Platonova představa o posmrtném životě

 Ale ovšem nebude to dobrodružné vypravování statečného Alkinoa,  nýbrž vypravování muže sice také statečného, Éra Armeniova, rodem Pamfyla. Ten zahynul kdysi v boji; a když po deseti dnech byly sbírány mrtvoly již porušené, byl nalezen neporušen a donesen domů; měl býti pohřben a tu dvanáctého dne, když už ležel na hranici, oživl a oživnuv vypravoval, co na onom světě uviděl. Pravil pak, že jeho duše, když z něho vyšla, putovala ještě s mnoha jinými a přišly na jakési podivuhodné místo, na němž zely dva otvory do země blízko vedle sebe a nahoře zase proti nim jiné otvory do nebe.

Mezi těmi pak se­děli soudcové, kteří po každém rozsudku spravedlivým kázali bráti se cestou napravo vzhůru nebem, připevnivše jim vpředu označení svého soudního nálezu, nespravedlivým však cestou nalevo dolů; měli pak i tito znamení všech svých skutků, ale vzadu. Když pak předstoupil on, řekli prý, že se má státi zvěs­tovatelem lidem o onom světě a že mu přikazují, aby si všech­no na tom místě vyslechl a prohlédl. Tu pak viděl, jak tam jed­ním otvorem do nebe a jedním do země odcházejí duše, když byl nad nimi vynesen rozsudek, kdežto druhými se vracejí: z jednoho že vystupují ze země, plné špíny a prachu, druhým pak že jiné sestupují z nebe čisté. A ty, které pokaždé přicházejí, že mají vzezření, jako by přicházely z daleké cesty; s radostí odcházejí na luh, rozbíjejí si tam stánky jako o velké slavnosti a pozdravují se vespolek, které se znají, ty, které přišly ze země, vyptávají se druhých, jak jest v nebi, a duše přišlé z nebe, jak jest zase u oněch. Tu pak si vespolek vypravují, jed­ny s naříkáním a pláčem, vzpomínajíce si, jak četná a jaká  utrpení prožily a viděly na své podzemní pouti - trvá prý pak ta pouť tisíc let -, kdežto zase duše přišlé z nebe vypravují o slastech a podívaných nevýslovné krásy. Pověděti tak mnoho věcí, Glaukóne, vyžadovalo by dlouhého času; avšak hlavní věc jest prý to, že za všechny křivdy, kterých se kdo na kom dopustil, a za všechny osoby, kterým ukřivdil, jsou po řadě trestáni, za každou křivdu desetkrát - to jest vždy za sto let jednou, neboť tak dlouhý jest život lidský -, aby desateronásob­nou pokutou odpykali za každou křivdu, a například, jestliže někteří byli mnohým lidem příčinou smrti, buď že zradili města nebo vojska a do otroctví je uvrhli, nebo byli spoluviníky něja­kého jiného zlosynství, aby za všechno to sklidili desateroná­sobné utrpení za každou vinu, a naopak zase jestliže prokázali nějaké dobrodiní a osvědčili se spravedlivými a zbožnými, aby c v témže poměru sklízeli zaslouženou odměnu. O těch, kteří ze­mřeli hned po svém narození a kteří žili jen krátký čas, vypra­voval zase jiné věci, jež však nezasluhují zmínky. Za neúctu nebo úctu k bohům a k rodičům a za zabití člověka uváděl ješ­tě větší odplaty.

Pravil totiž, že se nahodil k tomu, jak se jeden ptal druhého, kde jest veliký Ardiaios. Byl pak tento Ardiaios tyranem v kte­rémsi městě v Pamfylii - tenkráte tomu bylo již tisíc let - a ža­tí bil svého starého otce i staršího bratra a spáchal ještě mnoho ji­ných bezbožných skutků, jak se vypravovalo. Tu prý ten, kterého se tázal, řekl: „Není zde a již sem asi nepřijde."

14. „Spatřili jsme totiž i toto mezi oněmi hroznými divadly: když jsme byli blízko východu, majíce vystoupiti vzhůru a proživše již všechno ostatní, zahlédli jsme náhle onoho a ještě jiné - skoro většina z nich byli tyrani; ale byli tam i někteří prostí občané, kteří se velice provinili -, mysleli, že již vystou­pí vzhůru, ale ten východ jich nechtěl přijmouti, nýbrž řval, kdykoli se pokoušel vyjíti někdo z těchto nevyléčitelných nebo dostatečně nepotrestaných hříšníků. Tu pak, pravil, divocí mu­žové a ohnivého vzezření, kteří stáli vedle a kteří tomu hlasu rozuměli, jedny popadli z obou stran a odváděli, Ardiaiovi však a jiným spoutali ruce, nohy i hlavu, srazili je k zemi, do  krve je zmrskali a pak je vlekli pryč podél cesty, smýkajíce jimi trním a oznamujíce všem mimojdoucím, proč jsou tak ve­deni a že jsou vedeni, aby byli svrženi do Tartaru." Tu prý ze všech četných a rozmanitých strachů, které zažili, byl největší ten, aby jim nezazněl ten hlas, až budou chtít vystupovati, a že každý s největší radostí vystupoval, když nezazněl, A takové že tedy asi jsou pokuty a tresty a naopak zase opačné proti těmto odměny. Když si každý pobyl sedm dní na oné louce, museli osmého dne povstati a bráti se odtamtud a čtvrtého dne přišli na místo, odkud spatřili rovný pruh světla jako sloup, táhnoucí se shora celým nebem i zemí, podobný nejvíce duze, ale jasnější a čistší; ušedše cestu jednoho dne při­šli k němu a tu viděli uprostřed světla táhnoucí se od nebe konce lan, kterými jest nebe svázáno - toto světlo jest prý totiž pás nebes, držící pohromadě celou otáčející se oblohu jako pásová lana triér, a od těch konců jdoucí vřeteno Nutnosti, jímž jsou otáčeny všechny nebeské kruhy; jeho hřídelík a háček jest prý z oceli, přeslen pak jest smíšen z této a z jiných látek. Se­strojení toho přeslenu jest prý takovéto: jeho tvar jest jako u obyčejného na zemi, ale podle toho, co o něm říkal, třeba si pomysliti, že jest takový, jako kdyby do jednoho velkého pře­slenu, dutého a veskrze vydlabaného, byl vložen jiný takový menší a přiléhající přeslen, jako nádoby, které se mohou do sebe vespolek vkládati, a tak i jiný třetí a čtvrtý a ještě čtyři jiné. Všech přeslenů jest prý totiž osm; vloženy jsou jeden do druhého, ukazujíce své kraje nahoře jako prstence a kolem hřídéle tvoří souvislý povrch jednoho přeslenu; onen pak jest pro-tknut naveskrz středem osmého přeslenu. Tu pak šířka prstence prvního a nejkrajnějšího přeslenu jest prý největší, druhé co do šířky jest mezikruží šestého, třetí pak čtvrtého, čtvrté osmého, páté sedmého, šesté pátého, sedmé třetího, osmé pak druhého. A prstenec největšího přeslenu jest pestře třpytivý, sedmého nejjasnější, prstenec osmého má svou barvu od lesku sedmého,  prstence druhého a pátého jsou si vespolek podobny a jsou žlutší než ony, třetí pak má barvu nejbělejší, čtvrtý načervenalou, šestý pak jest druhý co do bělosti. Otáčí se pak vřeteno jako celek jedním a týmž směrem, ale v tom celku, dokola se pohybujícím, sedm vnitřních prstenců otáčí se zvolna smě­rem celku protivným; z těchto pak samých že nejrychleji jde kruh osmý, na druhém místě a mezi sebou stejně rychle sedmý, šestý a pátý; třetí stupeň rychlosti má, jak prý se jim jevilo, při svém zpětném otáčení kruh čtvrtý, čtvrtý třetí a pátý druhý. Otáčí se pak to vřeteno na klíně Nutnosti. A na jeho prstencích nahoře na každém prý sedí Siréna, spolu se otáčejíc a vydá­vajíc jediný zvuk, jediný tón; ze všech osmi pak zaznívá jedna souzvučná harmonie. Kolem dokola pak sedí ve stejné vzdálenosti tři jiné bytosti, každá na jednom stolci, dcery Nutnosti, Moiry, bíle oděné, ověnčené stužkami, Lachesis, Klóthó a Atropos, a zpívají k harmonii Sirén, Lachesis o minulém, Klót­hó o tom, co jest, a Atropos o budoucím. A Klóthó čas od ča­su dotýkajíc se pravicí vnějšího prstence vřetena pomáhá jím otáčeti, Atropos pak levicí zrovna tak zase prstenců vnitřních;

Lachesis pak se dotýká střídavě obojích tu pravou, tam levou rukou.

15. Když pak tam duše přišly, musely prý jíti přímo před Lachesis. Tu pak je jakýsi hlasatel nejprve rozestavil do řady, potom, vzav z Lachesina klínu losy a znaky životů, vystoupil na vysoké řečniště a takto mluvil:

„Slyšte, co praví Nutnosti dcera, panenská Lachesis. Duše krátkověké, toto jest počátek nového kola smrtonosného pro smrtelné pokolení. Váš životní osud nebude určen tím, že by daimón dostal losem vás, nýbrž vy sami si daimona vyvolíte. Kdo bude první vylosován, ať první si volí život, k němuž pak bude nutností připoután. Dobro jest statek bez pána; podle toho, jak kdo bude nebo nebude o ně státi, bude ho míti více nebo méně. Odpovědnost má volitel; bůh není odpovědný."

Pověděv toto hodil prý přede všechny losy a každý si zdvihl ten, který padl vedle něho, vyjma jeho, Éra, neboť jemu to hla­satel nedovolil; každému pak, kdo si zdvihl los, bylo z něho patrno, kolikáté místo dostal. Potom pak zase položil před ně na zemi znaky životů, mnohem větší počet, než bylo přítomných. Byly pak rozmanitých druhů: byly tam totiž životy všech zvířat a také všechny životy lidské. Tak byly mezi nimi i tyranie, jed­ny doživotní, druhé uprostřed překažené a končící se chudobou a vyhnanstvím a žebrotou; byly i životy slavných mužů,  slulých jednak tělesným vzrůstem a krásou anebo také silou a zdatností v závodech, jednak rodem a vynikajícími vlastnost­mi předků, a naopak zase mužů po těchto stránkách neslavných a zrovna tak i žen. Duševní vlastnosti však tam nebyly zařazeny, poněvadž podle toho, jaký život si každá duše zvolí, tako­vou se nutně stává; avšak ostatní vlastnosti byly smíšeny jak vespolek, tak s bohatstvím nebo chudobou, jiné s nemocí, jiné se zdravím, jiné pak byly uprostřed toho všeho.

Zde, milý Glaukóne, ovšem nastává pro člověka patrně svr­chované nebezpečenství, a proto jest se co nejvíce vynasnažováti, aby každý z nás, nedbaje ostatních nauk, byl hledatelem i žákem jen té nauky, ze které by nabyl schopnosti poznati a nalézti, kdo by ho učinil silným a znalým, aby rozeznával ži­vot dobrý a zlý a volil si vždy a všude z možných životů nej­lepší; aby si o všem, co bylo právě řečeno, činil úsudek jednak srovnáváním, jednak rozborem, hledě k tomu, jak se to má k životní dokonalosti, a takto věděl, jaký jest účinek krásy smí­šené s chudobou nebo s bohatstvím a při jakém stavu duše působí zlé nebo dobré, a co znamenají různé způsoby urozenosti a neurozenosti, života v soukromí a v úřadech, síly a slabosti, bystrosti a tuposti a všechny takové stavy jednak od přiroze­nosti s duší spojené, jednak získané -jaký účinek má všechno to jsouc vespolek míšeno, tak aby si člověk mohl ze všeho toho po úvaze vybrati, hledě k přirozené povaze své duše, a roze­znávati život horší i lepší, horším jmenuje ten, který by ji zavá­děl do nespravedlivosti, lepším pak, který by ji činil spravedlivější. Všechno ostatní nechá stranou: neboť jsme viděli, že tato volba jest nejlepší pro život zde i po smrti. To musí býti jeho ocelové přesvědčení a s tím musí jíti do Hádů, aby se ani tam  nedal oslniti bohatstvím a takovými zly a aby se nestalo, že by upadl do způsobů tyranských a jiných takových skutků a tím způsobil jednak jiným mnoho nezhojitelného zla, jednak i sám ještě větší utrpěl, nýbrž aby se naučil voliti si vždy z ta­kovýchto krajností život střední a vyhýbati se výstřednostem v obou směrech, a to jak zde v tomto životě, podle možnosti, tak i ve veškerém potomním: takto zajisté stává se člověk nejšťastnějším.16. A tu pak dále, jak oznamoval posel z onoho světa, mlu­vil ten hlasatel takto: „I na toho, kdo přijde naposled, vybéře-li si s rozumem a bude podle toho žíti, čeká život spokojený, ne špatný. Ani, kdo první volí, nebudiž bez starosti, ani kdo po­slední, nepozbývej mysli."

Při této řeči šel prý ten, který dostal losem první místo, a pří­mo si vybral největší tyranidu: vybral si, aniž si byl pro nerozumnost a hltavost všeho dostatečně všiml, avšak zůstalo mu utajeno, jaký jest v tom obsažen osud, snědení vlastních dětí a jiné hrozné věci; když pak měl kdy to zpozorovati, bil se v prsa a naříkal na svou volbu, nedrže se výstrahy hlasatelovy, neboť nedával vinu toho neštěstí sobě samému, nýbrž osudu a daimonům a všemu jinému spíše než sám sobě. Byl pak to je­den z těch, kdo přišli z nebe; ve svém předešlém životě žil v spořádané obci a měl účast v ctnosti, ale jen ze zvyku, bez snahy poznati pravdu. Jak možno říci, většina těch, kdo se při této volbě neosvědčují, jsou právě ti, kteří přicházejí z nebe, poněvadž jim chybí zkušenost v utrpení; ale kteří přicházejí ze země, ti konají svou volbu z větší části bez ukvapení, protože sami zakusili útrapy a také u jiných je viděli. Právě pro tu ukvapenost většině duší se stává záměna zla a dobra a také pro náhodnost losu; neboť jestliže někdo pokaždé, kdykoli přichází do života zde na zemi, zdravě se zabývá poznáváním pravdy a jestliže mu nepadne los volby mezi posledními, ten, jak se zdá ze zpráv z onoho světa, nejenom zde by byl šťasten, nýbrž i jeho cesta odsud tam a zase sem nazpět nebyla by podzemská a drsná, nýbrž hladká a nebeská.

To pak zajisté prý stojí za podívanou viděti, jak jednotlivé  duše si vybíraly životy; byla to prý totiž podívaná žalostná i směšná a podivná. Většinou si totiž vybíraly podle zkušenosti ze svého dřívějšího života. Tak prý viděl, jak duše Orfeova si vybírala život labutě, protože z nenávisti k ženskému pohlaví pro smrt od nich utrpěnou nechtěla přijíti na svět ze ženy; dále viděl, jak duše Thamyrova si vybrala život slavíka; viděl pak také, jak labuť přecházela k volbě života lidského a zrovna tak i jiní zpěvní ptáci. Dvacátá pak podle losu duše si zvolila život lva: byla to duše Aianta Telamónova, jež se nechtěla státi člověkem, protože chovala v paměti ono rozhodnutí o zbra­ních. Potom přišla duše Agamemnonova; také tato ze záští k lidskému pokolení pro to, co vytrpěla, zaměnila svůj život za život orla. Mezi prostředními pak dostala los duše Atalantina; ta, spatřivši veliké pocty muže zápasníka, nedovedla se zdržeti a vzala. Po této pak prý uviděl duši Epeia Panopeova, jak přešla v přirozenost ženy, znalé umělých prací; dále pak mezi posledními uviděl duši šaška Thersita, jak vstupuje v opici. Náhodou pak podle určení losu šla volit ze všech po­slední duše Odysseova; ve vzpomínkách na dřívější lopoty a zbavena ctižádostivosti dlouho chodila sem a tam a hledala život prostého muže, vzdáleného veřejné činnosti, a konečně po dlouhém hledání jej nalezla kdesi ležící a od ostatních po­minutý: jak jej spatřila, pravila, že by byla totéž udělala, i kdyby jí bylo připadlo první místo, a s radostí si jej vzala. A děly se tam podobně jiné přechody zvířat v lidi i v jiná zvířata na­vzájem, tvorové nespravedliví se měnili v divoké, spravedliví v krotké a vznikaly všeliké směsi.

Když pak tu všechny duše měly vybrány životy, předstupo­valy v pořadí určeném losem před Lachesis; ona pak podle toho, který život si kdo zvolil, přidělovala každému toho daimona za strážce života a naplňovatele zvoleného osudu. Ten vedl duši nejprve ke Klóthó přímo pod její ruku a pod vřeteno jí otáčené, utvrzuje tak osud, který si byla zvolila; dotknuv se pak této, vedl ji zase k předoucí Atropě, čině tak udělený osud nezměnitelným; odtamtud pak šel, neobraceje se, pod stolec  Nutnosti, a když jím prošel a když také ostatní tamtudy prošli, ubírali se všichni na rovinu řeky Zapomenutí, hrozným vedrem a dusnem, neboť rovina ta byla bez stromů a beze všech rostlin. Rozložili se pak, když už nastával večer, u řeky Bezstarostnosti, jejíž voda se nedrží v žádné nádobě. Tu pak každý musel vypíti jistou míru té vody, ale kteří nebyli chráněni rozumem, pili  přes míru; každý, kdo se napil, na všechno zapomínal. Když pak ulehli a nastala půlnoc, nastala prý bouře a zemětřesení a náhle byli odtamtud unášeni každý jinam vzhůru ke zrození, tryskajíce jako hvězdy. Jemu samému že bylo zabráněno napíti se vody; ale kudy a jak přišel do těla, že neví, nýbrž najednou otevřel oči a uviděl, že je ráno a že leží na hranici. A takovým způsobem, Glaukóne, zachránila se ta báje a nebyl jí konec, jako jiným, a také nás by zachránila, budeme-li se jí říditi; pak dobře přejdeme řeku Zapomenutí a neposkvrní­me své duše. Nuže, bude-li míti má řeč účinek, v přesvědčení, že duše jest nesmrtelná a schopna snášeti všechno zlé i všech­no dobré, budeme se vždy držeti cesty vzhůru a s pomocí ro­zumného myšlení vším způsobem konati spravedlnost, aby­chom byli přáteli sami sobě i bohům, jak zde na zemi, dokud tu   dlíme, tak až si budeme vybírati za ni odměnu jako vítězové, a aby se nám i zde i na té tisícileté pouti, kterou jsme popsali, dobře vedlo.