Počátek pravidelné praxe

Detlev Göbel

Začít s pravidelnou meditační praxí znamená změnit navyklý režim dne. Udělat sem tam během všedního dne krátkou meditaci je relativně lehké, pokud ale chceme dělat Základní cvičení Velké pečeti, bude to již namáhavější a bude to vyžadovat více času. Následuje několik pohledů a rad pro první krok na cestě.

Nejen meditace…

Když slyšíme slovo “praxe”, jako buddhisté pomyslíme nejprve na meditaci. Ale buddhistická praxe je více než to, protože existují všechny možné druhy meditací, z nichž samozřejmě ne všechny vedou k vysvobození a osvícení. Meditací je také možné zdokonalovat prakticky každou lidskou vlastnost – pozitivní i negativní. Aby díky meditaci vznikalo v mysli něco pozitivního a aby mysl byla absolutně vedená směrem k osvícení, zahrnuje úplná buddhistická praxe ještě dva aspekty: meditace musí být podpořena vysvobozujícím pohledem a správným jednáním.
Vysvobozující pohled se objevuje díky tomu, že dostaneme Buddhova vysvětlení týkající se skutečné podstaty mysli, získáme v ně důvěru a skrze přemýšlení a otázky se objeví vnitřní jistota. Pohled, že ten, kdo prožívá, prožívané a prožitek jsou části jednoho celku a že v naší mysli již jsou obsaženy všechny kvality buddhovství jako potenciál, který je potřeba probudit, jsou tím, co naši praxi směruje k osvícení.
Meditace umožní přeměnit pochopené v prožitek – dovolí, aby pochopení “kleslo z hlavy do srdce” – protože na cestě konečně nejde o to, hromadit stále více vědění, nýbrž rozpoznat podstatu mysli, která je mimo pojmy a představy.
Správné jednání, které k tomu patří, není žádným mentorováním, jaké známe z teistických náboženství víry, ale dobře míněnými radami Buddhy, které pomáhají dosáhnout komplexního lidského rozvoje. Buddhu zde vidíme jako přítele s větším přehledem: upozorňuje nás na to, jaké následky mají určité druhy jednání, a dává rady, jak si udržet již jednou dosaženou úroveň rozvoje.
Tyto tři pilíře buddhistické praxe patří k sobě. Například samotná meditace, bez správného pohledu, k osvícení nevede. Meditovat bez jakékoliv představy o tom, co je vlastně podstatou mysli, která vše prožívá, a věcmi, které jsou prožívány, se v buddhismu přirovnává k někomu, kdo bez pomoci tápe v mlze.
Na druhou stranu, když se někdo zabývá buddhistickým pohledem, aniž by meditoval, tak se sice může stát chytrým učencem, nikdy ale nedostane pod kontrolu své rušivé pocity a nepronikne k podstatě Buddhova učení. Dá se to přirovnat k někomu, kdo teoreticky zná cestu, ale nikdy po ní nejde.
A konečně, také by bylo těžké dosáhnout spojení správného pohledu a dobré meditace, pokud bychom dlouhodobě zcela ignorovali Buddhovy rady ohledně jednání. Tyto prostředky k udržení již dosažené úrovně je možné přirovnat ke kruhům ve skále používaným při horolezectví.

Rozptýlení a inspirace

Skupiny praktikující Diamantovou cestu dnes zpřístupňují zájemcům různé možnosti, jak to, co je nabízené, využít. Je možné používat jen část, abychom do svého života vnesli více smyslu a vnitřního bohatství, nebo se zcela a naplno svěřit postupné cestě a po meditaci Malé útočiště začít se Základními cvičeními, ngöndrem.
Takřka každý, kdo by chtěl tím či oním způsobem začít s pravidelnou meditační praxí, naráží na všechny možné problémy. Bezpočet okolností jej odrazuje a okrádá ho o čas; celý svět se zdá být spiknutím, které směřuje k tomu, aby člověk prohrával s mnoha obrázky, které mysl prožívá, místo aby se učil dívat se na samotnou prožívající mysl. Zas a znova se přistihujeme při tom, jak se nám praxe dharmy vymyká, a všímáme si, že to vyžaduje vědomé úsilí znovu získat inspiraci a pokračovat.
Naštěstí ale také existuje celá řada vnějších i vnitřních pomůcek. Sílu a inspiraci nám neustále dává především kontakt se skupinou přátel, kteří s námi jdou stejnou cestou, a také spojení s učitelem Diamantové cesty plné důvěry. Vnitřně je to především útočiště a altruistická motivace nejít cestou k osvícení jen pro svůj vlastní užitek. Hluboká důvěra, že na konec může nám i druhým přinést trvalé štěstí jedině stav buddhy, prochází jako nůž máslem všemi rozptýleními podmíněného světa. Vše příjemné je stále více prožíváno jako dárek mysli sobě samotné a nepříjemné jako očištění, jako rozpouštění se negativních dojmů v mysli. Ani to příjemné ani to nepříjemné nás potom nemůže svést z cesty. Když člověk tuto důvěru hluboce zvnitřní, v okamžiku se rozpustí mnohé překážky, protože se objeví naprosto jiné životní priority. Mnohé, co jsme doteď považovali za nepostradatelné, vybledne ve srovnání s vizí dosáhnout buddhovství a vést k němu druhé.
Nejznámějším příkladem někoho s takovou neotřesitelnou důvěrou a z ní vzešlými důsledky je Milaräpa, který se od nejhoršího myslitelného počátku, kdy zabil 35 lidí, stal plně osvíceným buddhou. Jednou řekl: “Když člověk v tomto životě nemedituje, promarní ho. Starejte se, abyste vytrvali až do poslední hodinky, abyste nelitovali.” Číst jeho životní příběh je tou největší inspirací, kterou nám kniha může dát.

Základ

Dosáhnout takové důvěry, jakou měl Milaräpa, není samozřejmé; je potřeba ji rozvíjet a potřebujeme pevný základ, který vydrží i tehdy, když je život trochu bouřlivější. Tuto vnitřní sílu udělat z praxe dharmy ústřední bod svého života a zůstat u toho, i když nás na cestě potkávají radosti a očištění, nazývají Tibeťané barvitě ňing-rü “srdeční kost”. Je to především zabývání se “čtyřmi základními myšlenkami udávajícími směr”, které nám pomohou vytvořit základ a hloubku pro to, aby se naše praxe dharmy stala neotřesitelnou. Velcí mistři dříve dokonce říkali, že tyto čtyři základní myšlenky jsou důležitější než vlastní hlavní praxe, protože bez nich stejně nebude praxe stabilní. Bez pochopení toho, že se teď nacházíme ve velmi příznivé situaci, a že to tak nebude navždy, bez znalosti toho, že jsme skrze karmu sami zodpovědní za to, co prožíváme, a že neosvícený stav bude ve srovnání s radostí osvícení vždy stavem nespokojenosti, nikdy nepřejdeme ke stabilní praxi.
S trochou základní důvěry v dharmu není vlastně těžké tato učení pochopit. Co si pak ale máme myslet o tom, když velcí mistři říkají, že je sami ještě pořád doopravdy nepochopili? Chtějí poukázat na to, že když se zabýváme čtyřmi základními myšlenkami, jde především o to, že se nespokojíme s intelektuálním pochopením, nýbrž že je skutečně integrujeme. Jen to, co nám proniklo až do morku kostí, zůstane i tváří v tvář stáří, nemoci a smrti a dalším problémům, které provázejí lidský život. Je možné jen jednou jedinkrát slyšet učení o drahocenném lidském těle, pomíjivosti, karmě a nedostatcích podmíněného světa a tato učení se nám opravdu dostanou pod kůži a změní náš pohled na život a svět. Nebo je možné poslouchat je celý život a být jako “kámen ve vodě”, mokrý zvenčí, ale nikdy uvnitř. Možná jde jenom o to jednou se otevřeně podívat, jak tato učení souvisejí s naším vlastním životem a situací všech bytostí okolo.

Návyky

Kalu rinpočhe na otázky lidí týkající se problémů s praxí často odpovídal, že možná doopravdy nepochopili minimálně jednu ze čtyř myšlenek, protože jinak by s praxí žádné problémy neměli. Přirozeným následkem zvnitřnění čtyř myšlenek je přijetí útočiště v trvalých hodnotách a ne v pomíjivých a krátkodobých. Tak připravují na začátku každé naší meditace mysl na přijetí útočiště a rozvíjení osvícené mysli, abychom obojímu propůjčili větší hloubku. Nutit se bez takového pochopení a opravdového útočiště do praxe dharmy nemá velký smysl a většinou ani nepramení ze správné motivace. Začít praktikovat ze dne na den tak jako Milaräpa nikdo z nás nedokáže. Někdy jsou sice lidé, kteří během víkendu udělají tolik poklon, že mají zkrvavená kolena, ale často poté měsíce nedělají vůbec nic, což není smyslem věci.
Lépe je dělat každý den jen tolik, kolik je každý schopen, a tak rozvíjet každodenní návyk praxe dharmy. Návyky vznikají tím, že se dlouho, často po několik životů, dělá neustále to samé. Těžko se změní jedním šmahem během víkendu, spíše vytrvalostí a kontinuitou, protože neosvícená mysl je jako líné zvíře, které dělá nejraději to, co dělalo vždy a sice: chce zůstat neosvícenou.
Návyk považovat prožitky za zajímavější než je samotný prožívající, je nám vlastní od času bez počátku. Neustále běháme za obrázky v zrcadle, místo abychom se podívali na plochu zrcadla, samotnou mysl, a obyčejně to chce nějaký čas praxe, než se na tom ze základu něco změní. Prožitek, že zrcadlo samotné je nekonečně krásnější a zajímavější než všechny obrázky, které se v něm objevují, a že vše, co se děje v mysli, je vzrušující prostě proto, že se to děje, se obyčejně nedostaví po pár týdnech praxe. Prvním krokem k tomu je vůbec získat důvěru, že by to tak mohlo být, protože to prostě neodpovídá našemu současnému prožívání. Naštěstí mezi učiteli Diamantové cesty existují živé příklady lidí, kteří tuto zkušenost mají a umožní člověku v míře odpovídající jeho vlastní otevřenosti tuto skutečnost sdílet.

Šlechtictví zavazuje

Co však může přijít rychle, je zkušenost, že praxe na člověka působí nějak “dobře” a že lépe vychází sám se sebou i se světem. Stále častěji dochází k tomu, že v situacích, které jsme dříve prožívali jako problematické, s údivem zjišťujeme, že najednou problematické nejsou. Tato zkušenost dá člověku pocítit, o kolik více svobody a radosti na něho v průběhu cesty čeká.
Když tedy na počátku věnujeme praxi něco energie, dostane se nám opravdu rychle prožitku zpětné vazby, která nám dá další důvěru v metody, takže máme také opět více radosti z praxe. To se děje například při phowě, kdy během pár dní intenzivní meditace v energetickém poli silného učitele s hlubokým požehnáním nastupují skutečné změny v těle i mysli. Tato rychlá první zkušenost dá člověku dobrý impuls pro další praxi.
Jak už to bývá, také při praxi se v ideálním případě spojí jakost s množstvím. Kvalita dává praxi hloubku – je spojená s pochopením, dobrou motivací, oddaností k učiteli a se soucitem k bytostem. Kvantita znamená, že člověk není líný, ale využívá svůj čas pro praxi a praktikuje vždy trochu více, než se mu zrovna chce. To se každopádně vyplatí, protože 9. Karmapa Wangčhug Dordže k tomu jednou řekl: “Když meditujete, zatímco posilujete svou výdrž tváří v tvář problémům, sklidíte nepředstavitelné kvality.”
Přirozeně by bylo nejlepší, kdybychom měli kvalitu i kvantitu, ale kdo to tak má od začátku? Protože se ale obojí vzájemně podmiňuje, následujeme prostě to, čím se cítíme být přitahování. Při práci s myslí vede kvantita v určitém bodě tak jako tak automaticky ke kvalitě; nahromadění mnoha dobrých dojmů v mysli ji stále více otevírá dalším pohledům; mysl si “věří”, že rozpozná něco víc ze své opravdové podstaty. Když na druhou stranu, když díky zabývání se učeními a jejich používání v životě získáme pocit opravdové hloubky dharmy, tak to způsobí, že vyvstane přání ještě více praktikovat.
Naše škola Karma Kagjü, která je také známá jako “linie praxe”, dala světu mnohé z nejznámějších dosažitelů Tibetu. A “šlechtictví zavazuje”. Jaký význam má praxe, sdělil jednou Gampopovi jeho učitel Milaräpa zvlášť zavazujícím způsobem: Když se s ním Gampopa loučil, dal mu Milaräpa na cestu všechny možné rady a předpovědi. Na konec řekl: “Mám ještě jedno zvlášť hluboké učení, které ti ale nemohu dát, protože je příliš cenné.” Co tedy Gampopovi zbývalo? Vydal se na cestu bez tohoto učení.
Najednou se však před ním znovu objevil Milaräpa a řekl: “Na druhou stranu, když ho nedám tobě, tak komu jinému?” Gampopa se ještě zeptal, jestli má Milaräpovi darovat – jak bylo v takových případech zvykem – mandalu. Milaräpa jen řekl, že to není nutné, potom si nadzdvihl šaty a ukázal Gampopovi svou zadnici, plnou jizev a zatvrdlin z meditování na holých kamenech. Řekl zcela určitě zkoprnělému Gampopovi: “Nejhlubším učení v buddhismu je: praktikovat!”

Ztuhlé představy

Sám Milaräpa je příkladem důsledné meditační praxe. Jak se k tomu ale dostal? Protože jeho lama mu to předal jako jeho cestu. Při loučení mu Marpa řekl: “Hledej útočiště v samotě nehostinných hor, sněhu a lesů.” Milaräpa byl v tom, co mu jeho lama Marpa řekl, naprosto důsledný, a proto přinesl sobě i nespočetným bytostem obrovský užitek. Jiným mistrům jejich učitelé řekli, že mají svůj život a veškerou energii věnovat rozšiřování dharmy po světě a že se tím budou rozvíjet úplně stejně, jako kdyby celý ten čas meditovali. Neměli bychom proto být příliš ztuhlí a mít pevné představy o množství denní praxe, protože – jak často říká lama Ole – “vše je umění možného”. Chtít zarytě splnit denní “meditační povinnost” nebo “plán ngöndra” by nás mohlo zaslepit vůči mnohým dalším možnostem rozvoje, které nám mohou ukázat naši učitelé. Dnes v našich skupinách můžeme vidět příklady lidí, kteří – často proto, že toho hodně dělají pro druhé – nemají mnoho času pro formální praxi dharmy a nemohou vůbec dělat Základní cvičení, z jejichž rozvoje by si však někteří řádně meditující mohli uříznout pořádný krajíc. U nás nestojí na prvním místě disciplína, jako v některých jiných buddhistických školách. Myslet více na druhé než na sebe, být otevřený mnoha možnostem každé situace, doopravdy žít oddanost k učiteli a udržovat čistý pohled, že všechny věci jsou od základu čisté a krásné – to vše má u nás Kagjüpů přednost.

Motivace

V zásadě existují vždy dvě možnosti, jak se motivovat: radostí osvícení nebo utrpením podmíněného světa. Také je možné, podle toho jak na tom jsme, s oběma možnostmi žonglovat.
Na Západě nyní přirozeně vystupuje do popředí aspekt radosti: člověk si uvědomí, jaká obrovská radost přijde s osvícením, jde za učiteli, kteří mu mohou její příchuť zprostředkovat, čte životopisy velkých mistrů, u kterých došla vyjádření, představuje si, jak by to bylo skvělé moci učinit bytosti okolo trvale šťastnými, atd. Künzig Šamarpa údajně odpověděl na otázku, jak se pozná, že člověk udělal “dobře” Základní cvičení, něco ve smyslu: “Člověk má potom z praxe dharmy opravdovou radost.”
Využívat radost na cestě k osvícení je srdcem Diamantové mysli. Cílem je stav, kdy jsou radost a prostor prožívány jako neoddělené, a ty nejúčinnější praktiky na cestě pracují přímo se stavy nejvyšší radosti, ve spojení s pochopením její prázdnoty.Ten, kdo v neosvíceném stavu prožívá změnu radosti a utrpení, není ve své skutečné podstatě neutrální, ale je nejvyšší radostí; avšak bez představy nějakého já, které by ji prožívalo. Být si toho vědom může být obrovskou inspirací.
Díky staletím katolicismu s vyhrožováním pekelnými plameny a také díky stylu některých zástupců buddhismu, kteří mají v životě jen málo radosti, je většina z nás vůči jinému způsobu motivace spíše alergická: zdůraznění utrpení samsáry bylo silně rozšířeno v Tibetu, na Západě lidi spíše odrazuje. Je ale možné mimo veškerou dramatičnost popřemýšlet o tom, kolik utrpení je po celém světě. Zprávy z Afriky, ze slumů třetího světa, onkologických oddělení nebo oddělení pro nemocné AIDS v našich nemocnicích atd. mohou probudit pocit, jaké by to bylo krásné, kdybychom byli doopravdy schopní udělat něco pro všechny lidi. A představa, jaké to je, když sami zestárneme a onemocníme – a při tom ještě všichni věříme, že jsme tělem namísto toho, abychom je měli – může také motivaci dobře popostrčit, aniž bychom museli hned dělat ze světa slzavé údolí. Milaräpa vyvodil ze své výjimečné situace, s pětatřiceti mrtvými, které měl na svědomí, spíše tento druhý přístup: on sám řekl, že to byl strach z karmických následků jeho zlých činů, co ho dohnalo k osvícení.
Ať už rádi pracujeme s kterýmkoli z obou těchto přístupů, každopádně bychom od začátku měli rozvíjet motivaci, praktikovat nejen proto, aby se nám lépe vedlo, nýbrž abychom byli doopravdy schopní pomoci druhým. Teprve tento přístup povede praxi skutečně k osvícení, místo aby ji vedl jen k osobnímu klidu.

Přátelé a pomocníci

Jen málo lidí je schopno trvale praktikovat samo. Většina velmi potřebuje mít kontakt se skupinou a přáteli. Pro komplexní rozvoj je vždy dobré, když má člověk pořád zpětnou vazbu se skupinou dharmy, aby se tak nedostal na slepou kolej rozvoje anebo si “neuplácal” vlastní dharmu. Přátelé ze skupiny by měli být, jako ostatně vše, co je prožíváno, viděni jako zrcadlo naší vlastní mysli. Spolupráce v energetickém poli centra Diamantové cesty je tedy něčím jiným než členství v místním sdružení pěstitelů králíků, protože se dotýká nejhlubších úrovní mysli a mění je. Tak jako znečištěné diamanty, které se vzájemným otíráním/třením stále více brousí, čistí a jsou stále zářivější, je velmi intenzivní rozvoj spojen se společnou prací v centrech. V současnosti prakticky neexistuje žádná srovnatelná možnost jak tak rychle naplnit mysl pozitivními dojmy, které jsou nutné pro rozpoznání její skutečné podstaty.
Během přátelské výměny ve skupině člověk také zjistí, že všichni lidé mají s praxí stejné problémy a radosti a může se tak podílet na velkém bohatství praktických zkušeností přátel a pomocníků. Většina lidí například vede tak napůl uspořádaný život a tady má mnoho lidí zkušenost, že pevné místo a pevná doba pro praxi jsou velmi užitečné. Když si v bytě zřídíme místo zvlášť pro praxi, s obrázkem nebo soškou Buddhy, potom si pokaždé, když se na to místo podíváme, připomene praxi a bude nás stále častěji přitahovat. Pravidelné meditování na určitém místě vytváří pole, které praxi velmi podporuje.
Také pevně stanovený čas velmi napomáhá vybudování dobrého návyku. Je mnohem snazší zařadit praxi jako pevnou součást všedního dne, než pokaždé čekat, až se naskytne nějaká volná chvíle. To se stejně stává jen velmi zřídka: mnozí lidé říkají, že v době, kdy vedli uspořádaný život, mohli meditovat mnohem častěji než v době, kdy vlastně neměli nic na práci a měli relativně mnohem více příležitostí.

Detlev Göbel, redaktor časopisu BUDDHISMUS HEUTE, přijal buddhistické útočiště u lamy Oleho Nydahla v roce 1984. Od roku 1986 žije se svou ženou v buddhistickém centru v Mnichově a pracuje v oddělení technického vývoje firmy BMW.