Podoby humoru

Humor vidí skrze věci, jako by byly ze skla, řekl Kurt Tucholsky (dopis Mary Geroldové ze 4. 10. 1918). Zdůrazňuje tak odhalovací funkci humoru. Kdo má humor, vidí za fasádu. Kdo má humor, nechová se v každodenním životě vždycky řádně a tak, jak se patří. Humoristé si dovolují malé drzosti, choulostivé narážky, žonglují s mnohoznačnostmi a škrábou po příliš hladkých fasádách.

Viděla jsem v univerzitní kuchyňce Ústavu pro jazykovědu a literaturu jednu kolegyni mýt šálky a druhá kolemjdoucí na ni zavolala: „Prožíváš dnes roli ženy v domácnosti?“ A ona odpověděla: „To je má celostní angažovanost.“ Všechny jsme se smály a pak jsem přemýšlela, co jsme na tom viděly tak vtipného. Obě kolegyně ve scéně předstíraly, že díky možnosti mýt nádobí mohou žít celostně. „Celostnost“ se dnes vyskytuje jako něco žádoucího v mnoha teoriích a módách, náš každodenní život tomu však vůbec neodpovídá. Malý žert sice nevyvolává žádný velký efekt, žádnou převratnou pointu, ale rychle spojí něco, co není nasnadě, různé perspektivy, které něco odhalí. Navíc malé zasmání občas vytvoří pospolitost a jednotu.

Komično je bohatší než vážná řeč. Člověk musí rychle kombinovat, věc přichází nečekaně, často jsou tu narážky – je to velmi kreativní. Všední den je snesitelnější, když mu můžeme dát komickou perspektivu. Humor též transportuje poznání. Není proto divu, že v diktaturách se humoru nepřeje. V humoru tkví suverenita, subjektivní tvůrčí síla, vlastní pohled na svět.

Každý vyšší humor začíná tím, že nebereme vážně vlastní osobu, říká Hermann Hesse ve Stepním vlkovi. Ten, kdo bere vlastní osobu příliš vážně, je pro druhé těžko snesitelný. Není divu, že v seznamovacích inzerátech se hledají partneři s humorem. Kdo má humor, může si vytvořit i distanci k sobě. A snáze se žije s lidmi, kteří to umějí.

Ženy jsou absolutní mistryně v tvorbě distance vůči sobě. Dokázaly to už před dvaceti lety první studie o žertovné komunikaci mezi přítelkyněmi. V mých záznamech rozhovorů si ženy dělají ze sebe legraci častěji než muži. Líčí například své neúspěchy v zahradě při zakládání kompostu, nebo jak odnesla z hotelu dálkové ovládání televize, považujíc je za svůj mobilní telefon. Taková sebeironie probíhá tak kooperativně, že společnému žertování nad nedostatky a záludy života můžeme přisoudit uzdravující funkci. Vtipkování o vlastních slabostech spojuje.

Žertování na vlastní úkor je ovšem odvážná věc. Zatímco vtip na účet jiných zvyšuje vlastní status, vtip na vlastní účet jej snižuje. Komunikace žertu proto často funguje spíš jako potvrzení moci než jako subverze. Všichni známe situace, kdy šéf udělá komickou poznámku a všichni se ohýbají smíchy, ač ji vůbec nepovažují za vtipnou. Rose Coserová zkoumala koncem padesátých let magnetofonové záznamy fakultních porad jedné americké psychiatrické univerzitní kliniky. Porad se účastnili profesoři psychiatrie (též dvě profesorky), lékaři v postgraduálním studiu (muži) a šest sester a terapeutek. Ze 103 vtipů vyprávěli 53 profesoři, 33 lékaři a jen 4 sestry, terapeutky a socioložka. Profesoři nikdy nedělali vtipy na svůj účet, ženské spolupracovnice výlučně. Profesorky zachovávaly vážnost.

Dnes jsou poměry méně ostré. Poměr pohlaví se poněkud proměnil. Vtipný šéf počítačové firmy si může příležitostně dělat legraci ze své zapomnětlivosti a ženy si v humoru přisvojují i hrubší formy. Mám ve své sbírce rozhovorů také řadu vtipných škádlení. Jde vždy o dobré pozorování, ale přesto je to odvážný čin. Tak např. ve skupině vídeňských studentů dala hostitelka na stůl příliš laciné víno a jeden z hostů poznamenal: „Měla jsi dopředu napsat jedničku“, čímž mínil cenovku, která zůstala nalepená na láhvi. Pak se ještě nějakou chvíli posmívali a všichni si užívali drobných drzostí. Škádlení ukazuje nosnost vztahu. Při setkání, kde se lidé neznají, lze podle škádlení poznat, kdo je s kým již déle spřátelen.

Muži se při škádlení chovají tvrději. Už v klukovských partách se cení vtipnost, a tak se kluci učí rychle odpovídat a trumfovat. V partách jsou obvyklé žerty, které mají oběť vyřídit, zranit a urazit. Přítomní se tak baví na účet oběti, která z takového žertu žádnou radost nemůže mít.

Takové tvrdé žerty nepatří k ideálu dámy. Až do padesátých let byly dámy v příručkách chování poučovány, aby se nesmály příliš hlasitě a neprosazovaly se u stolu vyprávěním vtipů. To měly přenechat pánům. Omezení ženské komiky se týkalo i ovládání těla a ducha. Smích měl být stříbrný a ne chechtavý (doporučoval tehdy např. Washington Post). Žena měla pracovat na svém smíchu. Měla ho sice hostiteli dopřávat co nejčastěji, ale smích, a žádný chechtot a plácání se do stehen. Ve šlechtických salonech platila tato omezení méně. Nejvíc se omezení týkala buržoazních a maloburžoazních kruhů. Důležitou roli tu hrála vrstva: selkám a dělnicím bylo spíš jedno, zda jsou považovány za jemné. Pro své žertování však neměly k dispozici příliš velké jeviště.

Druh humoru, který lidé praktikují, souvisí s jejich sociální identitou. Existují přitom kulturní rozdíly. Škádlení se v Rakousku provozuje i s neznámými, v Německu se omezuje na lidi, s nimiž jsme již důvěrně známi.

Rozlišujeme vyzývavý a podporující humor, oba druhy však mohou jít ruku v ruce. Humor vznikající ve společenství je pro fungující týmy velmi důležitý. Například kritika působí zcela jinak, když je s trochou vtipu (nikoli však ironicky ponižující). Neohrožuje tvář, je snesitelnější, když je podána s trochou humoru. Má teta měla tlustého jezevčíka, neuvěřitelně rozmazleného. Často jsme jí říkali, že by mu měla dávat méně jíst. Teta se tvářila uraženě a dávala psovi všecko možné, když žebral u stolu. Jednou přišel na návštěvu jeden známý a pozdravil jezevčíka dotazem: „Tak kolikátou odtučňovací kůru jsi už přerušil?“ Teta se smála a pak časem s překrmováním přestala. V přátelské žertovné kritice zůstává vždy jistý spojující element.

Humor je, když se přesto smějeme. Hranice mezi spojujícím a vylučujícím humorem nejsou totiž ostré. Kdo nějakou sarkastickou poznámkou druhého urazí, může se dodatečně stáhnout s tím, že to tak nemyslel. A jestli se oběť nesměje, lze ji navíc označit za neschopnou humoru. Tak například sexuální obtěžování se často halí do humorného pláště. Smát se však přitom asi žádnou ženu nenapadne.

Posměch a vysmívání také bohužel patří k zážitkům mnoha dětí. Každodenní příklady ukazují situační dynamiku posměchu. Patří k tomu, že vysmívaná osoba má být přivedena do nedobrovolné modality vystupování – má se sama vidět tak, jak by nechtěla být viděna. Pro děti není totiž nic žádoucnějšího než vnutit se do kategorie starších. Bavit se na účet druhého směřuje k tomu, aby se vysmívané dítě představilo jako patřící do nižší věkové kategorie. To jistě není nic, co bychom si chtěli přestavit v kategorii humoru. Nicméně to patří do tematického okruhu toho, nad čím se v životě smějeme. Humor je totiž velmi vážná věc.

Zdroj: https://www.teologicketexty.cz