Polekaný zajíc

Jednoho rána se vrátili mniši ze Sávatthí, kam odešli na pravidelnou ranní obchůzku za almužnou. Buddha je pozoroval, jak se vrátili celí neklidní. Neusedli přitom jako obvykle k patě stromu či na jiné tiché místo k pokojnému rozjímání, ale stále se o čemsi vzrušeně dohadovali, ukazovali si přitom rukama a chytali se za hlavu.

Při večerním shromáždění se jich Buddha otázal:
"Mnichové, copak jste to viděli v Sávatthí, že vás to tak zaujalo?"
"Byli tam velcí učitelé," řekl jeden mnich.
"A dokázali velké věci," dodal druhý.
"Až se tomu věřit nechce," přidal se třetí.
"Mnichové, a co na tom mohlo být tak neobyčejného, že vám teď není dost dobrá spásná stezka, vedoucí k osvobození již v tomto životě?"
"Takové věci, jaké oni dělají, to tady mezi námi nikdo nedokáže! Co to muselo být za mistry, a kolik mají následovníků, a jak významní lidé si jich váží..."
"Tak co z vás vlastně kdo viděl?" tázal se mnichů s úsměvem Buddha.
Mniši se rozhlíželi kolem sebe, až se jeden přihlásil:
"Já jsem viděl nahého asketu, starého a na kost vyhublého, jak ležel na ostrých trnech."
"Ještě něco dalšího, mnichové?" tázal se Buddha.
"A já jsem viděl jiného, jak seděl ve žhavém poledním slunci mezi pěti hořícími ohni," přihlásil se druhý mnich.
"A to je tedy všechno, co jste tam opravdu viděli?" vrtěl hlavou Buddha.
Mniši pátravě pohlíželi jeden na druhého, ale nikdo další už se nepřihlásil. Buddha se usmál a oslovil shromáždění:
"Vidíte, mnichové, jak snadné je uvěřit zvěstem. Nebo snad ne? Slyšeli jste už přece o záhadném nebezpečí, které málem připravilo o život všechna zvířata v džungli?"
"Neslyšeli, Vznešený, to jsme vskutku neslyšeli, co by to mohlo být? Prosíme tě, pověz nám o tom něco," dožadovali se jeden přes druhého. Buddha jim tehdy vyprávěl následující příběh:

Jednou odpočíval zajíc pod palmou a v duchu přemítal, co by se s ním stalo, kdyby nastal konec světa. Jak byl zabraný do svých úvah, spadl z palmy plod a hlasitě klepl do palmového listu. Zajíc se k smrti vylekal, vyskočil na všechny čtyři a vykřikl:
"Už je to tady! Blíží se konec světa, země se propadá." Aniž by se ohlédl, pelášil pryč, co mu nohy stačily.

Cestou se k němu přidal další zajíc a v běhu se ho ptal:
"Copak se to děje?"
"Ani se neptej a rychle utíkej pryč."
"Ale proč vlastně utíkáme?"
"Přišel konec světa, země se propadá!"
To už se k nim přidali dva další zajíci a za nimi postupně všichni zajíci z celého lesa. Na otázku ostatních zvířat, proč utíkají, je zajíci ujišťovali, že jde určitě o život, a tak za nimi postupně následovali jeleni, kanci, buvoli, nosorožci, párek tygrů a nakonec i slon, a všichni se hnali džunglí jako pominutí.
Viděl to lev, moudrý král té džungle, a tomu to začalo být podezřelé:
"Kdepak, nevypadá to, že by se chystal konec světa. To bude spíš nějaké nedorozumění mezi zvířaty. To nemusí dopadnout dobře. Musím jednat rychle, abych je zachránil, jinak všichni vběhnou do moře."
Nadběhl tedy prchajícím zvířatům, postavil se před ně a třikrát mocně zařval. Všichni se zastavili a roztřásli se strachem. Lev se zvolna vydal proti nim a ptal se jich, proč vlastně utíkají.
"Přišel konec světa!"
"Země se propadá!"
"A kdo z vás to opravdu viděl?" pátral mezi nimi lev a výhrůžně mrskal ocasem.
"Jistě slon."
"Ne, to viděl asi tygr."
"Jak to? To byl přece nosorožec, ten mi to říkal."
Tak to šlo dál, až se dostali k zajíci, který jediný mlčel.
"Vážený pane zajíci", ptal se ho lev," je to pravda, že se propadá země?"
"Ano, pane, já jsem byl u toho."
"A viděl jsi to?"
Zajíc mlčel a třásl se strachy.
"Inu dovedeš nás tam všecky a ukážeš nám to."
Když se dostali až k palmě, zajíc odmítal jít dál.
"Tak se neboj, ukaž mi, kde to bylo," povzbuzoval ho lev.
"Tam za tou palmou, pane, tam odtud přišel ten strašný zvuk."
Lev obešel palmu, našel tam zajícův pelíšek, objevil i spadlý plod a odechl si. S úsměvem pak ujistil všechna zvířata, že se mohou v klidu rozejít. Na rozloučenou jim ještě poradil, aby už příště nevěřili ničemu, o čem se sami nemohou přesvědčit.

Traduje se, že ten moudrý a starostlivý lev byl Buddha v jednom ze svých minulých životů.