Pernštejn

Kdysi mocný hrad Pernštejn ční na strmém skalnatém vrchu. V dobách, které dávno odnesl proud času, stával na místě dnešního hradu dřevěný dvůr. Starý dvorec podlehl požáru, a tak zde vyrostl hrad Pernštejn. Osud hradu předpovídal tis a budoucnost rodu, který na hradě sídlil, Bílá paní.

I stala se v době, kdy lidé započali namáhavou stavbu Pernštejna, velice zvláštní věc. Jednoho dne přicházel po prašné cestě k Pernštejnu, svlažené jen kapkami potu, poutník, který se opíral o suchou větev. Tuze se podivil, že hrad staví právě na tak strmé skále a odmítal uvěřit tomu, že Pernštejn bude někdy stát. Pravil toho památného dne: "Uvěřím, že hrad postavíte, jestli se tato suchá větev, která mě doprovází na mé pouti, zazelená a vyroste z ní statný strom." Po těchto slovech zabodl větev do země.

Poutník ještě toho večera opustil kraj. A věřte, nevěřte, suchá větev se opravdu zakrátko zazelenala. Tak jako hradní zdi a věže rostla a košatěla i větev a než hrad dostavěli, vyrostl z ní temně zelený tis.

Osud tisu byl pevně spjat s osudem celého Pernštejna. Jakmile jedna z větví tisu začala zasychat, věděli páni, že je třeba na hradě něco opravit. Za jedné noci plné deště a blesků uhořel vrchol tisu a do rána se propadla klenba...

A teď se vrátíme k Bílé paní. Ta prý bloudí po hradě již dlouhá staletí. Od své kruté smrti nenachází klidu.

Stalo se před mnoha věky, kdy žil na Pernštejně Žibřid se svou dcerou. Tenkrát obléhalo hrad polské vojsko. V hrudi Žibřidovy dcery bilo srdce statečnější než srdce mužovo. Spolu s muži byla na hradbách a bojovala, šíp za šípem vystřelovala z luku. Po mnoha dnech došlo mezi Žibřidem a Poláky k dohodě o míru. Všichni muži opustili hradby, jen dcera Žibřidova stále bojovala. To jejího otce velmi rozhněvalo, vystoupil za ní na hradby, proklel ji a mečem probodl její hruď. Tak zahynula dcera v rukou vlastního otce a od té doby bloudí hradem...