Peklo - historické pozadí a Biblický rozbor

S konceptem příbytku mrtvých, přestože má několik forem, se setkáváme ve folkloru a mytologii mnoha zemí a kultur v historii lidstva, jako např. v sumerské, akkadské, babylonské, egyptské a řecké. V minulosti měli lidé následující názory na příbytek mrtvých:

1. Je to pochmurná podzemní říše nebo vzdálený ostrov, jehož nejsou schopny dosáhnout lodě (řecky hadés).

2. Je to podsvětí zimy a tmy (norsky nifleimr, zvané také hel).

3. Je to hluboká propast, ve které dochází k potrestání duší (řecky tartaros).

4. Je to hrob, do kterého bylo uloženo tělo (v Egyptě se nazýval "domov věčnosti").

5. Je to nebeské místo, kam se odebrali zemřelí (zemědělští indiáni žijící v pueblech věřili, že zemřelí se změnili v mraky).

6. Je to nepopsatelná existence, při které se duše pomalu ztrácí, až úplně zmizí (taková byla představa indiánských lovců ze Severní Ameriky).

Náboženství perské říše učilo, že duše po třídenním čekání na soud musí překročit "most odplaty". Jestliže se člověk během svého života dopustil mnoha hříšných činů, most mu byl zatarasen a on spadl do smradlavého studeného pekla, aby si tam odpykal své zlé činy. Řecký orfizmus učil nesmrtelnost duše - koncept, který už ve 4. století př. Kr. do detailu rozvedl Platon. V době Ježíše Krista Židé z velké části přijali toto učení. Věřilo se jednak, že hříšná duše bude po smrti různě dlouhou dobu trestána, ale zároveň platilo, že duše je nesmrtelná.

Ve Starém zákoně nikde nenajdeme učení podobné náboženstvím antické kultury, pokud jde o posmrtný život. Přesto v období mezi Starým a Novým zákonem přišli Židé do styku s Peršany a Řeky, kteří měli dobře vypracovanou teorii o světě mrtvých a něco z ní přejali.

Je nutné podotknout, že toto učení přišlo z Persie a Řecka, a ne prostřednictvím Božího zjevení prorokům Starého zákona. Sám Ježíš se snažil opravit názor svých učedníků o stavu mrtvých, když řekl, že smrt není nic jiného než spánek (J 11,11-14).

Určité pojetí pekla se tedy nachází v mnoha civilizacích. V textech Starého zákona však slovo "šeól" nikde neobsahuje myšlenku pekla, jak je zakotvena v myšlení současného člověka (peklo ve smyslu nějakého místa, kam odcházejí duše po smrti). Ani v Novém zákoně termín "hadés" nic takového nevyjadřuje. Myšlenky o pekle pronikají do křesťanství z apokryfní a apokalyptické literatury. Teprve ve 13. století se upřesňuje víra v peklo v katolické teologii. Nejnovější katolický katechizmus v paragrafu 1035 hovoří o existenci pekla, jeho věčném trvání a o věčném ohni. Podle etymologických slovníků české slovo "peklo" znamenalo původně "smůla". Přechod od významu "smůla" k významu "peklo" se udál vlivem křesťanství.

Sledujme použití slova "peklo" ve Starém i Novém zákoně. Podívejme se na jedno hebrejské a tři řecká slova, která jsou v našich biblích přeložena jako "peklo", "hrob" nebo "podsvětí".

1. ŠEÓL. Hebrejské "šeól", které se nachází ve Starém zákoně 65x, se překládá hlavně jako "hrob", "podsvětí", "peklo" nebo "propast". Jestliže si vezmeme biblickou konkordanci, rychle zjistíme, že pro hebrejské "šeól" přeložené jako "peklo" by se stejně dobře hodil výraz "hrob". Hrob je vlastně říše mrtvých, místo pobytu mrtvých. Mrtví jsou v hrobě ve stavu nevědomí (Kaz 9,5.6.10) a čekají na vzkříšení (Da 12,2; J 5,28.29).

Termín "šeól" se pouze jednou vyskytuje v mimobiblické literatuře, a to v elefantinských papyrech, kde má význam "hrob", tedy místo, kam se ukládají mrtví.

Společným údělem všech lidí je, že na konci života sestupují do šeólu a jsou připojeni ke svým otcům (Iz 14,9-15; Gn 25,8; Jb 3,11-21). Sem sestupují všichni živí (Ez 31,14.15; Iz 38,18). Nemohou tam chválit Boha (Ž 6,6) ani vyprávět o jeho milosrdenství a věrnosti (Ž 88,12; 30,10).

Jak spravedliví (např. Jákob podle Gn 37,35), tak bezbožní lidé (např. Kórach, Dátan a Abíram podle Nu 16,30.33; Ž 55,16; Př 9,18) sestoupili do šeólu (v ČEP přeloženo jako "podsvětí"), tj. do země jako do svého hrobu. Jb 17,13-16 obrazně popisuje palestinský hrob (šeól). Je to jako postel ve tmě, kde je plno prachu, červů a rozkladu. Při vzkříšení povstanou všichni lidé ze svých hrobů (J 5,28).

V Ž 16,10 vyjadřuje David hlubokou důvěru v Boha těmito slovy: "V moci podsvětí (šeól) mě neponecháš." To znamená, že Bůh své věrné nevydá zkáze, nenechá je v podsvětí (tj. v hrobě). Vzkříšením před nimi otevře cestu radosti a naděje.

Termín "šeól" ve vztahu k smrti neznamená ve Starém zákoně nic jiného než místo, kde spí nebo odpočívají mrtví (Jb 17,13; Iz 38,18).

2. HADÉS. Řecké slovo, ekvivalentní hebrejskému "šeól", se vyskytuje v Novém zákoně desetkrát. Kraličtí překládají tento výraz vždy termínem "peklo". ČEP používá při jeho překladu slov "propast", "peklo", "říše smrti", "hrob", "smrt" a "svět mrtvých". Hadés je místo zmaru a nicoty. Je to vlastně hrob, místo, kam se ukládají mrtví. Tímto způsobem se dá rozumět všem výskytům tohoto slova v Novém zákoně (Mt 11,23; 16,18; L 10,15; Sk 2,27; 2,31; Zj 1,18; 6,8; 20,13; 20,14), až na jednu výjimku, kde se tento termín objevuje v podobenství (L 16,23). O jeho smyslu pojednáme níže.

V Malé Asii se slovo "hadés" objevuje na mnoha starověkých náhrobcích, kde označuje místo pro tělo zemřelého, tj. hrob.

Ježíš říká, že mocnosti smrti nic nepřemohou církev. Tvrdí, že má klíče hrobu (hadés) a smrti (Zj 1,18). On je totiž Pánem života i smrti. S ním se nemusíme ničeho bát. On nás v hrobě nenechá, protože při vzkříšení z něho vstaneme (J 5,28; Ž 16,10).

3. GEHENNA. Dvanáctkrát se v Novém zákoně objevuje překlad slova "gehenna" (v ČEP nebo v kralickém překladu) jako "peklo", "pekelný oheň" nebo "zatracení". Podle evangelií pronáší toto slovo jedenáctkrát Ježíš Kristus a jednou je použito v epištole Jakuba. Toto slovo řeckého přepisu "ge hinnom" znamená v hebrejštině "údolí hinnom" - 90 až 100 metrů hlubokou proláklinu za jižní stěnou starověkého Jeruzaléma, která se používala jako jáma na odpadky. Kromě toho, že se na tomto místě pálily odpadky a smetí, mělo "údolí Hinnom" pro Židy v Ježíšově době mnohem hlubší význam.

Přestože jen ti nejhorší zločinci mohli obdržet trest smrti, sanhedrin - jedenasedmdesátičlenná soudní rada, která měla na starosti nejvážnější přestupky - mohl odsoudit velmi těžké zločince ke dvojí potupě. Za prvé mohl být zločincům odmítnut pohřeb a za druhé mohla být jejich mrtvola pohozena spolu s mršinami na městské smetiště (do údolí "Hinnom" nebo "gehenna"), aby shořela společně se smetím a odpadky. Zločinci a jejich zločiny se tak měly lidem zošklivit a mělo být ukázáno, že viník byl zatracen kvůli svým skutkům. (Je nutné si připomenout, že kromě saduceů převážná většina Židů věřila ve vzkříšení z hrobu, a proto brala tak vážně péči o mrtvá těla.)

Podle židovské tradice znamenalo tedy odsouzení ke spálení v "gehenna" ztrátu budoucího života. V Kristově době byla "gehenna" pro Židy nejsrozumitelnějším obrazem "druhé smrti" (Zj 20,14.15).

Gehenna je místem trestu, skutečného zničení. Gehenna má mnoho synonym či ekvivalentů: věčný oheň (Mt 18,8; 25,41), oheň neuhasínající (Mt 3,12; Mk 9,44-48), oheň a červ (Mk 9,48; srv. Iz 66,24), pec ohnivá (Mt 13,42), ohnivé jezero (Zj 20,14) nebo jezero ohně a síry (Zj 14,10; 19,20; 20,10 podle Gn 19,24; Ž 11,6, což byl trest na Sodomu a Gomoru), trápení a muk (Zj 14,10; L 16,23.28), věčný trest (Mt 25,46) a vnější temnoty (Mt 8,12; 22,13; 25,30).

Jan nemluví o gehenně, ale o zatracení (J 3,16), o Božím hněvu, který trvá (J 3,36), o smrti (J 6,50; 8,21; 11,25), o soudu jako o konečném odsouzení (J 5,24.29), o temnotách (J 12,46), o odřezání (J 15,2), o vyvržení (J 15,6) a o odloučení od Krista při jeho druhém příchodu. Protikladem gehenny jsou spása, věčný život a svaté město.

Gehenna při posledním soudu pohlcuje zlé. Je to druhá smrt (Zj 20,6.14). Gehenna hrozí těm, kteří se odvracejí od Krista (J 8,44-47). Mluví-li Nový zákon o zatracení, nevydává lidi předem nevyhnutelnému osudu, nýbrž varuje a vyzývá je, aby vírou v Ježíše Krista usilovali o záchranu a věčný život.

Když si uvědomíme tuto skutečnost, bude nám jasné, proč Ježíš tak často používal "údolí Hinnom", když chtěl vhodně popsat stav zatracených.

Když si tedy čtenář Nového zákona prostě zamění řecké slovo "gehenna" za "zničení", "zatracení", "místo záhuby" nebo "místo zkázy", v žádném z následujících veršů, kde se objevuje slovo "peklo" (Mt 5,22; 5,29; 5,30; 10,28; 18,9; 23,15; 23,33; Mk 9,43; 9,45; 9,47; L 12,5; Jk 3,6), nebude mít problém s pochopením jeho záměru a smyslu.

4. TARTAROS. V 2 Pt 2,4 se objevuje řecké sloveso "tartaroun", což znamená "uvrhnout do tartaru". Petr, který psal křesťanům žijícím v helénské kultuře, používá tento pro ně známý specifický termín, ale užívá ho jinak než řecká mytologie, kde označoval peklo. Tomuto slovu, které se dá přeložit také jako "propast podsvětí", zřejmě dává obrazný význam "vězení" (viz kralický překlad "strhna je do žaláře"). Podle Petra jsou padlí andělé uvězněni na naší zemi jako ve vězení (žádné specifické místo se neudává) a čekají na soud. Jsou zde drženi až do doby Božího soudu. V biblickém textu se neříká nic o tom, že by tito andělé nebo démoni byli vykonavateli trestu nad ztracenými hříšníky, a není zde ani zmínka o trápení ve věčných plamenech.

Souhrnně se dá říct, že slovo "peklo" má dva správné základní významy: (1) hrob - místo, kde odpočívají mrtví a (2) ohnivé jezero - místo budoucího trestu pro všechny bezbožné, místo konečného zatracení všeho zla, hříchu a všech těch, kdo se s ním ztotožnili, tzn. všech bezbožných, padlých andělů i satana. Je to něco, co se odehraje na konci dějin tohoto světa na povrchu země, protože na bezbožné padne oheň z nebe (Zj 20,9), což bude ohnivé jezero, v němž všichni bezbožní úplně shoří.

Říká se, že peklo je tam, kde není Bůh. To docela výstižně vyjadřuje určitou rovinu našeho chápání pekla jako místa totální vzdálenosti od Boha, místa, kde dojde k úplnému a konečnému zlikvidování všeho, co je spojeno se zlem. Peklo je vlastně život bez Boha a takový postoj vede do pekla (eschatologického), které bude na konci věků.

 

Výňatek z díla  ThDr. Jiřího Moskaly - „Peklo - existuje vůbec?“