Platónova filozofie a učení

Obrana Sókratova - Přebásnění Sókratovy obhajoby v soudním procesu vedenému proti němu.
Kritón - O úctě k zákonům.
Prótagorás - Konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti (ctnosti), zejména o její jednotě a učitelnosti.
Výše uvedené dialogy náležejí k Platónovým nejranějším spisům.

Gorgiás - Otázka zdatnosti (ctnosti) a zda ji lze učit. Egoistická morálka sofistů je ukázána jako nedostatečná. Rétorika nestačí jako prostředek vzdělání. Mravní dobro je nepodmíněné a je metafyzicky odůvodněno. Politika, umění a básnictví jsou mu podřízeny. Závěr tvoří výhled na osud duše na onom světě.
Menón - O podstatě poznání jako "vzpomínce". Význam matematiky.
Kratylos - O jazyce.
Výše uvedené tři dialogy jsou pokládány za přechod k další fázi Platónova díla. Jsou sepsány zřejmě po jeho pobytu v Itálii, protože v nich lze rozpoznat vliv pýthagorejské nauky.

Symposion -"Hostina" - Erós jako hnací síla filozofického usilování o krásno a dobro. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sókrata, jenž je dokonalým ztělesněním Eróta.
Faidón - O nesmrtelnosti - Nadsmyslovost a věčnost duše. Počátek formování platónské nauky o idejích.
Políteiá - Ústava - Nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platónovy filozofie.
Faidros - Nauka o idejích, zejména pro Platónovu nauku "o třech částech duše".
Theaitésos - Noetický rozbor podstaty vědění.
Výše uvedené spisy vznikly v Platónově zralém věku.

Timaios - Platónova přírodní filozofie. Vznik přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy.
Kritiás - Nedokončený spis. Obsahuje slavné vylíčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy, k němuž došlo asi 10 000 let před dobou Platónova života. Tato říše je stále předmětem nových dohadů.
Polítikos - Státník - Obsahuje politické názory starého Platóna a je přechodem k poslednímu významnému dílu.
Zákony - Poslední velké dílo pozdního Platóna, které sám již nedokončil a které vydal jeden z jeho žáků po jeho smrti. Z tohoto dialogu, věnovaného opět politice, je zřejmé, že vlastním cílem Platónova myšlení bylo od počátku do konce mravní založení státu a odpovídající výchova jeho občanů. "Zákony" jsou hlavním pramenem pro poznání Platónovy pozdní filozofie.

Dějinné východisko Platónovy filozofie
Platónovo myšlení souvisí s myšlenkami jeho doby. Některé přijímá, některé utváří, jiné potírá a překonává.
Platón se snažil překonat sofistiku. V jeho dialozích vystupují sofisté, kteří nejprve mohou otevřeně vyložit své názory, aby pak byli poraženi. Jako základní omyl se Platónovi jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra.
Stejně jako podle Hérakleita každá věc potřebuje svůj protiklad, tak filozof potřebuje protivníka. Platón ve své snaze distancovat se od sofistů nevidí, jak dalece na nich sám závisí. Platón má kromě společné metody - dialektiky - se sofisty společné především dvě věci. Za prvé, ani on nedůvěřuje běžnému vědění. Předvádí, že smyslové vnímání neukazuje věci tak, jak jsou, ale pouze jejich projev, který se neustále mění. Ikdyž shrnutím velkého počtu vjemů vytvoříme obecnější představu, dosáhneme sice většího stupně věrohodnosti své představy, ale i tato představa spočívá jen více na určitém druhu přemlouvání a přesvědčování (ze strany smyslů) než na jasném vědomí důvodů. Za druhé, Platón nedůvěřuje obvyklé představě o zdatnosti (ctnosti), za niž bylo pokládáno nevědomé lpění na mravech předků nebo velký oslavovaný čin státníka. Oběma ctnostem totiž, stejně jako běžnému vědění, chybí jasné vědomí důvodů, proč je toto jednání dobré a správné.
Až potud Platón se sofisty souhlasí. O to výrazněji se od nich odlišuje, pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z poznání nedostatečnosti vlastního poznání a z celé dosavadní nauky o ctnosti. Podle sofistů neexistovala žádná obecná měřítka pro myšlení a jednání. Pro Platóna teprve tady začíná vlastní úloha filozofie - je třeba ukázat, že takové měřítko existuje a je třeba k němu najít cestu. Všechno ostatní je pouze příprava (propedeutika). Platón zde navazuje na dílo Sókratovo a vrací se i ke starším naukám. Platón však jde mnohem dále než Sókratés. Sókratův výrok "vím, že nic nevím" Platón nahrazuje naukou, že v našem myšlení a jednání je ve věčných idejích dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově uchopit. Na rozdíl od Démokrita vidí svět jako svědectví a výtvor světového rozumu. Temný základ světa je potlačen, jeho filozofie je "metafyzikou světla".

Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách
Platónovo dílo je vrcholem řecké filozofie. Vše co předcházelo, se v něm sbíhá jako v ohnisku. Kromě sókratovských a některých sofistických prvků Platón využívá i starší přírodní filozofii.
V Platónově díle se poprvé sjednotila tradice dosavadní řecké racionální filozofie s vírou v převtělování, očištění a vykoupení, která se objevila již u Pýthagora. Základní myšlenkou jeho etických úvah je toto poznání: "K čemu by člověku bylo, kdyby získal celý svět a uškodil přitom své duši?"
Platón na jedné straně dosavadní řeckou filozofii shrnuje, ale na straně druhé ji překračuje a rozchází se s ní. Musel se nutně ocitnout v konfliktu se základními prvky helénistické kultury. Neuznával velké athénské státníky za pravé vychovatele národa k mravnosti, zavrhoval celou uměleckou a literární minulost.
Působení Platónovy filozofie je nedozírné. Prvního obnovení se dočkala v novoplatónismu, který byl po několik století hlavním filozofickým systémem pozdní antiky. Ve středověku se stala Platónova filozofie hlavním spojencem křesťanské filozofie a teologie. Na počátku zažila opravdovou "renesanci". Také v současnosti se k ní obrací filozofický zájem.