Papež Jan Pavel II. a jeho teologické reflexe o lidském utrpení

Během svého papežského úřadu (1978–2005) byl Jan Pavel II. i papežem nemocných a trpících. Starost o trpící a především o nemocné stála v centru jeho pastýřské služby a již od zvolení papežem (1978) byl hluboce přesvědčen o hodnotě, kterou má v Božích očích utrpení prožité s Kristem.

Ve své autobiografii Paměť a identita (2005) Jan Pavel II. zmiňuje: „Neexistuje utrpení, které by On (Bůh) neuměl přeměnit v cestu, jež vede k Němu.

Pro srovnání: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, čl. 10 (dále GS 10) se vyjadřuje k nejvyššímu povolání člověka: „Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy.“

Pro srovnání GS 22: „Tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“, neboť „Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává poznat vznešenost jeho povolání. (…) Skrze Krista a v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.“

I v posynodním apoštolském listě Jana Pavla II. O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě Christifideles laici (1988) se vyskytuje výzva k přijetí nemoci jako poslání: „Volání Pána se obrací ke všem a ke každému zvlášť: i nemocní jsou povoláni jako dělníci na jeho vinici. Břemeno, které oslabuje tělo a bere vnitřní klid, jim nebrání pracovat na vinici. Naopak, je pro ně výzvou, aby žili své lidské a křesťanské povolání a účastnili se novým, ještě cennějším způsobem růstu Božího království. Jejich programem se musejí stát slova apoštola Pavla, která osvětlují hluboký smysl jejich situace: ‚To, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev‘ (Kol 1,24). Tento objev naplňuje apoštola radostí: ‚Raduji se, že nyní trpím za vás‘ (Kol 1,24). Podobně se mohou mnozí nemocní stát nositeli radosti Ducha Svatého ‚uprostřed mnohé tísně‘ (1Sol 1,6) a svědky Kristova zmrtvýchvstání. Jeden tělesně postižený to vyjádřil v synodní aule slovy: ‚Má velký význam objasňovat, že křesťané, jejichž život je poznamenán nemocí, bolestí nebo stářím, jsou Bohem voláni nejen k tomu, aby svou bolest spojovali s Kristovým utrpením, ale také k tomu, aby už teď v sobě přijímali a druhým předávali obnovující sílu a radost zmrtvýchvstalého Krista (srov. 2Kor 4,10-11;1Petr 4,13; Řím 8,28n.).‘“ V závěrečném poselství dokumentu se synodní otcové obracejí k nemocným a trpícím: „Spoléháme na vás, že ukážete světu, co je skutečná láska.

Lidé se neustále ptají po smyslu utrpení, po smyslu bolesti a zla ve světě, ale pouze u Boha mohou najít odpověď. Člověk přitom potřebuje někdy i dlouhý čas, než je schopen odpověď přijmout. Odpověď mu přichází teprve tehdy, když se „stává stále více účastným Kristova utrpení“. Kristova odpověď je především výzvou, povoláním k následování a spoluúčasti na vykoupení světa, jež je dokonané jeho utrpením. Když člověk své utrpení přijme jako Bohem svěřené povolání a spojuje se duchovně s utrpením Krista, odhaluje se mu spásný smysl utrpení – tedy „jeho nejvyšší poslání – a člověk pak nachází ve svém trápení vnitřní pokoj a dokonce duchovní radost. Bůh chce skrze lidské utrpení, skrze lidskou slabost a bezmocnost zjevovat svou moc: „Je-li tělo těžce nemocné a naprosto oslabené a člověk není téměř schopen žít a pracovat, tehdy více vyniká jeho vnitřní zralost a duchovní velikost, která je působivým poučením pro srdce lidí zcela zdravých.

Dokument ukazuje jednak dopady utrpení na člověka (ničení člověka uvnitř, člověk se cítí pro ostatní břemenem, má pocit neužitečnosti díky odkázanosti na pomoc a péči druhých), ale též východisko ze skličující situace objevením spásného smyslu utrpení ve spojení s Kristem: „Víra v účast na Kristových mukách s sebou přináší jistotu, že člověk ‚doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (srov. Kol 1,24)‘; že z duchovního hlediska přispívá k dílu vykoupení jako Kristus ke spáse svých bratří a sester. Je tedy nejen pro druhé užitečný, ale plní i službu, která nemůže být ničím nahrazena. Kristus je přitom sám přítomen v každém trpícím člověku a všechny trpící vyzývá žít své utrpení jako životní povolání: „Všichni, kteří trpí, jsou jednou provždy povoláni k tomu, aby měli ‚účast na utrpení Kristově‘ (1Petr 4,13). Kristus nám plně odhalil smysl utrpení když „učil člověka i utrpením konat dobro a prokazovat dobrodiní tomu, kdo trpí“.

Nyní si dovolím poukázat na pojednání M. Opatrného Stručné srovnání pohledů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. na utrpení, které shrnuje trojí křesťanský smysl lidského utrpení podle apoštolského listu Salvifici doloris: morální smysl, výchovný charakter a spásný, vykupitelský smysl.

K morálnímu smyslu utrpení papež říká, že je pravda, že utrpení je trestem, pokud je vázáno na vinu, protože objektivní mravní řád – určený Bohem jako Stvořitelem a proto Zákonodárcem – požaduje trest za přestupek, který byl proti němu spáchán. Ona podmínka „pokud je vázáno na vinu“ ale znamená, že ne každé utrpení je následek viny a má tedy charakter trestu.

Vedle tohoto morálního smyslu znal Starý zákon také tzv. výchovný charakter utrpení, který je např. zachycen ve 2. knize Makabejské 6,12: „(…) trestání nebylo ke zkáze, ale k výchově našeho rodu.“ V souvislosti s morálním smyslem utrpení tedy nejde jen o trest za přečin, ale také o možnost obnovit dobro. Jan Pavel II. proto konstatuje, že obrazem utrpení ve zjevení – jak ve Starém, tak zejména v Novém zákoně – je, že utrpení má vést k obrácení, tzn. k obnově dobra v člověku, který může ve výzvě k pokání poznat Boží milosrdenství. Přičemž pokáním papež rozumí překonání zla a upevňování dobra ve vztahu k sobě, druhým lidem a Bohu.

Tak se papež dostává ke spásnému, vykupitelskému smyslu utrpení. Bůh dává svého Syna světu, aby osvobodil člověka od zla, které v sobě skrývá „krajní a absolutní rozměr“ utrpení. Vykoupení, které znamená osvobození od zla, je proto těsně propojeno s otázkou utrpení. To potom podle Jana Pavla II. znamená, že: „Vykupitel trpěl místo člověka a pro člověka. (…) Kristus uskutečnil vykoupení svým utrpením, a tím zároveň pozvedl i lidskou bolest do roviny vykoupení. Proto každý člověk může svým utrpením mít účast na Kristově výkupném utrpení. – „Pokud člověk – kdekoli na světě a v kterékoli dějinné době – má účast na Kristově utrpení, doplňuje svým způsobem ono utrpení, jímž Kristus dokonal vykoupení světa. Má to snad znamenat, že Kristem dokonané vykoupení není úplné? Nikoli. Znamená to jen, že vykoupení vykonané z usmiřující lásky stále zůstává otevřené lásce nacházející se v lidském utrpení. V této dimenzi lásky se naplňuje do určité míry zcela splněné vykoupení neustále. Kristus dokonal vykoupení plně až do konce, ale zároveň je neuzavřel. Ve vykupitelském utrpení, jímž byl svět vykoupen, se Kristus od začátku otevřel a stále otevírá každému lidskému utrpení.

Shrnu-li jednotlivé konkrétní křesťanské významy lidského utrpení v apoštolském listě Salvifici doloris, pak: „svět utrpení“ vyzývá lidi k pospolitosti a sblížení, zesiluje touhu po laskavosti a péči; utrpení může být chápáno jako trest za hřích nebo jako zkouška věrnosti Hospodinu (srov. Job); utrpení má výchovnou hodnotu, má vést k obrácení, tedy k obnově dobra v člověku; utrpení lze přijmout jako povolání k účasti na Kristově výkupném utrpení; Božího království budou hodni ti, kteří mají účast na Kristově utrpení; utrpením křesťané zrají pro Boží království, s čímž souvisí, že utrpení je výzvou k mravní velikosti člověka a osvědčení jeho duchovní zralosti. Utrpením sdíleným s Kristem se po vzoru apoštola Pavla čerpá spásná Boží síla ze samotného Krista a také člověk svým utrpením „doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (srov. Kol 1,24), což svědčí o tvůrčí povaze utrpení. Ve sdílení utrpení s Kristem má utrpení spásný význam a trpící se utrpením stává zcela novým člověkem. Podobně jako v příběhu o milosrdném Samaritánovi má utrpení osvědčit lásku člověka: „má sloužit (…) k tomu, aby v lidech probouzelo lásku jako nezištný dar sebe sama druhým, trpícím lidem.

Samaritánský postoj, který má mít každý z nás vůči trpícím, je nezbytné uplatňovat při výchově v rodině, škole a dalších výchovných institucích, neboť se tak ve společnosti formuje „správný postoj“ k bližnímu a jeho utrpení. Církev se má podle Jana Pavla II. podílet na výchově společnosti k takovémuto postoji vůči bližnímu a jeho utrpení, posilovat tak společenské vědomí důstojnosti člověka, i když je zasažen utrpením, a vést lidi ke všímavosti a hluboce lidskému soucítění s utrpením bližního.

Dobrovolnou „samaritánskou“ službu či charitativní činnost, kterou lze nazvat sociální, je možné také „označit za apoštolát, jestliže pramení přímo z důvodů evangelijních, zvláště pokud se tak děje ve spojení s církví nebo jiným křesťanským společenstvím“.

Skutečný význam utrpení je nadpřirozený a zároveň lidský. Nadpřirozený je, když se člověk svým utrpením podílí na spásonosném Kristově vykoupení světa z hříchů. Lidský význam utrpení pak spočívá v tom, že člověk díky utrpení nachází „své člověčenství, svou důstojnost, své poslání“.

V posynodním apoštolském listě O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě Christifideles laici (1988) pak uvádí: „Trpící člověk je cestou církve, protože je především cestou Krista, dobrého Samaritána, který ‚se nevyhnul‘, nýbrž ‚byl pohnut soucitem, přistoupil k němu (...) ošetřil jeho rány (...) a staral se o něj‘ (Lk 10,32-34).