Platón: Tímaios (o Atlantidě)

(V upraveném překladu Františka Novotného)
 

    Hermokratés: Vskutku, nám nebude chybět dobrá vůle, jak řekl tuhle Tímaios, Sókrate, a nemáme žádný důvod, proč bychom ti nevyhověli; proto také včera, hned jak jsme odtud přišli domů ke Kritiovi, kde jsme hosty, a ještě dříve po cestě jsme uvažovali o těchto otázkách. (20d) Tu nám Kritiás přednesl pověst podle starého podání. Vypravuj ji, Kritio, ještě jednou také Sókratovi, aby s námi posoudil, zdali se hodí či nehodí pro náš úkol.

    Kritiás: Budiž, pokud s tím souhlasí i třetí účastník, Tímaios.

    Tímaios: Souhlasím.

    Kritiás: Tak poslouchej, Sókrate; jest to vypravování velmi podivné, ale přece docela pravdivé, jak kdysi řekl (20e) největší ze Sedmi mudrců, Solón. Ten byl příbuzný a dobrý přítel našeho krajana Drópida, jak i sám vypráví na mnoha místech svých básní; Kritiovi pak, našemu dědu, vypravoval - jak zase tento nám vypravoval ze svých vzpomínek -, že tato naše obec vykonala ve starověku veliké a podivuhodné činy, které však byly časem a vyhynutím lidí zahlazeny; jeden pak že byl ze všech největší (21a) a ten nyní připomeneme, abychom, jak slušno, i tobě vzdali povinný dík a zároveň po právu a pravdě jakoby hymnem oslavili bohyni o jejím svátku.

    Sókratés: Dobře mluvíš. Avšak, který to byl čin, o kterém se sice nevypráví, který však byl ve starověku vskutku vykonán naší obcí a o kterém Kritiás vypravoval podle Solónova podání?

    Kritiás: Povím vám tu starou pověst, jak jsem ji slyšel od muže ne mladého. Bylo totiž tehdy dědu Kritiovi podle jeho řeči skoro již (21b) k devadesáti letům, mně pak nejvýše tak deset; slavil se právě třetí den Apaúrií, Kúreótis. I tenkráte se dětem dostalo toho, co se podle obyčeje pokaždé dělá na tento svátek: otcové nám totiž vystrojili závody v přednášení výpravných básní. Bylo možné slyšet mnoho rozličných básní od mnoha rozličných básníků, ale mnozí z chlapců jsme přednášeli básně Solónovy, protože byly v té době ještě nové. A tu kdosi z fratórů řekl - ať si to už tehdy opravdu myslel, nebo že chtěl Kritiovi jaksi zalichotit - že se mu Solón zdá (21c) ve všem nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Z toho měl stařec - pamatuji to jako dnes - velikou radost a řekl s úsměvem: „Kdyby nebyl měl, Amynamdře, básnění za vedlejší zaměstnání, nýbrž se mu zcela věnoval jako jiní, a kdyby byl dokončil spis, který si sem přinesl z Egypta, a nebyl býval nucen pro občanské rozbroje a jiné pohromy, které tu při svém návratu nalezl, ji zanechat, myslím, že ani Hésiodos ani (21d) Homér ani žádný jiný básník by ho slávou nepřevýšil." „Který to byl spis, Kritio?" řek Amynandros. „Byl by býval o tom největším a právem ze všech nejvýznamnějším činu," odpověděl, „který naše obec vykonala, ale pro délku času a zánik jeho činitelů nedošla pověst o něm až k nám." „Vypravuj od začátku", děl onen, „co a jak líčil Solón a od koho to slyšel jako to slyšel jako pravdivou událost."

    (21e) „Jest v zemi egyptské," vypravoval, „tam, kde se tok Nilu rozštěpuje, tvoře Deltu, kraj zvaný Sajský a v tomto kraji největší město Sais, odkud byl také král Amasis; ochráncem toho města je božstvo, egyptsky jménem Neith, řecky, jak tamní obyvatelé vykládají, Athéna; říkají o sobě, že mají Athény velmi rádi a že jsou s námi jaksi příbuzní. Když tam přišel Solón, byl prý u nich velmi ctěn; (22a) vyprávěje se pak kdysi na minulost města těch z kněží, kteří byli v tomto oboru nejzkušenější, zjistil prý, že ani on sám ani žádný jiný Řek neví o těchto věcech takřka nic. A jednou, chtěje je přivést k řeči o minulosti, jal se vypravovat o nejstarší minulosti naší vlasti, báji o Foróneovi, podle těchto vyprávění prvním člověku, o Niobé a dále po potopě o Deukaliónovi (22b) a Pyrze, jak se zachránili; vypočítával jejich potomstvo po jednotlivých rodech a pokoušel se stanovit podle nich letopočet všeho, o čem mluvil. Tu prý jeden z kněží, už velmi starý, řekl: Ó, Solóne, Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka!" „Uslyšev to, tázal se prý: „Jak to myslíš?" „Mladí jste všichni svými dušemi," odpověděl, „neboť v nich nemáte žádné staré myšlenky, získané dávným podáním, ani žádné vědomosti, časem zešedivělé. (22c) Příčina toho jest tato: Mnoho rozmanitých pohrom přišlo na lidi a ještě přijde, největší ohněm a vodou, druhé pak menší tisícerými jinými způsoby. Neboť to, co se i u nás vypravuje, jak kdysi Faethón,syn Héliův, zapřáhl vůz otcův, ale nedoveda jeti po cestě otcově, spálil kus země a sám zasažen bleskem zahynul, to se vypravuje sice jako báje, ale (22d) pravdivý význam toho je ten, že tělesa, pohybující se na nebi kolem Země, se odchylují od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velikým ohněm hyne. Tehdy pak všichni, kdo bydlí na horách, na vyvýšených místech a v místech suchých, spíše hynou nežli ti, kdo přebývají u řek a moře. Nás chrání i tehdy od této pohromy Nil - náš ochránce i v jiných věcech - tím, že uvolňuje své vody. Kdykoli však zase bohové očišťují zemi vodami a zaplavují ji potopou, zachraňují se pastevci, kteří salaší v horách, kdežto obyvatelé (22e) měst u vás bývají řekami neseni do moře. V naší zemi se však ani tehdy a vůbec nikdy voda nespouští na pole shora, nýbrž naopak je tomu zde tak, že všechna vychází ze spodu. Proto a z těchto příčin se tvrdí, že se zde uchovává nejstarší paměť, a to je pravda, že ve všech krajích, kde tomu nebrání přílišná zima nebo vedro, je lidnatost sice jednou větší, (23a) jindy menší, ale lidé tam žijí stále. Všechno, co se stalo buř u vás nebo zde nebo i v nějaké jiné zemi, kterou známe z doslechu, pokud je to něco krásného nebo velikého nebo po jiné stránce pamětihodného, to všechno je od starodávna vypsáno zde v chrámech a uchováno. Ale u vás a u ostatních národů, sotva je veřejný život opatřen písmem a všemi jinými obecně prospěšnými věcmi, přichází na vás pokaždé znovu v pravidelných obdobích jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen lidi neznalé písma (23b) a umění, takže se jaksi omlazujete znovu od začátku a nic nevíte ani o naší, ani o své minulosti. Tak se také ty vaše genealogie, které jsi, Solóne, právě přednesl, jistě jen málo liší od dětských pohádek. Vždyť za prvé se pamatujete jen na jednu potopu světa, ačkoliv jich bylo již dříve mnoho, dále pak nevíte, že ve vaší zemi žil nejkrásnější a nejušlechtilejší rod na světě, z něhož pocházíš nyní ty i všechna (23c) vaše nynější obec, když se z něho kdysi zachovalo skrovné sémě. To všechno je vám však neznámo, protože z těch, kteří zůstali, dlouho pokolení za pokolením vymíralo bez napsaného slova. Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou obec - nyní Athéňanů - nejzdatnější do války i ve všem nejlépe zákony spořádaná. O ní se říká, že vykonala nejkrásnější činy a měla nejlepší ústavní zřízení ze všech obcí, o jakých jsme se (23d) na světě doslechli."

    Solón se prý podivil, když to uslyšel, a velice snažně prosil kněží, aby mu všechno o jeho dávných spoluobčanech zevrubně vypověděli. Kněz pravil: „Velmi rád, Solóne, to povím, již kvůli tobě a kvůli vaší obci, ale především z vděčnosti k bohyni, která dostala údělem vaši i naši zemi a která je vypěstovala a vzdělala, (23e) vaši o tisíc let dříve, ze Země a semene přijatého od Héfaista, tuto naši pak později. Trvání zdejšího zřízení u nás je v posvátných písmech udáno počtem osmi tisíc let. Ukážu ti tedy krátce zákony tvých spoluobčanů z doby před devíti tisíci lety a nejkrásnější čin, jaký vykonali; zevrubně (24a) o všem po pořádku pojednáme až někdy jindy ve volném čase, vezmouce do rukou i sama písma. Co se týče zákonů, srovnávej je se zdejšími, neboť mnohé příklady vašich tehdejších zřízení nyní nalezneš zde: Především rod kněží, oddělený zvlášť od ostatních; potom stav řemeslníků, totiž že každý obor pracuje sám o sobě a s jinými se nesměšuje; také (24b) stav pastýřů, lovců a zemědělců. A ovšem i vojenský stav, který je u nás oddělen od všech ostatních stavů a podle zákona má za úkol nestarat se o nic jiného než o to, co souvisí s válkou. Pozoruj ještě způsob jejich výzbroje štíty a kopími, tak jsme se vystrojili my jako první z asijských národů, když nás tomu bohyně naučila, právě tak jako v oněch vašich místech tomu dříve naučila vás. Pokud jde o vzdělání rozumové, vidíš, jak velikou péči zákon vynaložil hned na počátku; od vědění (24c) o kosmu až po umění věštecké a lékařské ve prospěch zdraví - a tak z těchto božských věcí vytěžil mnoho pro věci lidské, mimoto si osvojil i všechny ostatní nauky, které s tím souvisí. S tímto veškerým uspořádáním a zřízením tehdy bohyně založila nejprve vaši obec, vybravši pro vás onu krajinu, poněvadž podle jejího mírného podnebí viděla, že bude rodit muže velmi rozumné; vždyť je bohyně (24d) milující boj a moudrost, proto si vybrala místo, které by rodilo muže jí nejpodobnější, a na něm založila první obec. Tam jste pak žili pod takovýmito zákony a ještě i jinými řády, vynikajíce všemi dobrými vlastnostmi nad všechny lidi, jak je to samozřejmé u potomků a odchovanců bohů. A tu mezi mnoha velikými činy vaší obce, které jsou u nás vypsány, je předmětem obdivu a nade vše (24e) vyniká jeden svou velikostí a statečností:

    Písma totiž říkají, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii od Atlantického moře. Tenkrát totiž bylo ono moře průjezdné, neboť mělo ostrov před tím svým ústím, kterému vy ve vaší řeči říkáte Hérakleovy sloupy. Ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé se pak z toho ostrova mohli dostat na ostatní ostrovy a z těch ostrovů (25a) zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř zmíněného ústí, se jeví být zálivem se zcela úzkým vchodem, ale tamto je vskutku moře a zemi, která je obklopuje, by bylo lze vším právem zvát pevninou v pravém významu slova. A na tomto atlantském ostrově povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tím ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimoto pak ještě na této straně směrem k nám vládli nad (25b) Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhénii. Nuže, celá tato moc se kdysi sebrala v jedno a pokusila se jediným úderem porobit pro sebe vaši i naši vlast a všechny země uvnitř úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, zaskvěla před celým světem statečností a silou: postavila se totiž na ochranu všech, (25c) a jsouc v čele Hellénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství. Tím zabránila, podrobení těch, kdo ještě nebyli v porobě, nás ostatní obyvatele zemí uvnitř Hérakleových hranic pak všechny nezištně osvobodila. Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden (25d) krutý den a noc, kdy se u vás propadlo do země všechno mužstvo schopné zbraně a právě tak se ostrov Atlantis propadl do moře a zmizel. Proto je i nyní moře tím směrem nevhodné k plavbě a neprostupné, neboť tomu brání bahno nakupené vysoko k hladině, které zanechal klesající ostrov."

    To je, Sókrate, stručný obsah vyprávění starého (25e) Kritia, jak to slyšel od Solóna. Když jsi včera mluvil o ústavě a o všech těch mužích, rozpomínal jsem se s podivem na toto vypravování a pozoroval, jak zvláštní náhodou, ne úmyslně, jsi se v mnohém shodoval s podáním Solónovým. Ale přesto (26a) jsem to nechtěl hned říci, neboť jsem si to po tak dlouhé době dostatečně nepamatoval. Tu jsem si myslel, že si musím všechno napřed sám zopakovat a pak že budu mluvit. Proto jsem včera tak rychle přijal tvůj úkol, mysle, že o to, co je ve všech takových případech hlavní, to totiž téma vyhovující našim přáním, budeme mít náležitě postaráno. A tak včera, hned jak jsem odtud odcházel, (26b) jsem to vypravoval, pokud jsem si mohl vzpomenout, tuhle přátelům a po rozchodu jsem si za noc přemýšlením skoro všechno obnovil v paměti. Vskutku, podivuhodně si pamatujeme, čemu jsme se naučili v dětství. Vždyť já nevím, zdali bych se mohl upamatovat na všechno, co jsem slyšel včera, ale naopak tomu je s tím, co jsem slyšel před dlouhým časem; tuze bych se divil, kdyby mi z toho něco bylo zmizelo. Poslouchal jsem tenkrát ty věci věru s velkou chutí a (26c) s dětským zájmem a stařec mi vyprávěl tím horlivěji, čím častěji jsem se ho dotazoval, takže to ve mně trvale zůstalo, jako vypáleno nesmazatelným písmem. Mimoto jsem totéž opakoval hned ráno i tuhle přátelům, aby byli stejně jako já připraveni na rozpravu. Nuže, nyní, abychom se přes to vrátili k věci, jsem ochoten, Sókrate, mluvit, a to nejenom o hlavních věcech, nýbrž podrobně, tak jak jsem slyšel. Občany a obec, kterou jsi nám včera ty líčil jako v mýtu, nyní přeneseme (26d) do skutečnosti a postavíme sem, jako by to byla ta naše, a o tvých smyšlených občanech řekneme, že jsou oni naši skuteční předkové, o kterých mluvil onen kněz. Shoda bude úplná a nechybíme, řekneme-li, že to jsou ti, kteří žili za onoho času. Střídajíce se v řeči se společně pokusíme náležitě naplnit úkol tebou daný, seč jsme sto. Nuže tedy, měli bychom uvážit, Sókrate, zdali zamýšlíme tento výklad, (26e) či máme hledat ještě nějaký jiný místo něho.

    Sókratés: A jaký bychom si, Kritio, raději zvolili místo něho? Jednak svým významem nejlépe sluší dnešnímu svátku bohyně a také je jistě velmi důležité, že to není smyšlená báje, nýbrž pravdivé vypravování. Jak a kde najdeme něco jiného, když bychom tohoto zanechali? Jistě ne. Jen vykládejte s pomocí boží a já budu v odměnu za včerejší řeč nyní (27a) tiše poslouchat.
 

(Kontextem je přechozí debata o ústavním zřízení obce, následuje kosmologie.)