Písek

Psala se polovina století třináctého, když bylo založeno královské město společně s hradem. Vypravuje se zde o pokladu, který páni ukryli v nedalekém vrchu Javorníku a hlídají jej skřítkové. Druhá pověst praví o Čertově strouze.

Za těch dávných dob žil pod hradem v malé staré chaloupce rybář Matěj. K řece Otavě měl Matěj dosti daleko a často snil o tom, že bude žít na břehu řeky a celý den se bude dívat na klidnou hladinu, ráno vhodí do vody sítě, večer je vyloví a nebude se muset nikam trmácet.

Jednoho večera se vracel domů a na břehu spatřil sedícího muže, oděného ve vznešeném šatě. Pomalu, opatrně přistoupil k neznámému člověku a přátelsky se zeptal, zda-li se pánovi něco nepřihodilo. Nebývá přece zvykem, aby pán seděl na břehu řeky úplně osamocen, pomyslel si rybář.

Však jaké bylo jeho překvapení, když se podíval do tváře tomu muži.

Neznámý měl oči i vlasy černé jako uhlíky a tvář umouněnou od popela. Matěj k němu nevěřícně přisedl a když muž z neopatrnosti smekl klobouk z hlavy, ujistil se, že to není člověk, nýbrž samotný pán pekel.

Čert vypadal podivně, tak smutně. Proto se ho Matěj odvážil zeptat, co se mu stalo. Pekelník dlouho neodpovídal, až za hodnou chvíli pravil: "Můj pán, pán celého pekla se na mě zlobí. Nesmím se vrátit dřív než s lidskou duší."

Matěj byl velice vychytralý a za okamžik se mu v hlavě zrodil nápad. Řekl tedy čertovi: "Pokud se ti podaří přes noc převést koryto řeky k mojí chalupě a staré zasypat, můžeš si mě odnést do pekla." Rybář si byl jistý, že čertovi se to nikdy nemůže povést, ale pekelník rád přijal rybářovu nabídku. Věřil, že za pomoci kouzelné moci se mu dílo podaří.

Po západu slunce se dal do práce. Již hodinu po půlnoci měl nové koryto vykopáno, zbývalo jen staré zasypat.

To však trvalo déle, než čert očekával a když vycházelo slunce, neměl ještě hotovo. Rozhněval se proto a mrštil velkým balvanem do strouhy.

Tomuto korytu se od těch dávných dob říká Čertova strouha a do dnešních časů je v ní vidět i obrovský balvan, který čert zahodil.