Platón - Antropologie a etika

Duše člověka má tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení je jedinou nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi.
Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. "Protože tedy duše je nesmrtelná a mnohokrát se narodila a viděla co je zde a co je v Hádu, i všechny věci, není nic, co by nebyla poznala. Proto není nic divného, že je schopna si vzpomenout na to, co již dříve věděla. Protože totiž je celá příroda sourodá a duše poznala všechny věci, nic nebrání, když si člověk vzpomene toliko na jednu - což lidé nazývají učením - aby všechno ostatní nalezl sám, je-li statečný a neúnavný v hledání, neboť hledání a poznávání je tedy vůbec vzpomínání" [Platón: Menón, přel. F. Novotný].
V říši idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. Je v jistém smyslu ideou idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, je posledním cílem světa. "O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny, nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? Právě tak i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž i bytí a jsoucnost, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí" [Platón: Ústava].
Platónova etika je výsledkem spojení ideje nejvyššího dobra s názorem, že na světě idejí se člověk podílí nesmrtelnou duší. Cílem člověka je proto si osvojit nejvyšší dobro tím, že se pozdvihne do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež mu v tom zabraňují, což Platón vyjádřil stručně formulí "sóma séma" (tělo (je) hrobem (duše)).
Zdatnost (ctnost) je stav, v němž se duše uvedenému cíli přibližuje. Viditelné věci jsou obrazy věcí neviditelných, mohou, zvláště v umění, sloužit jako pomocné prostředky k uchopení idejí.
Zdatnost je skutečnou zdatností jen tehdy, když je založena na vědění. Lze ji proto učit. Platón jde v nauce o zdatnosti dále než Sókratés a rozkládá všeobecný pojem zdatnosti ve čtyři základní zdatnosti: moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. Moudrost je zdatností rozumu, statečnost je zdatností vůle. Uměřenost (řec. sófrosyné) znamená rovnováhu, schopnost najít pravý střed mezi požitkem a askezí, mezi přísností a shovívavostí. Ve vnějším vystupování pak znamená zachovávat ušlechtilou slušnost, která má k neohrabané důvěrnosti stejně daleko jako k odmítavé chladnosti. Ve spravedlnosti jsou všechny ostatní zdatnosti zahrnuty.