Pohled z druhého břehu s Mílou Tomášovou

Přednáška s meditací dne 17. 2. 1998, OKD Vltavská z cyklu Buddhistické večery s Petrem Pavlíkem (P.P.) a hostem večera - paní Mílou Tomášovou (M.T.)

---

P.P. Dobrý večer. Dnešním tématem bude “Pohled z druhého břehu” - jak to vidí ten, který hledal a našel. Jsme tu, jak vidím, v plné sestavě – řady posluchačů, pozorně naslouchajících nauce, dnes stejně jako za Buddhových dob, tlačíte se až k oponě dozadu, a to nepočítám ty nesčetné zástupy nebeských bytostí bez lístku... (směje se)

Jako obvykle začínáme přednášku buddhistickou modlitbou, poklonou Trojnásobnému skvostu, kterým jsou Buddha, dhamma - jeho učení, a sangha - společenství všech, kteří Buddhově nauce naslouchají:

Yó só bhagavá araham sammásambuddhó,
Svákkhátó yena bhagavatá dhammó,
Supatipannó yassa bhagavató sávakasanghó...



Úvodní meditace

M.T. Přidám se k té Petrově modlitbě a řeknu vám tu jedno mantra, které mi velice pomáhalo - nejvíce ze všech. Je to mantra slavné Pradžňaparamity:

Tadjáta Gaté Gaté Paragaté Parasamgaté Bódhi Sváhá!

To už je hodně let, co jsme začali právě s ním, a velice to pomáhalo. A když už jsem řekla to mantra, tak si můžeme dát na začátek krátkou, ale velice hlubokou meditaci:

Prosím, všichni se uvolníme, všechno napětí fyzické i duševní, a tím také uvolníme mysl.

A teď celou mysl zvedneme s velikou láskou k Pravdě, protože Pravda a Láska jsou první emanací z Božského Bytí. Takže pomocí lásky se můžeme dostat k Všelásce.

Jestliže se chceme podívat z druhého břehu, musíme se na něj nejdřív nějak přepravit, dostat se tam. Způsobů je mnoho, říká se jim cesty, i když později poznáme, že není žádné cesty, že je tu jenom zbavování se nevědomosti. Přesto lidé říkají, že jsou na cestě: že je tu cesta bhakti, džňány, karmajógy a podobně. Všechny tyto názvy jsou však jen pro různé způsoby prozírání, očišťování té samé mysli, protože celý tento proces se odehrává pouze v ní, stále na jednom místě, a nikam se přitom necestuje.

Proto si každý může vybrat způsob, který je mu nejmilejší, který je pro něj nejpřijatelnější, a tím ať začne. Stejně ten svůj způsob bude jednou muset doplnit i ostatními.

Když jsem tu byla minule, mluvili jsme o buddhistických vnorech a o tom, jak prospěšné je umět se hluboko ponořit. Dnes bychom si to mohli zkusit prakticky a dostat se o kousek dál.

Jak se tedy dostaneme dál? Jednak pročišťováním mysli a pak také můžeme použít vědomé dýchání.

Posadíme se do úplně uvolněné pozice a budeme dýchat zvolna, nadechovat a vydechovat zvolna. Nadechneme se až od podlahy - nohama, celým tělem, každičkou buňkou - aby byla oživena. Povedeme dech až nahoru nad hlavu, kratičce jej zadržíme a vydechneme do celého vesmíru. A několik takových dechů si teď uděláme.

Velice pozorně, bděle jako takový božský vánek, ale velice čistě. Každá buňka těla má být produchovněna, oživena, tudíž dýcháme každou buňkou. Samozřejmě že v mysli, jinak dýcháme jako každý normální člověk. Stejně tak myslí vdechujeme. Ale v představě omýváme, oživujeme božskou silou každičkou buňku - vědomě v ní dýcháme.

A nyní stáhneme vědomí z pocitu celého těla do páteře a opět dýcháme, vědomě dole nadechujeme a vydechujeme až nahoře nad hlavou do celého vesmíru. Neopustili jsme vědomí těla, ale stáhli jsme toto vědomí do páteře.

Vědomí dechu zabarvíme láskou jak nejlépe jsme schopni. Nadechujeme lásku, vydechujeme lásku - vesmírnou nejčistší lásku a přitom stahujeme vědomí páteře do jednoho bodu, bereme s sebou pocit tělesnosti, pocit v páteři do jediného bodu... a v něm opět nadechujeme a vydechujeme lásku... nejčistší, nejvznešenější... k Božské podstatě a ke všemu stvoření.

Tento bod nikam neumísťujeme, protože tím se nám vědomí tělesnosti rozpustilo - aspoň některým, ale postupně snad všem.

Je tu jenom vědomé nadechování a vydechování jako pulsace vesmírné Lásky. Tam, kde je láska, nemůže být špatného myšlení.

A kdo studujete buddhismus - víte, že se k prozření můžete dostat jen převelikou čistotou mysli. Právě myšlenka lásky vyčišťuje od všech ostatních myšlenek. A nakonec zapomeneme na všechno a jenom budeme živým žhnoucím vědomím...

Budu ráda, když se vám to podaří, když ne hned, tak postupně.

Znovu se úplně uvolněte, pokud se zase objevuje napětí, ještě se uvolníme... ale zůstaneme čistě živí, ale bdělí.

Člověk se může postupně prozřít, a to převelikou čistotou mysli a také naprostým oproštěním od všeho. Kdo studoval třeba knihy o józe, tak ví jak to má být - všeho se vzdát. Vidíte, je tu i analogie s křesťanstvím - ona ta cesta není vyjádřena jenom jedinou skupinou lidí. Je to proto, že každý opravdový myslitel, Tathágata nebo Spasitel, měl vždycky své vyjádření pro svou skupinu lidí. Proto najdeme i v křesťanství analogie s buddhismem - oproštění, vzdání se, charitativní činnost. Dokonce se dají v křesťanství vystopovat i buddhistické vnory – tam se jde očistou, obrácením mysli k Bohu, či-li cestou bhakti, oddanosti. Ale vidím, že je vás tu hodně z budhistické společnosti, tak zůstaneme zatím u buddhismu.

S pomocí ponoření se tedy můžeme dostat na druhý břeh. Nebude to hned, ale jednou to bude určitě, protože tuto možnost má každý, pokud je opravdový.


Vlastní vůle a odevzdání

A teď k dílčím tématům dnešní přednášky. Nejprve je tu otázka, jak souvisí lidská vůle s odevzdáním. Je to tak, že lidskou vůlí si namíříme opravdu k cíli, ale lidská vůle je jen odlesk univerzální vůle, takže nakonec se jí budeme muset vzdát. Je třeba ji jen očistit a poznáme, že je to univerzální vůle a že je naprosto čistá.

Pomoc z druhé strany

Dále je tu otázka, zda může nevěřící člověk doufat v milost z té druhé strany - po křesťansku bychom řekli v Milost Boží. To je taková paradoxní otázka. Pokud v nic nevěří, tak těžko také v něco doufá. Ovšem v evolučním plánu milost částečně dostává, dokonce i když nevěří vůbec ničemu, a to přesně podle toho, jak si ji sám zaslouží.

A potom také, proč říkat pomoc z nějaké druhé strany... Kdyby se někdo opravdu dostal na druhý břeh, tak to bude podobně, jako když po krásné, čisté modré obloze letí letadlo. Nechává za sebou bílou čáru, která je způsobena pouze nějakými plyny či parami, přesto ale nám se zdá ta obloha rozdělená skutečnou čárou na dvě části. A nějaký tvor, třeba pták nebo letec by si mohl říci - tady před tou čárou je první břeh a tam za ní je druhý břeh, tam se chci dostat, protože tam je můj cíl. Jenže až tam doplachtí, tak zjistí, že žádný druhý břeh není. Je o tom pěkný čínský příběh:

Jeden člověk vynaložil tři léta svého života a všechen svůj majetek, aby se naučil krotit draky. Teprve když se to dokonale naučil, tak poznal, že žádní draci nejsou.

Stejně je to i s tím druhým břehem. Nejdřív se učíme dostat se na druhý břeh a je to naprosto správné, protože žijeme ve dvojnosti. Zatím tedy pro nás ten druhý břeh stále existuje. Jenže když se tam jednou dostaneme a podíváme se jakoby nazpátek, tak kdepak zůstal ten první břeh? Kde by se vzal, nikde není, protože v Jednotě samozřejmě není žádného prvního a druhého břehu. Všem vám opravdu přeji, abyste to jednou poznali.

Rozlišování a nerozlišování

Ale poněvadž žijeme ještě i na této úrovni, je tu další téma této přednášky, a to rozlišování a nerozlišování. Takže pokud se na ten druhý břeh někdo dostane, tak žádný břeh samozřejmě nevnímá. Jednota nic takového nepozoruje, vždyť je to Jednota. Ale jestliže člověk žije ještě na této úrovni, tak tady ta dvojnost přece jenom nějak platí, i když pro něho je už jen smluvní, ale pro druhé lidi zůstává pevná.

Takový člověk rozlišuje (neříkám, že má rozlišovat - on nemá nic, on nemusí nic!) etický vesmírný zákon – je to dharma, která se v něm skutečně takto vytváří. Pokud už je uvědomělý v jednotě, tak žádnou dvojnost nevidí a neuznává, ale pokud žije ještě na tomto světě (a to ještě žije, protože jeho pouta nejsou beze zbytku rozpuštěna), tak dvojnost aspoň smluvně uznává, zejména kvůli druhým lidem. Proč? Protože nemůže zraňovat své bratry a sestry, kteří jsou jakoby mladší.

Víte, jak jsem napsala tu povídku v knížce Za čas a prostor, bylo to o housátku, kterému jsem odloupla skořápku a ono pak předčasně zemřelo. Napřed husa snesla vejce a seděla na nich. Pak se začalo jedno house klubat z největšího vejce, bylo překrásné a veliké, ale na bříšku mělo ještě kousek skořápky. No a já jsem byla malá holka a chtěla jsem, aby už to housátko bylo celé, a tak jsem mu odtrhla kousek té skořápky a ono pak umřelo. To jste asi četli, jak jsme s maminkou nad tím housátkem plakaly. Neměly jsme už tatínka, ale plakaly jsme nad housátkem, že jsem ho nerozumně připravila o život. Podobně ani vy nemůžete odlupovat druhé lidi od té jejich skořápky.

Tady na Petrovy Buddhistické večery chodí už snad lidé pokročilí, a tak věřím, že vám neublíží, když vám prozradím, že na té druhé straně zjistíte, že vlastně žádná druhá ani první strana neexistuje. Také jste to už určitě někde četli a proto tím nikdo zraněný nebude. Ale není správné jít někam na ulici nebo do kostela a tam hlásat to, čemu lidé nerozumí a navíc ani slyšet nechtějí.

Vrátíme se ještě k rozlišování. Správné je, když člověk rozlišuje, kde se rozlišovat dá, a nerozlišuje, kde se rozlišovat nedá. V Jednotě nemůže ani myslet, kdyby myslel, tak by to nebyla Jednota! Tam se nemyslí, protože pohled z druhého břehu nevidí - to je vhled a ten se uskutečňuje v jednom bodě...

Vhledu se také říká Třetí oko. To ale není někde mezi obočím nebo dokonce vydolované nějakým kolíčkem, to ne, to je pouhá spisovatelská fantazie, Třetí oko je vhled, který se uskutečňuje v jednom bodě. A kdy se uskutečňuje? Člověk v poznání nemá otázky, nepotřebuje nic vědět, protože v Jednotě je plnost poznání. Ale pokud někdo přijde se závažnou otázkou, objeví se s ní ve zdánlivé dvojnosti, pak pro jeho dobro bleskne otázka i odpověď v jednom bodě, protože je tím původní jednota jakoby porušena, ale jenom tím jedním bodem a vzápětí uzavřena odpovědí. Tyto odpovědi jsou vždy správné, pokud se netýkají nepodstatných otázek, třeba jestli se někdo má oženit nebo rozvést nebo koupit chalupu, takové sem nepatří.

Druhý břeh a názory o něm

P.P. Ty jsi tu říkala jedno krásné mantra – Gaté, gaté, paragaté... Pochází z mahajány, říká se tam moudrost odešlá, nadobro odešlá.

M.T. Moudrost z druhého břehu, ta, která přistála u druhého břehu.

P.P. Dlouho předtím, než to mantra vzniklo, říkal Buddha:

“Zdali pak si, mniši, přisvojíte tento čistý a jasný názor, zdali pak na něj budete pyšní, budete jej pokládat za své vlastnictví, za svůj majetek, zdali pak budete svěřený majetek pokládat za člun, který neslouží k pouhému překonání řeky, ale k vašemu obohacení?”

“Ne, Pane!” odpověděli mniši.

“Nebo se naopak nepřipoutáte k tomuto názoru, nebudete na něj pyšní, nebudete ho pokládat za své vlastnictví, za svůj poklad, a svěřenou nauku budete považovat za pouhý člun, který slouží k překonání řeky a nikoliv k vašemu dalšímu obohacení?”

“Ano, Pane!” potěšeni odpověděli mniši.

M.T. Samozřejmě, pokud se někdo opravdu prozře, nemůže považovat nic za svoje, nemůže být k ničemu připoután. Proč? Pro úplnou, naprostou plnost. Co by ještě chtěl? JE plnost... I když se to tak řekne, jak to říkám já, tak už je to vlastně malý krůček zpátky, aby mohlo být něco vyjádřeno. Vyjádřeno to nemůže být, ale naznačeno. Co by kdo chtěl v naprosté plnosti, k čemu by se připoutával?

P.P. Jak kdo… uvázne mnohý. Tady na Buddhistických večerech jsme si na podzim povídali o jedné sútře. Je to první sútra sbírky Buddhových dlouhých řečí a jmenuje se Brahmadžála - síť vznešených názorů. Buddha tam vypočítává šedesát dva možných světových názorů, v té době již známých i ještě neznámých. A potom pokračuje:

“Mniši, tak jako rybář nebo jeho učeň nastraží síť s jemnými oky v malém rybníku a bude uvažovat:

"I sebemenší a sebemrštnější rybka, která tu žije, nevyklouzne z této sítě, bude teď chycena a polapena," právě tak všichni jógini a brahmíni se svými utkvělými názory musí vždycky uvíznout v některém oku takové sítě. Kdykoliv se někdo z nich objeví se svým názorem, vždy uvízne v té síti. Chytí se tam, právě tato síť se stane jeho vězením.

Naopak, mniši, Tathágata [kdo je pouze "takto jdoucí"], ten přestože všechny ty názory chápe, tak je překračuje a nedá se jimi svést, ani v nejmenším na nich neulpívá.

On rozpoznal, že pouze vznikají a zanikají, a proto nemohou nikoho trvale uspokojit. Tak je Tathágata osvobozen neulpíváním."

M.T. Vidíš, stalo se jednomu člověku, že mu přišlo: “A nepřilnutím udrží se trvale...” Takový už pak v žádné síti neuvázne, na něj bude každé oko příliš veliké.

P.P. A Buddha pokračuje:

“To je to jemné a těžko postižitelné, proč je chválen Tathágata. To je to hluboké, obtížné k dohlédnutí, pokojné a vznešené, mimo oblast uvažování, jemné, přístupné pouze moudrým, co Tathágata zažívá přímým vhledem a o čem vypovídá druhým. A právě tohle je to, v čem je chválen Tathágata.”

M.T. Dobře to říká, že se to zažívá přímým vhledem. To je, o čem jsem právě mluvila. A také v nějaké řeči říká, že vhled a poznání je totéž.

P.P. Pak ještě uvádí důvody, proč hledající dosud na druhém břehu není - to asi každého zajímá.

M.T. Jenom když nechápe, že není žádného druhé břehu.

P.P. Samozřejmě, ale dejme tomu, že se hledající pevně rozhodne, že tu žádný druhý břeh není. Jenže i to se může pro něj stát pouhým názorem, třebaže dosti pokročilým.

Buddha ve své řeči začíná výčet názory primitivními, počínaje vírou v mechanické převtělování, až se dostane k názoru velmi pokročilému, který se překládá jako “nirvána zde a nyní.” Nebo dejme tomu “Všechno je v pořádku, tak, jak má být.” To však Buddha označuje stále za pouhý názor. Stejně tak je pouhým názorem představa, že tu není žádný druhý břeh. To je něco jiného, než když je to skutečně pravda, když se to opravdu stane.

M.T. Jistě - ten, který se prozře, na to žádné názory nepotřebuje. Má vědění, ale nemá vědění. JE vědění by se mohlo říct, ale držet se názoru - to je ještě pořád před tím druhým břehem.

P.P. A to je právě důvod, proč ten Buddhův výčet končí, aniž by tam bylo, jak je to vlastně správně, co je to “pravé ořechové”. Možná, že leckoho zklame, že tam nenajde žádný šedesátý třetí názor, tentokrát bezchybný, protože by stejně zase spadl do těch předchozích pouhých názorů a zase bychom hledali další. To by nikdy nekončilo, jednou musíme uznat, že pouhý názor to nespraví.


Odevzdání a milost

M.T. To už je, Petře, hodně dlouho, co jsem sama chodila na buddhismus... Dnes mluvím spíš ze svého prožití a ze své zkušenosti, a ne z vypůjčených názorů. Přesto to podstatné z buddhismu zůstane v člověku jako poučení. To se také kdysi velice hodilo. Ale jestli mám něco říct o svém způsobu prozírání, spíše mi prospěla syntéza více nauk. Nejenom buddhismus, také i křesťanství a advaita. Ono to má takovou společnou zlatou nit. Třeba se zdá, že některý ten systém jde dál, ale žádný stejně dál jít nemůže.

P.P. Protože nemá nožičky… Ale přesto si spousta lidí myslí, jak daleko právě ten jejich systém dojde.

M.T. Nikam nedojde! Musí se zbořit. Pamatuji se, jak jednou Petr sám napsal jednu povídku - to tehdy ještě asi chodil do gymnázia. Bylo to o jednom architektovi, který postavil složité lešení a pak to lešení zase zbořil a meditoval u jediné pampelišky, kterou pod ním objevil. Pamatuješ Petře? To byl ještě mladší než je dnes jeho syn, že ano?

P.P. To byl mladší a zkoušel to pak po mnoho let a už si mockrát myslel, že konečně na tom druhém břehu je, jenže to hlavní, co mu chybělo, to byla docela prostá věc, které se říká odevzdání.

M.T. To je velká věc, to vůbec není prostá věc. To je největší věc, která tu může být, protože sebeodevzdání na určitém stupni je naprosto potřebné. A to nejenom v buddhismu, to je i v křesťanství i v advaitě.

P.P. To slovíčko odevzdání mi bylo nejdřív naprosto cizí, neměl jsem ho samozřejmě rád, protože jsem ho často slýchal od těch, kterým to na rozdíl ode mne šlo. To jsem měl sto chutí s tím praštit, zalézt tři metry pod zem a schovat se tam.

A to jsem to, prosím, bral vážně, říkal jsem si: tak, teďka se odevzdám a pořádně a hned. A bude to. Přece když se rozhodnu a budu o to usilovat, tak toho musím dosáhnout. No samozřejmě, takhle se odevzdává tak leda náprsní taška na ztráty a nálezy, ale celý člověk těžko.

A tak se člověku postupně rozsvěcuje, že odevzdanost se nedá vynutit nahonem, že to je spíš dlouhodobý proces, který se člověk musí pomaloučku učit - tak jako se třeba karatista učí okamžitým obranným reflexům. Ten má třeba naučeno, že když jeho oko zahlédne takovéhle mávnutí rukou protivníka, tak že jeho ruka a noha musí udělat to a to. Kdyby nad tím myslel, tak je s ním konec, nestihne to. On se musí naprosto spolehnout, že v tu chvíli se ta jeho ruka sama vymrští a zasáhne na pravém místě. Jenže jak toho docílí? Docela obyčejně - cvičí to. Jeden den, druhý den, deset let, pořád a pořád. Učí se spolehnout se, že to, co udělá, bude to nejsprávnější možné. Můžeme třeba říci, že se naprosto spolehne, že až půjde do tuhého, tak že nepozná, zda v tu chvíli zasáhl on nebo milost Boží. A to je všechno. Víc toho vlastně ani dělat nemůže.

M.T. Milost Boží… opět jsme na ni narazili.

P.P. Už se nám zase vloudila do buddhistické přednášky. Udělím si hned důtku, že jsem to prořekl. Co na to řeknou přesvědčení buddhisté… (směje se)

M.T. Tak k těm se nepočítám. Já nejsem ani ta, ani ta. Kdysi jsem si vzala syntézu všeho, co bylo přijatelné a co se mi jevilo dobré. Proto mě nikdo nemůže považovat ani za buddhistku, ani za křesťanku, ani za nevím koho. Každému z nich uznávám to dobré, protože nemůže být jedno vyjádření pro všechny. Jak by to vypadalo? Vždyť lidé mají své vlastní individuální možnosti a také jejich cesta musí být individuální. A že se nějací sobě podobní sdružují v určité společnosti, to je úplně přirozené.

Povím vám jednu příhodu mé přítelkyně Marty, která byla se svým manželem kdesi na Blízkém Východě. On tam byl obchodním atašé nebo něčím podobným. Ona je velice laskavá, moudrá žena, věřící v Pravdu. Tedy ne v něco konkrétního, ale v Pravdu samotnou. A jednou za poledne, když byla sama doma a vařila, uslyšela jak muezin vyzpěvuje “Alláh jest jediný”. A milá Marta padla do samadhi. Jak je to možné, když na žádného Alláha nevěřila? Ten muezin a jeho přívrženci si to nejspíš vykládali, že pouze ten jejich Alláh je jediný. Ale jistě jsou tam i moudří lidé, kteří vědí, že jedinost Boha je vlastnost všeobecná, ať si ho kdo chce nazývá jak chce. Dokonce že ho ani nijak nazývat nemusí. A mezi takové se Marta zařadila, a tak padla do samadhi, když zpíval mohamedán, přestože ona sama žádná mohamedánka není.


Krátká cesta

M. T. Nebo v jedné pěkné knížce, která se jmenuje Devět bran, tam jakmile rabín zazpíval v synagóze “Bůh je veliký”, tak pobožný chasid Žíše padl taky do samadhi a nikdy už z žádného kázání další slova neslyšel. Vždycky byl při té pobožnosti tak hluboce ponořený. Vidíte, jaká to byla pro něj krátká cesta.

P. P. O tom by se posluchači určitě rádi něco dozvěděli, co je to krátká cesta.

M. T. V jakémkoli systému najdeme krátkou cestu a dlouhou také - podle opravdovosti člověka. Jestliže člověk má svou mysl opravdu čistou, tak pro něho je cesta krátká. Jestliže ale ještě má jak se říká “deset dalších želízek v ohni” , tak jeho cesta bude dlouhá, protože zapomíná, že jeho mysl musí být usměrněna do jednoho bodu a že i ten bod jednou musí opustit. Jinak by se na ten druhý břeh opravdu nedostal.

Řekla jsem už, že veliké kouzlo je - víte já jsem na ty kouzla - láskyplná bdělost, k čemu?… … k tomu, co JEST! Přeložme si třeba to Tathágata - takto jdoucí, takto jsoucí... Nemůže se nic jiného říct: takto jsoucí… a vidíte, tady je analogie v jáství člověka, nebo v duši člověka - co je duše - podle buddhismu je to jen takový konglomerát sil, který vznikl narozením a jednou zanikne. Tak v nitru člověka .. v každém je ten Buddha, jeho buddhovství může objevit každičký člověk, není tu nikdo vyloučený, že by byl třeba méněcenný - to naprosto ne, vždyť je Jednota. Ale jeho opravdovost nebo vlažnost ho buď přivádí k Poznání nebo ho vylučuje třeba i nadlouho. Ale jestliže se obrátí k Pravdě jedinou celistvou myslí, tak Pravda ho osvobodí. Nemůže nic jiného, vždyť je to on sám ve své podstatě. Jestliže se k sobě obrátí, tak sám je žadatelem, sám je odpovídajícím, naplňovatelem.

Ty jsi tady předtím hovořil o názorech, ale řekni, jaký názor může mít člověk, který se naprosto odevzdal? Žádný. Jaký může mít o něčem názor v Jednotě? Naprosto žádný. Kde je plnost všeho, tak je vědomí a vědomí je vědomé... i když tam není nikdo druhý, kdo by si uvědomoval. Ale vědomí je vědomé, tudíž tam nemají žádné názory uplatnění nebo místo.

P.P. Jak už říkala paní Míla - pokud je člověk opravdu otevřený, tak se neubrání tomu, aby přijímal i nauku z více možných směrů. Na vysvětlenou - abychom tady mohli mít pravé Buddhistické večery, tak jsem natáhl dres buddhistů a kopu výhradně za buddhisty. Mám na to takové pravidlo: jak se ten dres natáhne, kope se pak celou dobu jenom za ten tým a nemíchá se to, jinak by to byl Kocourkov a posluchači by si domů odnesli jen zmatek. Sice se občas stane, že zpod toho dresu vykoukne křesťanská košile, ale to už mi odpustíte, to už snadno sami poznáte.


Deset pout

Tak zase k tomu buddhismu: Je tam taková zajímavá věc, které se říká Čtyři ušlechtilé stezky. Je to zase cesta obrazná - neberme to doslova - jakým způsobem se na ten druhý břeh člověk dostává, vykreslená tak, jak to vidí buddhista..

Když člověk konečně přestane opravdu lpět na pevném já, přijde první zásadní zlom. Říká se pak o něm, že dospěl k prameni. Je na první stezce. Uvádí se - to jen pro zajímavost - že mu pak ještě zbývá sedm životů. Neberme to tak vážně, u kočky taky nikdo neví, kolik už má vyčerpaných z těch pověstných devíti kočičích životů.

Pokud ho tedy opustí lpění na já, pak již za druhé nelpí na víře a za třetí mu zmizí pochybnosti o cíli jeho cesty. Tato tři pouta mu odpadnou. Přesto všechno však má ještě stále pocit, jakoby cosi přicházelo a cosi odcházelo, jakoby všecko bylo správně a pak se to zase pokazilo.

A takový skromný a laskavý buddhista cvičí dál, až se mu podaří částečně zlomit další dvě pouta: touhu si užívat a touhu někomu škodit. Tím se z něj stává ten, který se vrací jen jednou. Je na druhé stezce. Co se s ním vlastně stane? To, že si uvědomí, že to přicházení a odcházení se mu tak trochu zdálo - že není odkud přicházet a také není kam utéct. A pokud si tohle uvědomí, tak je to ten, který se musí vrátit už jenom jednou. Ať už se to “vrátit se” bere doslova, že se tedy jakoby ještě jednou narodí, anebo obecně, že se ještě musí vracet, aby napravil to, co neudělal správně.

A pokračuje pořád dál, až mu ta touha ještě si užít a touha někomu ublížit úplně vyhasne. A jak se mu tohle stane - je tím, který se už nevrací. To je třetí stezka. A stane se s ním toto: zjistí, že nic nepřichází a nic neodchází, že všechno je v pořádku.. Buddha říká ve své krátké řeči o prázdnotě, že se takový člověk úplně vzdal duchovní představy jednoty všeho. A potom si už nic cizího nepůjčuje, neopírá se o žádný názor a jenom tak, jak je, nahý a bezbranný, pokračuje dál, než mu vyhasnou i ta poslední lpění, říká se jim pouta svatých.

Která lpění to jsou? Za šesté touha po bytí (něčím být, něčím se stávat, něco znamenat), za sedmé touha po nebytí (mít od všeho pokoj), za osmé pocit výjimečnosti (pociťovat rozdíl od toho, který se dosud neosvobodil), za deváté touha stále něco poznávat (být si všeho vědom) a za desáté touha nic nepoznávat (vše jen odpouštět, zahlazovat).

A jak to všechno vyhasne, tak je tím, který nepobývá, čili arahatem. Všimněte si rozdílu – na třetí stezce se již nevracel, ale stále někde byl, zatímco na téhle čtvrté již vůbec nikde nepobývá. Vidíte, a o takovém se pak říká, že je na tom druhém břehu. Jenže na jakém, když opravdu nikde nepobývá? Je to těžké, ale on to těžké nemá, to jenom ten, který se to snaží jenom představit.


Koho to bolí

M.T. Všechny ty překážky, o kterých jsi tu mluvil, se musí opravdu vyčistit, protože všechny jsou výrazem CHTĚNÍ. Já vám to teď přirovnám s něčím domáčtějším. Jistě z vás někdo četl v Třpytu prázdna esej “Proč první samadhi odchází?” Pamatujete si, proč? Protože je tam ještě touha něco zažívat, něco stále dělat. Na tom drží všechna ta pouta. V Aštavakragítě si o tom můžete přečíst: “Já činím - tento blud tě otravuje jako jed černého hada.”

Proto než se tím arahatem člověk stane, tak musí vymítit všechny touhy po činění - že on činí. A jestliže se opravdu na druhý břeh nějak dostane, tak co by tam chtěl dělat? Vždyť je naprostá plnost. Po čem by toužil? Není žádné touhy, není žádný důvod k činnosti, ke chtění nebo nechtění. Takový člověk - on se mi i ten název “člověk” těžko vyslovuje - tak takovému je to jedno, jestli přijde na svět nebo do jiné sféry, anebo nepřijde. Nevybírá si, protože v něm není touha být něčím. A říká to i Mistr Eckhart - nic nechtít, nic nemít a nic nevědět - ale do důsledku. Nevědět i o tom, že je nějaký arahat.

P.P. Pěkně jsi tu říkala, co se stane, když se opustí lpění na já, na pocitu něčeho odděleného, tím se spustí celá ta řetězová reakce. To je první skutečně veliký zlom, za kterým se to všechno hrne. Ale většinou se lidé ptají - no dobře, když teď nebudu mít nic svého, budu tu vůbec k něčemu? Kdo tu za mne bude vlastně rozhodovat?

M.T. Bude zařazen v kosmickém plánu tvoření a nemusí rozhodovat, nemusí se bát, že on má rozhodovat - to je naprosto mylné myšlení, že on by něco rozhodoval, nebo měl rozhodovat nebo měl něco k činění. To taky najdeš ve Třpytu prázdna, samozřejmě i jinde.

P.P. Přesto však i kdyby to bylo napsáno ve všech možných knihách a to i velkými písmeny na přední stránce, tak si toho lidi těžko všimnou. Protože to aham kára - já jsem činitel, nebo já to dělám, to je v nás tak strašně zažráno, že stačí ujít pět kroků a hned to člověk zapomene a už si jede podle starého zvyku, už to zase všechno “seká jak Baťa cvičky”.

M.T. Když si toho v té knize nevšimnou - to je jejich věc a není to moje věc… To už mi nepatří.

P.P. Ale ono to hrozně bolí!

M.T. Ale nebolí! Je to Jedno.

P.P. Nebolí? Jak koho.

M.T. Koho by to bolelo?

P.P. Bohužel toho, komu zatím připadá, že na tom druhém břehu ještě není. Ale pokud na něm je alespoň někdo, koho zná a koho má rád, tak je to, jakoby tam měl zrcátko: Sice tam ještě sám není, ale už se odtamtud může přes to zrcátko jakoby podívat. Cítí, že ještě sám nestojí na druhém břehu, ale už odtamtud alespoň vidí, hlavně na sebe. To je milost učitele, že tenhle kus cesty žákovi ušetří nebo aspoň hodně zkrátí.


Dotazy

M.T. Máme nějaké dotazy? Tady je něco: “Během meditace se mi hlava sama dostává do záklonu, až cítím napětí v šíji, takže musím hlavu opět narovnat. Za chvíli se vše opět opakuje, což je dost vyrušující. Co s tím?”

Uvolnit a ještě uvolnit... Začínáte s nějakým napětím nebo se vám během meditace nějaké napětí objevuje. Říkala jsem to už při úvodní meditaci - uvolnit, uvolnit... A když se vám ještě znovu hlava zakloní, tak ji klidně narovnejte, buďte u toho bdělí ať meditujete, nebo ne, buďte vždy pozorně, láskyplně bdělí. I přes den, u práce a než jdete spát, tak se tou bdělostí zahlaďte do přítomností Boží. Bdělost vám nahradí meditaci, protože meditace není všechno. Bude se vám dobře meditovat, když budete mít i druhé vlastnosti k tomu potřebné - nebudete mít vnitřní překážky, například že jste měli něco udělat a neudělali jste to, nebo jste něco dlužni a nezaplatili jste.

Když máte mysl uvolněnou od všech takových závislostí, bude se vám dobře meditovat. Ale musíte ten svůj způsob prozírání vzít tak nějak integrálně - nemusíte nic, ale mělo by se tak nějak ze všech stran, všechny možnosti. Chceme se dostat na druhý břeh a máme plno vlastností, které tomu překážejí. Každá vlastnost může být zvednuta, produchovněna a použita jako prkénko na vystavění voru, který nás převeze na druhý břeh. Například jsme zlostní - já jsem bývala vždycky. Podívejme se tedy, odkud ta síla pramení. Ponoříme se, pohroužíme se, a zjistíme, že je to velká mohutnost. Tímto způsobem je podepřeno ego. Tak se ponoříme hodně hluboko až za vznik té síly a použijeme ji k něčemu dobrému. A pak nás bude takové vítězství blažit. Samozřejmě časem se uzpůsobíme, že i tu blaženost odevzdáme - vždyť nám nic nepatří, natož nějaké uspokojení.

Otázka: buddhismus hledá ne-já a advaita Já. Jak to, že oba naleznou totéž?

M.T. Protože Pravda je jen Jedna. A nemyslete si, že v advaitě se hledá nějaké já. Správně je to tu napsáno velkým písmem, Já, protože je tu myšleno to Jediné, co je. Ale jestliže takový přijde k tomu velkému Já, tak to není ještě konec. To je předposlední stupeň, který musí ještě odevzdat.

A vidíte - v křesťanství je analogie, že Ježíš Kristus, ke kterému se lidé obracejí jako k projevenému Synu Božímu, tak on také nakonec zmírá.. I Mistr Eckhart vám to krásně řekne: “Vzdát se Boha pro Boha.” Vzdát se toho osobního Boha. V křesťanství je taková představa, je to vlastně určitá hra. Na Velký pátek přijde do kostela nějaký nejvyšší kněz, je tam zahalený kříž a on si před něj ulehne s rozpaženýma rukama a odevzdává se, čili on zmírá s tím osobním já - s tím Kristem.

Takže můžete jít jakoukoli cestou, jednou tam dojdete. Pokud si někdo myslí, že buddhismus hledá ne-já, není to totéž, odevzdat svaté Já a nebo dojít k ne-já?

P.P. On dokonce ani buddhismus žádné ne-já nehledá... Coby s ním dělal, až by se našlo? Buddhismus je přece střední cesta, ani to, ani to.

Otázka: Chtěl bych znát váš názor na Sai Bábu a jeho učení.

M.T. Tak já se vám k něčemu přiznám. Dřív jsem si myslívala, že Sai Bába je něco jako papež na Východě, takový velký vůdce mnoha lidí a že jenom sype popel z rukávu. Říkala jsem si, jak může zhmotnit popel a nezhmotní třeba rýži pro mnoho hladových lidí? Ale pak jsem četla jeho knihu a svůj názor jsem si opravila, protože má v té knize překrásné myšlenky a poznatky.

P.P. k tomu popelu - to je obětní popel z hinduistických obřadů a indicky se to řekne vibhúti – znamená to vy-bytý, ve smyslu odešlý. Popel je symbolem něčeho, co už nemá žádnou cenu. Je symbolem úplného rozpuštění, odevzdání, zničení, tedy vy-bytí - něčeho, z čeho už bytí úplně odešlo. Proto popel. To nedělá jen Sai Bába, takových je víc.

M.T. A oni to třepou z rukávu?

P.P. Normálně nikdo ničím netřepe – tím popelem z ohniště se při obřadu udělá malinké znamínko na čele a člověk u toho pokorně klečí, to je věc posvátná, symbolická, a vůbec ne nějaké efekty pro publikum. Na to stačí jen pár zrníček popela.

M.T. Zato když je ho hodně velké množství...

P.P. (Smích)

M.T. No, jsou všelijaká kouzla, já také některá používám, ale nic nematerializuji, já spíš používám “S pomocí Boží”, a to účinkuje. Protože když je člověk částečně “namočený” do dvojnosti, tak může používat nějaké symboly nebo kultovní předměty - pokud chce. Já žádné předměty nepoužívám, ale to “S pomocí Boží”, to používám často.

Otázka: Milá paní Mílo, jak je to s tím vnitřním pročišťováním - musí být vždycky bolestné?

M.T Ale nemusí. To víte, zpočátku jsme jaksi doháněni k ústřední linii vývoje (tam, kde máme být), ale později se člověk tak nějak zvedne a jde radostně. Takže to očištění zpočátku bolestné asi je, a pak to už tak bolestné nebývá.

Otázka: Soustředím-li se na srdce, uvědomuji si někdy své negativní vlastnosti a myšlenky - lenost, pohodlnost, mlsnost.

M.T. No jo, to já jsem taky mlsná. Každý něco má. Třeba přítel Fráňa Drtikol říkal, když kouřil: “Jinak bych tady nebyl...”

Pokračování otázky: A toužebně prosím milost Boží, abych se toho zbavila.

M.T. Vidíte a to je výborné. Někdo si uvědomí, že tu ta pomoc je a tak si řekne “S pomocí Boží” a ven!

Pokračování otázky: Ale pak se spustí slzy, veliká lítost, která nesouvisí s ničím.

M.T. Víte, když je člověk obrácen k vnitřnímu Božství a začnou mu téct slzy, to už je určitý stupeň. Říká se - teď odskočím zase do té mystiky - že je mu přitom to Božství blíž. Ono je tady stále, protože nemůže nebýt. Člověk TO lépe vnímá - to Jsoucno lépe vnímá... Většinou to jsou slzy radosti, blaha. Jednou k nám chodil chlapec (asi tři roky), pak se dal do nějaké církve a ti mu zakázali k nám chodit. On potom napsal, že tam zažil ohromnou zvláštnost, že mu na Velikonoce tekly slzy. On je to sice začátečnický stav, ale bylo to dobré, že aspoň něco zažil, protože byl založený spíše rozumově a tak se “změkčil”. A to je výborná věc.

Víte musíme se umět také sami na sebe podívat - na své vlastnosti - co nám chybí. Nestačí být jenom bdělý! Podívat se, čeho máme moc a co nám zase chybí – jako tady ta paní, že pozoruje i své negace. My třeba zpozorujeme, že jsme moc suší a že nám opravdu chybí ten cit a tak budeme podporovat to, co nám ten cit nějak zvětší.

Anebo jsme hodně citoví a abychom neupadli do fanatismu, tak budeme zase cvičit šestou čakru, která probouzí rozum a podobně.

Jako moudří hospodáři sami nad sebou budeme vědět, co potřebujeme. Čeho máme málo, to budeme nějak podporovat.

Ta cesta - (zase říkám cesta, i když ta cesta je jenom pro prozírání) vede zprvu k rozlišování. Co je pro mne dobré, to budu přibírat a co je špatné zase nějak eliminovat. No a tak se dostaneme do stavu, kdy nebudeme rozlišovat, protože bude všechno dobré, všechno svaté.

Ale nakonec musíme rozlišit i to nerozlišování! To už bylo řečeno na začátku, že třeba nemůžeme jít do nějakého shromáždění lidí, kteří o tomto ještě nikdy neslyšeli a říkat jim - všechno je Bůh, vy jste bohové. Takoví by řekli: “Hele, asi utekl z blázince.”

Cesta tedy vede k rozlišování nerozlišování. Ukázala jsem jeden příklad mého známého, nebudu to opakovat, už to bylo mnohokrát řečeno - jak nerozlišoval a jak to dopadlo, že ze samadhi vypadl. Tři dny ho to drželo, mohl přitom počítat, pracovat, dělat všechno, a pak udělal jenom malinkou nepravost, když měl kolem sebe takové lidi, kde měl rozlišit.

Otázka: Můžete přeložit a vysvětlit termín vu-vei?

M.T. Pokud mohu říci své zkušenosti (ono se to říct nedá, jen připodobnit) je to sféra nečinění, kde je už ta síla připravena k činnosti. Překládá se jako nečinění, ale není to úplné nečinění. Ale jak řeknu “je to”, už to uniká. Nemůže se říct “je to”, nemůže se říct “není to”. Ale jako připodobnění, řekněme, že je tu přichystána činnost. Píši o tom i v jedné básni.

Otázka: Jaký je vztah mezi buddhistickými vnory a křesťanským Buď vůle tvá?

M.T. Jestliže se odevzdáte do vůle Boží, uznáte to, co jest - to musí jít souhlasně spolu, či vedle sebe. Hlavně, aby ego nepřekáželo tomu, co jest.

Otázka: Jak se daří panu Eduardovi?

M.T. No, Edovi se daří lepší. Byl teď už čtyřikrát na procházce na balkoně a udělal zatím nejvíc kroků - tisíc, samozřejmě během celého dne. Abyste věděli, co mu bylo, tak má pacemakera, to asi víte, a letos už bude mít devadesát let, to už je dost hodně, a dostal chřipku. A to mu s tím srdcem trošku pohnulo, měl na plicích vodu a tak. Přítel Hynek se o něho báječně postaral a odvezl ho rovnou na Homolku. Ale tam taky nemohl dlouho překážet, a tak ho dali do domácího ošetření. Zaplať Pánbůh, dnes ušel více kroků, takové malé krůčky po balkoně, semo tamo .. vždycky to udělá jedenáctkrát, pak si odpočine.

P.P. A to nám aspoň řekneš, co měl k snídani, jako vždycky tiskový mluvčí, když marodí pan prezident? (směje se)

M.T. Co měl k snídani? Přece ten výborný štrůdl, co mu včera donesla Jiřinka.

P.P. Ještě jak jsi říkala o tom pověstném viržinku Fráni Drtikola, tak jsem si vzpomněl na podobnou příhodu, která se říká v thájském mistru lesní tradice, Adžanovi Ča:

Každý buddhistický mnich nosí na žebrání takovou velikou misku a všecko to, co dostane, si tam musí nakonec důkladně zamíchat, aby na tom nelpěl a nerozlišoval podle své chuti, co se mu zdá a nezdá chutné. Jenže ten Adžan Ča, když už byl starý, tak si zkrátka to jídlo v misce nemíchal. Mniši samozřejmě natahovali krky, jak si to může dovolit, chodili okolo a nakonec to nevydrželi – “Jak to, že my si to musíme míchat, a ty ne?” A víte, co jim odpověděl?¨ ”Abyste si nemysleli, že musím být ve všem dokonalý.”

M.T. Když u nás byl jeden Ind, jmenoval se Džanardán, tak ten si taky všechno míchal. To jsme mu schválně vařili jenom vegetariánská jídla. Ta ostatně vařím pořád kvůli Eduardovi, i když sama nejsem úplný vegetarián, ale skoro nucený. Je pravda, že někdy mi to chybí, ale většinou ani ne. Tak ten Džanardán si zamíchal špenát, do toho si zamíchal oříšky, namačkal si do toho nějaký koláč, já ani nevím, co všechno si tam namíchal. Sladké i slané, všechno dohromady. Jenom nechtěl pomeranče. Moc je měl rád, ale nechtěl je, protože svého času byl v džungli jako partyzán a tam se prý živil jenom pomeranči. Nevím jak dlouho tam byl, ale když se z té džungle konečně dostal mezi lidi, tak první co mu nabídli, byly pomeranče. A on začal křičet Ne, ne, že to nechce. Ale mohl banány, oříšky, mandle a všechno možné ostatní.

P.P. Je tu ještě poslední otázka: “Četl jsem, že arahat tím, že se dostal za hněv, tak se dostal i za soucit. Můžete to vysvětlit?”

Dostat se za soucit… Ne, že by osvobozený člověk soucit záměrně opustil, že by s tím “praštil” a nechtěl už nikoho vidět. To ne, ale on ten soucit nijak záměrně neprovozuje. Je mnoho lidí, kteří lpí na tom, že oni dělají soucit! Aham kára - já to dělám. Soucítím. To jsem, co?

Jenomže člověk, který toto všechno opustil, tak z něj ten soucit pouze vyzařuje - on sám ho nedělá. Hlavně ho nějak násilím nevyrábí - prostě přijde, tak je, nepřijde, tak není. Vidí něco, co je k pláči – samozřejmě, pohne ho to. Sedí, je tma a ticho - je to tak, jak to je. To mnoha lidem připadá až divné a trošku mu to mají za zlé. Ty nám tady v jednom kuse nesoucítíš? Proč… v dané chvíli se přece dělá právě to, co se dělá.

M.T. Vidíš, Petře, to byla ta otázka - v tom případě je také za hněvem a přitom může dělat hněv.

P.P. Ano, když je potřeba, třeba jako Marpa na Milarepu. Milarepa zlobil - čaroval a neměl, tak Marpa zastoupil tatínka. Pořádný tatínek má pořádný řemen.

M.T. Zase je tu zrcadlení do úrovně Bytí, kde se takový normálně projevuje, že není poznat od jiných lidí.

P.P. Prosím, toto je nesmírně důležité. Přestože najdeme v písmech, že je tuším šedesát čtyři známek, podle kterých se pozná skutečný Buddha, tak vidíte, že ve skutečnosti ho nemusíte rozeznat od jiných lidí. Vzpomeňte si na to, prosím, až budete někoho posuzovat.

P.P. Otázka: Většinou, když člověk chce jít na druhý břeh, tak má strach se pustit, strach být bez opory.

M.T. Přečtěte si Kapleaua, jak píše, jak se před tím třetím buddhistickým vnorem (to je totéž, jako před mystickou smrtí) odtamtud lidé vracejí se strachem. Také tam píše, jak se sám válel strachem po zemi.

Mnoho lidí se bojí a nepřejde tuto hranici najednou, vrací se, vrací se třeba mockrát - kdoví kolik životů - až si jednou dodá odvahy a přejde. Proč? Protože se do těch dob neodevzdal úplně. Sebeodevzdání - to je to kouzlo!

P.P. Veliké kouzlo. A kdo ho nemá, tak se bojí a bojí.

M.T. Má snad, čeho by se bál?

P.P. Má i nemá, ono to vzájemně souvisí. Bojí se, protože se neodevzdá a neodevzdá se, protože se toho hrozně bojí.

M.T. To se ví, není to žádný kamikadze. Ale kdyby věděl, jak na to...

P.P. Většinou hodně pomáhá cosi jako důvěra. Buďto důvěra v něco vyššího, nebo jen důvěra, že to, co udělal, je prostě správné. Buddhisté tomu říkají nahromadění zásluh. Vybudoval v sobě dobré, zdravé reflexy, zdravé myšlení a tohle ho nese dál, to už ho tam dokutálí, to ho tam samo dostrká. A v to člověk může mít důvěru. Dalo by se říci, že má důvěru v sebe. Ale neznamená to v sebe jako toho, kdo to tam “někde vevnitř” řídí – spíš v sebe jako celého, úplného člověka. A to pak opravdu funguje.

M.T. A ještě jedno veliké kouzlo tady je - láska. Láska k Božskému základu, která sama sebe dává, nic nechce a sama se odevzdává. Ale kdo to dovede? Lidé by chtěli stále něco zažívat, ale člověk sám ze sebe dává nerad.

Znáte to podobenství o tom, jak žebráček šel a maharadža na slonu seděl. A žebráček si řekl: “Já teď dostanu velký krásný dar.”

Tak poklekl před toho slona, maharadža slezl a ptá se:

“A co ty mi dáš?”

Váhavě, velmi váhavě vzal žebráček jedno zrnéčko rýže z torničky a dal mu ...

Panečku, to se těžko dává ze svého! Všichni bychom něco chtěli - velkého, krásného, božského, nějakou zkušenost. Ale kdepak, ono to tak není. Vždycky tady platí: “A co ty mi dáš?”

Kolik dal žebráček zrníček maharadžovi, tolik jich měl pak doma zlatých, když tu torničku vysypal. A jestliže my ze sebe nic nedáme, tak co bychom chtěli? Máme rádi sebe, svoje ego - tak máme, co jsme chtěli.

P.P. Konečně máme, co jsme chtěli, konečně máme všeho dost... (ironickým tónem se pokouší o vtip)

M.T. Když je to pro člověka tak obtížné pochopit! Málokdy totiž přijede maharádža. Většinou se to musí pochopit na malých poměrech a tam to není tak vidět. Člověk se snaží, po mnoho let medituje a nakonec by měl pochopit, že nebude nic zvláštního zažívat!

P.P. Vzpomeňte si, jak říkala před chvílí paní Míla - ani ho nepoznají od obyčejného člověka. Kupodivu právě tohle “málo” je to, čeho se člověk leká - že už nic zvláštního nebude, že třeba docela obyčejně umře, někde ve špitále, v rohu na poslední posteli a nic... Připustit to jenom. Pak už to máme za sebou.

M.T. V křesťanství se říká svolit k Boží vůli... My si řekneme ať je, jak je. Ne, jak má být. Jak je! A když v sobě opravdu svolíme, přijde radostnost a jakési uspokojení.

P.P. Ono to musí přijít, jinak by to asi nešlo.

Ještě je tu otázka z publika: Je to pravda, že Pánbůh trestá lidi tím, že jim plní jejich přání?

M.T. No, dalo by se to tak říct. Ale to není žádný trest. To se jenom tak zdá, že je to trest, mají co chtěli. Až budou chtít něco jiného, tak to také dosáhnou. A až nebudou chtít nic, pak teprve budou šťastní.

P.P. A kromě toho – vždyť On vlastně trestá sám sebe... pokud se trestá.

M.T. Je to Hra.

P.P. Když si uvědomíte, že třeba v Perském zálivu si Pánbůh vlastně jakoby střílí sám na sebe, tak člověku vstávají vlasy na hlavě. A taky si to sám ještě jakoby odpustí.

M.T. A je to tady pěkně vymyšlená hra, je to také Boží dílo. Já nejsem pro války, ale ono má všechno svou příčinu. Nepůjdeme domů?

P.P. Zeptej se publika. Těch je víc.

M.T. Žádné dotazy nemají.

P.P Už to všecko vědí, už to umějí - to jsou právě ty zástupy ctihodných naslouchajících, co už jsou na druhém břehu (směje se).

P. P. Mám tu ještě jeden písemný dotaz: Kdy si člověk může dovolit mluvit tom, že je na druhém břehu?

M.T. A proč by takovou hloupost povídal? To by přece na žádném druhém břehu nebyl.

P.P. Tak, a je to.

Otázka z publika: Kolik lidí na Zemi zhruba už na tom druhém břehu konečně asi je?

M.T. Všichni - jenomže si to neuvědomují. Až si to uvědomí, tak první břeh padne.

Otázka: Tedy kolik si jich to uvědomuje. Kolik jich odhadem asi je?

M.T. Nejsem statistik, ale moc jich nebude.

P.P. Statistikové dělají statistiky z velkých čísel. Nevěřím, že by se tu uživili.

M.T. Dejme si raději trochu meditace... Když má člověk nějaké otázky, je dobré si dát trochu meditace. Ony ty povrchní otázky odpadnou a některé hlubší bývají dokonce zodpovězeny samy...

….

M.T. Drazí přátelé, moc vám děkuji za vaši milou pozornost, snad se zase někdy setkáme.