Pavel Kašpar - Ekumenická bohoslužba Den pro Kubu - (Jan 14, 27-31a)

Kázání pro ekumenické bohoslužby v rámci Dne pro Kubu

18. 3. 2014

Biblické čtení: Micheáš 4, 1-4; Ž 46; 1 Tm 2, 1-6

Základ kázání: Jan 14, 27-31a

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím - a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.

Abych se přiznal na začátku, nerad kážu k určitým příležitostem, událostem, výročím. K. Barth učil: „Vykládej poslušně Boží slovo a na všechno se dostane a na všechny se dostane.“ A měl pravdu. Je však také pravdou, že to sám často nevydržel a mluvil.

A o čem mluvit, co nás svírá a bolí, s čím si nevíme rady, tak toho je dost. Sotva si oddychneš z jedné zlé věci a je tu další. Člověk přijde do kostela, chce se nadýchat čerstvého vzduchu, chce se osvobodit od tlaků, duchovně potěšit a vyztužit a „tu máš, čerte kropáč“ – i tam se probírá každodenní, aktuální. Aktuálnost je často jako svěrací kazajka, ale na druhé straně se člověk z té kazajky nevysmekne, dokud ji neprobere, nezvládne, nezpracuje v mozku a v duši. Ty události, žel běží jedna za druhou. Jen z poslední doby, odhlédneme-li od osobních věcí - Středoafrická republika, Sýrie, Ukrajina, Venezuele, a teď agrese, rozpínavost Ruského samoděržaví. To poslední už jsme přece zažili, je to blízko, proto větší ostražitost. Ač bychom měli rádi pokoj a klid - dotýká se nás to, nežijeme někde v bunkru, ani v závětří, vystavěného z kastelových zdí.

Je však pravdou, že nové a nové nedobré, zlé, a někdy děsné dění nám vytváří clonu, že nevidíme dál, dopředu ani zpátky, ani do dálky. To jsem si uvědomil na filmu, který se promítá na festivalu Jeden svět - Viva Cuba Libre - rapová vzpoura. Prožil jsem dvojí pocit – jednak hrůzu z toho, co dokáže typ ruského (sovětského) socialismu, nebo co to je. Režisér zmíněného filmu říká v rozhovoru pro Lidovky, že 'Kuba je rozkládající se vězení, kde funguje jediné - tajná policie'. To je děsné hodnocení a člověku běhá při tom mráz po zádech. Kam dosáhl pax sovětika, tam to takto končí. Asi. Na druhé straně mne ten film povzbudil. V tom nemožném, v té beznadějné společnosti se objevují nejen vyzrálí lidé, zápasící o svobodu a pokoj, nejenom známe ženy zatčených disidentů, Damas de Blanco, Dámy v bílém, ale i mladí lidé, kteří nenásilně protestují a zápasí o totéž, bojují o svobodu o mír, jak umí, hudbou, rapem.

Ježíš v evangeliu, když se ho ptali na zlé, děsné věci, které se odehrály (Pilátův masakr, věž v Siloe), - říká, nebudete-li činit pokání, všichni tak zahynete.

My jsme v našem světě už zažili dost otřesného a děsného. Po lekci nacismu a komunismu vypadá člověk jako nepolepšitelný, s klapkami na očích a špuntíky v uších si dál valí svoji kuličku a nereaguje na otřesy, které se nedotknou přímo jeho samotného nebo jeho nejbližších. Po každém dalším zlém dění či události se lidé oklepou a vrátí se zpět do běžného způsobu života – do jakéhosi přežívání. Jistě, ono to jinak asi nejde, řeknou mnozí, člověk by se zbláznil, kdyby si všechno pustil přímo na tělo, to by nevydržel, to by za chvíli zešílel a zašel. Asi je to pravda. Na druhé straně však mám obavu, že všechno vyšumí do ztracena, jako by se nic nedobrého nedělo, jakmile současné dění ztratí svoji aktuálnost a naléhavost. Neměly by nás i ty zlé skutečnosti přece jenom posunout, vést k zastavení, zamyšlení i třeba k posunu v jednání, k vytrvalejší solidaritě? A není právě toto našlápnutí k pokoji?

Pojem, který má ve Starém zákoně velmi častý výskyt, je slovo pokoj – mír – šálom. Šálom, pokoj, to je tedy to, o co nejvíce jde, o co tu běží. To je také cíl, nejhlubší přání. Šálom, eiréne, Pokoj tobě, Pokoj vám, Pokoj s tebou. A je až groteskní, že různé režimy, zvláště ty totalitní se zaštiťovali a zaštiťují slovem mír, to mnozí pamatujeme z mládí, ale žádný mír, žádný pokoj to nebyl. Spíše, strach panoval, a nenávist a křiváctví. Na Kubě to tak je dodnes. Hlavní postavy filmu Viva Kuba Libre - rapová vzpoura – rapová skupina Los Aldeanos – venkovani, burani – rapují: "Neměl bych žádnou páteř / kdybych používal proti disidentům násilí / kdybych používal policajty oblečené jak civily / k umlčení těch, kdo nesouhlasí / Neměl bych žádnou páteř / kdybych zapomněl na ty tisíce / co zahynuly při pokusu o útěk." A v rozhovoru oba rapeři říkají: "Tahle země je jiná než ostatní. Nemůžete tu rozhodovat o své budoucnosti, nemůžete rozhodovat o tom, jak budete žít svůj život. Nemáte žádnou kontrolu nad svým osudem. Musíte vyhlásit válku, bez ní není mír." Nenásilnou válkou k míru. 

Ježíš říká, když odchází, když se loučí s učedníky a jeho cesta směřuje na kříž: „Pokoj svůj dávám vám, ne jako svět dává, já dávám vám.“ Pokoj – to už tehdy byl pozdrav i při loučení. Ale Ježíš se se svými učedníky jen neloučí, on jim ve světě zanechává svůj pokoj. Předal jim ho. Ne, to není jenom loučení, vždyť pak i vzkříšený Ježíš zdraví vyděšené učedníky, kteří jsou pro strach kdesi zalezlí – Pokoj vám. Ve světě, v našich prapodivných dějinách, které často vypadají jako kaše smíchaná z nenávisti a násilí a čemuž představitelé těch „blbých“ režimů někdy říkají boj za mír, v tomto světě zůstává až dodnes pokoj Boží.

Je tu běh světa tohoto a uprostřed tohoto světa je Boží jinakost, v Ježíši Kristu přišlé království Boží nepokažené lidmi, jinakost přicházející ke každé generaci znovu. Je to něco jiného, než poskytuje tento svět. Pokoj Boží, to je dění, to není hotový stav, je to děj, událost, vnitřní událost, která pak posílá člověka do vnějších událostí a dějů. Boží pokoj je zaslíbený cíl lidských dějin, naplnění života, naplnění a splnění smlouvy s Bohem a tato poslední budoucnost je již ve světě přítomna v Duchu Božím, Utěšiteli, v Božím pokoji, Kristem ve světě založeném Království Božím. Křesťané nežijí nadějí, že svět zboří, že svět vezme za své, ale nadějí, že přijde nový čas. Naše naděje je v tom, že v solidaritě, v bratrství, v lásce a v důvěře v Boha lze žít smysluplně již nyní uprostřed tohoto světa, i s tím, co zlého se na něm odehrává. V zápasech tohoto světa má člověk víru jako závdavek, zástavu budoucího, tj. Božího naplnění. V Božím pokoji, který byl Kristem vsazen do tohoto světa, je spojitost generací a věků. V jakýchkoli podmínkách, v jakýchkoli souženích i slavnostech světa, se smí člověk vztahovat se k Božímu pokoji, mít účast už teď na jednou vítězném pokoji. „Blahoslavení působící pokoj“ (Mt 5,9) ze všech generací, ze všech věků a koutů světa – čteme v Kázání na hoře. ‚Moji učedníci nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa, ale já je posílám do světa ‘(J17,16.18), řekne Ježíš. Člověk víry žije ve světě, v jeho zdech, ale není přitom ze světa. Není plně vytvářen a utvářen tímto světem, ani svou dobou, i v této současné podobě světa žije ještě z jiných zdrojů, napojen na Kristova Ducha, na jeho pokoj. A takový je posílán Kristem do světa, do prostředí tohoto světa. Má žít s tváří obrácenou ke světu. Tvrdost a nespravedlnost tohoto světa nemá dohnat věřícího člověka k tomu, aby se od světa odvrátil, aby zběhl z toho nekončícího zápasu o svět.

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já dávám vám.“ V nových a nových zážitcích lidské svévole, nemá člověk víry rezignovat a zlomit hůl nad tímto malým, hašteřivým, nespravedlivým, nepolepšitelným světem, nemá odvrátit svou tvář od lidí a od této země. Zlými skutečnostmi tohoto světa, například tím, co popisuje film o Kubě, jsme buzeni k soucitu, ke spoluúčasti, k přátelství, k sesterství a bratrství. A také k úsilí, k obraně života, k úctě ke všemu stvořenému, k tomu, abychom vždy znovu byli těmi, kdo působí pokoj. Bez úsilí, bez osobního nasazení a vložení, investování sebe, to nepůjde. To vědí třeba kubánští rapeři. Svět se sám od sebe nezmění, nepromění lidským pokrokem, nezmění se v zemi smíření a pokoje. Bez úsilí v síle Krista Pána, bez každodenního působení pokoje ve svém okolí, v rodině, mezi známými, blízkými i vzdálenými, tam, kam kdo z nás dosáhne, bez tohoto působení se svět nestane společným domovem, kde bude panovat pokoj a spravedlnost pro mnohé. Ale všechno má svůj konec. Pouze Bůh trvá na věky věků a vše, co je, bylo a bude Boží.

Modlitba: Díky Kriste, že vnášíš do tohoto světa svůj pokoj, že ho vnášíš do našich srdcí, vztahů, jednání. Dej, ať tvůj pokoj působíme. Amen

Pavel Kašpar