Platón - Nauka o idejích

K poznání se může povznést jen ten, kdo má filozofický pud, nazývaný Platónem "erós". Dává tomuto slovu, které v řečtině znamená lásku (pud plození) vyšší význam. Erós podle Platóna je snaha přejít od smyslového k duchovnímu, je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je nejnižším stupněm erótu. Všechno zabývání se krásou tento pud posiluje, především hudba, která je přípravou pro filozofii, a matematika, která učí odvracet se od smyslového světa a vidět čisté formy.
Často používaný termín "platonická láska" ve smyslu čistě duchovní nebo "přátelské" lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučena smyslnost, spočívá na nedorozumění. Na příslušném místě se v Platónově díle říká: "Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši miluje tělo." O vyloučení tělesnosti zde není řeč a navíc se tento text týká náklonnosti ke stejnému pohlaví, která byla tehdy velmi rozšířena a Platón o ní hovoří bez jakéhokoliv ostychu.
Nazírání krásy je přípravou k poznání idejí. Nástrojem poznání je dialektické myšlení. Aby se dosáhlo cíle, musí k erótu přistoupit správná metoda. Rétorika přemlouvá. Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je obecně platné. Dialektické myšlení jednak postupuje od jednotlivého k obecnému, od podmíněného k nepodmíněnému a jednak sestupuje od všeobecného k jednotlivému. Je třeba se přitom vyvarovat toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, které nám může poskytnout jen pojem věci.
Obraz lidského života a lidského poznání Platón podává ve svém "podobenství o jeskyni" v Ústavě. Vězení je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují naše smysly. Pohled na skutečné věci znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideu Platón předpokládá tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem. Ideje (řec. eidos, ideá = obraz) jsou formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to však jen jakési zobecněné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věci. Ideje jsou reálné, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.
Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než jednotlivosti, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotlivosti a všeobecné ideje existují jen v našich hlavách, to je základní filozofická otázka. Pro Platóna jsou ideje tou nejvlastnější realitou.
Na rozdíl od Sókrata Platón do svého systému zahrnul i viditelnou přírodu. Protože jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která takové zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, ale jen pravděpodobnost.
Jak vůbec vzniká svět stínů, tedy náš viditelný svět? Přírodní věci jsou obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může vést k idejím. Proč se však ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě idejí musí existovat ještě něco druhého, jakýsi "materiál", na kterém se ideje obrážejí. Platón tento "materiál" v návaznosti na Démokrita popisuje jako (prázdný) prostor, formu vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom existenci "vedle sebe" ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento druhý princip označil ve zcela obecném smyslu jako "látku", jako později Aristotelés.
Platónova nauka o přírodě vychází tedy ze dvou principů. Není však jasné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy v látce obrážely. Platónova filozofie je tedy dualistická, neuzavřená, protože chybí tento třetí princip, který by mezi oběma prvními zajišťoval zprostředkování, nebo stál mezi nimi. Ve svém pozdním díle se Platón stále více klonil k hypotéze božstva nebo světové duše, která tuto úlohu plní.