Paměť krajiny
Vztah mezi krajinou a kulturou
Když v roce 1995 vydal americký autor Simon Shama obsáhlou knihu „Krajina a paměť“, nikdo netušil, jak velký zájem o tuto tématiku bude panovat i v dalším desetiletí. Základním motivem Shamovy knihy je pokus o nalezení vztahu mezi krajinou a kulturou. Snaží se ukázat, že v krajině jde kultura před přírodou a že teprve podle našich kulturních zvyklostí jsme schopni krajiny rozeznávat a dávat jim jméno. Shama se zabýval tradičními krajinami jako je les či mořské pobřeží, ale dnes se jedná o něco jiného a pravděpodobně i důležitějšího, co má vztah k národní či generační identitě a pocitu zakotvení v době plné změn.
Čekali bychom, že většina diskusí o paměti krajiny se bude odehrávat v Evropě, kde vztah k určitému regionu bývá velmi silný, ale kupodivu to je Amerika dokonce i Kanada, kde se toto nostalgické téma často objevuje na setkání spisovatelů i sociologů. Je to tím, že stále víc lidí chápe pojem krajina v přeneseném významu. Hovoří se o krajině vzpomínek, krajině hudby, krajině dětství, ale často se tím myslí místo ve smyslu řeckého „topos“, což je nejenom místo, ale také způsob, jakým místo funguje a jaké základní situace vytváří.
Městská krajina
Nejběžnějším americkým místem je silnice a město. Do scenérie městské krajiny (toto spojení není tak nové, jak by se mohlo zdát – navrhoval je před 150 lety již Charles Baudelaire) patří písmo reklam i tvary automobilů a šum právě v té chvíli moderní hudby v pozadí. A právě tyto dominanty městské krajiny se proměňují rychleji než obrysy stromů a linie horizontu evropské venkovské krajiny. Navíc různé „retro“ filmy, vzpomínky na beatnickou éru či dokonce ještě na tovární průmyslové komplexy, které vyrostly za války, zesilují pocit střední či starší generace, že žily již několik různých životů v různých krajinách a většina z nich byla klidnější než ten současný.
Pro Evropana pak je krajina hlavně přírodní či kulturní krajinou, která jej propojuje s dřívějšími generacemi. Má-li americký pocit ztráty paměti místa spíš nostalgický náboj, mívá Evropan přímo pocit ohrožení. Co vlastně rozumíme pod pojmem paměť místa či krajiny? Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny jako “způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat je”. Mohli bychom říct, že paměť je opakovaná možnost. Paměť umožňuje návraty a obnovení původního stavu, což je zvlášť důležité, když minulost vnímáme jako idylu nebo ztracený ráj.
Přírodní a kulturní paměť
Podobně jako středoevropská krajina je „něco“ mezi člověkem a divočinou, tak i paměť krajiny má složku přírodní a složku kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu, do života současné komunity.
Mnoho českých chráněných území je mimořádně malých – hodnotné jádro skalnaté stepi může mít rozlohu jen čtvrt hektaru, a přece na něm leží poslední lokalita některého vzácného druhu. Paměť české přírody v příliš mnoha případech závisí na tak malých a tím i zranitelných reliktech. O revitalizacích dnes slýcháme téměř výhradně v souvislosti s úpravami říčních toků a ploch, ale jejich budoucí význam bude nepochybně širší a bude se stále častěji týkat lomů, těžeben písku, starých sadů a zarostlých strání. Je poměrně snadné docílit, aby po náležité úpravě tyto plochy vypadaly jako „skutečná“ příroda, ale bez drobných ostrůvků přírodní paměti, je skoro nemožné docílit, aby se na tato místa přestěhovala dřívější, druhově bohatá příroda.
Něco podobného se týká i stavebních památek. Už samotné slovo „památka“ ukazuje, že se zabýváme nějakým nositelem paměti. Může jím být gotický kostel stejně jako krajina samotná. Lidé spontánně obnovují kapličky a poutní místa, ale z mnoha budov zbyly jen obvodové zdi, fasáda, která vypadá jako bývalá památka, ale vnitřně je vyprázdněná a ztracená. Když John Ruskin vydal v roce 1849 knihu „Sedm lamp architektury“, psal o historických památkách slovy, které se dají použít i o přírodě – památky nepatří nám, ale těm kteří je vytvořili a těm, kteří přijdou po nás. Ten nejlepší přístup k minulosti je respekt a úcta.
Základní prvky přírodní paměti
Můžeme popsat jako systém vzájemných, opakujících se interakcí mezi klimatem, biotou a geologickým (tj. i půdním) prostředím. Jakékoliv podobné definice mohou znít učeně, ale v podstatě nám říkají např. to, že když někde v pahorkatině na hlubokých, středně vlhkých půdách vykácím dejme tomu bukový les, tak se tam zase časem bukový les obnoví – tedy v tom případě, že nechám přírodě volnou ruku. Základní paměťové prvky krajiny jsou následující:
1. Reliéf. Základní paměť krajiny je dána jejím reliéfem, který určuje zejména směr vodních toků a hydrologický režim oblasti. Dojde-li ke změně reliéfu jako např. při těžbě uhlí je paměť krajiny nenávratně ztracena.
2. Klima a mikroklima má zásadní vliv na vznik a vývoj ekosystémů a často i reliéfu krajiny.
3. Substrát. Určuje a ovlivňuje druhové bohatství fauny a flóry, je nositelem mikrobiálního prostředí. Substrát může být naprosto odlišný od geologického podloží - příkladem jsou vápnité spraše na jinak oligotrofním podloží nebo kyselé, dekalcifikované výplně závrtů uprostřed krasových planin.
Základní prvky kulturní paměti
Jsou dány zejména využitím a péčí o krajinu. Představují lidský vklad do přírodních procesů. Paměť se zde projevuje zejména tím, že lidská sídla jsou opakovaně zakládána na stejných místech, trvá rozdělení krajiny na zemědělskou a lesní, po staletí jsou udržovány základní komunikace mezi sídly. Trvá i jistá sakralita krajiny – nápadný kámen se v pohanském pravěku stává místním obětištěm, v křesťanském středověku na sobě nese kříž, v pozitivistických časech je chráněn jako významný krajinný prvek.
A protože evropská krajina je ochočená divočina, je to domestifikovaná příroda; pak pamětí krajiny bude nějaká celková mezihra mezi jejími přírodními charakteristikami a využíváním člověkem. V tradiční středoevropské krajině, kde účinnost zemědělství je relativně nízká, lidí je hodně a hladomory hrozí několikrát za generaci, bude krajina a půda předmětem obzvláštní úcty a vděčnosti. Půda bude součástí podobné tradice jako je „víra otců“ a rolník bude dobře rozlišovat nejenom přikázání Desatera, ale také bude vědět, kde se daří žitu a kde chmelu. Nebude příliš experimentovat ani s bohy, ani s osivem. Paměť bude trvat. Ale může to být paměť-vězení a ne paměť zklidňující jistoty.
Mezi základní prvky kulturní paměti tedy můžeme zařadit kontinuitu, vědomí historie, uspořádání přírodních a kulturních ploch, archeologické a stavební památky, nějaký druh posvátnosti a tu krásu krajiny, která vzniká jejím dlouhodobým a přitom citlivým využíváním.
Pocit minulosti souvisí s očekáváním budoucnosti
V jakém smyslu je krajina či příroda památkou? Nejsnazší odpověď se týká geologických útvarů, které vždy představují určitou epochu ve vývoji země. Ale i lesy a obecně rostliny mají historii – například období výrazného studeného výkyvu na konci ledové doby je nazváno dryas podle dnes horské květiny dryádky. Lísky se nejvíc rozšířily počátkem poledové doby, doubravy jsou starší než bučiny a smrky rostly v ledových dobách i v nízkých nadmořských výškách, odkud byly v teplejším holocénu vytlačeny do podmáčených, studených inverzních údolí např. v Brdech. Louky, které vznikly v okolí pravěkých hradišť před třemi tisíci let, mají poněkud odlišné flóry od luk, které vznikly až při středověké kolonizaci. Los či rys pak patří nejenom minulosti středočeské krajiny, ale společně s bobrem a lososem také její budoucnosti. Příroda je památka, která má budoucnost.
Pocit minulosti je pevně spojen s očekáváním budoucnosti. Ztrácíme-li minulost, zamlžuje se nám i budoucnost. Jsme-li nejistí, hledáme nápovědu v minulosti. A to je snad ten hlavní důvod, proč se v současném proudu změn zastavujeme, abychom se mohli zamyslet a pohovořit si o věcech zdánlivě tak zbytečných jako je paměť krajiny či paměť místa.
Jedno dědictví krajiny
Ochrana přírody zná kategorii přírodní památka, jež se nejčastěji používá pro geologické a geomorfologické objekty. Podobně je v anglosaských zemích používáno slovo „heritage“ pro dědictví, jak lidské kultury, tak i přírodního vývoje. Nejsou dvě historie – lidská a přírodní, ale jen jedna, která je poslední pár milionů let společná. Již od 18.-19. století, které k přírodě přistupovalo spíš romanticky, byla památka chápána jako nositel historického svědectví, záruka určité kontinuity, ale i jako estetický objekt a dokonce jako „národní relikvie“. Významný rakouský památkář Alois Riegl hovořil koncem 19. století o památce jako o polyfonické struktuře hodnot.
Památková péče byla intenzivně rozvíjená o dobré dvě staletí před péčí o krajinu a za tu dobu si vybudovala významné teoretické zázemí. Například již před sto lety doporučoval Max Dvořák považovat panorama města za památku a jako takovou ji konzervovat. To je přístup, který se v ochraně krajiny začal vážně prosazovat teprve nedávno v souvislosti s výstavbou věží mobilních operátorů. Památka podle Maxe Dvořáka znamená živou účast na přítomnosti.
Václav Cílek