Pokud jsem potřebný - Rozhovor s lékařem 16. Karmapy v den jeho smrti

Levy Mitchen

Rozhovor s Dr. Levy Mitchenem, buddhistou a lékařem 16. Karmapy Rangdžunga Rigpäho Dordžeho vedený v den Karmapovy smrti 5. listopadu roku 1981.

Poprvé jsem Jeho Svatost potkal v květnu roku 1980. Měl rakovinu a přijel do Ameriky, aby se léčil a aby se zjistilo, jestli nemá metastáze. Rakovina byla "dodatkem" k cukrovce, na kterou trpěl většinu svého života. Byl jsem jeho hlavním lékařem. Důkladně jsme ho vyšetřili. Z úhlu pohledu Karmapy byl pobyt v nemocnici jednoduše normální činnost, další prožitek, zkouška jestli ho nemoc zabije nebo ne. V určitém smyslu to pro něho nebyl žádný rozdíl. Stejně dobře bychom se mohli bavit o polévce.

Od té doby, až do jeho smrti o rok později, nás celou dobu provázela nezvyklá atmosféra jeho nádherné a všeobjímající přítomnosti. Dokonce i když prožíval velkou bolest, zůstala jeho vřelost a jasnost mysli nezměněná. Bylo to velice jednoduché. Kolikrát jsem se ho ptal: "Cítíte bolest v tomto místě?" Jeho Svatost se jen usmíval a odpovídal pořád stejně: "Ne, tady nic necítím." "A tady?" zeptal jsem se a on odpověděl akorát: "Ne, ne, tady nic necítím." Pořád a znovu jsme se utápěli v neohraničenosti jeho mysli. Karmapa nikdy situaci neomezoval a nesoustřeďoval se na sebe samotného. Podobně se to odehrávalo, když se ho žáci ptali na postupy v praxi, protože měli dojem, že v ní daleko nepokročili. Tehdy se na ně Karmapa jenom usmíval. Přesně to samé se dělo, když jsme se ptali: "Bolí?" A Jeho Svatost se jenom usmíval a my jsme se utápěli v tom stejném prostoru.

Myslím, že kontakt s Karmapou byl velice poučný pro celý zdravotnický personál, který ho ošetřoval. Stejně tak buddhisté jako nebuddhisté jsme viděli, že pro Jeho Svatost neexistovaly žádné hranice, dokonce ani v medicíně a věcech týkajících se těla. Nikdy jsme od Karmapy neslyšeli slova jako "Tady mě to bolí." Dělali jsme si kvůli tomu starosti a zároveň jsme byli plni obdivu. Proces jeho umírání se jednoduše stal dalším nástrojem práce pro druhé a pomáhání jim. Byli jsme okouzleni jeho přístupem a zároveň dezorientovaní, protože to, co se okolo něho dělo, bylo proti našim očekáváním. Naprosto jsme obdivovali jeho vřelost a neustálou starost o druhé bez ohledu na to, co sám prožíval. Tak tomu bylo až do okamžiku jeho smrti. Během prohlídek jsem dával Karmapovi různé otázky a on pouze odpovídal "ano" nebo "ne". Nakonec řekl: "Je jedna velice důležitá věc, kterou musíte pochopit. Pokud jsem tady potřebný, abych učil bytosti, pokud mám udělat ještě nějakou práci, žádná nemoc mě nepřemůže. A pokud tady už doopravdy potřebný nejsem, můžete mě dokonce i přivázat, ale ani tak tady nezůstanu."

Hongkong

Podruhé jsem se s Jeho Svatostí setkal v Hongkongu několik měsíců poté. Zaskočilo mě, jak moc zhubl a o kolik byl slabší a nemocnější. Zároveň z něho neustále vyzařovalo to stejné teplo. Ležel před námi člověk, který bez pochybností umíral na rakovinu, ale Karmapa se choval tak, jako kdyby byl v nemocnici kvůli trhání mandlí. Pokaždé, když jsem vcházel do jeho pokoje, tak se usmíval a zářil. Tehdy se má mysl pozastavovala. Myslel jsem si: "Okamžik, kdo se tu o koho vlastně stará? To on je přece pacient a ne já." Původně jsem chtěl říct: "Včera se mi stalo to a to." Místo toho jsem se na něho podíval a zeptal jsem se: "Jak se cítíte?" Karmapa se usmíval a odpověděl: "OK." Ptal jsem se: "Bolí vás něco?" A on se začínal smát a říkal: "Ne, dnes ne." Stal se z toho každodenní rituál, druh žertu, jako by si Karmapa myslel: "Musíš mě vidět jako nemocného, tak tedy dělej svou práci. Budeme oba předstírat, že se to doopravdy děje." Chování Jeho Svatosti mělo vliv také na ostatní zdravotnický personál. Pracovníci nemocnice měli ztuhlé představy o tom, jak se umírající pacient chová a jak vypadá, a Karmapa se choval úplně jinak. Jednoduše tam byl a dělal to, co ostatní potřebovali. V Hongkongu jsem pochopil to, že stav mysli Karmapy zůstává neměnný, a že bez přestání pomáhá těm, kteří ho obklopují. Obzvlášť se staral o čtyři mladé tulkuy, kteří ho doprovázeli, a o které se v Sikkimu staral od jejich dětství. Jeho Svatost jim pomáhala pochopit, co se děje.

Když jsem dorazil do Hongkongu, začal jsem se sám sebe ptát: "Proč umírá právě teď?" Pozoroval jsem způsob, jakým Karmapa přistupoval ke čtyřem hlavním tulkuům školy Kagjü. Vychovával je a učil. Všichni byli zhruba ve stejném věku, připravení, aby šli a předávali učení. Karmapa byl v určitém smyslu jejich otcem, staral se o jejich rozvoj až do tohoto okamžiku. Teď nastával další krok v jejich vzdělávání. Karmapa umíral. Bylo to naprosto přirozené, jednoduše udělal práci, kterou ve svém životě udělat měl. Mladí tulkuové mi říkali: "On toho má ještě tolik na práci." Tehdy jsem si pomyslel, že kdyby žil ještě dalších patnáct let a začal mnoho dalších projektů, tak stejně by se nakonec zeptali: "Proč umřel právě teď?" Není možné si představit Karmapu, jak jde do důchodu. Karmapa dovedl mladé tulkuy do bodu, kdy mohli jít sami do světa a učit. Teď je vystavoval zkoušce své vlastní smrti. Jeden z přítomných rinpočheů mi později řekl něco, co dodalo celé situaci smysl: "Kdyby byli mladí tulkuové vychováváni v Tibetu, setkávali by se se smrtí neustále. Protože ale byli vychováni v Rumteku v Sikkimu a teď pobývali na Západě, měli toho se smrtí co do činění jen málo."

Karmapa umíral. Ze začátku to nemohli pochopit. Měl jsem silný dojem, že oddaluje svoji smrt jen pro to, aby se s tím mohli srovnat. Aby ten proces pozorovali, objevovali ho a mohli se s ním později vyrovnat.

V Zionu (Illinois), kde Karmapa umřel, jsem pochopil, jak moc o své tulkuy dbal. Byli mladí. Byla to další část jejich rozvoje.

Zion

Potřetí jsem Karmapu potkal v onkologické nemocnici v Zionu nedaleko Chicaga. Jak personál, tak i lidé, kteří nemocnici navštěvovali, jím byli naprosto očarováni. Aby to bylo možné docenit, je potřeba mít na paměti, že personál na odděleních intenzivní péče je obvykle velice odolný. Tito lidé vidí smrt neustále a pohled na umírající lidi v nich tak silný dojem nevyvolává. Ale dokonce i oni byli hluboce pohnuti postavou Jeho Svatosti. Většina z nich byli křesťané, kteří neměli o buddhismu ani ponětí, ale všichni nazývali Karmapu Jeho Svatostí. Tito lidé nemohli pochopit, proč Karmapa nepociťuje bolest a nereaguje na to, co se s ním děje, tak jako to dělají jiní lidé, když jsou v podobné situaci. Měli o něho velkou starost.

Jak víte, každý Karmapa zanechával před smrtí dopis popisující okolnosti dalšího zrození. Personál měl o tento list starost. Bylo to zajímavé, starost všech se změnila z "Co dnes pro toho pacienta uděláme?" na "Napsal už svůj dopis?". Jednoho dne za mnou přišla jedna ošetřovatelka a řekla: "Bojím se, že odkaz této linie skončí tady v této nemocnici." Připomínám, že to bylo v Zionu v Illinois, silně křesťanském místě. Personál nepřestával mluvit o Karmapově soucitu a o jeho upřímnosti. Po několika dnech za mnou přišel chirurg Christian Fillipino a řekl: "Víš, pokaždé, když jdu navštívit Jeho Svatost, cítím se úplně nahý. Cítím, že mě může prohlédnout skrz na skrz, a mám pocit, že se musím něčím zakrýt." Neustále opakoval: "Víš, Karmapa není obyčejná osoba." Všichni prožívali to stejné. Síla jeho přítomnosti byla tak velká, že lidé byli velice silně pohnuti. Bylo to pokračování toho, co jsme prožili v New Yorku. Nezávisle na tom, jestli byl Karmapa v inzulínovém šoku nebo jestli jedl hrozny, jeho mysl zůstávala ve stejném stavu. Nikdo to nemohl pochopit. Lidé za mnou přicházeli a říkali: "Víš, jsem křesťan a buddhismu nevěřím, ale musím přiznat, že Jeho Svatost je výjimečná osoba." Říkali to téměř s pocitem viny, nevěděli, jak sloučit vlastní víru s prožitky, jaké měli v kontaktu s Karmapou.

Dny míjely a stav Jeho Svatosti se zhoršoval. Jednoho dne se stalo něco, co se už, jak mi řekli rinpočheové, jednou v minulosti stalo. Když měl Karmapa 13 let, těžce onemocněl. Lékaři mu dávali jen několik hodin života, maximálně jeden den. Tibetští lékaři by nic takového neprohlásili, pokud by existoval aspoň stín naděje na to, že se nemocný uzdraví. Jeho Svatost jim ale nevěnoval pozornost a rychle se uzdravila. Lékaři to nemohli pochopit, i když v Tibetu to bylo jednodušší přijmout, protože věděli, kdo to je Karmapa.

To stejné se stalo v Zionu. Jednoho dne jsem během vizity zjistil, že se Karmapův zdravotní stav drasticky zhoršil. Oznámil jsem tehdy Jeho Svatosti, že má před sebou dvě, nejvýše tři hodiny života. Měl všechny příznaky, které jsem znal. Celé jeho tělo odmítalo poslušnost. Přes všechny léky, které bral, měl problémy s dechem, zvracel krev a poklesl mu tlak.

Když někdo dlouho pracuje s pacienty v kritickém stavu, jasně cítí chvíle, které smrti předcházejí. Vidí pod jakým tlakem se tělo umírajícího nachází a ví, že to už nebude schopno vydržet. Ví, že se pacient zakrátko poddá. Právě to jsem v tom okamžiku cítil. Řekl jsem, že musím Karmapu probudit, když je ten dopis tak důležitý. Pomocí medikamentů jsem přerušil spánek. Tulkuové poprosili, abychom je nechali s Karmapou o samotě. Po 45minutách vyšli a oznámili, že se Karmapa ještě umřít nechystá. Jenom se jim smál. Řekli, že Karmapa teď žádné kartičky nechce, protože dopis psát nebude. Vešel jsem do pokoje a on jednoduše seděl na posteli s široce otevřenýma očima. Jeho chuť k životu byla neskutečná. Obrátil se ke mně a řekl anglicky: (Znal z toho jazyka jenom pár slov) "Hello, how are you?" Během 30 minut se všechny jeho životní funkce stabilizovaly a přestal krvácet. Když jsem vyšel z jeho pokoje, přišel ke mně jeden z lékařů a říkal: "Podívej se na moji paži." Měl celou ruku pokrytou husí kůží. Nikdy se mu něco takového nestalo. Jsem naprosto přesvědčen, že se Karmapa sám přinutil k návratu. Nikdy jsem neviděl nic, co by aspoň trochu připomínalo tuto událost.

Reakce tulkuů byla zajímavá. Mysleli si, že panikařím, když říkám, že Karmapa umírá. Možná to bylo spojené s jejich nesouhlasem s odchodem Karmapy. Já jsem toho ale věděl dost. Pouze jsem je informoval o tom, co se děje. Jeho Svatost umírala.Viděl jsem to. Celý personál o tom věděl. A právě tehdy se Karmapa probudil a posadil se. Otevřel oči a doslova se vrátil ke zdraví. Vyplnil své tělo chutí do života. Skoro jsem mohl toto přání vycházející z jeho těla vidět. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Trungpa rinpočhe mi později řekl: "Teď vidíš, co je možné!" Vypadalo to tak, jako by někdo vypnul obrazovky, pobavil se tím a znovu je zapnul. Karmapův krevní tlak se vrátil do normálu a krvácení ustalo, ale nebylo to díky lékům, které jsme mu podali. Zvrátil jednoduše celý proces a následujících deset dní byl zdravý.

Po tom všem se v nemocnici stalo běžným žertem tvrzení, že by si své diagnózy měl psát sám. Měli bychom mu přinášet každé ráno knihu objednávek a ptát se: "Co pro tebe můžeme dnes udělat?"

Po deseti dnech ale Karmapův krevní tlak znovu rychle klesl a nemohli jsme ho žádnými prostředky zvýšit. Zjistil jsem, že je opravdu zle. Přestal jsem říkat, že brzo umře. Jenom jsem se podíval na tulkuy a řekl jsem, že je to velice zlé. Sehnuli se nad Karmapu a zopakovali mu má slova. Jeho Svatost měla diseminovanou intervaskulární koagulaci tzv. DIC. Je to stav, kdy vlivem toxinů produkovaných bakteriemi dochází ke spuštění celé kaskády mechanismů vedoucích ke vzniku četných krevních sraženin v drobných cévách a ke spotřebování všech látek podílejících se na procesu srážení krve. Vlivem nedostatků krve srážlivých faktorů dochází k četným krvácením a na druhé straně pak k odumírání těch tkání a orgánů, ve kterých se vytvořily sraženiny. Proto jsem znovu zopakoval: "Je to hodně zlé." Tentokrát jsem se ale obrátil přímo ke Karmapovi. On se na mě podíval a pokusil se o úsměv. Během dvou hodin úplně přestal krvácet. Tlak se vrátil do normy. Karmapa seděl na posteli a mluvil.

Tehdy už byla na oddělení intenzivní péče skoro celá tabule Karmapových výsledků. Každý mu tam zaznamenával body. Bylo to opravdu zábavné. Pacient s rakovinou, cukrovkou, rozsáhlou infekcí plic a po inzulínovém šoku. Nikdo takový se skutečně nikdy nevrací a prosím, on tady byl. O den později přestaly Karmapovy plíce pracovat následkem těžkého zánětu. Věděli jsme, že bez dýchacího přístroje přestane dýchat. Zapnuli jsme tedy na 36 hodin přístroj. Druhého dne brzo ráno Karmapa zemřel. Věděli jsme, že je to nevyhnutelné. Jasně jsme to viděli na monitorech. Impulsy slábly. Rinpočheům jsme neřekli nic. Srdce Karmapy se asi na deset sekund zastavilo. Znovu jsme ho oživili. Kromě problémů s tlakem jsme práci srdce vrátili do normy a stav Karmapy se na 25 - 30 minut stabilizoval.Vypadalo to, jako by měl srdeční infarkt. Potom tlak klesnul úplně. Nemohli jsme nic dělat. Přestože jsme mu dávali více léků, jeho srdce se znovu zastavilo. Začali jsme stlačovat jeho hrudní koš. Věděl jsem, že je to už konec. Viděl jsem jeho umírající srdce na monitoru. Cítil jsem, že ze sebe musím vydat vše. Pokračovali jsme v oživování přes následujících 45 minut. Déle než jsem to dělával obvykle. Nakonec jsem mu dal injekci adrenalinu. Nenásledovala žádná reakce. Tehdy jsme se úplně vzdali. Vyšel jsem ven, abych zatelefonoval rinpočheům a oznámil jim, že Karmapa umřel.

Když jsem se vrátil do pokoje, lidé už začali vycházet. Jeho Svatost tam ležel možná tak 15 minut neživý. Začali jsme odpojovat přístroje udržující život. Najednou jsem se podíval na jeden z monitorů. Ukazoval tlak140/80! Moje první reakce byla myšlenka: "Kdo se opírá o přístroj na měření tlaku?!" Prostě jsem věděl, že by se někdo musel opřít o přístroj, aby tlak takto poskočil. Bez toho by to nebylo možné. V tom samém okamžiku ošetřovatelka vykřikla: "Má puls, má puls!" Jeden ze starších rinpočheů mě významně poplácal po rameni, jako by říkal: "Je to nemožné, ale děje se to."" Karmapovo srdce bilo, měl tlak 140/80. Myslel jsem, že omdlím.

Nikdo ze sebe nemohl vypravit slova. Byl to okamžik, ve kterém se říká: "To není možné, to prostě není možné." V přítomnosti Karmapy se stalo mnoho věcí, ale toto bylo nejvíce výjimečné. Nebyla to jenom neobvyklá náhoda. Stalo se to za hodinu od okamžiku, kdy se Karmapovo srdce zastavilo a 15 minut poté, co jsme ukončili resuscitaci. Běžel jsem zatelefonovat Trungpovi rinpočhemu. Po telefonu jsem mu řekl: "Karmapa žije! Nemohu mluvit. Nashledanou." Pomyslel jsem si, že se Karmapa ještě jednou vrátil, aby prověřil, že jeho tělo už opravdu není schopno déle podporovat vědomí. Byl pod vlivem valia a morfia, tyto léky ho oddělily od těla. Zdálo se mi, že náhle pochopil, že jeho tělo přestalo pracovat. Takže se vrátil, aby ověřil, jestli je tělo ještě funkční. Vracející se síla jeho vědomí začala celý proces znovu. Je to pouze dojem mojí jednoduché mysli, ale právě toto jsem tehdy v pokoji cítil.

Srdce pracovalo a krevní tlak se držel ještě nějakých pět minut. Potom Karmapa zjistil, že jeho tělo už nefunguje, a nemůže mu už více sloužit a opustil je. Zemřel.

Trungpa rinpočhe přijel do nemocnice, aniž by věděl, jestli Karmapa žije nebo ne. Musel jsem mu říct, že umřel. To bylo vše. Návraty Jeho Svatosti byly nádherné. Dokonce i když umíral, nepřestával západní zdravotnický personál překvapovat. Čtyřicet osm hodin po smrti byl jeho hrudník v oblasti srdce stále teplý a kůže zůstávala pružná jako u živého člověka. Tak se to odehrálo.

Po celou dobu, kdy jsem byl Jeho Svatosti nablízku jsem měl pocit, který jsem si zapamatoval jako učení. Důležité je nereagovat na vlastní impulsy, ale mít otevřené srdce a mysl, nasměrované na potřeby druhých.

 

překlad: Karin Hustáková