Plótínos a Sestry duše

Plótínos (203 - 270 n. l.) byl poslední významný novoplatónský filozof. V sedmnácti letech odjel do Egypta, kde se v Alexandrii stal žákem Ammonia Sakky, zakladatele novoplatonismu.  Poté co v Egyptě strávil jedenáct let se rozhodl prozkoumat moudrost Peršanů a Indů a vstoupil do armády císaře Gordiana III., která táhla do Persie. Toto tažení ovšem skončilo neúspěchem a Plótínos se ocitl osamocen na nepřátelském území. S velkými obtížemi se nakonec dostal do bezpečí v Antiochii.

Za panování císaře Philippa Araba, Plótínos ve věku 40 let přišel do Říma. Jeho znalost přitahovala širokou veřejnost a těšil se velké úctě. Mezi jeho posluchače patřil císař Gallienus nebo další významný řecký filozof Porfyrios, který vydal Plótínova díla.

Plótínos se pokusil přimět císaře Galliena k založení "města mudrců", kde měli obyvatelé žít pod Platónovou ústavou. Tento nápad však nebyl nikdy zrealizován.

Plótínos trávil poslední dny svého života v ústraní na svém statku v Kampánii, kde také zemřel.

Od Plótína se zachovalo 54 spisů, rozděleno Porfyriem do devíti knih zvaných Enneadés. Plótínos se ve svých spisech zabýval etickými, fyzikálními a metafyzickými otázkami. Svými spisy ovlivnil nejen pohany, ale také křesťany, muslimy, židy a gnostiky.

Spis Sestry duše

V Plótínově spisu „Sestry duše“ Plótínos hledá odpovědi na otázky, proč duše sestupují do těl a do jaké míry jsou duše jedno s duší veškerenstva.

Plótínos tvrdil, že ačkoli je sestupování duší do těl jejich trestem, přesto duše svou přítomnosti v těle naplňují nejnižší úroveň kosmu řádem a jednotou. "Pochybení duše je dvojí - jednak, že sestupuje, jednak že koná zlo, když dospěje na zem.", prohlásil Plótínos. Podle Plotína tělo bráni duši v nahlížení jsoucna a táhne ji do své slabosti. Na druhou stranu je sestup příležitostí pro duši k osvědčení její mohoucnosti.

Duše veškerenstva a duše

Plótínos učil, že se duše jakoby oddělují od duše veškerenstva a stávají se samostatnými. Plótínos vysvětluje, že ačkoli je duše v těle samostatná, přece jen je neustále součástí duše veškerenstva, jako například strom sadu, kořeny stromu, nebo červ kořene. Duše, které propadnou hmotě, se musí neustále vracet na zem.  Čím častěji se vracejí, tím více ztrácejí kontakt s duší veškerenstva a osamoceny hledají něco, k čemu by se připoutaly. Útočiště nalézají v těle. Duše však ze své přirozenosti nemůže zapomenout na svůj původ a v jistých momentech hledí k jsoucnu a touží po splynutí s duší veškerenstva.

Plótínos tvrdí, že duše na zemi skrze zlo poznává dobro. Poznáním ji jakoby rostou křídla a může se vznést k duši veškerenstva.

Plótínos dále hovoří o tom, zda jsou všechny duše jednou Duší. Tvrdí, že jsou součástí duše veškerenstva, jako je vědecká poučka části celé vědy. Plótínos přirovnává duši veškerenstva ke světlu a ostatní duše k paprskům, které se lámou při dopadu na věci.

Plótínos vysvětluje, že rozdíl mezi duší veškerenstva a jednotlivou duší spočívá ve stupni odloučení od celkové duše. "Duše veškerenstva setrvává u sebe a tvoří, a věci, které vytváří, přicházejí k ní, jednotlivé duše však přistupují k věcem. Tak se odloučily do hlubiny, anebo spíše byla dolů stažena jejich větší část a ta spolu s jejich myšlenkami je stáhla do bytí zde" řekl Plótínos.

Čím se od sebe ostatní duše liší

Plótínos dokazuje, že se duše od sebe liší na základě povah, rozvažování a na základě minulých životů, jak poznamenal Platon: "Duše volí v souladu s dřívějšími životy  (Rep 620 a 2- 3).“

Duše se odlišují tím, co je v nich v působnosti. Sjednocují se například s poznáním, touhou či s jinou vlastností a stávají se tím, na co hledí.

Duše, která příliš podléhá látce, se po oddělení těla drobí na menší duše, kdežto duše nezávislá na látce si udržuje jednotu.

Literatura:

Kol. autorů: Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974.
Plótínos: Sestry duše, Rezek: Praha: Rezek, 1995