by o pouze teoretické opatření, lidé by polygamii nadále praktikovali stejně jako lidé, jejichž ústavy a společenské instituce polygamii neschvalují. Islám vznikl, aby byl zaveden do života, aby byl žit, praktikován, ne proto, aby se na něj pohlíželo s nedůvěrou nebo aby zůstal pouhou teorií. Je realistický a jeho náhled na život je nanejvýš praktický. Právě proto povoluje za jistých podmínek a omezení polygamii; neboť kdyby bylo v nejlepším zájmu lidstva obejít se bez této instituce, pak by Bůh dozajista nařídil, aby zmizela. Kdo však ví vše lépe než On?
Existuje řada důvodů, kvůli nimž polygamii islám povoluje. Člověk si tyto důvody nemusí vymýšlet nebo dělat nějaké hypotézy. Jsou zcela reálné a setkáváme se s nimi všude a každodenně. Podívejme se tedy na některé z nich.

1. V některých společnostech je více žen než mužů: Zvláště to platí o průmyslových a obchodních oblastech a také o zemích, které se zúčastnily válek. Kdyby muslimská společnost spadala do některé z těchto kategorií a kdyby islám zakázal polygamií a omezil právní manželství pouze na jednu manželku, co by dělaly neprovdané ženy? Kde a za jakých okolností by hledaly přirozenou potřebu partnerských vztahů? Kde a za jakých okolností by hledaly porozumění, cit, podporu a ochranu? Nejde jen o fyzické aspekty problému; jde i o morální záležitosti, sentimentální, společenské, citové a přirozené. Každá normální žena -ať už pracuje v oblasti obchodu, v zahraniční službě nebo ve zpravodajské agentuře - touží po domově, po vlastní rodině. Potřebuje někoho, o koho by se mohla starat a kdo by se staral o ni. Touží někam patřit společensky i rodinně. Dokonce i když na problém pohlížíme z čistě fyzického úhlu, i pak jde o závažné problémy, které nemůžeme jednoduše ignorovat; jinak by mohlo dojít k růstu psychologických komplexů, nervových zhroucení, společenského znechucení a duševní lability. Klinické důkazy jsou v tomto ohledu více než přesvědčivé.
Tyto přirozené touhy a sentimentální podněty musí nějak dojít svého naplnění. Potřeba někam patřit, starat se o někoho a být v něčí péči se musí nějak uspokojit. Ženy, které se ocitnou v podobné situaci, obvykle nedokážou změnit svou přirozenost nebo vést andělský způsob života. Cítí, že mají právo užívat života a dostat svůj díl. Jestliže jej nemohou dostat legálně a mravně, pak si vždy najdou jiné způsoby, přestože jsou mnohdy riskantní a dočasné. Velmi málo žen dokáže žít bez stálého a zajištěného vztahu s mužem. Většina neprovdaných žen si hledá způsoby, jak se s muži seznámit. Organizují bohaté večírky, společenské dýchánky, zúčastňují se obchodních konferencí apod. Výsledky podobného zoufalého lovu nejsou vždy morální ani slušné. Jestliže určitý ženatý muž zapůsobí na neprovdanou ženu, pak se ho často pokouší získat, ať už legálně či nelegálně. Stejně tak může jistá žena zapůsobit na muže, který pak může být z nejrůznějších důvodů demoralizován nebo deprimován. Takový muž se pak pokouší navázat s touto ženou tajný nebo veřejný intimní vztah legální formou nebo formou zvykového práva, slušným nebo jiným způsobem. Takové konání by pak nepochybně mělo vážné důsledky pro rodinný život daného ženatého muže, a mohlo by dojít i k narušení nejen osobní morálky, ale i společenské morálky dané společnosti. Manželky by byly opuštěny nebo zanedbávány, stejně tak i děti, rozbíjely by se domovy atd.
Žena, která se za popsaných okolností schází s mužem, nemá žádnou záruku bezpečí nebo důstojnosti či práv. Její společník nebo profesionální milovník by mohl být s ní, vydržovat ji a věnovat jí nejrůznější dary a být připraven zahrnovat ji projevy vášnivé zamilovanosti. Jenže jaké záruky taková žena má? Co může udělat, aby ji onen muž neopustil nebo se jí nezbavil v době, kdy ho ona nejvíce potřebuje? Co takovému muži zabrání jednoduše tajnou lásku zrušit? Morálka? Svědomí? Zákon? Nic takového; morálka přece dostala smrtelný úder v okamžiku navázání jejich styku; svědomí bylo paralyzováno, když muž proti všem Božím přikázáním našel v takovém vztahu zalíbení; zákony společnosti neuznávají žádný důvěrný styk s výjimkou styku s vlastní jedinou manželkou. Takže muž může v takovém svazku setrvat tak dlouho, jak si přeje, a jakmile jeho city ochladnou, může si najít další ženu a opakovat tutéž tragédii bez jakýchkoli povinností nebo zodpovědnosti vůči ženě.
Žena, která něco podobného prožila, může být stále ještě přitažlivá a hezká nebo žádoucí. Dokonce může hledat dalšího muže a zkusit ještě jeden vztah. Získá však nějakou záruku bezpečí nebo záruku důstojnosti nebo svých práv? Bude se pohybovat v tomtéž začarovaném kruhu, lovící nebo doufající, že bude ulovena. Její břemeno ztěžkne, zvlášť když bude mít děti. Nakonec na ni všichni zapomenou. Něco takového neodpovídá lidské důstojnosti nebo ženské jemnosti. Žádná žena by se v podobné situaci neměla stát nervózní troskou nebo revoltujícím mstitelem a ničitelem morálky.
Na druhé straně nemůže nikdo předstírat, že všichni ženatí muži jsou v manželství šťastní, úspěšní nebo spokojení. Ať už je to jeho chyba, nebo chyba jeho ženy, bude nešťastný manžel hledat nějaký jiný vztah a útěchu u někoho jiného. Je-li žen více než mužů, má to jednoduché. Nemůže-li takového vztahu docílit počestně, začne hledat způsoby, jak ho dosáhnout jinak, aniž vznikají nemorální a necudné důvěrnosti, které se mohou projevit narozením nemanželských dětí, potratem a dalšími nekonečnými problémy. Jsou to možná hořká a nepříjemná fakta, avšak jsou reálná a naléhavá. Je nutné vyřešit je tak, aby byl chráněn jednotlivec, muž, nebo žena, a také společnost.
Řešení, které islám nabízí, je povolit nešťastným a nespokojeným manželům sňatek s druhou ženou a žít s ní otevřeně, zodpovědně a náležitě plnit všechny povinnosti vůči první i druhé ženě. Rovněž se tím pomáhá neprovdaným ženám, aby mohly ukojit své potřeby, uskutečnit a naplnit své zákonné a přirozené touhy. Islám jim dává povolení spojovat se s muži v manželství a užívat všech práv a výsad zákonných manželek. Islám se tím nepokouší vyhýbat této otázce nebo problém ignorovat. Je realistický, upřímný, přímý a praktický. Řešení, které islám nabízí, je zákonné, slušné a blahovolné. Islám toto řešení navrhuje, protože nikdy nemůže v lidských vztazích trpět pokrytectví. Nemůže za zákonný a morální přijmout postoj člověka, který je podle zákona sezdán pouze s jednou ženou či ve skutečnosti má neomezené množství důvěrných či tajných vztahů. Na druhé straně islám velmi tvrdě vystupuje proti cizoložství a nedokáže nad ním přimhouřit oko. Trest za cizoložství pro cizoložníka i cizoložnici může dosáhnout až trestu smrti, smilníci jsou za trest bičováni stovkou řemínků. Poněvadž je nevěra, cizoložství a pokrytectví zakázáno, jedinou další možností je povolit polygamii. Takový je tedy postoj islámu v této věci.
Považuje-li to někdo za nepřijatelné, pak se musí uchýlit k možnostem, které islám nepřijímá nebo nemá v oblibě. A pokud se někteří lidé dokážou ovládat, mají-li vysoký smysl pro kázeň v každé životní oblasti, pak polygamii nepotřebují. Hlavním zájmem islámu je udržet důstojnost či bezpečí jednotlivce, ochrana neporušenosti osobnosti a společenské morálky.
Každý se může zeptat sám sebe, co je pro společnost lepší. Je snad lepší, aby chaos či nezodpovědné chování zničilo samotné základy společnosti, nebo je lepší přimknout se k islámským rozhodnutím a naplňovat je? Je v zájmu společnosti ignorovat své akutní problémy, tolerovat pokrytectví či necudnost, přimhuřovat oči nad cizoložstvím či tajnými důvěrnostmi? Je snad zdravé potlačovat zákonné či přirozené touhy muže či ženy mít společníka, přičemž takové potlačování nemůže být nikdy úspěšné, takže vždy nakonec uváznou v nezákonných či necudných záletech? Přemýšlíme-li o této otázce ze společenského, morálního, humanitárního nebo duchovního či jakéhokoliv jiného úhlu, uvědomujeme si, že pro společnost je mnohem lepší, aby svým členům dovolila spojovat se na zákonném základě zodpovědným způsobem, pod ochranou zákona či pod dohledem daných správních orgánů.
I když se podíváme na celou záležitost ze strany ženy, je jasné, že islám tímto rozhodnutím ženu ujišťuje o náležité úctě, zaručuje její práva či nedotknutelnost, uznává její zákonné touhy mít slušného společníka, otevírá jí prostor ve společnosti, do níž patří, poskytuje jí příležitost starat se o někoho drahého či dává jí někoho, kdo se stará o ni. Snad to zní nepříjemně ženě, která má manžela či není ráda když i další ženy mají přístup k jeho společnosti či ochraně nebo se s nimi musí dělit o manželovu podporu či laskavost. Jak se však cítí ženy, které nemají žádného manžela nebo spolehlivého společníka? Neměli bychom si snad všímat jejich existence či věřit, že nemají právo na žádný druh bezpečí či uspokojení? A jestliže si jich nevšímáme, vyřeší se tím něco nebo jím tím nějak pomůžeme? Jak by se taková žena cítila či reagovala, kdyby byla v postavení ženy bez manžela? Cožpak by netoužila někam patřit, být uznávána a respektována? Nepřijala by pak půl šálku čaje nebo polovinu manžela, kdyby ho nemohla mít celého? Cožpak by nebyla šťastnější, kdyby měla jistou ochranu či pocit bezpečí, než kdyby neměla vůbec nic? A co se stane s ní či s jejími dětmi, jestliže jejího drahého manžela začnou přitahovat některé z oněch "nadbytečných" žen na nějakém večírku nebo společenském dýchánku? Co s ní bude, jestliže manžel opustí rodinu, bude zanedbávat své povinnosti, aby si udělal čas na novou krasavici? Jak si bude manželka připadat, až zjistí, že jediný muž jejího života má další milostné vztahy s jinými ženami, že vydržuje potajmu další osoby či že má dalšího, náhradního miláčka? Takový muž nepředstavuje jen ztrátu, ale i hrozbu. Je zkažený či nízký. Samozřejmě! Ale pomůže nadávání někomu ze zúčastněných? Je to právě žena - zákonná žena a stejně tak i její nezákonná náhražka - která takovýmto stavem věcí trpí. A není tedy lepší, aby obě ženy sdílely péči svého manžela či jeho podporu, aby měly stejný přístup k jeho společnosti či aby byly stejně chráněny zákonem? Takový muž pak už není manželem pouze jedné ženy. Je podlý pokrytec, ale už bylo ublíženo, duše byla zraněna. Islám blahovolně umožňuje ženatému muži oženit se znovu, jestliže pro to existují dobré důvody nebo ospravedlnění, aby se tak ochránily zájmy všech zúčastněných stran, aby se tak bojovalo s nečistými vztahy, aby nebylo možné zraňovat ženy a aby mohly být duše uchráněny od ran.

2. V některých manželstvích není žena schopna mít dítě. Přítomnost dětí má přitom pro rodinný život základní význam, protože rodina má také přispět k uchování lidské rasy v plném smyslu tohoto výrazu. Vedle toho jsou děti jedním z hlavních účelů manželství, člověk přirozeně touží mít děti, uchovat své jméno či posílit rodinná pouta. V takové situaci má člověk k dispozici jednu ze tří běžných alternativ:

a) zapomenout na problém či potlačit svou přirozenou touhu po dítěti; 
b) zapudit svou neplodnou manželku separací, cizoložstvím nebo jinak; 
c) adoptovat děti a dám jim své jméno.

Žádná z těchto alternativ nevyhovuje islámskému nazírání na život či přírodu. Islám nepodporuje ani neschvaluje potlačování touhy po dětech. Naopak pomáhá uskutečňovat tyto touhy slušným či právně způsobilým způsobem, protože potlačování těchto tužeb není součástí islámského systému. Rozvod za těchto okolností není ospravedlnitelný, protože za skutečnost, že nemůže mít děti, žena nemůže, není to její vina. Navíc je v očích Božích rozvod tou nejvíce odsouzeníhodnou záležitostí a je možný jen tehdy, když neexistuje žádná jiná možnost. Na druhé straně žena potřebuje podporu či společnost svého manžela. Bylo by velmi kruté, kdyby ji manžel opustil, když potřebuje pomoc, je zoufalá a když se o ni nikdo nezajímá, protože ví, že nemůže porodit.
Ani adopce nepřipadá v úvahu, protože islám nařizuje, že každé dítě musí nést jméno svého otce, či není-li jeho jméno známo, musí být nazýváno bratrem ve víře (viz Korán, 33:4-5). To však samozřejmě neznamená, že dítě, které nemá známého otce nebo poručníka, by mělo trpět nevšímavostí nebo nedostatkem péče. Naopak. Znamená to, že adopce, jak se dnes provádí, není tím správným způsobem, jak dítěti zajistit bezpečný a blahobytný život. Nikdo nedokáže opravdu a plně nahradit skutečného otce nebo matku. Každodenní život, komplikované postupy a případy u soudu a hádky mezi rodinami dosvědčují, že adopce tento problém nikdy neřeší. Kolik případů se dnes objevuje u soudů, v nichž skuteční rodiče požadují zpět své dětí, které adoptovaly cizí rodiny a vytvořily jim nezvyklé životní prostředí? Jak dlouho snese skutečný otec nebo matka, aby jeho dítě žílo u někoho jiného? Do jaké míry mohou věřit náhradním rodičům, že vychovají jejich děti správně a věnují jím náležitou péči? Jak si bude připadat dítě, které se dozví, že jeho praví rodiče jsou neznámí a že se ho jeho pravá matka vzdala ze strachu z chudoby nebo ostudy nebo nejistoty? Jak moc rádi mají ostatní členové adoptivní rodiny adoptované dítě? Líbí se jim, že cizí dítě nosí jejich jméno a zdědí majetek, jehož pravděpodobnými dědici jsou právě oni? Jak se budou cítit náhradní rodiče, až budou praví rodiče požadovat své děti zpět nebo až samo dítě bude chtít zpět ke svým pravým rodičům? Objevuje se tedy řada komplikací. Instituce adopce je rozhodně nezdravá a může způsobit hodně škod dítěti, rodičům, náhradním nebo skutečným, dalším příbuzným adoptivní rodiny a společnosti jako celku. Adopce je jedním z hlavních důvodů, proč se mnoho lidí oddává nezodpovědným činnostem a důvěrnostem. Stává se z ní obchodní odvětví. Existují lidé, kteří nabízejí své děti na prodej, jak o tom podávají svědectví hromadné sdělovací prostředky. Takové věci se neodehrávají v afrických nebo asijských džunglích, ale tady, v zemích jako jsou Kanada či USA. Proto islám nepřijímá instituci adopce ani netoleruje její zavádění mezi muslimy (viz Korán, 33:4-6).
Islám zavrhuje zmíněné tři možnosti či navrhuje vlastní řešení. Dovoluje muži, aby se v takovém případě znovu oženil, či tím uspokojil své přirozené potřeby, a současně živil svou bezdětnou ženu, která ho pravděpodobně potřebuje víc než kdykoli předtím. Jde opět o povolení, způsob, jaký může zoufalý člověk zvolit namísto adopce nebo rozvodu nebo nepřirozeného potlačování svých tužeb. Jde o další případ, kdy je nové manželství nejlepší vhodnou volbou, jde o další způsob, jak najít cestu z obtížné situace či pomoci lidem žít normální život či zabezpečit ho v každém ohledu.

3. Existují také případy či období, kdy žena nemůže dostát plnění svých manželských povinností. Nedokáže být příjemnou společnicí, jak by měla nebo chtěla být. Může se také ocitnout ve stavu, kdy nemůže nebo nechce manželovi poskytnout všechen svůj cit, uspokojení a pozornost, které si zasluhuje a po nichž touží. Přirozeně se takové věcí stávají. Není to vždy vina manželky; může jít o fyzickou záležitost. Například může žena být dlouho nemocná, může být v šestinedělí nebo může mít menstruaci. Mnozí muži se v těchto obdobích nedokážou ovládnout, nemají dostatek kázně, nedokážou se chovat jako andělé. Někteří muži zapadnou do jámy nemorálností, podvodu, pokrytectví a nevěry. Existují případy, kdy se muži vášnivě zamilovali do svých švagrových nebo do opatrovatelek nebo hospodyní, které přišly do domácnosti během manželčiny nemoci nebo jejího šestinedělí. Mnohokrát se také stalo, že zatímco ženy podstupovaly složité operace, porody nebo zákroky, jejich manželé si začínali známosti s jinými ženami. Sestra nebo přítelkyně nemocné jsou nejběžnější postavou v takové hře. Se vznešenými úmysly přicházejí pomoci nemocné sestře nebo drahé přítelkyni, chtějí se postarat o děti nebo dohlédnout na dům, a od tohoto okamžiku se věci začínají odvíjet a komplikovat. Když je nemocná žena doma nebo je v nemocnici, manžel si připadá deprimovaný a opuštěný. Druhá žena v domě - ať už je to manželčina sestra, nebo přítelkyně nebo někdo jiný -‚ považuje za součást své pomoci projevit manželovi soustrast a porozumění, mohou ji k tomu vést i poctivé a čestné úmysly nebo i jiné motivy. Někteří muži a ženy využijí tohoto jednoduchého začátku a drží se ho až do konce. Výsledek je zlomené srdce a pravděpodobně i rozvrácený domov.
Tyto problémy nejsou vymyšlené ani neobvyklé. Mezi mladými lidmi jsou dost běžné. Občas se podobnými problémy zabývají noviny. Stejně svědčí soudní anály. Chování muže lze v takovém případě označit jako nízké, nemorální, neslušné, hříšné atd. Ovšem! Ale pomůže to někomu? Změní se tím snad tento fakt nebo lidská přirozenost? Tento čin se děje opakovaně, člověk se dopouští takových přestupků, proto je nutné tento problém vyřešit slušným a zákonným způsobem. Měli by se snad zákonodárci spokojit s tvrdým odsouzením takového člověka a jeho činů? Měli by ho snad nechat, aby si zničil vlastní osobnost a ničil morální základy společnosti? Měli by snad dopustit, aby pokrytectví a nemorálnost vystřídaly počestnost a věrnost? Okamžitý zákaz a odsouzení muže nepřimějí, aby nepáchali tyto přestupky nebo aby se řídili svým svědomím. Naopak, vytvořilo se tak místo pro pokrytectví, tajnou nevěru a nezodpovědnost, vůči nimž jsou zákonodárci a zákon bezmocní.
Islám však nemůže být bezmocný. Nemůže vytvářet dvojaké verze morálních měřítek, nemůže trpět pokrytectví nebo nevěru. Islám nemůže podvádět sám sebe nebo člověka falešným a předstíraným uspokojením. Islám ani nemůže popřít existenci problému nebo se jednoduše uchýlit k tvrdému zákazu a odsouzení, protože tím se škoda nijak nezmenšuje. Aby islám uchránil takového muže před sebou samým, aby ochránil ženu, které se to týká - ať už jde o manželku, nebo o tajnou přítelkyni - před zbytečnými komplikacemi, aby udržel morální soudržnost společnosti, aby zmenšil zlo na co nejnižší úroveň, umožňuje polygamii, avšak s výše uvedenými omezeními a podmínkami. Polygamie se má používat jako nouzové opatření, a rozhodně je zdravější než pouze monogamie s nezodpovědnými vztahy mezi muži a ženami. Muži a ženy, kteří se nacházejí v zoufalém stavu, se mohou uchýlit k tomuto řešení. Jestliže se však obávají nespravedlnosti a škod, pak je pravidlem monogamie.
4. Sama příroda vyžaduje od člověka jisté věci a činy. Vezměme si člověka, který z obchodních důvodů hodně cestuje a často na dlouhá období pobývá mimo svůj domov nebo v cizině. Nikdo nezaručí, že takový člověk zůstane věrný a čistý. Zkušenosti ukazují, že většina mužů se tak chovat nedokáže a že během cest, které mohou trvat měsíce či roky, páchají nemorální přestupky s cizími ženami. Někteří lidé jsou velmi slabí a nedokážou odolat ani těm nejslabším pokušením. Následkem toho upadnou do hříchu, což může způsobit rozvrat v rodině. To je další příklad, kdy lze použít polygamii. Pro takového muže je mnohem lepší, když má druhý domov s druhou zákonnou manželkou, než aby měl volnost k páchání nemorálních a nezodpovědných činů. Je to i mnohem lepší pro samotnou manželku; jestliže ví, že její manžel je v důvěrnostech s jinou ženou vázán zákonnými pravidly a morálními zásadami, pravděpodobně ji to tolik nerozčílí, jako kdyby si její manžel dopřával intimních vztahů jinde. Přirozeně že nechce, aby se musela o manžela s někým dělit. Když je však postavena před situaci, v niž má manžel na výběr mezi zodpovědností a morálním závazkem na jedné straně a nezákonným a nemorálním vztahem na druhé straně, pak se určitě rozhodne pro první možnost a se situací se vyrovná. Cítí-li se však ukřivděná nebo si myslí, že její práva byla porušena, může se vždy odvolat na zákon a dosáhnout rozvodu, je-li rozvod v jejím nejlepším zájmu.
Použitím islámské polygamie na tento případ se lépe zabezpečuje důstojnost manžela, důstojnost druhé manželky a morální hodnoty společnosti. Není třeba tyto případy dále rozvádět. Jsou to fakta každodenního života. Snad se přihodí zřídka, ale stejně řídká je mezi muslimy i polygamie. Muslimové, kteří se k polygamii uchylují, se nevyskytují tak často jako nevěrní manželé a manželky žijící v monogamní společnosti.
Přestože, jak jsme již vysvětlili, je polygamie riskantní a v mnoha oblastech náročná, je mnohem lepší než zanedbání povinností, než nevěra, pokrytectví a nejistota, nemorálnost a necudnost. Pomáhá mužům a ženám vyřešit jejich obtížné problémy na realistickém a zodpovědném základě. Snižuje tím mnoho psychologických, fyzických a citových komplikací lidského života na minimum. Je to bezpečnostní opatření, které se má používat v nejlepším zájmu všech zúčastněných stran. Polygamie však není článkem islámského vyznání víry, není ani příkazem; je to pouhé svolení Boha, řešení některých nejobtížnějších problémů v mezilidských vztazích. Muslimové tvrdí, že legální a podmíněná polygamie je lepší než ostatní způsoby soužití, které se u mnoha lidí dnes objevují, u lidí, kteří se pyšní monogamním manželstvím a povrchní monogamií. Muslimské stanovisko zní: za normálních okolností je monogamie nejen lepší, ale přímo pravidlem. Za jiných okolností lze uvažovat o polygamii, případně se k ní uchýlit.
Na konec diskuse probereme manželství proroka Muhammada. Tato manželství nepředstavují pro muslimy žádný problém, jestliže chápou ideální charakter Proroka a okolnosti, za nichž byla tato manželství uzavřena. Často však o ně klopýtne nemuslim a nedokáže pochopit osobnost Proroka, což vede k nezodpovědným a nezralým závěrům, které nijak islámu ani Prorokovi neprospívají. Neuvedeme zde vlastní závěry, ani nebudeme kritizovat názory jiných. Předkládáme prosté fakty a nechť si čtenáři utvoří závěry sami.

1. Instituce manželství má v islámu velmi vysokou prestiž. Manželství je nanejvýš chvályhodné a pro zdravé přežití společnosti podstatné.

2. Muhammad nikdy netvrdil, že je nesmrtelný nebo že je božského původu. Neustále zdůrazňoval, že je smrtelníkem vybraný Bohem a pověřený šířením Božího poselství mezi lidmi. Přestože byl jedinečným a svým životem pozoruhodným člověkem, žil jako člověk a jako takový zemřel. Manželství pro něj proto bylo přirozené, nebylo mu kacířstvím nebo prokletím.

3. Žil v nesmírně horkém podnebí, v němž na člověka těžce doléhají fyzické touhy, kde lidé fyzicky dospívají velmi brzy a kde prosté ukojení smyslů bylo pro lidi všech vrstev běžnou samozřejmostí. Nicméně se Muhammad ženy nedotkl do dvaceti pěti let svého věku, kdy se poprvé oženil. V celé Arábií ho znali pro jeho bezúhonnost a říkali mu Al-Amín, tento titul označoval nejvyšší úroveň morálního života.

4. Své první manželství v onom neobvykle pozdním období uzavřel s paní Chadídžou, starší, dvakrát ovdovělou paní, která byla o patnáct let starší než on. Sňatek navrhla ona sama a Muhammad nabídku přijal, přestože byla o dost starší a dvakrát ovdověla. V té době by si bez obtíží mohl najít řadu hezčích dívek a mnohem mladších manželek, kdyby toužil po fyzických věcech.

5. Do padesáti let svého věku žil pouze s touto ženou a měl s ní všechny děti až na Ibrahíma. Chadídža s ním žila až do věku šedesáti pěti let, za jejího života se neoženil, ani neměl intimní vztah s žádnou jinou ženou.

6. Když začal hlásat poselství Boží, bylo mu přes padesát let a jí přes šedesát pět. Muhammadovi a jeho přívržencům bylo v patách pronásledování a nebezpečí. Uprostřed těchto obtíží mu zemřela manželka. Po její smrti žil nějakou dobu bez ženy. Pak přišla Sauda, která emigrovala se svým manželem v prvních letech pronásledování do Habeše. Na zpáteční cestě její manžel zahynul, a hledala proto pomoc. Bylo jen přirozené, že se o pomoc obrátila přímo na Proroka, v jehož misi její manžel zemřel. Prorok rozšířil svoje přístřeší a oženil se s ní. Nebyla příliš mladá nebo hezká či příjemná. Byla to obyčejná vdova, zbrklá a vznětlivá. Později v témže roce navrhl Prorok manželství sedmileté dívce A'iše, dceři svého drahého přítele Abú Bakra. Manželství bylo naplněno až nějakou dobu po odchodu do Medíny. Motivy těchto dvou manželství lze pochopit, nešlo rozhodně o vášeň či o fyzickou přitažlivost. Prorok žil se svými dvěma ženami pět nebo šest let až do svého padesátého šestého roku a další sňatky neuzavíral.

7. Od padesátého šestého do šedesátého roku svého života Prorok uzavřel rychle za sebou devět manželství. V posledních třech letech života neuzavřel žádné manželství. Většinu svých manželství uzavřel během pěti let, kdy procházel ve svém poslání nejobtížnějším obdobím. Muslimové v té době sváděli rozhodné bitvy a zapojili se do nekonečného kruhu vnitřních i vnějších problémů. V té době vznikalo islámské zákonodárství a pokládaly se základy islámské společnosti. Skutečnost, že Muhammad byl nejvýraznější osobností těchto událostí a středem, kolem něhož kroužily, a skutečnost, že v té době uzavřel většinu svých manželství, je nesmírně zajímavý jev. Vyvolává vážnou pozornost historiků, sociologů, zákonodárců, psychologů atd. Nelze jej vysvětlit jednoduše pomocí fyzických půvabů a hříšných vášní.

8. Muhammad žil nanejvýš jednoduchým, uzavřeným a skromným životem. Přes den byl tím nejzaměstnanějším člověkem své doby, protože byl hlavou státu, nejvyšším soudcem, vrchním velitelem, učitelem apod. současně. V noci byl tím nejzbožnějším člověkem. Měl ve zvyku dvě třetiny noci probdít v modlitbách a meditacích (Korán, 73:20). Jeho veškerý nábytek pozůstával z rohoží, džbánů, přikrývek a dalších jednoduchých věcí, přestože byl králem a panovníkem Arábie. Jeho život byl tak přísný a jednoduchý, až se ho manželky pokoušely získat pro světské pohodlí, ale nikdy se jim to nepodařilo (Korán, 33:48). Je tedy zřejmé, že nešlo o život člověka zabývajícího se světskými radostmi a vášněmi.

9. Ženy, s nimiž se oženil, byly všechny vdovy nebo rozvedené, s výjimkou jedné velmi mladé dívky, A'išy. Žádná z oněch ovdovělých nebo rozvedených manželek nebyla proslulá svou krásou nebo tělesnými půvaby. Některé z nich byly starší než Muhammad a všechny u něho hledaly pomocnou ruku a úkryt, nebo mu byly darovány, ale on z nich učinil právoplatné manželky.

Takové je tedy obecné pozadí Prorokových manželství, nemůže tedy vzniknout dojem, že tato manželství byla reakcí na fyzické potřeby nebo biologické tlaky. Je nesmyslné domnívat se, že Prorok vydržoval takové množství žen pro svá osobní přání nebo fyzické potřeby. Každý člověk, ať už jde o přítele, nebo nepřítele, který pochybuje o mravní bezúhonnosti nebo o duchovní dokonalosti Muhammada a argumentuje přitom jeho manželstvími, by měl hledat uspokojivou odpověď prostřednictvím těchto otázek: Proč se oženil teprve až v pětadvaceti letech, když předtím neměl styky s žádnou ženou? Proč si vybral ženu o patnáct let starší, která byla dvojnásobnou vdovou? Proč zůstal pouze s ní až do její smrti, kdy jemu samotnému už bylo přes padesát let? Proč se ujal všech těch bezmocných vdov a rozvedených žen, které nevynikaly žádnými zvláštními krásami? Proč vedl tak přísný a tvrdý život, když mohl žít pohodlně a jednoduše? Proč uzavřel většinu svých manželství v nejrušnějších pěti letech svého života, když bylo v sázce jeho poslání a životní dráha? Jak by mohl zůstat tím, kým byl, kdyby ho přemohl harémový život a vášně? Nabízí se celá řada dalších otázek. Celá věc není tak jednoduchá, aby se dala vyložit v rámci mužské lásky a touhy po ženách. Vyžaduje si vážnou a poctivou úvahu.
Probíráme-li jedno Muhammadovo manželství za druhým, všimneme si jistých důvodů, které k nim vedly. Lze je utřídit následujícím způsobem:

1. Prorok přišel na svět jako ideální model pro lidstvo a byl takovým ve všech oblastech svého života. Zvlášť nápadný příklad nabízejí jeho manželství. Byl tím nejlaskavějším manželem, nanejvýš milujícím a oddaným partnerem. Musel poznat všechny druhy lidské zkušenosti a musel projít morální zkouškou. Žil s jednou ženou a více než s jednou, s mladou i starou, s vdovou i rozvedenou, s příjemnou i vrtošivou, významnou i obyčejnou; vždy však byl příkladem laskavosti a útěchy. Byl předurčen k tomu, aby zažil všechny tyto různé rysy lidského chování. Nemohl to pro něj být zdroj fyzické radosti; šlo o morální zkoušku a také o velice těžký lidský úkol.

2. Prorok přišel na svět, aby nastolil morálku a ujistil každého muslima o bezpečí, ochraně, morální soudržnosti a slušném životě. Jeho poslání bylo podrobeno v životě zkouškám, nezůstalo tedy omezeno pouze na nehybnou oblast teorie. Jako obvykle přebral tu nejtěžší část a konal svůj úděl tím nejméně pohodlným způsobem. Války a perzekuce obtížily muslimy mnoha vdovami, sirotky a rozvedenými ženami. Bylo nutné, aby se o ně žijící muslimští muži postarali a ochránili je. Muhammad měl ve zvyku pomáhat těmto ženám tak, že je provdal za své společníky. Některé z nich byly jeho společníky odmítnuty a další hledaly ochranu a osobní záštitu přímo u Muhammada. Protože si Muhammad plně uvědomoval jejich strastiplné životní podmínky a oběti, které pro věc islámu vykonaly, musel něco podniknout, aby jim život ulehčil. Jednou možnou cestou byl sňatek s těmito ženami a přijetí složité zodpovědnosti. Muhammad to udělal, a proto měl víc než jednu ženu současně, což však nebylo nic jednoduchého nebo snad zábava. Musel se podílet na opětovném zařazení těchto žen, sirotků a rozvedených žen do společnosti, protože nemohl od svých společníků vyžadovat něco, čeho se sám nehodlal zúčastnit, co sám nehodlal dělat. Tyto ženy byly muslimům svěřeny, a proto bylo nutné se o ně postarat společně. Muhammad proto přijal svůj díl zodpovědnosti, jeho díl byl navíc vždy největší a nejtěžší. Proto měl více než jednu manželku a měl více žen než jeho společníci.

3. Muslimové měli také mnoho válečných zajatkyň. které měly rovněž nárok na bezpečí a ochranu. Neměly být zabíjeny a neměla se jím upírat žádná práva, lidská nebo fyzická. Naopak, dostalo se jim pomoci, aby mohly uzavírat právoplatná manželství s muslimy, nestávaly se z nich tedy konkubíny nebo obyčejné milenky. Šlo o další morální břemeno uvalené na muslimy, museli se o ně podělit, protože šlo o společnou zodpovědnost. Muhammad opět nesl svůj díl a převzal některé zodpovědnosti, když se s dvěma zajatkyněmi oženil.
4. Prorok uzavřel některá manželství také ze sociopolitických důvodů. Jeho hlavním zájmem byla budoucnost islámu. Velmi silně se zajímal o upevňování soudržnosti muslimů všemi dostupnými pouty. Proto se oženil s nedospělou dcerou Abú Bakra, svého prvního následovníka, a s dcerou 'Umarovou, který byl jeho druhým následovníkem. Manželstvím s Džuwajríjou získal podporu islámu od celého kmene Banú al-Mustaliq a jejich spojeneckých kmenů. Manželstvím se Safíjou neutralizoval velkou část nepřátelských Židů, kteří žili v Arábii. Sňatkem s Marií Koptskou z Egypta vytvořil politické spojenectví s velkým králem. Přátelským gestem vůči sousednímu králi bylo rovněž uzavření manželství se Zajnab, kterou mu nabídl habešský negus, na jehož území našli první muslimové bezpečí.

5. Uzavřením většiny takových manželství chtěl Prorok vyloučit systém kast, rasovou a národnostní nesnášenlivost a náboženské předsudky. Oženil se také s velmi prostými a chudými ženami. Vzal si koptskou dívku z Egypta, Židovku odlišného náboženství a rasy, černošskou dívku z Habeše. Nespokojoval se s pouhým učením bratrství a rovnosti, ale to, co učil, doopravdy tak mínil a předával do praktického života.

6. Některá Prorokova manželství byla uzavřena z právnických důvodů, a také proto, aby se zrušily určité nezdravé tradice. Takové bylo manželství se Zajnab, rozvedenou ženou propuštěného otroka Zajda. Před islámem Arabové rozvedeným ženám nový sňatek nepovolovali. Muhammad Zajda adoptoval a nazval ho svým synem podle zvyku panujícího mezi Araby v předislámské době. Jenže islám tento zvyk zrušil a neschvaloval takové počínáni. Muhammad byl prvním člověkem, který vyjádřil takovýto nesouhlas prakticky. Vzal si proto rozvedenou ženu, bývalou ženu svého "adoptovaného" syna, aby ukázal, že adopci se z dítěte nestává skutečný syn adoptivního otce, a také proto, aby ukázal, že rozvedené ženy mohou opět uzavírat sňatek. Shodou okolností byla právě toto Zajnab Muhammadovou sestřenkou a nabídli mu ji ke sňatku ještě předtím, než se s ní oženil Zajd. Tehdy ji odmítl, avšak když se rozvedla, přijal ji za manželku ze dvou právních důvodů: právoplatnost manželství pro rozvedené ženy a skutečné postavení adoptovaných dětí. Příběh Zajnab někteří lidé spojovali se směšnými výmysly týkajícími se Prorokovy mravnosti. Tyto nechutné výmysly nestojí ani za to, abychom se zde jimi zabývali (viz Korán, 33:36, 37:40).
Takové jsou tedy okolnosti doprovázející Prorokova manželství. Muslimové nepochybují o tom, že Muhammad byl člověk s nejvyšší morální úrovní a že byl dokonalým vzorem pro lidi za všech okolností. Pokud jde o nemuslimy, apelujeme na ně, aby se touto záležitostí zabývali seriózně. Snad pak dojdou k opravdu ospravedlnitelným závěrům.