Pět aspektů meditace

Ezra Bayda, student Charlotte Joko Beck, vyučuje v San Diegu v zenovém centru. Je autorem Být zen (Shambhala Publications 2002). Tato ukázka je z knihy: At home in the Muddy Water: Cultivating Equanimity within Everyday Living.

 

Přistupoval jsem k meditaci, a zvláště v retreatu, s představou, že mi přinese nějaký zvláštní pocit. Obvykle jsem se chtěl jenom zbavit úzkosti. Nakonec jsem měl ale jen zřídkakdy jasno v tom, jaké to sezení vlastně bylo. I teď, když už se nepokouším o nějaký zvláštní pocit, pomáhá mi občas se podívat na to, co při sezení vlastně dělám.

 Zdá se mi, že je účelné, položit si občas znovu otázku: Co sezení opravdu znamená? Proč je vůbec tak důležité? Proč tak zdůrazňujeme důležitost každodenního sezení, stejně tak jako dlouhých sezení v retreatu? Samozřejmě, že nesedíme jen proto, abychom se lépe cítili, protože dost často, a zvláště v retreatech, není sezení nic příjemného. Chce se nám spát, bolí to a je to nudné. Dost často ani nevíme, proč to děláme a někdy nechceme nic jiného, nežli utéct. Proč v tom tedy pokračujeme? Co to vlastně děláme? Víme vůbec co se přitom děje, že je ta praxe tak cenná?

Sezení se vlastně skládá z několika propojených faktorů a všechny jsou to zcela zásadní aspekty meditace jako transformačního procesu. Jejich pochopení nám může pomoc zbavit se malomyslnosti a pocitů marnosti. Také ale třeba vrátit se na cestu, když s ní sejdeme. Tyto faktory nejsou kroky, které by po sobě nějak následovaly, ani to nejsou žádné příkazy. V určité chvíli se některý z nich týká praxe víc, nežli jiný.

Prvním je vytrvalost. Díky ní můžeme sedět, i když je to nepříjemné, nelíbí se nám to, je to nudné, nebo jsme unavení. Je to prostředek, jak zůstat s praxí přese všechnu malomyslnost a obtíže. Není to nic zanedbatelného, protože náš odpor je někdy velmi silný. Copak to není tak, že dost často nechceme zůstat s přítomným pocitem déle, než jen pár sekund? Pěstování vytrvalosti je tedy po letech skoro jako posilování svalů: přináší sílu a schopnost, bez které by se praxe nemohla nikdy doopravdy rozvinout. V podstatě se učíme, že praxe nás nemusí těšit v tom obvyklém smyslu, abychom v ní pokračovali.

Dalším faktorem je zklidnění. Náš normální život je plný úzkosti a zmatku, jak rozvířená a zkalená voda. Spěcháme a nevíme ani dost jasně co to děláme. Když se zklidníme, je to jakoby se kal ve vodě usadil a ta se vyčistila a projasnila. Sezením poznáváme co je to klid.

S léty dochází ke zklidnění fyzicky, ale také psychologicky. Je v tom něco posilujícího, když nepodléháme okamžitým impulsům a jen klidně sedíme. Když nepodléháme vznětům a nekalíme vodu. Klid a jas se samozřejmě neobjevuje vždy. Někdy sezení naopak vodu ještě víc zakalí. I tak ale meditace podporuje náš klid, dokonce i ve zvratech našeho života. Dobře to vyjadřuje věta, často citovaná v zenových klášterech: Ač s kořeny v bahně, ať jsem jako lotos.

Třetím faktorem je, vidět jasně. Být si vědomi všeho co děláme, jak a o čem přemýšlíme, jak reagujeme a jaké máme strategie, které pramení z našich fundamentálních představ, a jak to všechno vytváří naši ochranou osobnost. Vidět jasně naznamená psychoanalyzovat se. Nesnažíme se najít v minulosti, proč se chováme tak jak se chováme. Pokoušíme se jen vidět takoví, jací jsme. Nevyhnutelně se přitom začneme posuzovat a vidět své chyby. Součástí té praxe jasného vidění je ale také uvědomovat si tendenci mysli k vytváření názorů a také, jak často si nejsme ani vědomi toho, že je považujeme za pravdu.

Jakmile začneme vidět systém našich představ, začnou se pomalu rozpouštět. Ne, že by hned zmizely, ale už na nich tolik nelpíme. Je to, jako když si sundáte sluneční brýle - začnete vidět jasněji. Nemusíme se snažit změnit svoje chování, protože jasné vidění nás pozvedá a přináší širší perspektivu. Ke změně dojde přirozeně.

Významná je také praxe označování myšlenek. Kdybychom je neoznačovali tak jak přichází, pravděpodobně bychom jim stále věřili. Týká se to všeho, co nám vytane v mysli. Označováním se přestaneme s myšlenkami identifikovat. Dokonce velmi přesně vidíme, co to jsou všechny ty naše představy. Jejich označování nám dovolí je vidět jen jako myšlenky. Nemusíme označovat každou, abychom nebyli jak na číhané. Kdykoliv se ale objeví nějaká emoční tenze, je to signálem, že je zde nějaká představa, kterou ještě dost jasně nevidíme. Časem se tyto mentální tenze začnou rozpouštět. Základní lidský problém - znovu-vytváření pocitu jáství, založené na strachu a ochranářství - začne být zřejmější.

V mé první meditační skupině bylo asi dvacet lidí, kteří docházeli pravidelně ke mně do bytu. V pozadí mysli jsem pociťoval úzkost. Označování myšlenek mi dovolilo uvidět, že stále žiji ve dvou představách. První byl malomyslný pocit neschopnosti. Druhá byla strategie, jak se s ním vypořádat: „Musím být chytrý, v klidu a zůstat svůj." To mi ozřejmilo, že se celý život potácím mezi těmito dvěma postoji a věřím jako jedině správné té myšlence, která má právě navrch. Samozřejmě, že obě vycházely z jediné nezahojené bolesti.

Toto poznání bylo zcela klíčové pro pochopení, že už nemusím zápolit se svou úzkostí, což vedlo vždy k tomu, že jsem se jí chtěl tak či onak zbavit. Opakované jasné vidění mé představy zcela obnažilo a postupně je nahradilo pochopení. Zůstal jen fyzický pocit úzkosti.

To vede ke čtvrtému aspektu a tím je emoční tíseň. Ačkoliv je to jeden z nejobtížnějších aspektů praxe, je také cestou urychlené transformace, kdy se energie emocí transformuje tím, že je prožíváme. Jasně jsem si to uvědomoval, když jsem například cítil úzkost při vyučování mých prvních studentů. Vše co bylo třeba, bylo otevřít se tomu a pustit si ji k tělu. Není třeba si o ní dělat nějaké názory, nebo se ji snažit potlačit, stačí ji jen prožívat. Zřídkakdy si něco takového dovolíme. Naopak ji většinou přiživujeme tím, že se chápeme myšlenek a spřádáme z nich příběh, který pak donekonečna omíláme. Jakmile se naučíme myšlenky označovat a pochopíme ten mentální proces, můžeme se místo toho zaměřit na fyzickou stránku našeho prožitku.

Zvlášť vhodná je otázka: „Co to je?" Odvádí nás to od analýzy a přemýšlení zpět k pocitu, k podstatě naší zkušenosti. Odpověď na tu otázku nemůže být nikdy koncepční. Nejde totiž o to, co ta emoce znamená, ale co je. Jedinou faktickou odpovědí je náš okamžitý pocit. Otázka: „Co to je?" vede naši pozornost jako laserový paprsek na to co nechceme vidět, na nepříjemnost toho okamžitého pocitu. Zaměření pozornosti na právě probíhající fyzickou realitu, znamená zaměřit se na nějaký konkrétní pocit v těle. Je v něm napětí a kde? Jak ho pociťujeme? Když na to zaměříme pozornost a zůstaneme s tím, naše emoční tíseň se začne rozpouštět.

Tady je také na místě vnést do praxe trochu laskavosti. Opustit tvrdé názory o sobě samých. Kombinace přesné tázající mysli s jemným dotykem pozornosti vede k pocitu lehkosti a prostornosti. Když to opravdu prožíváte, je to jako sundat si těsné boty. Omezení a hranice se rozpouští. Praxe prožívání emoční tísně nás tak transformuje.

Posledním aspektem je přivedení pozornosti právě jen k tomuto okamžiku. Vždy máme na vybranou, upadnout do přemýšlení, nebo prostě jen být s čímkoliv, co právě přítomný okamžik přináší. Ten moment výběru je také základem meditace, kdy jasně vidíme, jak navykle upadáme do myšlení. Upadáme rutině do plánování, fantazií, do vytváření názorů, opakování minulosti, nebo plánování budoucnosti? Když si to uvědomíme a vrátíme se, volíme v takovém okamžiku bytí v přítomnosti. Budujeme tím pozornost, která dovolí myšlenkám, aby volně plynuly a nestrhávaly nás.

Technikou, která mnoha lidem pomáhá, je tzv. praxe dvojí pozornosti. Pozornost při ní udržujeme současně na dechu a na určitém zvuku, který slyšíme. Je to něco jiného nežli koncentrace. Nejsme absolutně zaměřeni jen na tyto dva vjemy. Spíš jen asi třetinou pozornosti na dech a zvuk a zbytek je otevřen všem pocitům a vjemům, které se v souvislosti s nimi mohou vyskytnout.

Vyzkoušejte si to. Zaměřte svoji pozornost na dech, pociťujte jeho chlad, jak vstupuje do chřípí a pociťujte ho v nose, když vydechujete. Vnímejte pocity v hrudníku a ramenech, jak se zvedají a klesají, když nadechujete a vydechujete. Všímejte si rozpínání a stahování břicha při dechu. A teď to zkuste všechno najednou. Chladivost v chřípí, pozvedání ramen a rozpínání břicha při nádechu a opak při výdechu. Zkuste to vnímat několik dechových cyklů a pak rozšiřte svoji pozornost na vnímání zvuků. Nejenom na zvuky prostředí, ale i na ty mezi nimi, na zvuk ticha. Toto duální pociťování dechu a zvuku rozšiřuje naši pozornost, takže už nejsme tolik zaostření. Jen třetina pozornosti na dech a zvuk dovolí i jiné vjemy v rámci dýchání a slyšení.

Protože jeden aspekt této dvojí pozornosti je vnitřní (dech) a druhý vnější (zvuk), odvádí nás tato praxe od úzkoprsého zaměření na sebe, se všemi našimi názory a posudky a můžeme zakoušet klidný pocit pouhého bytí. Klid je pouze jen ochota být s naším životem tak jak je a nedělat si o tom žádné názory.

Všechny tyto faktory - vytrvalost, zklidnění těla a mysli, jasné vidění našich představ, prožívání emoční tísně a bytí v přítomnosti - jsou součástí transformačního procesu, který nám dovolí žít náš život a oceňovat ho tak jak je. S prohlubováním této schopnosti budeme zakoušet sounáležitost se vším, což je podstatou naší bytosti. Proto také praktikujeme. Musíme na tom pracovat a pochopit ten základní proces sezení.

Jak nám znalost těchto faktorů může pomoc při meditaci? Když si klademe tu základní otázku: „Co probíhá právě teď?" zjistíme obvykle, že jsme ztraceni v myšlenkách a fantaziích, nebo zakoušíme nějakou emoci. V takovém případě si položíme druhou otázku: „Co v takové situaci dělat?"

Víme-li, že máme k dispozici pět praxí - vytrvalost, zklidnění těla i mysli, jasné vidění našich představ, prožívání emoční tísně a bytí v přítomnosti - jasněji pochopíme, co potřebujeme. Když jsme například deprimovaní, nemotivovaní a vyprahlí, můžeme zkusit jen zůstat a vytrvat. Máme-li zahlcenou mysl a nepříjemné pocity těla, budeme praktikovat zklidňování těla a mysli. Pokud to budou emoce, podívejme se zcela jasně a bez posuzování na naše představy a vnímejme nepohodlí těla. A když jen tak sedíme, víme, že potřebujeme jen jemné úsilí, které nás udrží v přítomnosti.

Tím, že tomu budeme rozumět, bez toho, že bychom to opravdu zkusili, si mnoho nepomůžeme. Naopak, dělat to, aniž bychom tomu rozuměli, bude dost těžké. Znalost toho co děláme, se v zenu obvykle podceňuje. Pro mysl ale, která nevystačí s vírou, je chápání meditace jako transformace nejenom užitečné, ale zcela nezbytné.

 

Shambhala Sun, listopad 2002