Pohled z jedoucího vlaku

Jakusho Kong roši, ukázka z Bez začátku a konce.

 

„Co můžeme a nemůžeme dělat, co chceme a nechceme - naší praxí je mít odvahu vnímat a přijímat tyto aspekty lidského života. Potom je můžeme nechat odplynout, stejně scenérii z jedoucího vlaku."

 

KDYKOLIV PŘEDNÁŠÍM, ocitají se mí posluchači i já v paradoxní situaci. Slova a věty jsou často abstraktní a já se jimi snažím vysvětlit něco, co nejde říct, a posluchači se snaží zaslechnout něco, co nelze slyšet. Z nezbytnosti ale sympatizujeme jeden s druhým. Já s vámi, proto co nemůžete slyšet a vy se mnou, proto co nelze vyslovit. Přitom vždy udeřím holí o zem. Bum! Alespoň to je možné. Nemohu to asi vysvětlit, ale mohu to alespoň demonstrovat a zbytek je na vás.

Na vaší straně to může vyvolávat frustraci a na mé, pocit osamělosti. Důležitější otázka ale je, jak se můžeme setkat a jak se můžeme pochopit? Když recitujeme fráze jako „pro všechny bytosti," je to velmi abstraktní. Trochu méně abstraktní to začne být, když si uvědomíme, kdo tou bytostí je a to také zahrnuje poznání, co tu bytost tvoří. Jsou to všechny naše dualistické myšlenky a zmatené pocity, ať dobré či špatné, ať už je máme anebo nemáme rádi. Meditační praxe není potlačením těchto našich aspektů. Mnoho lidí to takto mylně chápe, opak je ale pravdou.

Nějaké studenty mám v Polsku a tam jsem se setkal s ženou, které je přes šedesát. Od konce války potlačovala všechny své vzpomínky na ni. V tomto období ale, z nějakého důvodu, se všechny ty vzpomínky objevily. Co s tím dělá? Co my všichni děláme s obsahem naší mysli? Jak s tím jeden každý pracujeme? Tohle je meditace.

Všichni máme víceméně stejná přání a touhy: aby nám pozornost vypěstovaná meditací, pomohla vyrovnat se s životními těžkostmi. Jak postupujeme cestou, a naše praxe narůstá, vidíme, že to je začátek, střed a konec, že jsou všechny ty části stejné. Ze zvyku, nebo když o tom mluvíme, rozdělujeme toto Jedno‑stejné na tři části. Ve skutečnosti je to ale jen Jedno. Časem na to přijdete sami, pokud se nezděsíte a neutečete - což, ať tomu věříte anebo ne, je dost časté. Co se ale v naší meditaci objevuje, není nic nového. Jsou to staré známé věci a můžete od nich utíkat, kolikrát chcete, dokud si neuvědomíte, že to nemá cenu. Pro mnoho lidí teprve v té chvíli jejich vlastní praxe opravdu začíná.

Poslední Uchiyama roši učil, že je zde semeno, anebo příčina, která nás šťastně přivedla na cestu a nasměrovala k dharmě. To je jednou z interpretací dharmy: hledání něčeho, co se zdá, že schází. Možná postrádáte v životě nějakou pravdu a v určitém okamžiku nám opravdu schází. Ať už ze zármutku, nemoci, ztráty, změny ve vztahu anebo pocitu pomíjivosti, který už nejsme schopni snášet, začínáme hledat a součástí toho je i zazen.

 

Co zazen opravdu znamená, bylo už mnohokrát vysvětleno. Suzuki roši říkával, že naším zazenem je shikantaza, ale jak už jsem pravil, slova a věty, kterými popisujeme zenovou praxi, jsou velmi abstraktní a skoro jakékoliv vysvětlení je jenom konceptem. Zkušenost sama je fakticky nevyjádřitelná. Suzuki roši to říkal jednoduše: „Buď jen sám sebou." Čtyři slova, ale tak hluboká a jemná, že je nelze pochopit, dokud se sami nezpomalíme. Říkal, že naší praxí je sledovat dech. Doopravdy to ale znamená, že jste jasně naživu. Metodou je sledování dechu, význam je ale v tom, že jste neviditelně přítomni a živí, jako káča, která se točí rychleji a rychleji až vám zmizí. I bez metody, bez očekávání a bez počítání dechu jste naživu v každém okamžiku, živí v prostoru, který není nikde jinde, ale tady, ve vás. Někteří říkají, že shikantaza, zazen, je být v přítomnosti v každém okamžiku, ale ani tak to není. Je to být tím momentem. Je to být v každém momentu za momentem - v zazenu, stejně jako před ním a potom. A to je samozřejmě manifestací, čili realizací vaši původní mysli. „Být sám sebou," to je shikantaza.

Každý rok, když jedu na setkání se svými studenty do Polska, mám velmi nabitý program. Vloni jsem stál za oknem v přeplněném a dusném vlaku z Gdaňsku do Varšavy, pozoroval míjející scenérii a najednou si uvědomil, že se můj dech přirozeně prohloubil a po nějaké chvíli jsem si začal být vědom jeho zvuku a počal ho sledovat. Bylo to nádherné a ani jsem si neuvědomil, že uplynuly tři hodiny. Jenom jsem cítil, jak mě jeho zvuk konejšil.

Když jste ve vlaku, míjíte mnoho scenérie. V Polsku jsou to zdevastované oblasti, zhroucené domy a rodiny, které v nich žijí. Teď stojí a pozorují vlak. Míjeli jsme spoustu nepořádku a odpadků, ale také nádherné lesy a louky. Všechno jsem to vnímal tak, jak jsme okolo toho jeli, současně jsem si ale byl vědom svého dechu. I když jsem po celou cestu stál, byl jsem po vystoupení docela čilý.

Když takto praktikujete, přijímáte spolu s dechem všechno, co vidíte. Nelze předstírat, že jste to neviděli. V našem současném životě toho dost zastíráme, abychom se ochránili. Stále na nás útočí špatné zprávy z novin a televize, městský hluk a mnoho dalšího. Ať je to ale cokoliv, můžete to přijmout a s výdechem zase nechat plavat. Nechat to být. To je shikantaza dech. Je to jako alchymistická proměna olova ve zlato. Naplníte se smutkem, zlostí a všemi emocemi, kterých se obvykle snažíme zbavit a potvrdíme si při tom, že jsme. To je ale jen polovina té praxe, protože při výdechu to všechno uvolníme a necháme odplynout. To potvrzení je důležité, abychom to dokázali opravdu uvolnit.

Je to trochu divné, normálně si ale nechceme uvědomovat cizí zlobu anebo i svou vlastní, navzdory faktu, že se celá naše meditace týká pozornosti. Co můžeme a nemůžeme dělat, co chceme a nechceme, to všechno je o pozornosti. Naší praxí je mít odvahu vnímat a přijímat tyto aspekty lidského života. Jsou jenom naší malou součástí a praxe nám pomůže udělat pro ně víc místa tak, abychom je mohli přijímat, pociťovat a nechat odplynout, bez toho, že bychom k nim lnuli, tak jako do nás vstupuje a zase odchází scenérie za oknem vlaku.

Všichni tak v jistém smyslu jedeme vlakem. Scenérie se rychle mění a na ničem nelze ulpět, můžeme jen stát a zaznamenávat to. Když na něčem ulpíme, nebo se o to pokusíme, nejsme už ve vlaku. Cesta nám ale říká, pouštět to, nechat to běžet a jen to zaznamenávat. V podstatě jde o moudrost a soucit nevyhnutelnosti. Když to děláme, můžeme praktikovat tzv. soucitný dech. Pak víme jak proměnit to, co každý den vidíme, slyšíme, chutnáme, čicháme a čeho se dotýkáme. Soucitný dech znamená přijímat s nádechem utrpení - svoje anebo cizí - a s výdechem ho nechat rozplynout. Taková praxe nám pomáhá naučit se být laskavý k sobě i k ostatním.

Máme schopnost pojmout ohromné množství negativity a nechat ji zase být. Ničemu se při tom nevyhýbáme, protože víme, že s tím můžeme pracovat. Lidé většinou nevědí, co mají dělat, když se v nich objeví nepříjemné myšlenky a pocity, když vidí na silnici mrtvé zvíře, násilí v televizi anebo hladovějící bezdomovce vedle sebe na ulici. A pak jsou tady drogy, alkohol, AIDS a rakovina. Jsme tím zaplaveni a výsledkem je, že nám vychladnou a ztvrdnou srdce. Nerad to říkám, ale je to tak. Normální reakcí na tohle všechno je, že začnete plakat, že se ve vás probudí soucit, ale právě naší ignorancí se reprodukuje samsára. Praxe soucitného dechu dovoluje, abychom zůstali měkkými a otevřenými a náš duch a životní síla se znovu naplnila. Slzy jsou významnou součástí toho naplnění. Na to nemusíte být buddhisté, dělají tak všichni lidé a všude, dokonce i ve vlaku.

Tibetská buddhistická mniška Tenzin Palmo říkala, že praxe soucitu je formou disciplíny. Disciplínu lidé většinou nemají rádi, je ale nezbytná. Asi by bylo snazší říct, že je přípravou, ať už ale použijeme jakékoliv slovo, potřebujeme disciplínu a přípravu pro to, abychom zůstali ve vlaku a nechali krajinu míjet. Velmi brzy, aniž to zaznamenáte, vám bude šedesát a to ještě není tolik. Krajina se mění velmi rychle.

Když jste dítě, tak den trvá věky. Někdy vidíte v obchodě ve městě, jak otec drží dítě a to se úplně odevzdává jeho rukám. Jeho mysl/tělo vyjadřuje čistotu a důvěru. Jak ale stárne, roste přirozeně ve všech směrech. Zničehonic pak už nejsou letní prázdniny tak časté, sezóny míjí, rodí se nové děti a staří přítele najednou začnou umírat. To platí pro každého z nás. Bez ohledu na věk, bychom se ale měli snažit uvidět celý obraz.

Když mluvíme o „záchraně všech bytostí," mluvíme o každém v tom obraze a také o všech životních formách. Skutečný význam té věty je ale mimo naše chápání a zůstává velmi abstraktní. Naše praxe může být dobrým startem jak tu abstrakci rozbít poznáním, že můžeme přijmout a uvolnit svoje utrpení i ostatních lidí. Zpočátku mají lidé někdy obavy nechat do sebe vstoupit cizí bolest. Pokud to platí i pro vás, zkuste si to jen představovat, anebo to předstírejte, dokud to sami nepoznáte. Vtip je v tom, že když to děláte, začnete trošku po trošce transformovat všechno, co přijímáte. Pomalu se tak dostanete k univerzálnímu utrpení, když si představíte, že všichni lidé na světě, se stejnými pocity jako vy, stejně tak trpí. Pak to vidíte správně a už to není jen vaše osobní věc.

Tato praxe vyžaduje vaši aktivní spoluúčast, to ale není ještě vše. Zatímco přijímáte všechno to utrpení a uvolňujete je, je zde stále modré nebe a jasné ranní slunce svítí na zelený trávník. Uvědomíte si přitom, že zmatek a utrpení jsou stejně tak prázdné a nesubstanční.

Rozumíte mi? Jste ve vlaku a míjíte krajinu a tou je i všechno čím se promítáte a klamete, jako i dialog, který spolu sami vedete celý den anebo týden a pořád si toho nejste vědomi. A pak jste na konci dne tak unavení a vyčerpaní, stále jste ve vlaku a lpíte na té krajině, a čím víc se jí držíte, tím dál je to k zastávce. Vlak ale doopravdy vůbec nestaví, pokračuje, život, smrt, život, smrt, zastavuje jen v naší zmatené mysli. Dokonce z něho i vystoupíme! Představivost naší zmatené mysli je až tak mocná. Věříme, že jsme zastavili vlak a vystoupili a snad i zůstaneme pár dnů anebo měsíců. Někteří tak prožijí celý život. Vlak ale jede. Věřte tomu, nebo ne, vlak jede. Zatímco se to děje, co se to odehrává v čase a prostoru, můžete použít vaši soucitnou praxi na své utrpení i na to, které vidíte ve světě okolo sebe a naučit se to pouto uvolňovat. Olovo tím budete transformovat ve zlato.

ČÖGYAM TRUNGPA RINPOČE předal své komunitě na konci sedmdesátých let několik praxí pro těžké časy. Byl jedním z nejvíc kontroverzních, ale i vlivných učitelů, kteří přinesli dharmu na Západ. Se Suzuki roši je pojilo úzké přátelství, které naše tradice zachovávají do dnešních dnů. V zenu nebylo nic takového jako soucitné dýchání, které nám ukázal. A jsme šťastní, že máme praxi, která pracuje s nechtěnými myšlenkami a pocity, které působí utrpení a strach.

Když nám rinpoče poprvé řekl „pojďme přijmout utrpení ostatních lidí," naše reakce ho šokovala. Většina studentů to nechtěla dělat. Suzuki roši nás k tomu také povzbuzoval, byl ale mírnější a tak to vyjádřil mnohem jemněji. Řekl: „Naše cesta je cestou bódhisattvy, pomáhat ostatním lidem." Většina z nás ale nebyla doopravdy na mahájánové cestě; šlo nám hlavně o naši realizaci. Suzuki roši to věděl a myslím, že právě proto to takto presentoval. Pomohlo to, protože jsme si uvědomili, na které straně stojíme.

Říká se, že schopnost přijmout cizí utrpení je jedna z největších radostí, protože tím můžete přinést štěstí i někomu jinému a nejen sobě. Samozřejmě, že když to děláme, obvykle si přitom neuvědomujeme, že radost druhých zahrnuje také tu naši. Když se ale zaměříte jen na sebe, váš vesmír se začne zmenšovat. Může se stát dokonce tak malý, jako je hlavička špendlíku. Tak to je, žádný prostor. Žádné místo pro radost, humor, žádná zvědavost. Žádný objev. Svět se tak zmenší, že se sami uvězníte ve své podmíněné mysli.

Na světě je teď víc než šest miliard lidí a mnoho z nich vypadá stejně jako vy. Mají karmu a charakter skoro jako vy. Vidím studenty na celém světě, Američany, Islanďany, Číňany a v každé zemi je to stejné. Když jsem byl naposledy na Islandu, viděl jsem někoho kráčet ulicí a řekl jsem si: „Je tu Gary! Na Islandu!" Občas se opravdu divíte, když vidíte karmickou sílu. Stejné hodnoty, ideje a rysy u někoho na druhé straně zeměkoule.

Vzpomeňte si na všechny, kdo mají stejné pocity jako vy, možná zkušenost nezdaru a zloby na někoho. Někdy, když jsme opravdu naštvaní, můžeme s tím něco dělat a jindy ne. Kdo za to může? Hádejte. Odpověď znáte. Ten kdo je vám nejblíže - vy sami. A možná to děláte a ani si toho nejste vědomi. Proto musíme být měkčí. Být k sobě laskavější, protože si to zasloužíme. Proč se na sebe zlobit? Není snad lepší ten dialog opustit? Nechat ho odplynout? Děláme to třicet, čtyřicet, padesát let a jsme na hodně navyklí. Soucitná praxe je praxí odvykání. Máme disciplínu a máme sílu a jediné co musíme udělat je, nechat to plynout. Kousek po kousku nechat tu naši starou písničku rozplynout.

To se ale lehce řekne. I když se k tomu rozhodneme a začneme to praktikovat, můžeme mít obavy, aby se něco nestalo. Pravděpodobně něco špatného. Můžete být v přítomnosti, to je ale docela děsivé. Dovolte, abych vás ubezpečil, že být v přítomnosti není ani takový šok, jako když poprvé kouříte marihuanu, nebo vezmete LSD, peyot, anebo co lidé dnes berou. Nezasáhne vás to tolik, protože je to organické, přichází to zevnitř.

Když si vyšel jeden den Hoitsu Suzuki roši zakouřit, zeptal se ho jeden malý chlapec: „Roši, co to děláte?" To je absolutní zenová otázka. Sami se musíte zeptat sebe: „Co dělám? Co se to děje?" Návyky a impulsy pak už nebudou určovat váš život.

Když praktikujete, pamatujte prosím na důležitost vašeho dechu. I ti, kteří každodenně sedí, na to mohou zapomenout, snažte si to ale zapamatovat. Při nádechu přijímejte utrpení - svoje anebo cizí - a při výdechu ho rozpusťte. Opakujte to třikrát anebo čtyřikrát. Příjem a uvolnění, nádech a opouštění. Pak přejděte od osobního k univerzálnímu. To je vše. I když to nebudete praktikovat nijak intenzivně, ale třeba jen jednu, dvě anebo tři minuty kdykoliv během dne, získáte nějakou zkušenost, se kterou můžete počítat. Má smyl to dělat i pro někoho, kdo je od vás vzdálen anebo je dokonce mrtvý. Zkuste to. Dělejte to pro někoho, kdo žije, koho příliš nemilujete, nebo kdo umírá. Vyčistí to také vaši negativitu, vaši karmu. Soucitný dech ji spálí.

Jednou jsem kreslil jedním tahem tradiční zenový kruh, kterému se japonsky říká enso, a dovnitř jsem napsal „Dech čistí mysl." Zvuk dechu to nakreslil. Většinou jsme tak zaměstnáni nasloucháním svému myšlení, že dech ani neslyšíme. Čtyřiadvacet hodin denně. Jsme na tom tak závislí, že nás to ani neunaví? Třeba řeknete, že ne, ale možná jen nejste dost unavení. Nebo řeknete ano, ale o tom nejsem dost přesvědčen, jinak byste to změnili. Upravili byste své chování a praktikovali naplno. Život není tak dlouhý a navíc, nikdo to za vás neudělá. Jenom vy sami můžete proměnit olovo ve zlato. To je všechno co musíte udělat, a můžete to dělat skrze dech. Takto praktikujeme v zendu, lze tak ale praktikovat i venku, ve větším zendu, ve vaší činnosti.

Jeho Svatost Dalajláma mnohokrát řekl, že spoléhat na pouhou víru, není buddhistická cesta. Všechno si musíme otestovat a sami se rozhodnout, zda tomu můžeme věřit. Mezi činem a vírou je v buddhadharmě vztah. Doporučuji vám proto, abyste si samu tu praxi vyzkoušeli. Začněte prostě tam, kde trávíte nejvíc času. V posteli? Na nohou? Na židli? A co tam vlastně děláte? Po čem toužíte? Všechno změnit? Anebo nic?

Většina z nás je nějak hluboce přesvědčena, že nelze nic doopravdy změnit. Když slyšíme učení jako je toto, něco v nás ho automaticky odmítne s tím, že jsou to zase jen další fantazie, které bychom neměli brát vážně. Nevím tedy, co to chce. Jsme si tím tak jisti, že snad potřebujeme podtrhnout koberec, nebo vzít vůbec půdu pod nohama. Věřte mi, znám to z vlastní zkušenosti. Dokonce, i když jsem byl v nemocnici po operaci rakoviny, stále jsem kouřil. Věřili byste tomu? Tak stupidní jsme! V dolní zásuvce jsem měl karton cigaret. Nebyl jsem si své závislosti vůbec vědom. Cokoliv ale praktikujeme, to přijímáme. Tak to je. Když praktikujete sebetrýzeň, všechno co mohu říct je, že to neprospívá vám ani ostatním.

Proto vás chci povzbudit, abyste to alespoň zkusili. I když odvádíte excelentní práci ve vaší praxi sebeklamu, která vás stále odvádí a na konci dne jste z ní zničení a vyčerpaní, stejně byste to měli zkusit. Nebo alespoň během meditace, když se to objeví, uvědomte si to. A stejně tak i ve světě - ve velkém zendu. Máte teď jak pracovat se svými závislostmi, ve svém životě a světě; skutečný způsob, který není jen abstraktní a který vám pomůže zůstat ve vlaku.

 

Shambhala Sun, květen 2003