Pohotovost k duševním potížím a temná noc

Jedno z velkých nedorozumění, nastolených moderní psychologií je, že nedovede odhadnout a docenit hloubku až propastnost duchovních procesů, odehrávajících se v lidském nitru a má tendenci odlišovat lidské zrání, jehož existenci – byť neochotně – připouští, a „opravdové“ psychické onemocnění, které – na rozdíl od zmíněných duchovních procesů – skutečně bolí. V polemice s tímto problematickým přístupem je třeba podtrhnout slova sv. Jana od Kříže, který říká: „První očišťování nebo-li noc je pro smysly hořké a strašné… Druhé (Noc ducha) nemá srovnání, protože je hrozivé a děsivé pro ducha…“ Nemusíme proto pochybovat, že by sv. Jan od Kříže – pokud hovoří o utrpení a bolesti – nevěděl, o čem hovoří, a že by to, co sv. Jan nazývá očišťováním, neměla moderní psychiatrie ze svého hlediska označovat jako klinický obraz závažného psychického onemocnění.

Každé lidské psychické utrpení se projevuje navenek určitými „symptomy“. Abychom mohli přece jen hlouběji proniknout do této problematiky, řekněme si nejdříve, co to vlastně symptom je. Ušetřeme si obvyklé etymologické rekurzy a řekněme si přímo, čím se dneska v psychoterapii rozumí pojmem „symptom“. V každém případě jde o pozorovatelný jev, ať již sociálním okolím nebo samotným nositelem, který vybočuje z obvyklé normy. „Vybočování z normy“ však ještě neznamená, že by nějaký jev byl symptomem. Symptom musí být jev „patologický“ a to v daleko obecnějším smyslu, než se obvykle užívá, neboť symptom nemusí být vysloveně „onemocněním“ ve smyslu třeba zánětu horních cest dýchacích nebo žloutenky. Abychom se odhodlali nějaký psychofyziologický jev pojmenovat symptomem (a zdůrazněme, že se pohybujeme v oblasti duševních potíží), je třeba, aby tento jev byl do jisté míry na překážku; bolel, znepříjemňoval život, bránil lidským možnostem a rozvrhům, omezoval lidskou aktivitu, prožívání světa a poškozoval interpersonální vztahy. Symptom je z tohoto hlediska porucha v širším slova smyslu; je něčím, co sice život znepříjemňuje, ale co zároveň patří k té nepřehledné řadě potíží, nepříjemností a drobných svízelí, které k životu bytostně patří a kterým se člověk nevyhne.

Způsob, jak přistupovat terapeuticky k určitým symptomům, je bod, ve kterém se nejrůznější psychoterapeutická pojetí rozcházejí, neboť jde o to, zda – za prvé – bude odstraňován sám symptom nebo zda – za druhé – bude hledána jeho příčina. První případ ovšem sebou nese zásadní, byť obvykle zamlčený předpoklad: totiž že se má za to, že po odstranění symptomu bude vše naprosto v pořádku, tak jako když se na těle objeví furunkl a je chirurgicky odstraněn. V takovém případě ale musíme rezignovat na to zjistit příčinu symptomu a brát jeho příchod jako nevysvětlitelný úkaz, který prostě přichází a odchází (za určitých okolností s pomocí psychoterapeutické intervence). V takovém případě se musíme smířit rovněž i s tím, že v budoucnu nebudeme mít spolehlivou metodu, jak se s výskytem symptomu vyrovnat.

Ale tak tomu se symptomy a jejich příčinami v žádném případě není (anebo jen zcela výjimečně). Klinická praxe ukazuje, že symptomy se daleko častěji sdružují v roje nejrůznějších potíží, které bychom mohli nazvat „syndromem“ (ať již depresivním, úzkostným, úzkostně depresivním, obsedantně kompulzivním apod.). V takovém případě je zřejmé, že příchod symptomů je zapříčiněn nějakou duševní situací, která je produkuje a dává jim energii.

Řečené nás proto opravňuje k závěru, že výskyt symptomů za jistých specifických okolností má předpoklad v určité pohotovosti k nim. Důvod této pohotovosti se často jeví jako situační (rozvod, úmrtí někoho blízkého, ztráta zaměstnání či jiná dramatická či tragická událost). Při bližším pohledu však zjistíme, že se velmi často jedná o etapy zrání, které jsou bolestné, neboť v nich životní situace klade na člověka větší nároky, než ke kterým dorostl.

Podívejme se nyní blíže na onu pohotovost k duševním potížím, o které jsme hovořili. Měli jsme tím na mysli specifický stav psychického organismu, který se v klidovém stavu deklaruje vzdáleným pocitem, že něco není v pořádku, tenzí, neschopností spočinout v hlubším klidu, který je však stále připraven při vhodné příležitosti (náročnější situaci) explodovat v závažné duševní potíže.

Při snaze pochopit podstatu této pohotovosti k duševní potížím může dojít k dvěma omylům: můžeme se jednak mylně snažit tuto pohotovost lokalizovat, ztotožňovat ji s jakýmsi pozadím v prostorovém slova smyslu a umisťovat ji kamsi do „nevědomí“ nebo ji naopak můžeme ignorovat a ztotožňovat ji s reakcí na aktuální situaci. Pravdou ale je, že se tato pohotovost vztahuje k celku životní situace, kterou pacient v dané životní etapě obývá, a že má mnohem obecnější a závažnější význam než pouhá psychická náchylnost (např. neurovegetativní nestabilita). Na první pohled tato pohotovost vyjadřuje skutečnost, že se člověk nachází v duševní a duchovní situaci, ve které je zranitelný, křehký a bezbranný. Je to stav, ve kterém selhávají obvyklé obrany, navyklé ústupové cesty, ve kterém se z neznámých důvodů ztratilo ono bezpečí, které zaručovalo člověku duševní pohodlí, životní jistoty a zdravou bezstarostnost.

To je ale, řekli bychom, negativní vymezení této životní situace, kterou jsme nazvali pohotovost k duševním potížím. Tato situace má však především mimořádně pozitivní význam. Kromě toho, že zranitelnost psychického organismu člověka sebou nese možnost odhalit a oslovit něco, co je jinak zakrustováno ve zvápenatělých ulitách navyklých obran, svědčí tato pohotovost i o existenci hlubinných transformačních procesů, nepřístupných vnějším, například psychoterapeutickým zásahům, a majících zásadní význam pro lidské duchovní zrání. Jde o hluboké proměny v lidském nitru, které již dávno pojmenoval sv. Jan od Kříže temnou nocí. 

Znamená to, že veškerá symptomatika stavu pohotovosti k duševním potížím poukazuje k něčemu hlubšímu, zásadnějšímu a duchovnějšímu, než jak se na první pohled jeví. To je třeba zdůraznit, neboť povrchová terapeutická orientace na pouhé potíže v sobě skrývá nebezpečí, že tyto hlubinné procesy přehlédne a uvede „pacienta“ v omyl, který může mít nedozírné duševní a duchovní následky. Transformační procesy se totiž odehrávají v největších hlubinách duševního organismu, „kam,“ jak říká sv. Jan od Kříže, „nemůže dosáhnout ďábel, ani přirozené smyslu, ani rozum“.

Je zřejmé, že léčebné postupy, které tato situace vyžaduje, jsou nezastupitelné. V každém případě musí vycházet z porozumění, že se v lidském psychickém organismu odehrávají hlubinné, očistné procesy, které jej restrukturují, formují a odstraňují nebo mění sklony a vlastnosti, jež často nejsou vůbec psychologickými prostředky dosažitelné. Většina psychoterapeutických technik a prostředků není totiž s to tuto hlubinu lidské osobnosti zasáhnout. (A skutečně si nelze představit, že by například nějaká behaviorální technika byla schopna naučit člověka důvěře, naději či pravdivému postoji ke světu.) Dalo by se dokonce říct, že uskutečnit změny, kterých je třeba dosáhnout, není v lidských silách.

Tento vztah hlubinných transformačních procesů a možnosti jejich léčby vyjadřuje nesmírně výstižně a prozíravě právě sv. Jan od Kříže: "Neboť dokud ji (duši) Pán úplně neočistí tím způsobem a tou měrou, jak sám chce, nepomůže a neprospěje jí proti její bolesti žádný prostředek nebo lék. Zmůže v této situaci tak málo jako ten, kdo je držen ve vězení v tmavé kobce, spoután na rukou i na nohou, a není s to, aby se pohnul nebo rozhlédl nebo zakoušel nějaký projev přízně odkudkoliv. Trvá to tak dlouho, dokud se tu duch nepokoří, nezměkne a neočistí a nestane se tak jemným, jednoduchým a prostým, že se bude moci sjednotit s duchem Božím, ovšem podle stupně, jaký mu jeho milosrdenství hodlá udělit v láskyplném sjednocení. Neboť podle toho je očišťování více nebo méně silné a je delší nebo kratší."

Z uvedeného citátu vyplývají tři zásadní poznatky: jednak skutečnost, že určité sklony a vlastnosti nelze v lidském duševním organismu měnit pouze psychologickými prostředky, jež jsou vždy limitované možnostmi, silami a motivacemi člověka. Druhý závažný poznatek vyjadřuje skutečnost, že velikostem změn, které mají v duševním organismu proběhnout, je přímo úměrné utrpení, které tyto změny bude doprovázet. (Intenzita utrpení by tedy neměla „pacienta“ ani terapeuta znepokojovat, neboť je právě tak velká, jak je potřeba.) Třetí poznatek se týká toho, že situace, kterou jsme nazvali pohotovostí k duševním potížím nebo transformační krizí a kterou sv. Jan od Kříže označuje jako „temnou noc“, nemá bezprostředně nahlédnutelné kauzální příčiny. Je to proto, že je darem, který vyjadřuje Boží zájem o to, aby člověk rostl a zrál.

Takový zájem ovšem nelze prozkoumat či objevit žádnou psychologickou analýzou, ať již hlubinně, dynamicky, personálně či jinak orientovanou. Nástup potíží se proto pacientovi mnohdy jeví jako blesk z čistého nebe a jejich počáteční nesrozumitelnost samozřejmě potencuje jejich intenzitu.