Patří budoucnost Evropě?

Tak čtyři, pět století uplynulého milénia představoval evropský kontinent jakési intelektuální, umělecké, ekonomické i mocenské centrum zeměkoule.
Z evropského velína se šířily nápady a nové technologie a západní Evropa byla výchozí oblastí veškeré industrializace. Dějiny celé západní civilizace a myšlení začaly ve starověkých kulturách u břehů Středozemního moře dávno před nástupem křesťanství. Po zániku germánských států, vzniku Francké říše, reformaci a založení národních států zahájila Evropa zámořské koloniální výboje do celého světa. V dalších stoletích vyvážela kulturu, obchodování, politické myšlení, literaturu, módu, životní styl i to nejlepší z evropské hudby.

Střed světa?
Jak ale stará dobrá Evropa vypadá dnes, třeba z pohledu nejexpanzivnějšího a nejdynamičtějšího kouta světa - východní Asie? "Evropa vždy působila elitářsky - výtečný vkus, vybraná kuchyně a gastronomická vytříbenost. Je to představa slavné, ale zaniklé kultury a obyčejné lidi nijak zvlášť neláká, a už vůbec ne materiálně."
"K Evropě dnes vzhlížejí jen elitářsky založení lidé," říká Mindžin Pej, ředitel Čínského programu Carnegieho nadace pro mezinárodní mír ve Washingtonu. Stala se tedy západní část Euroasie jen nějakým druhořadým muzeem nebo mocenským "přidavačem", ne-li nádeníkem? "Bohužel ano," tvrdí profesor evropských studií z London School of Economics, John Gray: "Evropané se stále považují za střed světa. Nedošlo jim, že po rozpadu kolonií v Africe, na Blízkém východě a především v Asii, se tyhle oblasti zformovaly na státy s obrovským vlivem."
"Zejména v Číně a Indii proběhla také rychlá industrializace. V těchto zemích vznikla silná střední třída, která disponuje značným majetkem. Tahle společnost aspirovala na to, že se stane novou světovou hnací silou, a Evropanům ještě úplně nedošlo, že se jí už také stala." Když Evropan přijede do měst jako Hongkong, Šanghaj, Kuala Lumpur, Singapur nebo Soul, zažije šok. Představy o jeho moderní vyspělosti a asijské zaostalosti vezmou zcela za své.

Americký životní styl
Pokud přistoupíme na to, že John Gray má pravdu, musíme souhlasit s tím, že Evropa vnímá sebe sama spíš jako velmoc, kterou byla před stovkou let, ne jako to, čím je dnes. Znamená to tedy, že někdejší vliv starého kontinentu na světové dění mizí? A pokud ano, co z toho plyne? A mělo by na tom záležet?
Už citovaný šanghajský akademik Mindžin Pei, který je ředitelem Čínského programu Carnegieho nadace pro mezinárodní mír ve Washingtonu, ovšem upozorňuje, že východní Asie neusiluje o převzetí role Evropy.
"Východoasijské masy vzhlížejí mnohem víc ke Spojeným státům, protože se s americkým životním stylem mnohem snáz ztotožňují. Tamní konzumní život lidi z ulice oslovuje mnohem víc. Průzkumy čínského veřejného mínění ukazují, že Číňani toho vědí mnohem víc o americké pop kultuře než o evropské kultuře elit."
"Také při budování vlastních struktur napodobují Spojené státy: Jejich centrální banka je například velice podobná systému americké národní banky."
"Ještě zajímavější možná je, že nejvyšší představitelé Pekingu posílají své potomky studovat do Ameriky - syn bývalého prezidenta Ťiang Ce mina si udělal doktorát z fyziky v americké Filadelfii a dcera jeho současného nástupce Chu Ťin-tchaa také absolvovala studia na blíže nespecifikovaném školském ústavu ve Spojených státech," připomíná Mindžin Pei.

Ekonomicky srovnatelné
Americký model je pro Číňany v něčem možná přitažlivější, ale to ještě neznamená, že Evropa už nemá ani žádný hospodářský vliv. "Pokud mluvíme o objemu obchodu, Evropská unie má stejný vliv jako Spojené státy. Z ekonomického hlediska je to jediný subjekt, který se může s Amerikou srovnávat, a při obchodních jednáních je také Evropa Spojeným státům rovnocenným partnerem."
"V dalších odvětvích však starý kontinent neobstojí. Z vojenského hlediska například nemá Evropa žádnou váhu. Evropa odmítá svůj vliv prosazovat silou."
"Evropská unie je v tomhle záhadou: má sice ekonomickou sílu, ale politicky je nesmírně oslabená tím, že evropské vlády - ať už jednotlivě nebo společně - odmítají při zahraničních jednáních užívat sílu," míní profesor historie na Harvardově univerzitě Niall Ferguson. Proč ale tedy Evropa nepoužije svou těžkou ekonomickou váhu? Ekonomický komentátor britského listu Financial Times Martin Wolf má po ruce jedno vysvětlení: "Podle mého se v podstatě stalo to, že evropské imperiální mocnosti spolu bojovaly až do určitého morálního vyčerpání. A domnívám se, že takové vyčerpání je závažnější a má větší dopad než fyzické vyčerpání nebo nedostatek materiálních prostředků."

Záměrná pasivita
"Po válce jako by se Evropa shodla v tom, že být velmocí má nepřijatelné následky, je to morálně neúnosné a je třeba se takového stavu vyvarovat za každou cenu."
"Domnívám se, že Evropané si svou pasivitu a slabost zvolili proto, že jediná alternativa, kterou viděli, jim přišla nepřijatelná, neboť příliš připomínala chování někdejších koloniálních mocností."
"A to je také jeden z důvodů, proč je Evropa tak nepřátelská vůči Bushově Americe. Evropané cítí - a v mnoha ohledech právem - v Bushově ideologii příbuznost s politikou evropských národních států z počátku 20. století. A taková politika je děsí. Asi bych postoj současné Evropy nazval jakousi dobrovolně zvolenou nemohoucností," soudí Martin Wolf. Na rozdíl od nenásilí nebo dialogu nezní jistě zvolená nemohoucnost příliš lichotivě.

Jiný vliv
Jestliže se Evropa - s výjimkou Británie a částečně i Francie - vyhýbala vojenským zásahům, znamenalo to, že musí svůj politický vliv uplatňovat jinak. "Evropská unie dokáže ovlivňovat své okolí jakousi atraktivitou a přitažlivostí. Podporuje totiž další země v tom, aby se pokusily převzít její normy a chovaly se jako její členské státy," říká Heather Grabbová, tajemnice ředitele londýnského Centra pro reformu Evropy a uvádí příklady: "Turecko například podle Evropy zreformovalo svůj trestní řád a zrušilo mučení, zlepšilo úroveň lidských práv a svůj přístup k menšinám."
"Nebo si vezměte severoafrické země jako Maroko, které se také chtějí k EU přidat. Ty také tvrdí, že chtějí přijmout evropské normy. Nebo Gruzii, jejíž nový prezident Michail Saakašvili brzy po svém zvolení prohlásil, že země chce přijmout evropské standardy."
"Evropská unie se tak stává ústřední součástí politiky těchto zemí, čehož by se vojenskou cestou dosáhnout nedalo. S takovými zeměmi má unie lepší sousedské vztahy. Takové státy spíše s Unií obchodují, než aby pro ni představovaly nějakou vojenskou hrozbu."
"Takový vliv je silou, která působí úplně jinak než vojenská invaze. Tahle cesta sousedského vzorového modelu činí unii ve svém důsledku vlivnější než Spojené státy."
"Amerika se nemůže chlubit tím, že by se tolik států a tak usilovně snažilo přijmout její hodnoty a zákony, jako tomu je v geografickém okolí Evropské unie. Je to voluntaristická zahraniční politika v evropském stylu," míní tajemnice ředitele londýnského Centra pro reformu Evropy. Příklady, které ovšem Grabbová uvádí, se týkají hlavně zemí sousedících s unií, což by také nasvědčovalo tomu, že Evropská unie je dnes spíše regionální než globální velmocí. I v jejím okolí ovšem platí určitá omezení jejího vlivu. Blízký východ leží prakticky na prahu Unie, a přesto se zde evropský vliv nedá srovnávat se Spojenými státy.

Balkánské vlaštovky
Poradce vysokého představitele EU pro zahraniční a evropskou politiku Javiera Solany, Robert Cooper, však zůstává optimistou: "Když se zamyslíte nad dějinami evropské zahraniční politiky, většinou se odvíjela od vnitřních evropských sporů. Pokud se těchto sporů zbavíme - a posledních padesát let se o to také snažíme - budeme mít šanci daleko víc uplatňovat vnější vliv, což v globalizovaném světě bude stále nutnější."
První vlaštovky tohoto trendu spatřuje Robert Cooper třeba na Balkáně: "Vemte si, že se války na Balkáně uklidnily, i když situace tam zůstává citlivá. Zásah Washingtonu byl nezbytný, ale stál za ním vliv Evropy."
"Pokud jde o Blízký východ, Spojené státy zůstávají klíčovým hráčem, ale ani Evropa tam nemá zanedbatelnou úlohu. Když se třeba podíváte na Írán a jeho jaderný program, je jasné, že v něm svůj vliv úspěšně uplatňuje Evropa."

Dohoda v Íránu ukazuje, že Evropa má vliv
Robert Cooper tvrdí, že Evropa překonává vnitřní spory a nachází konsenzus. Na adresu jedno z největších zahraničně politických témat od konce studené války - americko-britskou invazi v Iráku, kdy se Evropa názorově zcela rozdělila, říká: "Ano, Evropa byla kvůli Iráku dost dlouho rozdělená. Chci ale říct, že i když situace není dokonalá, Evropa se pořád učí a zlepšuje." Dohoda, kterou Evropa uzavřela s Íránem ohledně jeho jaderného programu ukazuje, že jednotná Evropa skutečně není bez vlivu, ale pokud se na něčem neshodne, jako tomu bylo ohledně Iráku, je paralyzovaná.

Ne-Amerika
Taková situace jen připomene, že Evropa je ve skutečnosti svazek suverénních národních států, které si žárlivě střeží vlastní nezávislost. I když na společných jednáních, jak připomíná historik Niall Ferguson, mluví o společné zahraniční i obranné politice: "Rozdíl mezi ambicemi mnoha Evropanů, jejich velikášstvím a tím, čeho může Unie skutečně dosáhnout, se stále zvětšuje."
"Čím víc se mluví o Evropské unii jako protiváze Spojených států, jako ne-Americe nebo anti-Americe, tím frustrovanější jsou pak Evropané, když se ukáže, že jejich Unie prakticky zmůže jen velice málo, nebo nic."
"V takové situaci se komplikovaně formuluje ambiciózní jednotná zahraniční politika a pak se ji nepodaří uplatnit."

A má podle Fergusona Evropa ambice být velmocí?
"Není pochyb o tom, že někteří evropští vůdci už celé roky, ne-li desetiletí, mluví o zesílení zahraničního vlivu, zejména vojenského. To jsou ale zatím jenom řeči, a taky pouhými řečmi zůstanou, dokud nebude mít Evropa jednotky, které alespoň vzdáleně připomínají důvěryhodnou armádu. A od toho jsme ještě na dekády vzdálení."

Regionální velmoc
Asi nepřekvapí, že historik Ferguson patří spíše ke stoupencům americké velmoci, ale co je špatného na tom, že Evropa je ohledně užití armády zdrženlivá? "Evropská unie má na vybranou. Může se stát skutečně silnou regionální velmocí a v podstatě utvářet své sousedící země ke svému obrazu a prospěchu. Může utvořit okruh zemí, které budou s Unií obchodovat, nebudou pro ni představovat žádnou hrozbu a budou se přizpůsobovat jejím zájmům."
"Evropa může usilovat o takové postavení a vyčlenit na ně zdroje, nebo může chtít vypadat globálně a vybudovat vojenskou a zahraničně-politickou strukturu, která bude ovlivňovat Čínu, Latinskou Ameriku."
"Prozatím si Evropa vybírala spíše to první. V Unii je spousta lidí, kteří by rádi dělali oboje, ale přesvědčit veřejnost o tom, že je třeba oboje dělat, a hlavně, že se vyplatí investovat do obojího čas a peníze, je těžké."
"Veřejnost se sice mnohem víc než dřív zajímá o zahraniční politiku, ale globální politika Evropské unie ji tolik netrápí. Evropané evidentně dávají přednost bezproblémovým sousedům," odpovídá Heather Grabbová z Centra pro reformu Evropy. Poklid a bezproblémoví sousedé tedy zřejmě v evropských prioritách vedou. Jedním z cílů evropské integrace bylo poskytnout evropským národním státům větší mezinárodní vliv.

Černá politická díra
Podle Nialla Fergusona se ovšem dostavil výsledek zcela opačný: "Představuji si, že v Evropě dochází k jakési negativní expanzi. Jako by Unie pohlcovala sama sebe. Proto také tohle společenství nezařazuji ve své knize 'Kolos' k říším, které tradičně expandují."
"Evropská unie polyká své zdroje, které v ní mizí, a Brusel je přesně taková černá politická díra uprostřed, která absorbuje spousta energie, spíše než aby nějakou produkovala."
Proces sjednocování a integrace vedl spíše k evropskému zahledění do sebe a posílil tradiční eurocentrismus. Aspoň si to myslí i editor Financial Times Martin Wolf: "Evropská unie se v posledních pětadvaceti letech zcela výjimečnou měrou zahleděla do budování vlastních institucí - ústavních dohod, dodatků ke smlouvám, nových dohod."
"Pořád se ptala, co může a nemůže ratifikovat, jestli by mohla tu a onu klauzuli upravit, a v podstatě uplynulých deset let hodně slovíčkařila. Uzavíraly se smlouvy pro smlouvy, ať už byly nebo nebyly důležité pro skutečný život. Myslím že to dospělo až na hranici směšnosti." Nový rozměr tomuto procesu pochopitelně dodalo nedávné rozšíření. "V náruč spějte miliony," říká Schillerův text evropské hymny, kterou se v 70. letech 20. století stala Beethovenova Óda na radost. Populace Evropské unie překročila 450 milionů, unie má pětadvacet členů, a i když zájmy jednotlivých národních zemí působily dynamicky už dřív, letošní rozšíření všechno urychlilo.

Americké zklamání
Unie zdaleka nevstupuje na světovou scénu s novým jednotným pohledem, spíše naopak, jak podotýká Esther Brimmerová z centra Transatlantických vztahů při univerzitě Johnase Hopkinse ve Washingtonu: "Z mého pohledu z druhé strany oceánu se obávám, že obtíže s dokončením integračního procesu a energie potřebná ke schválení Evropské ústavní smlouvy budou ve svém důsledku znamenat, že pozornost Evropy bude zaměřena spíše dovnitř. My ale skutečně potřebujeme, aby se Evropa věnovala i vnějším otázkám. A panují obavy, že tomu tak nebude."

A proč Američanům záleží na tom, aby se Evropa angažovala i za hranicemi Unie?
"Američané měli vždy obavy o to, do jaké míry budou Evropané podporovat americkou angažovanost na globální úrovni. A o tom se celé dekády jednalo i v rámci NATO."
"Šlo o to, aby při kontroverzních operacích, jako byl Vietnam nebo třeba v 80. letech Libye, bylo jasné, zda evropští spojenci americkou politiku podpoří."
"Teď se to aktuálně týká Iráku nebo Afghánistánu, kdy Evropané hovoří o důležitosti evropské strategie, ale třeba v regionu ani nepomáhají. To pochopitelně na americké straně způsobuje zklamání," říká Esther Brimmerová.

Čí je budoucnost?
Tenhle názor ovšem nezohledňuje posun, který způsobil konec studené války, kdy Spojené státy a západní Evropa představovaly organickou opozici komunistickému bloku. Po 11. září 2001 se ovšem Spojené státy vydaly na cestu unilateralistické zahraniční politiky a Evropa si ve dvou ohledech musela připadat poněkud nadbytečná. Jednak se změnil význam Evropy, která uprostřed kontinentu držela hráz proti komunismu. To přestalo platit. Zadruhé se Spojené státy staly jedinou velmocí, která dokáže sledovat svoje globální zájmy a nemusí brát na někdejší evropské spojence přílišné ohledy.
Mindžin Pei ovšem upozorňuje, že i tenhle americký přístup by mohl mít neočekávané následky: "Spojené státy se svým vlivem ve východní Asii snaží vytvořit dojem, že Amerika znamená budoucnost, zatímco Evropa patří minulosti, ale to se dá změnit."
"Možná paradoxně ovšem ne evropským úsilím, ale kolapsem amerického modelu."
"Myslím, že George Bush pravděpodobně má víc než kdo jiný zásluhy na tom, že se proměňuje obraz Washingtonu jako benevolentního vládce, Spojených států jako velkodušné země a zdroje inspirace."

Klíčová Čína
Klíčový globální vztah v příštích dekádách bude zřejmě představovat osa mezi existující supervelmocí - Spojenými státy a rodící se velmocí Čínou. Zatímco od 11. září většina západu sleduje otázky terorismu a Irák, ve východní Asii mezitím probíhá zřejmě bezprecedentní mocenský posun.
"Pro Čínu je Evropa klíčovým hráčem na globální mocenské šachovnici, pokud to tak můžeme říct, protože cílem Pekingu je vícepolární svět," říká Mindžin Pei. "Čína nehodlá všechno vsadit na Ameriku, protože čínsko-americké vztahy v minulosti byly velice nepředvídatelné."
"I v dalších zemích regionu sledujeme větší vstřícnost vůči Evropě a musím dodat, že i evropské vlády stále více pociťují potřebu spolupracovat s východní Asií, i když Spojené státy budou svým vlivem v regionu nadále dominovat."

Je ale Evropa připravená vyjít takovému zájmu vstříc?
Evropané neměli problém, když vstupovali do svazku se Spojenými státy, se kterými do velké míry sdílejí hodnoty, dějiny, kulturu, o rase ani nemluvě. Čína nebo Indie jsou však úplně jiný případ. Většinu Evropanů zatím zřejmě neznepokojuje vojenská nemohoucnost. Avšak s postupující globalizací, až jim bude svět připadat stále méně a méně známý, méně evropský a bude vyznávat poněkud jiné hodnoty, může všechno vypadat jinak. Pokud se vlastnické centrum posune daleko na východ, potom mohou Evropané čelit daleko zásadnější marginalizaci.

Zmírající kontinent
"Pokud jde o mé osobní plány, zůstanu ještě dlouho ve Spojených státech, ale na důchod jsem vždy počítal s italským Toskánskem. Tohle pro mě bude znamenat, že Evropa splnila svou úlohu," svěřil se se svými osobními plány Mindžin Pei. Evropa je v jeho očích výhodným místem na odpočinek a to podtrhuje další její problém, kterým je stárnoucí populace. Ta s výjimkou Japonska stárne nejrychleji ve světě, a jak uvádí ekonomický komentátor britského listu Financial Times Martin Wolf, i kvůli tomu nevidí Asiaté budoucnost Evropy růžově. "Asie vnímá Evropu jako vymírající kontinent slabých sociálních států. To si lidé opravdu myslí. Pro ně je to světadíl, kde se lidé nepředřou, kde spousta lidí nepracuje vůbec, kde je pracovní doba krátká, snaha minimální a růst zanedbatelný."
"Proto si také představují, že Evropa je skvělé místo pro turistiku, pro nákup módy. Dají se tu koupit doplňky od Gucciho, můžete obdivovat francouzskou a italskou módu a můžete poslat děti do anglické školy, pokud na to máte peníze, ale tenhle kout světě nemůžete brát vážně."

Evropský odkaz
Jak to mohlo, alespoň v asijských očích, dospět s Evropou až tak daleko? John Gray z London School of Economics rozebírá příčiny takto: "Je to částečně kvůli tomu, že v Asii a v dalších částech světa, které ovlivnily evropské ideologie, jako marxismus, už se z tohoto vlivu vymanili a vycházejí z vlastní kultury smíšené s různými pragmatickými prvky z celého světa."
"I země, které vznikly z myšlenek Evropy, jako jsou Spojené státy, se od Evropy distancují. Paradoxně když zkolaboval komunismus, někteří analytici očekávali, že sjednocená Evropa jako kontinent posílí, ale k tomu nedošlo."
"Evropský odkaz světovému myšlení přežívá, ale její politický a kulturní vliv se zmenšuje v Asii, na Blízkém východě a hlavně ve Spojených státech." I když už Evropa neměla intelektuální potenciál, po druhé světové válce přišla s objevnou myšlenkou integrace, spojení národních suverenit v Evropskou unii.
Všeobecně se má za to, že model nadnárodního státu mnohé globální problémy řešit prostě nedokáže. Třebaže Evropa upadá, její integrační model se může stát příkladem, který budou následovat v jiných částech světa. Podle Roberta Coopera už se takové náznaky objevují: "Evropská unie měla celosvětový vliv a model národních států v dějinách prokázal obrovskou dynamickou sílu. Teď se podle mého ukázalo, že lze bezpečnostní a dynamický aspekt národního státu uplatnit v rámci širšího legálního systému a dosáhnout koexistence národních komunit bez toho, že by se zapojovaly do ničivých válek."
"Domnívám se, že jde o velice pozoruhodný posun, který se pokusí napodobit i skupiny jiných středně velkých států v Asii, Latinské Americe a Africe."
"Pokud jde o Africkou unii, ta instituce Evropy jednoduše zkopírovala. Jednou mi to osobně potvrdil i plukovník Káddáfí. Kdo ví, příští století může být stoletím Evropy."

Stejná hra
Těžko si s vědomím všech výše uvedených poznatků můžeme představit, že by někdo příští věk podobně charakterizoval, ale v chudších regionech představuje Unie starého kontinentu skutečně lákavý model. A příklad ASEANu to ilustruje. Tomuhle století však podobné unie dominovat nebudou, mnohem spíš budou tempo udávat velké národní země, jako Spojené státy, postupně také Čína a ještě později Indie.
Martinu Wolfovi tenhle vývoj dělá starosti: "Stále víc zastávám názor, že přicházíme do éry, ve které se tradiční politice národních států nepodaří poskytnout základní podmínky pro alespoň přijatelně bezpečnou existenci lidstva."
"Evropský model jednání jednotlivých států v rámci společného právního rámce představuje velice lákavou alternativu. Mám ovšem dojem, že kvůli kulturním rozdílům a jinému stupni rozvoje se tenhle model jinde neuchytí."
"Svět, ve kterém budeme žít, zůstane přetlačovanou mezi tradičními národními velmocemi. A Čína ani Indie nebudou jiné než Spojené státy. Všichni budou hrát stejnou hru."
"Takže i když je ten evropský model potřebný, nebude uskutečnitelný. Je to model pro unavený světadíl, který ve skutečnosti nemá dost vůle na to, aby se stal velmocí. Má na to potenciál, ale ne dost vůle, a tak Evropa zůstane stát stranou," soudí ekonomický komentátor britského listu Financial Times Martin Wolf.
Pro Evropu to není příliš optimistická vyhlídka: svět, ve kterém budou dominovat národní státy o velikosti světadílů, státy které se příliš anebo vůbec nepoučily z evropského trestu dvou světových válek. Ať už bude Evropská unie úspěšná, nebo neúspěšná, přinejmenším představuje pokus dělat věci jinak. Hrozí ovšem nebezpečí, že se Evropa ocitla uprostřed dějinného trendu, který nemůže příliš ovlivnit. A jestli je tomu tak, může brzy připomínat slovutná italská města středověku. Dodnes krásná a velkolepá, přesto však přežívající pomník časů minulých.