Pašije

Obě védské slepé síly “nebe a země”, které svým srážením dávají povstat střední světelné síle života, se nazývaly védsky také “páśyá” - “ty spoutávající”. Síla Člověka, totožná ve své podstatě se silou světla, které se rodí “v pašijích”, byla podle původní duchovní školy “vytloukána”, “vykřesávána” (krśati, hinoti, muňčati) coby velebené svaté slovo poznání, „ovinované“ do veršů a posílané „bohům“, tj. věčnějsoucím duchovním kvalitám, k jejich posílení. Právě proto používali jak staří bráhmani tak i Pársové při svých obřadech liturgický hmoždíř s paličkou ("havana"), kde se tlučením (svatá píseň coby “hitas” - "hit") rodil “tón” (“tanus”) jako symbol duchovní (ideové) podstaty všeho živého. Ze stejného důvodu se též všude u Indoevropanů liturgicky rozkřesával “posvátný oheň” mezi dvěma kameny (sanskrt. “agnis”), aby tak symbolicky (!) vyjadřoval, jak dochází ke vzniku života a světla vědění.
Omylné zhmotnění védského sómy (perského hómy) do podoby fyzické "rostliny", "býka" nebo dokonce konkrétního lidského těla zavedlo celý původní védský obřad pašijí přes drcení různých rostlin s omamnými účinky (např. víno nebo káva) až k primitivní a zvířecí představě podřezávání ovce či beránka anebo fyzického bití a mučení “ukřižovaného člověka” coby “spásného liturgického obnovování života” (viz "oběť"). Tímto způsobem vznikl hebrejský svátek jara pesah a následně též židokřesťanská představa trpícího “člověka kříže”, do kterého jsou - podle židovského vzoru s beránkem či ovcí - čarodějnicky “projektovány” všechny viny hříšníků.