Osudy pražského Golema

    Úkol Golemův: Ve shodě s celkovou svou tendencí vypráví prvý směr pověstí Golemových, že rabbi Löw zakázal doma, aby byl Golem používán k obyčejným pracem. A tak seděl neustále Jossile Golem v rohu rabbínovy pracovny, opíraje hlavu o ruce, bez hnutí, jako neživý tvor, nestaraje se vůbec o své okolí. Toliko tehdy, jednalo-li se opět o nebezpečí pronásledování židů pro podezření rituelní vraždy, - a tímto pronásledováním zvláště pražští židé v oné době trpěli, - vyslán byl Golem do díla. Rituál, použitý při jeho zrození chránil jej před škodami ohněm, vodou, neb zbraní. A tam, kdy bylo výhodno, aby svými nepřáteli nebyl spatřen, věšel mu moudrý rabbi kol šíje amulet z jelení kůže, popsané kabbalistickými formulemi, propůjčujícími Golemovi neviditelnost. Zvláště v noci velikonoční slavnosti Passah byl Golem na stráži, dávaje pozor, neplíží-li se městem zlovolný gój s dětskou mrtvolou, s úsmyslem pohoditi ji v židovských domech a nařknouti pak jeho obyvatele z rituální vraždy. V takovém případě svázal nepřemožitelný Golem provazem, jejž s sebou nosil, muže s mrtvolou děcka dohromady a odvlekl jej na radnici, aby jej zde vydal vrchnosti. »A síla Golemova,« tak praví legenda bin Gortonova, »byla nadpřirozená, a on vykonal mnoho činů.«
    Pokud se týče úkolů Golemových podle druhého směru pověstí, jež v něm spatřují pouhého sluhu pro manuelní práce, konal Golem v domácnosti moudrého ben Bezalela práci za čtyři; nosil vodu, štípal dříví, dopravoval břemena, - vše s projevem nadlidské síly, lehce a hbitě. Šest dní v týdnu sloužil takto Golem svému pánu, jakmile však nadešel den sobotní, t.j. v pátek po západu slunce a vyjití prvé hvězdy, vyjímal mu jeho pán kouzelný Šem z podjazyka, a Golem proměnil se ihned v neživého hliněného panáka, což trvalo až do konce dne sobotního, kdy byl opět povolán k životu. A zde přicházíme na nejinteresantnější episodu golemovské tradice, vlastní pověstem druhého směru, jež však schází tam, kde byl Golem pouhým nástrojem ochrany židů před fanatismem jinověrců. Ovšem i zde lze onen význačný moment, t.j. umrtvování magického sluhy rabbiho Lva přes den sobotní předpokládati jako samozřejmý. Pravidelné uspání Golemovo mimo potřebu jeho služeb vylučuje aspoň častější příležitost jeho k excessům. Jest přirozeno, že pravověrný žid, nepracuje sám, neodvážil se užíti ani Golema k jeho detektivním úkonům v den sobotní, vyjímaje snad případy nejvýš závažné. Než pokračujme dále o skutečnosti již zmíněné, jako typicky význačné pro šiknát napištim nižší třídy, - jíž jest jejich nebezpečnost v určitých případech a snadné podléhání zlovolným vlivům lidem nepřátelských démonů nebo jiných nelidských bytostí z mimofysických plání.
    V jeden sobotní podvečer, - tak vypráví pověst o Golemovi, - odešel moudrý rabbi do synagogy světit šábes, zapomněl však ve zbožném zamyšlení vyjmouti před tím Golemovi kouzelný Šem z úst. A zatím co zavládl po západu slunce Saturn, jako planetární inteligence soboty, uvolnily se zlé vlivy v astrálnu a posedly Golema. Jakoby náhlým šílenstvím zachvácen počal ponurý android ihned dílo zkázy: Vrhl se na zařízení bytu svého pána a tloukl, trhal, rozbíjel a ničil vše svou nadlidskou silou. Hrozným hlukem přilákání, sběhli se sousedé a domácí, ale prchali zas, jakmile uzřeli běsnícího obra. Někteří chvátali spěšně do templu se zvěstí o tom Maharalovi. V synagoze právě dopěli hymnus »Lechódodí« a počali zpívati žalm 92.^†), jímž sobota a klid práce nastupoval právoplatně a neodvolatelně. Rabbi vyslechl zvěst o tom, co se v jeho domácnosti děje, váhal však jako pravověrný žid odejíti ze synagogy, neboť sobotní klid již nadcházel. S fanatickou tvrdošíjností volil raději obětovati všechen svůj majetek Golemovu zuření, než porušiti přikázání. Avšak úpěnlivé prosby jeho sourodáků, kteří se právem obávali, že vztek démona se přenese možná po zničení Maharalova domu i na jejich příbytky, pohnul konečně náboženskou zarputilostí mocného rabbiho. Chvátal tudíž rychle do svého domu, kde nalezl hotovou ohavnost spuštění. Golem, k němuž se neodvážil nikdo přiblížiti, byl zatím přenesl svou ničivou činnost na dvůr. Pobiv drůbež, zardousiv kočku i psa, lopotil se právě s velikou lípou, chystaje se ji vyvrátiti z kořene, když tu jeho pán, mocný kouzelník a rabbi Löw blížil se k němu s utkvělým, velitelským pohledem. A zraku magikovu neodolal ani zlými démony posedlý Golem! Chvěje se, s vypoulenýma očima hleděl ztrnule na svého pána, jenž přistoupiv těsně k němu, vytrhl mu rychlým hmatem životodárný Šem z úst. Jako hliněný kolos zvrátil se Golem bez života k zemi a rabbi si ulehčeně oddychl. Na to se vrátil, jakoby se nic nestalo do templu a s ryze talmudickou chytrostí počal zpívati žalm 92. po druhé, znova, jakoby sobota ještě byla nezačala. A od těch dob pěje prý se žalm tento ve staronové pražské synagoze vždy dvakráte. - O zuření Golemově vypráví v podstatě stejně i pověst o Golemovi pravnuka Lvova, rabbiho Ezechiela. Pověst tato také lépe motivuje nevysvětlitelnou jinak nedbalost, s níž rabbi před sobotou opomenul uspati Golema odnětím kouzelné formule. Rabbi Ezechiel vzkřísil prý totiž od dob svého praděda spícího Golema vlastně k tomu účelu, aby mu pomohl při odstranění mladého žida Joachima, syna Šalamounova od »zlatého zvonu«, jenž přes snažné prosby svých rodičů a souvěrců zdráhal se upustiti od svého předsevzetí dáti se pokřtíti, kterýmžto činem doufal dosáhnouti přízně křesťanské panny Dorothy Profetovy, jež sloužila v hradčanské hospodě v domě »vídeňského biskupa«. V téže hospůdce byl pak pomocí Golemovou otráven mladý Joachim jedem, nasypaným místo soli na vejce. Protože měl jed účinkovati teprve za nějakou nepříliš dlouhou dobu, chvátal rabbi Ezechiel s rodiči Joachimovými, s nimiž usmrcení nezdárného odpadlíka byl zosnoval, rychle dolů do Gheta, tím spíše, že byl již pátek večer. Rozechvěn svým činem odebral se tudíž rabbi Ezechiel přímo do templu, čímž mu bylo zabráněno zbaviti jako obvykle života Golema, jenž byl poslán napřed do jeho domu. V dalším líčí pověst zuření Golemovo celkem obdobně svrchu řečeného s tím přídavkem, že se Golem, v němž byly probuzeny nízké pudy, vrhl nejprve na Sáru, schovanku Ezechielovu, a počal ji líbati a objímati tak zuřivě, až ji konečně polomrtvou pustil.
    Toto zuřivé extempore Golemovo bylo pak podle onoho směru pověstí, jež v Golemovi spatřovaly pouhého sluhu, právě příčinou, proč škodou poučený rabbi zřekl se raději na dále služeb tvora tak nebezpečného a přivodil tím konec Golemův. Podle prvé verse o použití Golemovu v akci na obranu před podezřením z rituálních vražd, byl ve shodě s důvodem své existence vrácen Golem opět v bezživotí tehdy, když jeho služeb nebylo již více zapotřebí. Tato okolnost souvisí zjevně s historickými daty. Vola-Michovský manuskript uvádí výslovně, že zánik Golemův stal se na podkladě tajemné audience rabbiho Lva u císaře Rudolfa II. v roce 1590, v němž bylo patrně magikovi slíbeno zastaviti jednou pro vždy útoky křesťanů na Židy, hlavně v čas velikonoční. A skutečně jest historicky prokázáno, že asi od r. 1590 ustává perioda pravidelných nepokojů v židovském městě, zaviněných křesťany. Také audience ben Bezalelova u císaře Rudolfa jest faktem. Zmiňuje se o ní jednak kronika židovského astronoma Davida Ganze, přítele Tychona de Braheho a častého hosta jeho na zámku v Benátkách, jednak rukopisná, dosud zachovaná podrobná zpráva o tom z péra druhého zetě rabbiho Lva, Isáka Kohena. Tento, spolu s bratrem Maharalovým, rabbim Sinaiem dostavili se na pozvání císaře Rudolfa k němu do hradu k audienci v neděli, 10. dne měsíce Adaru r. 5352, t.j. 23. února r. 1592. Předmět této audience, jíž se císař Rudolf zúčastnil zprvu za oponou prostřednictvím osoby třetí (knížete Vertiera), pak i osobně, zůstal diskretností účastníků v tajnosti. Jisto jest, že hlavním předmětem rozprávky byly tajné vědy, o nichž dychtivý císař hledal poučení u proslaveného rabbiho. Zda tedy tuto historickou audienci r. 1592, při níž byly ben Bezalelovi dány císařem patrné záruky, že pražští židé nebudou více bez příčiny pronásledováni, - či nedokázanou jinou audiencí dva roky před tím nutno považovatí za důvod definitivního umrtvení Golemova, - zůstává prozatím nerozhodnuto. - Vyličme nyní blíže podrobnosti Golemova zániku. Podle druhé verse, - (Golem pouhým sluhou), - odňav Golemovi při jeho zuření Šem a s ním i život, neobživil veliký rabbi nikdy již svého kouzelného služebníka. Pokud se pak týče prvého směru Golemových zkazek, rozhodl se rabbi Löw k ceremonielnímu vrácení Golemovu zpět do říše pouhé hmoty, odkud vyšel, - jakmile pronásledování Židů ustalo a jeho služeb nebylo již zapotřebí: »Wie eso hat der Maral (Maharal) mevaar gewesen den Jossile Golem« (= »Jak tudíž zničil Maharal Jos. Golema«), - takto zkomolenou němčinou na str. 201. líčí častěji zmíněná kniha »Meisse punem« konec Golemův: Jako při jeho stvoření tak i nyní sešli se opět všichni tři: rabbi Löw, Jakob Katz a žák levita Jakob Sosson v noci na půdě staronové synagogy, kam poručil toho dne rabbi Golemovi, aby šel spat, místo jako obvykle v síňce na nářadí vedle soudní komnaty. Bylo to v noci, 33ho dne z oněch 49 dnů, jež jsou mezi slavností Passah a Letnicemi, léta spásy 1592 a 5352 od stvoření světa podle židovského počtu. Všichni tři mužové stanuli u hlavy spícího Golema, tváří obráceni k jeho nohám, Pak počala sedmerá obchůzka, jako při oživení Golemově, avšak v obráceném pořádku, zatím co byly odříkávány příslušné magické formule. Bin Gortonova verse líčí umrtvení Golemovo stejně, podotýká však, což v okkultní tradiční technice jest věc nikoliv neobvyklá, že byly odříkávány kouzelné průpovědi, použité kdysi při oživení Golemově, avšak obráceně (pozpátku). Při dokončení sedmého okruhu vymizely z kouzelné sochy všechny stopy života. Na to zavolal rabbi Löw sluhu, jenž při onom procesu držel světlo, kázal mu postaviti svíce u nohou Golemových a vysvléci jej až na košili z šatů, jež byly pak spáleny. Kdysi nadlidsky silný živý tvor ležel tu nyní jako hliněný bezduchý kolos. - Druhého dne bylo rozhlášeno, že tak zvaný Jossile Golem, dotud sluha v templu, vzepřel se rozkazům svých představených a uprchl. - Tak tedy skončil Golem, magický služebník velikého rabbiho.
    Nyní, myslím, bude čtenáře asi zajímati, kam se, třebas umrtvený, ale vždy vlastně opětného života schopný Golem poděl, a kde byl ukryt?
    Podle celkem málo věrohodné pověsti o opětném oživení Golemově pravnukem Lvovým rabbim Ezechielem, byl by Golem do té doby ukryt na půdě domu praděda Ezechielova. Pokud se týče druhého umrtvení podle předchozí pověsti a též i jinak, shodují se všechny zprávy na tom, že byl Golem uložen pod střechou staronové synagogy. Jak kniha Meisse punem v závěru o odnětí života Golemovi líčí, bylo jeho tělo, oděné pouze v košili, zaobaleno do dvou talesím (modlitebních plášťů) a ukryto pod hromadou starých knih, papírů a devotionálií, jež se na půdě synagogy hojně povalovaly a to tak, že nebylo lze spatřiti ani nejmenších stop po Golemovi. Stejně líčí poslední osud Golemův i »Born des Judas« bin Gortonův.
    S otázkou poslední skrýše Golemovy souvisí zjevně fakt o podivné odloučenosti půdy staronové synagogy od ostatního světa. Čtenáři těchto řádek budou asi překvapeni, dozví-li se, že na dosti rozsáhlé podstřeší staronové synagogy skutečně nevedou pražádné schody, aniž lze jiným způsobem dostati se z vnitřku budovy na její půdu. Toliko železné skoby, upevněné na vnější zdi z ulice Mikulášské, vystupují v nerovné řadě až k malým dveřím vysoko ve štítě budovy. Jest třeba býti dosti obratným lezcem, aby bylo možno dostati se k nim vzhůru, tím spíše, že skoby nepočínají hned u země, nýbrž teprve dva metry nad ní, což jest ku podivu málo účelné zařízení, neboť v každém případě jest nutno přistaviti ještě zvláštní žebřík, aby byla dosažena prvá skoba. Zda bylo tomu vždycky tak, nelze vypátrati. Celá stavba jest velmi stará; bylo vždy pýchou obyvatel pražského Gheta, že jejích templ jest starší chrámu svatovítského, což jest ostatně zcela jisto, ba že stál dříve, než všechny křesťanské chrámy celé Prahy, což jest již ovšem méně pravděpodobným. Prý jen synagoga ve Wormsu jest ještě starší a prvá v celé Evropě. - Na tomto místě bylo by se zmíniti o zajímavé kulturní otázce, odkud pochází název pražské synagogy: »staronová«. Protože jsme se přesvědčili, že nejpravděpodobnější výklad jest všeobecně neznám, chceme jej zde uvésti. Posud se všichni vykladatelé tohoto názvu - (také Jirásek ve svých Starých pověstech), - přidržují násilného výkladu, jakoby název ten úmyslně chtěl jednak zdůrazňovati starobylost synagogy, na druhé straně opět narážel na její přestavbu, jíž »prvotní staré stavení stalo se novým« (podle Jiráska, poznámka na str. 225. 10. vydání »Pověstí«). Tento důvod zdá se však málo dostačujícím, a bylo asi potřebí jiné, význačnější shody okolností, aby se ono pojmenování přesto udrželo. Původ názvu souvisí ovšem s přestavbou templu, jež byla provedena nejméně dvakráte v historii u příležitosti dvou velikých požárů v letech 1142 a 1316, jimž padla za obět také synagoga. Jako posluchač hebrejštiny v roce 1915 na teologické fakultě pražské university byl jsem profesorem drem Sedláčkem poučen o nejpravděpodobnější příčině podivného pojmenování staronové synagogy: Po jednom z oněch dvou požárů, patrně druhém, jevil se úmysl již tehdy nedostačující spálenou synagogu zvětšiti přestavěním. Od tohoto plánu musilo však býti upuštěno, neboť po vyhoření také obytných domů nebylo k tomu prostředků. Obyvatelé pražského Gheta rozhodli se tudíž spokojiti se prozatímním opětným obnovením staré budovy, nazvali ji však výslovně »prozatímní«, nevzdávajíce se tak svého původního plánu na její eventuelní zvětšení. Výraz »prozatímní«, »na prozatím« zněl v hebrejštině (terminus technicus) »al (předložka) tenaj«. Později, když počínaje 17. stoletím obyvatelstvo Gheta se poněmčovalo, nebyl mu již dosti jasným, tento starobylý hebrejský termín, a jako Němci přikládali mu bezděčně, zvláště při rychlé výslovnosti původ zcela jiný a sice německý. Domnívali se zkrátka; že »al tenaj« jest německé: alt-neu, t.j. »staro-nový«, jak zní pak otrocký český překlad stejně pochybného německého originálu. - Než vraťme se od této episody k hlavnímu vypravování.
    Zmínili jsme se již v předu o nepřístupnosti podstřeší synagogy, jež bylo auktoru »Golema« vzorem pro onen »pokoj bez vchodu«, umístěný taktéž pod střechou staronového templu. Jest nepochybno, že dříve tomu tak nebylo podle shodných pověstí, že se zde nahoře udál akt, odnímající na vždy život tajemnému Golemovi. Patrně vedly nějaké skryté schody zvenčí k oněm dveřím ve štítu budovy, aspoň nynější, celkem nezměněný stav budovy nepřipouští ani pro minulost jiné možnosti. A právě okolnost, že tam byl ukryt Golem, stala se původem zákazu navštěvovati ona, dotud přístupná místa a byla nepochybně důvodem pro stržení onoho ochozu, jenž vedl patrně kdysi pohodlně vzhůru pod střechu. Přihlédněme nyní k dokladům tohoto zákazu. Po vylíčení zániku Golemova zmiňuje se kniha Meisse punem dále, že na druhý týden po této události vydal rabbi Löw přísný zákaz vystupovati na půdu synagogy a skládati tam, jak dotud bylo zvykem, různé staré knihy, devotionalie a pod., - prý z důvodu nebezpečí ohně. »Avšak někteří chytří lidé,« - tak končí pověst o Golemovi, - »dobře věděli, že zákaz byl vydán proto, aby nikdo nepoznal, že nahoře odpočívá Jossile Golem.« - -
    Pověst o tom se udržovala dále houževnatě. Když uprostřed minulého století byla opětně vydána kniha, obsahující pověsti o rabbi Lvovi (Megilath Jochasin od Maiera Perla, aktuára a assessora rabbinátu v Praze, 1718), bylo psáno o onom zákazu přístupu půdy synagogy podrobně v úvodu. Tam jest také (vydavatelem) zmíněn pokus lvovského rabbína Josefa Saula Nathansona, jímž se rabbi domáhal svolení navštíviti ono zakázané místo. Jeho úmysl narazil však na rozhodný odpor tehdejšího vrchního rabbína pražského; Ezechiela Landana, jenž zmíněný zákaz potvrdil a obnovil. O tomto rabbim Landanovi se však vypráví, že po delší přípravě postem, oděn modlitebním pláštěm a s řeménky »tefilím« kolem hlavy sám vystoupil v tajemné podstřeší templu, zatím co se jeho žáci modlili dole žalmy. A když po delší době rabbi opět sestoupil, byl jeho obličej zrůzněn a on prohlásil slavnostně: »Nikdo nechť se již tam nahoře neopováží rušiti klid Golemův!« - Tak se také stalo, a léty se utvrzovala tradice zákazu tím spíše, že byl zatím uměle znemožněn veškerý přístup na střechu. Ony skoby, jež jsou tam nyní, pocházejí z doby poměrně nedávné. Bylo to u příležitosti požáru okružního divadla ve Vídni, kdy v roce 1880 byly znovu revidovány požární řády, podle nichž bylo nařízeno zavésti na půdu synagogy požární žebřík v té formě, jak jest tomu nyní. Přes všecko zdráhání byla náboženská obec přece přinucena vyhověti tomuto příkazu, avšak ony skoby vyznamenávají se kromě jiných nepohodlností tím, že počínají až ve výší dvou metrů nad zemí, čímž pro většinu lidí jest bez pomoci jiného žebříku nemožno dostati se vzhůru k počátkům skob. Zákaz vystoupiti na půdu templu byl zachováván až do nedávna a znemožnil mezi jinými presidentu dru Rosenbachovi v létech devadesátých minulého století zamýšlenou návštěvu zapovězeného podstřeší. Spolu se zákazem udržovala se pověst, že stihne neštěstí toho, kdo se odváží byť jen na střechu, což podle jiných pověstí souvisí s tradicí o založení synagogy, při němž prý přinesli andělé Hospodinovi části zdiva z chrámu Šalamounova z Jerusaléma a zakázali pod trestem smrti zlepšovati neb měniti něco na dokončené potom stavbě. Jest podivno, že některé potomní události zdály se potvrzovati víru v podobný zákaz. Tak v »Kronice královské Prahy«, str. 903 a další čteme o tom, jak se se svými pomocníky sřítil a zabil stavitel, jemuž byl svěřen úkol zrestaurovati stavbu. Také jistý pokrývač, jménem Vondrejc sřítil se zde se střechy někdy v 80. letech devatenáctého století a zabil se taktéž. A přece se zdá býti opět zaručena zpráva, že r. 1883 byly odtud z hygienických důvodů sneseny a na hřbitově zakopány zbytky šemat, knih, papírů a pod., jež prý pocházely ze zakázané půdy staronové synagogy. Tato skutečnost stojí ovšem v protivě s přísnými zákazy vstupu, praktikovanými ještě v létech pozdějších.
    Dne 10. září r. 1920 vymohl si konečně podnikavý, čtenářům též asi odjinud známý židovský žurnalista Egon Ervín Kisch povolení k návštěvě podstřeší pražského templu. Pomocí žebříku, přistaveného z Mikulášské třídy, vystoupil kol 10. hodiny dopolední k prvým skobám a po těchto dospěl až k železným dveřím nahoře ve štítě. Své dojmy vylíčil v nedělní příloze Prager-Tagblattu ze dne 12. září 1920. Po otevření dveří ocitl se v příkře vzhůru se úžící pyramidě, tvořené střechou a dosti prosvětlené. Místo rovné podlahy lámou se zde oblouky klenutí, jehož žebra spadají po obou stranách hlouběji, než uprostřed. Hromady rumu a starého smetí, jejichž odstranění by ohrozilo možná stabilitu klenby, mrtvý pták na zemi, hlavou dolů visící netopýr, špína a prach staletí, - to byly zážitky krátkého pozorování v těchto ponurých a zvláštních místech. - A Golem? - táže se snad nedočkavě čtenář; nehledě k tomu snad, že, jako hliněný kolos, - třebas při svém tvoření magickým žárem vypálený, - mohl se snadno rozpadnouti během těch tří staletí, - nebylo možno ani nebojácnému reportérovi po vratké, v mocných vlnách na obě strany klesající klenbě blíže prozkoumati ssutiny, propadlé v koutu šikmé střechy a obloukem se svažující podlahy. A tam by bylo možno bezpečně ukrýti více než jednoho Golema! Avšak Kisch nepokoušel se jej tam ani vážně hledati, neboť je přesvědčen, že Golem nebyl dlouho ukryt na půdě staronové synagogy: pouze 24 hodiny! Ale to jest již jiná zajímavá povídka. Týž žurnalista ve dvou jiných článcích, taktéž uveřejněných v »Prager-Tagblattu« v září r. 1920, líčí totiž, proč se vlastně počal tolik zajímati o Golema a jak se dozvěděl o jeho pravém úkrytu.
    Bylo to ve světové válce roku patnáctého, když v obci Vola-Michova, hraničním to úseku haličsko-uherském, nyní v Polsku, blíže našich hranic ve vých. Slovensku, seznámil se Kisch s tamním jedním židem, u něhož v přístavku synagogy bylo se ubytovalo velitelství jeho setniny. Zde, uprostřed dělové palby bijící do obce, vytrvával syn Israele se svojí ženou a jedenáctiletým synem, zatím co místo padalo střídavě do rukou tu Rusů, tu zas Rakušanů. Kischovi se podařilo za nějaký čas, když vřava boje poněkud opadla a vzdálila se od obce, seznámiti se blíže se svým spolubydlícím, jenž také projevil pro něho zvláštní zájem, když slyšel, že pochází z Prahy. Nápadnou byla Kischovi ihned okolnost, že jeho žid, třebas nikdy v Čechách nebyl, vyzná se znamenitě v pražské topografii, ba má dokonce podrobného průvodce po Praze. Po delší známosti se konečně Vola-Michovský Žid přiznal, proč se o Prahu zajímá. Jest to Golem, slavný pražský Golem, jenž žije podnes v podání věřících polských Židů, zatím co jejich pražští souvěrci v samém srdci dějiště oněch zkazek nestarají se ve shonu po mamonu o staré zvěsti svých otců . . . A pak již hovořili spolu častěji žurnalista a jeho spolubydlící, jehož jedinou myšlenkou a životním cílem bylo najíti starého Golema, vzkřísiti jej opět a státi se jeho pánem. Při přetřásání otázky, kde jest Golem ukryt, zdůrazňoval Kisch přirozeně všeobecně platné mínění, že posledním útulkem zvláštního sluhy rabbiho Lva jest staronová synagoga, resp. její podstřeší. Avšak k jeho překvapení vysmál se Vola-Michovský adept Kabbaly onomu tvrzení, a po delším zdráhání vytasil se konečně s malým manuskriptem, jenž obsahoval asi 16 stran, popsaných hebrejskou kursivou, krom různých tabel a písmen, v písmě čtvercovém (pravidelné, nám povědomé písmo hebrejské, zvané židy kátevá ašúrit = písmo asyrské). Vzácnou tuto knížku koupil prý v haličském Přemyšlu za 80 zlatých a cenil si jí více, než svého života. V ní byl totiž popsán konečný Golemův osud a jeho pravé a poslední útočiště. - Potom v dalším průběhu bojů musil se Kisch rozloučiti se svým hostitelem, jenž žije toliko svému ideálu a jedinému cíli života: najíti opět Golema, - nedbal ani, aby opustil s jinými uprchlíky ohrožené místo. A po půl třetím roce, stále ještě za běsnění války, sešel se žurnalista ve Vídní nenadále opět se svým známým. Jak se však zatím změnil jeho osud! Tam ve Vola-Michově roztrhal granát jediného jeho syna a jeho choť, znásilněna soldateskou, ležela v nemocnici nakažena venerickou nemocí . . . Všechny jeho ideály byly zničeny, skleslým hlasem stěžoval si na bídu a nedostatek peněz. A když se Kisch opatrně tázal po jeho dřívějším životním cíli, a nemá-li snad sám převzíti pátrání po Golemovi, odtušil jen smutně a lhostejně: »Dělejte, co chcete!«
    To je povídka, a to pravdivá, o neblahém kabbalistovi. A nám, co již známe tak často v tomto pojednání zdůrazňovanou ironickou zášť neznámých strážců prahů zásvětí, kteří stihají téměř vždy ty, již mají co činiti s oživenými výtvory, ač-li nejsou tak mocnými mágy, jako byl Maharal me-Prag, - naskytá se zde příklad, potvrzující onen náhled. A skutečně, jiný ani osud nemohl podle okkultních zkušeností stihnouti nerozumného a nezasvěceného laika, - jaký stihl právě tak krutě ubohého žida z Vola-Michovy! Vždyť se chtěl ve své pyšné žádostí stavěti po bok Tvůrci, jemuž jedinému přísluší vládnouti darem života! A ještě jedno svědectví kletby osudu nalezneme v následující historii o konečných příbězích, vížících se ke Golemovi, které obsahoval drahocenný rukopis z Vola-Michovy. Předem podotkněme, že obsah jeho skytá tolik překvapujících podrobností ať osobních, či místních, při ději jinak zcela střízlivém a nejvýš věrohodném, že jej nelze nebrati co nejvážněji v úvahu. Děj rukopisu počíná tím, jak rabbi Löw zbavil se svými soudruhy Golema života.
    Již ona kniha Meisse punem zmiňuje se o tom, - jak jsme pověděli svrchu, - že svědkem Golemovy smrti byl také kostelní sluha, jenž měl na starosti osvětlení dějiště mysteria. Podle manuskriptu Vola-Michovského slul Avrohom (Abraham) Chajim. Na jeho snažné prosby dovolil mu rabbi Löw zúčastniti se rituálu jako světlonoš. Motivem jeho přání nebyla však pouhá zvědavost, - Chajim byl zatoužil již dávno zmocniti se Golema a učiniti se jeho pánem. A když bylo po všem a rabbi a jeho soudruzi sestoupili s půdy templu, smluvil se Avrohom Chajim se svým švakrem a kolegou ze sousední Pinkasovy synagogy, jenž slul Abraham Secharja. Jest interessantní, že sluha Pinkasovy synagogy toho jména skutečně v kritické době žil, jak se možno dočísti na náhrobním nápise na starém židovském hřbitově, podle něhož byl tam pohřben v r. 1602 po 30tiletém úřadování. - Oba sluhové snesli následující noci tajně sochu Golemovu, vyhrabavše ji opatrně z pod hromady knih, z podstřeší staronové synagogy a ukryli ji zatímně ve sklepě synagogy Pinkasovy. Vyhledali pak zetě Abrahama Chajima, příjmím Balbiera, jenž se příležitostně zabýval studiem Kabbaly, a uložili mu vynajíti v knihách onu kouzelnou formuli, jež měla Golema opět vzkřísiti k životu. Když pak po několika dnech - (či snad měsících?) - odkryl Ašer Balbier, - prý v knize Zohar, - tajemný onen Šem, odnesli všichni tři amatéři magie v nočním čase Golema tajně z ulice Pinkasovy, kde stála stejnojmenná synagoga, a nesli jej pak ulicí Belelesovou a Šebkovou, t.j. uličkami postranními, až jej v domě Ašera Balbiera v ulici Cikánů položili ve sklepě v téže posici, v jaké si pamatoval Abraham Chajim položení Golemovo v okamžiku jeho zbavení života. Pak počali všichni tři spiklenci s oživovacím procesem nad Golemem tak, jak to uměli, či spíše neuměli, - neboť Golem zůstal nadále bezživotným panákem. A tu se opět projevila ponurá a mstivá vlastnost »oživeného útvaru«. V té době vyskytlo se totiž náhle v Praze opět »morové povětří«, byť v míře celkem slabší, neboť toliko 1200 obětí podlehlo nákaze. A podivno: ačkoliv v celé cikánské ulici nevyskytl se ani jediný případ moru, zemřelo touto nemocí dvé z pěti dítek Ašerových. Před tím již manželka Ašerova Gela činila svému muži zlé výčitky pro jeho skutek. Obávala se, že odhalením Golemovy krádeže pozbude její otec místa sluhy ve staronové synagoze, a její manžel sám že neujde trestu pro překročení rabbínského zákazu. Krom toho nesla nelibě, že její manžel, - v jehož magické umění měla ostatně pramálo důvěry, zanedbával pro své kabbalistické spády řemeslo. A smrt obou dětí vzbudila u ní i jejího muže tím více pověrečnou obavu před následky nedovoleného skutku. Golem, na němž zřejmě lpěla kletba, musil býti tudíž opět tajně odstraněn, a to za každou cenu. A tak, když mrtvoly obou dětí byly umyty a uloženy na oko do svých rakví, bylo jedno z nich opět vyňato a dáno k druhému do jedné rakve. A volnou rakev zaujalo hliněné tělo Jossile Golemovo. Tak byl Golem vyvezen tajně z Prahy v rakvi na morové káře novoměstskou branou směrem k východu, kde nedaleko »vídeňské silnice« as půl hodiny cesty od hradeb města vypínal se šibeniční vrch, upravený ad hoc jako morové pohřebiště. Zde na večer byl Golem pohřben na straně kopce, jež jest obrácena k městu. -
    Tím končí Vola-Michovský rukopis a zbývá ještě blíže vysvětliti místo posledního Golemova útočiště. Nemůže jím býti nic jiného, než »šibeniční vrch« žižkovský, také horou svatého Kříže zvaný. Tam, kde se posud říká »na židovských pecích« a kde stojí známá »kapslovka« (továrna fy. Sellier a Bellot), bylo ode dávna popraviště. (Poslední exekuce odbývala se zde 18. června r. 1866, kdy zde byl popraven vrah své milenky, číšník Václav Fiala.) Strana k městu, t.j. jihozápadní, rozkládá se kol cesty, vedoucí od olšanských hřbitovů po svahu vrchu a pak dolů, ke kostelu sv. Anny na žižkově pod »kapslovkou«. V těchto místech, podnes rejdišti pochybných individuí, - takže označení původu někoho »ze židovských pecí« pokládá se v běžné mluvě Pražanů za výrok tuze málo lichotivý, - odpočívá někde slavný android rabbiho Lva. Snad se jeho hliněné tělo zatím již rozpadlo a smísilo s prachem země, z něhož byl kouzlem vyvolán . . . Snad spí dosud na některém místě, netknut změnami, jež se během tří staletí na těchto místech odehrály . . . A kdož ví, nevyjde-li ještě jednou k úžasu lidí na světlo, až se stavební ruch dotkne onoho žižkovského návrší radikálněji, než dosud?
    Jak patrno, zní Vola-Michovský manuskript nápadně pravděpodobně, s překvapující shodou s tehdejšími skutečnými poměry, pokud se týče osob i míst. Toliko v časových údajích jeví se jistá nesrovnalost. Podle knihy Meisse punem udává se datum Golemovy smrti na 33. den po Velikonocích, tudíž konec dubna nebo květen, - odstranění Golemovo, jež se snad událo nedlouho potom, spadalo by tudíž po této době, t.j. do měsíců Aiaru nebo Sivánu. Vola-Michovský rukopis praví však, že byl Golem pochován na morovém pohřebišti 5. dne měsíce Adaru, t.j. někdy v únoru - březnu. Míní snad rukopis, že se tak stalo až příštího roku? Určitého nelze tvrditi prozatím nic, neboť nám nebylo možno dopátrati se podrobných dat o oné morové ráně, jež měla Prahu postihnouti v r. 1592.
    Jest zvláštní, že data o Golemově zrození i domnělém jeho pochování spadají podle svrchu vylíčených rukopisných dat z Vola-Michovy do měsíce Adaru. Jest tato shoda náhodnou, či snad Golemovo sestrojení i smrt musily býti provázeny hvězdným vlivem, jaký vládne ve znamení Ryb? I to jest však tajemstvím, jako se vůbec nikde nezmiňují prameny Golemovy tradice podrobněji o astrologické stránce magického ožívovacího rituálu, jemuž vděčí Golem svou existenci. -
    Bude snad prospěšno shrnouti nyní stručně všechny podstatné a neodporující si prvky pražské Golemovy legendy, jež se ostatně z různých pramenů doplňují pozoruhodným způsobem: Podle nich sestrojen byl tudíž Golem někdy v březnu, r. 1580 pražským rabbim Jehudou Lvem ben Bezalelem za pomoci jeho zetě a jednoho levity, a sice v místech dnešního Smíchova neb Košíř, na sklonku noci před úsvitem, patrně na počátku jara. Magický rituál spočíval v třikrát sedmi kruzích, jimiž určitým směrem obcházeli Golema rabbi a jeho žáci, odříkávajíce patrně pro tento účel se hodící citáty z Písma. Tím proměnila se v magické cestě hlína sochy v ústrojné tělo, jež bylo posléze definitivně oživeno a pohybu uschopněno kouzlem, představovaným svinutým proužkem papíru, nebo pergamenu s napsaným jménem božím (Šém-ha-m'fóráš), - jenž byl Golemovi vsunut pod jazyk. Na to byl obživlý obr, projevující ohromnou sílu, avšak němý, oblečen do šatů kostelního sluhy a v této funkci také přijat do domácnosti rabbiho pode jménem Jossile Golema. Zde trávil většinu času v lethargickém stavu mezi životem a smrtí, čehož příčinou bylo dočasné odnětí kouzelné formulky s Šemem. Hlavním úkolem Golemovým byla ochrana při pronásledování židů z podezření rituelní vraždy. To se dálo po deset let do r. 1590, nebo 1592, kdy pro pražské židy nastaly opět poměrně bezpečnější doby, dík hlavně přímluvě rabbiho Lva a zakročení císaře Rudolfa. Nyní pak neměl Golem v hlavním svém úkolu ničeho na práci a jeho pán zvykl si jej odtud používati jako pomocníka v domácích pracech. Vždy z pátku do soboty (podle jiné verse až do neděle) odnímán byl však Golemovi život odstraněním kouzelné formulky. Jednou však rabbi opomenul tak učiniti, a Golem, jehož se zmocnily nečisté astrální síly, upadl do zuření a natropil mnoho škod. Tím znepokojen rozhodl se rabbi Löw zbaviti jej úplně života. A tak r. 1592, někdy v dubnu nebo květnu byl za noci na půdě staronové synagogy vrácen Golem opět říší mrtvé hmoty, odkud byl vyšel, rabbim a jeho dvěma společníky, a sice pomocí rituálu, jenž podle jiné hojné obdoby v magii byl obráceným tomu, jenž způsobil kdysi Golemovo obživnutí. Na to byl, opět v mrtvou hlínu proměněný android ukryt na témže místě, avšak za nedlouho skrytě uzmut sluhou synagogy, odnesen jím do bytu jeho zetě, avšak po marných otživovacích pokusech pohřben konečně tajně na nynějším Žižkově, v místech šibeničního vrchu u Olšanských hřbitovů v šachtě mezi dětmi, skosenými v té době morem. -
    To jest nejpravděpodobnější vylíčení osudů pražského Golema. - - -