Politický život v Islámu

Podobně jako společenský a ekonomický život, tak i islámský politický život je založen na zdravých duchovních a morálních základech a je řízen Božími příkazy. Islámský politický systém je svou strukturou, svou funkcí a účelem naprosto ojedinělý. Není pragmatický nebo instrumentalistický. Není to teokracie, v níž si jistá třída lidí přivlastňuje Boží práva, dědičná a jiná práva a stojí nad ostatními občany a mimo jakoukoli zodpovědnost. Není to ani diktatura proletariátu, v níž uchvátili moc někteří pomstychtiví dělníci. Není to ani demokracie v obvyklém smyslu tohoto slova. Liší se ode všech jmenovaných typů. Abychom dokázali ocenit islámský politický názor, musí člověk vědět, že je založen na následujících zásadách:

1. Každý skutek muslima nebo muslimské skupiny musí být inspirován a řízen zákonem Božím, Koránem, který je ústavou zvolenou Bohem pro Jeho opravdové služebníky.
Nechť vlastníci Evangelia soudí podle toho, co Bůh v něm seslal; ti pak, kdož nesoudí podle toho, co Bůh seslal, jsou hanebníci (5:47). A věru tento Korán vede k cestě, jež nejpřímější je, a zprávu radostnou věřícím zvěstuje (17:9).

2. Suverenita v islámském státu nenáleží vůdci, ani lidem samotným. Náleží Bohu a lid jako celek ji vykonává jako zástavu Jím svěřenou a prosazuje Jeho právo a uzákoňuje Jeho vůli. Vládce, jakýkoliv vládce, je jen výkonným zástupcem vybraným lidem, aby mu sloužil podle vůle Boží. To je základ islámského státu. který je v souladu s obecným pohledem islámu na vesmír, jehož stvořitelem je Bůh a v němž je On Jediným vládcem. V Koránu narážíme na takovéto výroky:
Požehnán buď ten, v jehož rukou je království a jenž všemocný je nad každou věcí (67:1). nebo Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené majetky jejich vlastníkům, a když soudíte mezi lidmi, abyste soudili spravedlivě. Vždyť Bůh - a jak krásné je to, k čemu vás napomíná - vždyť Bůh slyšící je i jasnozřivý (4:58).
nebo Bohu náleží království na nebesích i na zemí i vše, co je mezi nimi; On tvoří, co chce, a On nade všemi věcmi moc má (5:20).

3. Cílem islámského státu je vykonávat spravedlnost a poskytovat bezpečnost a ochranu všem občanům bez ohledu na barvu pleti, rasu nebo vyznání v souladu s ustanovením Božím v Jeho ústavě, v Koránu. Neobjevuje se problém náboženských nebo rasových menšin, chovají-li se podle zákona a jsou-li jejich příslušníci mírumilovnými občany. Korán říká:
Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti - a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte (5:8).
Bůh ubrání ty, kdož uvěřili ... pomůže těm, kteří - když jsme je upevnili na zemi - dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech (22:38-41).

4. Islámský stát byl vytvořen pro zmíněný cíl a byl ustaven, aby prosazoval zákon Boží, nemůže být proto ovládán žádnou politickou stranou s neislámskou platformou, nemůže být ani podřízen cizí moci. Musí být nezávislý, aby mohl vykonávat svou patřičnou správní moc ve jménu Boha a pro Něho. Tento postoj vznikl na základě zásady, že muslim je člověk podléhající pouze Bohu a zavazující se k poslušnosti Jeho zákonu, nabízející maximální spolupráci a podporu těm, kdo vykonávají Jeho zákon a sledují dodržování s tím spojených závazků. Kdyby se nějaký muslimský národ spojil s nějakou neislámskou politickou stranou nebo kdyby se sklonil před neislámskou vládou cizího původu a cizích cílů, jednal by v rozporu s duchem islámu.
A Bůh nedá nevěřícím možnost zvítězit nad věřícími (4:141).
Vždyť řečí věřících, když zavoláni jsou před Boha a posla Jeho, aby mezi nimi rozsoudil, budiž: "Slyšeli jsme a uposlechli jsme ..." Bůh přislíbil těm z vás, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, že z nich učiní nástupce na zemi, tak jako již učinil nástupci ty, kdož byli před nimi. A přislíbil jim, že upevní pro ně náboženství jejich, které se mu zlíbilo jim dát, a že nahradí posléze obavy jejich jistotou. "Uctívejte Mne a nepřidružujte ke Mně nic!" (24:51, 55).
A Bůh napsal: "Věru že zvítězím Já i poslové Moji!", vždyť Bůh vskutku je silný a mocný. Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední přátelit se s těmi, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, byť to byli otcové jejich či synové Jejich anebo bratři jejich či rod jejich. Do srdcí těchto vepsal Bůh víru a podpořil je duchem od Něho pocházejícím. A uvede je do zahrad, pod nimiž řeky tekou, v nichž přebývati budou věčně. Nalezl Bůh zalíbení v nich a oni nalezli zalíbení v Něm - a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, blažení? (58:21-22).

5. Vládce, jakýkoliv vládce, nevládne lidu. Je zaměstnancem představitelem, vybral ho lid a odvozuje svou moc od poslušnosti zákonu Božímu, zákonu, který svazuje vládce a poddané slavnostní smlouvou, na niž dohlíží Bůh. Politická smlouva se v islámu neuzavírá pouze mezi vládou a veřejností. Je to smlouva mezi těmito dvěma prvky na jedné straně a Bohem na straně druhé, je morálně platná a zavazuje jen do té míry, dokud oba lidské prvky dokážou plnit své povinnosti vůči Bohu. Vládci, kteří jsou vybráni lidem, aby prosazovali slova Boží, mají právo na podporu a spolupráci ze strany veřejnosti jen tehdy, když sami dodržují slova Boží. Kdyby veřejnost nebo nějaký člen společnosti odmítl dobrým vládcům poskytovat podporu a spolupráci, pak je jejich čin považován za nezodpovědnou urážku vlády a samotného Boha. Jestliže však vláda sejde ze stezky Boží nebo nedokáže dodržovat Jeho zákon, pak nejenže se dopouští urážky Boha, ale navíc nemá ani právo na podporu a loajalitu veřejnosti. Korán praví:
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku (4:59).
Poslušnost těm, kdo jsou obtěžkáni autoritou, podmiňuje jejich vlastní poslušnost k zákonu Božímu a Tradicím Jeho posla. V jednom ze svých závěrečných výroků Muhammad řekl, že nemůže být poslušnost nebo loajalita vůči jakékoliv lidské bytosti, vládci nebo někomu jinému, kdo sám není poslušen Boha a není svázán Jeho zákonem. První následovníci Muhammadovi pochopili tuto zásadu velmi jasně a ve svých prvních politických prohlášeních řekli, že je veřejnost musí poslouchat a pomáhat jim, pokud oni sami budou poslušni Boha, a že nebudou mít žádný nárok na poslušnost lidu, sejdou-li ze stezky Boží.

6. Vládci musí být vybíráni z nejlépe kvalifikovaných občanů na základě jejich vlastní cti, schopností a připravenosti. Rasový původ, rodinná prestiž nebo finanční postavení samy o sobě nevytvářejí vhodnější podmínky pro možné kandidáty na vysoká místa ve veřejném životě. Nezvyšují ani nesnižují hodnoty jednotlivce. Každý kandidát musí být posuzován podle svých zásluh, přitom rodinná prestiž, bohatství, rasa a věk nepředstavují žádnou podstatnou část zásluh. Kandidáti mohou být vybráni veřejným hlasováním ve všeobecných volbách nebo je lze vybrat a udělit jim moc prostřednictvím veřejných představitelů, jimž byla vedoucí místa svěřena svobodnou domluvou různých částí společnosti. Islámský stát proto může mít tolik zastupitelských rad nebo městských vlád, kolik je třeba. Právo volby nebo výběru a předsednictví vlády se řídí zákonem Božím, a musí proto vycházet z nejlepších zájmů společnosti jako celku. Prorok Muhammad řekl:
"Ten, kdo svěřil veřejný úřad někomu, a přitom v dané společnosti je lepší člověk na tento úřad, zradil důvěru Boží a Jeho posla a muslimů."
V politickém smyslu to znamená, že voličstvo nemůže být z morálního hlediska lhostejné k veřejným záležitostem a že při každých volbách volí po důkladné úvaze a dobře promyšlené volbě. Stát by tak měl mít nejlepší záruku bezpečného a zodpovědného občanství, tedy toho, co mnoho moderních demokratických států dosud postrádá.

7. Když lidé ve volbách rozhodnou o výběru svého vládce, pak se každému občanovi nařizuje, aby podle svých možností dohlížel na chování vlády a aby vždy prověřoval, jak vláda řeší veřejné záležitosti, domnívá-li se, že došlo k něčemu špatnému. Zradí-li vláda důvěru Boha a veřejnosti, nemá právo setrvávat dál v úřadu. Musí být odvolána a nahrazena vládou jinou a každý občan zodpovídá za to, aby se vše odehrálo ve veřejném zájmu. V islámském státě tudíž nelze použít princip dědičné moci nebo doživotní vlády.

8. I když je vládce vybrán a jmenován lidem, je zodpovědný nejdříve Bohu a teprve pak lidu. Jeho úřad není jen symbolický, jeho role není abstraktní. Není bezmocnou loutkou, jejímž úkolem je podepisovat papíry nebo vykonávat vůli veřejnosti bez ohledu na to, zda je dobrá či špatná. Musí vykonávat konkrétní moc ve jménu lidu a v jeho nejlepším zájmu a v souladu se zákonem Božím, protože vládce má dvojí zodpovědnost. Na jedné straně je zodpovědný za způsob své vlády Bohu a na druhé straně je zodpovědný lidu, jenž v něj vložil důvěru. Bude se muset plně zodpovídat před Bohem z toho, jak jednal se svým lidem nebo s jeho zástupci. Ale jak vládce, tak i jeho lid se budou muset před Bohem zodpovídat rovněž z toho, jak se chovali ke Koránu, jak dodržovali zákon Boží, který jím Bůh dal jako vaznou sílu. Vládcova zodpovědnost vůči lidu spočívá v úkolu vyřizovat jeho záležitosti v jeho neb lepším společném zájmu a jeho zodpovědnost před Bohem by měla zaručovat, že všechno dělá podle zákona Božího.
Islámský politický systém je proto v zásadě odlišný od všech ostatních politických systémů a doktrín, jaké lidstvo zná, vládce totiž nemá vládnout lidu podle vlastních představ. Má mu sloužit tak, že ze spravedlnosti se stane zvykové právo, že z poslušnosti Nejvyššímu Pánu vesmíru se stane pravidelná součást činností státu a morálka se stane vznešeným výkonem vlády.

9. Přestože je Korán ústavou islámského státu, Bůh muslimům nařizuje, aby projednávali své běžné záležitosti formou porad. Vytváří se tím možnost ustavovat zákonodárné výbory a poradní orgány na místní, národní i mezinárodní úrovni. Každý občan islámského státu má nařízeno poskytovat v záležitostech každodenního života své nejlepší rady a je k tomu rovněž oprávněn. Aby se zajistilo plnění této povinnosti proveditelným a užitečným způsobem, musí vládci hledat radu u učených a zkušených lidí svého státu. Tím se však průměrným občanům rozhodně neupírá právo promluvit, když si to vyžaduje situace.
Každý občan islámského státu tedy má povinnost toho či onoho rozsahu a je silně přímo či nepřímo zainteresován na řízení veřejných záležitostí.Islámská historie poskytuje hodnověrné zprávy o tom, jak kalifům a vládcům radili,opravovali je a ptali se jich obyčejní lidé,muži i ženy. Zásada vzájemné porady je v islámu tak zásadní, že nejenže musí člověk promlouvat tak, jak myslí, ale musí to dělat i co nejupřímněji a nejúčinněji pro nejlepší zájmy společnosti. Poradní metody v politice nebo v jakékoli jiné oblasti jsou proto nejen demokratickým způsobem vlády, ale i náboženským příkazem a morální povinností nařízenou vládcům i poddaným. Kromě toho, že se Prorok vždy touto zásadou řídil, řekl, že podstatnou část náboženství tvoří poskytování dobrých rad. Cílem takové rady je zajistit dodržování Božího zákona, ctít práva občanů a plnění jejích povinností. Aby se předešlo vzniku profesionálních politiků a politiků skryté opozice stojících na oportunistické základně, Prorok řekl, když mluvil o Boží autoritě, že každý, kdo mluví, ať už radí nebo říká něco jiného, musí říkat správné a dobré věci; jinak ať je raději zticha. Jde o varování proti sobeckým a egoistickým sklonům rádců a poradců. Jde o to, aby rada vznikala s těmi nejupřímnějšími úmysly a v nejlepším zájmu veřejnosti, protože taková rada nese Boží pečeť, provádí se v Jeho jménu a je cílená na obecné blaho. Vládce nehledá radu a veřejnost ji nedává jen z rozmaru nebo osobních pohnutek. Jde vlastně o článek víry, náboženský příkaz. I na samotného Muhammada, přestože byl moudrý, "neomylný" a nesobecký, se tento požadavek vztahoval, nebyl výjimkou z pravidla. Bůh mu dává tyto pokyny:
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru Od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na něj spoléhají (3:159).
Když Korán podává charakteristiku věřících, jasně označuje vzájemnou radu za článek víry. Věřící jsou ti, kdož věří a na Pána svého spoléhají, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají a když rozhněváni jsou, odpouštějí, a ti, kdož Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, a ti, kteří si vzájemně pomáhají, když postihne je bezpráví (42:36-39, částečná citace, pozn. překladatele).

10. V islámském politickém systému má každý občan právo na svobodu víry a svědomí, svobodu myšlení a vyjadřování. Každý občan může svobodně rozvíjet své vlohy a zlepšovat své postavení, pracovat a soutěžit; vydělávat a vlastnit, souhlasit a nesouhlasit s věcmi podle svého nejlepšího úsudku. Tato svoboda však není a nemůže být absolutní, jinak by přerostla v chaos a v anarchii. Zaručuje ji Boží zákon a tentýž Zákon ji stanovuje. Pokud je tato svoboda v souladu se Zákonem, pak je oprávněnou výsadou každého jednotlivého občana; jestliže však překročí hranice Zákona nebo je v rozporu s veřejným zájmem, pak jde o porušení Božího zákona, a musí být proto kontrolována. Jednotlivec je součástí celého vesmíru, musí se proto přizpůsobit Zákonu a Božím příkazům. Zákonu řídícímu celý vesmír. Na druhé straně je členem svého společenství nebo národa, tudíž musí přizpůsobit svoje práva a zájmy právům a zájmům ostatních vzájemně přijatelným způsobem. Zaujímá-li jednotlivec v určité záležitosti veřejného zájmu nezávislý postoj a zjistí-li, že většina ostatních zastává jiný postoj, pak se musí nakonec přidat k většině, aby tak potvrdil solidaritu a spolupráci za předpokladu, že rozhodnutí většiny neprotiřečí Zákonu Božímu. Přesto však během procesu vytváření názoru veřejnosti má jednotlivec plné právo vyjádřit svůj vlastní názor a přesvědčovat ostatní o svém přesvědčení bez jakýchkoli překážek a zkreslování. Vyjde-li najevo, že se většina rozhodla jinak, pak je povinen souhlasit s ní, neboť daný problém už není věcí úvahy jednotlivce, ale úvahy veřejné (3:102-105; 8:46).

11. Vláda v islámském státě znamená důvěru veřejnosti, kterou vládci dostávají Slovem Božím a také společnou dohodou lidu. Je-li Bůh Nejvyšším Vládcem ve státě, pak ten, kdo ho reprezentuje v nejvyšším úřadě, musí být věrný této důvěru poskytující autoritě, zkrátka musí být věřícím. A jestliže je v nějakém státě většina obyvatel muslimská, pak člověk, který si dělá nároky na úřad prezidenta nebo kalifa, musí být skutečným muslimem. Tato opatření slouží veřejnému zájmu a naplňují všechny závazky státu vůči Bohu a občanům. Rovněž zajišťují a ctí práva takzvaných náboženských nebo rasových menšin.
Pro lidstvo je velkým neštěstím, že způsobu islámské vlády špatně porozumělo a zkreslilo jej. Tato vláda nediskriminuje menšiny, ale spíš ochraňuje a potvrzuje jejich práva. Každý, kdo chce být poslušným občanem islámského státu, je vítán a s ostatními se dělí o povinnosti a výsady zodpovědného občanství. Skutečnost, že není muslimem, nijak jeho postavení nesnižuje, ani ho nesráží na úroveň druhořadého občana, dodržuje-li ovšem zákony státu a vykonává-li svá práva zodpovědně. Jestliže si například přeje zaplatit náboženskou daň zakát a jiné státní‚ daně na udržování státu a na oplátku za svou bezpečnost a blaho jako muslimští spoluobčané, pak to může udělat. Jestliže však považuje placení islámské daně zakát za pokořující nebo to zraňuje jeho city, protože není muslimem, může daně splatit jinak, například formou poplatku čili džizja - takže má možnost volby, kterou muslimský občan téhož státu nemá. Za tyto příspěvky státu má plné právo na ochranu a bezpečí ze strany úředníků státu a společnosti.
Chce-li takový občan řídit svůj osobní život v oblasti manželství, rozvodu, stravování, dědictví atd. podle islámských zákonů, pak musí být jeho snaha uznána a jeho práva musí být respektována. Jestliže si však přeje tyto záležitosti uspořádávat podle svého vlastního náboženského učení, má v tom naprostou svobodu a nikdo mu nemůže výkon jeho práv ztěžovat. V osobních nebo citových záležitostech se tedy může vždy uchýlit k vlastnímu učení nebo k veřejným pravidlům. Avšak ve věcech veřejného zájmu musí poslechnout zákon státu, zákon Boží. Bez ohledu na to, co si vybere, nesnižuje se nijak jeho nárok na ochranu a bezpečí. Rozhodně to nejsou sny o budoucím království nebeském. Je to učení Koránu, Muhammadova praxe a zprávy islámské historie. Například se píše, že 'Umar ibn al-Chattáb, druhý kalif po Muhammadovi, jednou procházel místem, kde našel starého Žida v zuboženém stavu. 'Umar se poptal na tohoto muže a zjistil, v jakém stavu se nachází. Lítostivým tónem mu řekl: "Vybírali jsme od vás daně, když jste byl schopný. Teď jste opuštěný a zanedbaný. Jak k vám byl 'Umar nespravedlivý!" Jakmile to dořekl, nařídil, aby stařec začal pobírat penzi, a příkaz okamžitě vstoupil v platnost. 'Umar a další vládci získali svou politickou orientaci z rukou Muhammada, kterého zase učil Bůh. Tato učení jsou v Koránu zaznamenána v takovýchto verších:
Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh zakazuje vám brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (60:8-9).
Na závěr chceme zdůraznit, že je velkou zásadní chybou srovnávat islámský stát a jeho potřebu muslimského vůdce se světským státem, kde je teoreticky možné, aby hlavou státu byl člověk náležející k menšině. Takové srovnání je chybné a zavádějící z několika důvodů. Zaprvé předpokládá, že světský systém, přestože je povrchní, je zdravější než islámská ideologie. Takováto domněnka nebo premisa je troufalá. Za druhé, povinnosti a práva hlavy státu v islámském systému se podstatně liší od práv a povinnosti představitele světského státu, což jsme naznačili na předešlých stránkách. Za třetí, moderní světský duch má většinou povahu spasitelské, oslavné obnovy, což o islámu neplatí. K tomu hlava světského státu, pokud vůbec může taková hlava skutečně existovat, může náležet k rasové, etnické nebo náboženské menšině. Přitom se však vždy musí připojit k většinové straně. Ve skutečnosti se tak nahrazuje politickou většinou většina náboženská, což stěží vylepší postavení menšiny jako takové. Navíc světské uspořádání předpokládá, že pověření úřadem hlavy státu je právo nebo výsada, kterou lze jednotlivci přiznat nebo upřít. Islámský názor se v této věci radikálně liší. V islámu je úřad hlavy státu především povinností, zkouškou, závratnou zodpovědností. Z těchto důvodů by bylo nespravedlivé, kdyby se takové zodpovědnosti svěřovaly nemuslimům.