Ostrý u Ploučnice

Dnes již teskné zříceniny hradu Ostrý jsou zahaleny tajemstvím. V noci se zde prý zjevuje přízrak, který zanechává krvavé stopy...

Pověst praví, že na hradě Ostrý nedaleko řeky Ploučnice žila v dávných dobách krásná hraběcí dcera Matylda. Její krása byla známá široko daleko, a tak se o ni ucházelo mnoho nápadníků. Hraběti se však nezdál žádný z nich hoden jeho dcery. Matyldino srdce zahořelo láskou k mladému, ale zchudlému rytíři ze Saska.

Hrabě nechtěl o jejich svatbě ani slyšet. Dlouhé měsíce Matylda s rytířem přemýšleli, jak by mohli z hradu nepozorovaně uniknout. Nakonec se rytíř nechal najmout do hradní stráže a doufal, že se svou vyvolenou bude mít možnost uprchnout...

A opravdu, příležitost se brzy našla. Jednoho dne odjel hrabě s celou svou družinou na obhlídku svého panství. Na hradě zůstalo tehdy jen několik strážných a ty rytíř večer opil vínem. Blížilo se svítání, když s Matyldou ujížděli z hradu.

Ostrý jim mizel za zády. Již svítalo, když vyjeli z lesa a právě tam potkali hraběte s celou svou družinou, jak se vrací domů o mnoho dříve než měl.

Matyldin otec se v okamžiku dovtípil, co se stalo, seskočil z koně a tasil meč. Jeho celoživotní zkušenosti se brzy projevily. Sasský rytíř měl zakrátko tělo poseté krvácejícími ranami. Matylda ve snaze pomoci svému milému, nasypala otci pod nohy kamení. Hrabě se svalil na zem. To byla rytířova poslední šance, rychle vstal ze země a hraběte probodl. Matylda hrůzou pozbyla vědomí.

Když přišla k sobě, čekala ji další hrůzná zpráva. Rytíř byl také mrtev. Toho dne chodila Matylda po hradě jako bez duše, jen do sklepení snášela všechny cennosti. Poté sklepení uzamkla, klíč si pověsila na krk a skočila do Ploučnice.

Neuplynulo mnoho času od nešťastné události a hrad Ostrý se proměnil v ruiny.

Matylda sice svůj život skončila, ale lidé ji potkávali dál.

Za soumraku se Matylda zjevovala nedaleko řeky a celou noc bloudila krajem. Byla sinalá v obličeji, dlouhý šat měla mokrý jako by právě vystoupila z řeky a v rukou držela starý klíč. Kudy chodila, tam zůstávaly rudé stopy a s ránem na těchto místech vyrostly krvavě červené kvítky.

Lidé se přízraku i kvítkům vyhýbali, až jednoho dne potkala Matylda na své noční pouti mlynáře a prosila ho, aby ji přinesl alespoň jeden oblázek z těch, které nasypala onoho smutného dne otci pod nohy. Slíbila mu, že když kamínek přinese, získá velké bohatství. Mlynář se jí však vysmál a odešel domů.

Mnohokrát Matylda potkala nějakého člověka. Přestala už prosit o oblázek, ale slibovala bohatství tomu, kdo se vydá k svatému hrobu a tam se pomodlí za její duši. Lidé se jí jen vysmáli a krajem se roznesla zvěst o Matyldiných bláznivých přáních.

Až jednoho podzimního dne se stalo něco zvláštního. Soumrak padl na kraj dříve než obvykle a pasáček proto nestačil zahnat ovečky domů.

Náhle se před ním zjevila Matylda a pravila: "Jakube, ty se tu staráš o cizí ovce a přitom bys mohl mít sám kolik oveček budeš chtít."
"Ale, kde bych přišel k takovému bohatství," podivil se Jakub.
"Stačí když půjdeš se mnou a jestli se bojíš vezmi si tenhle rudý kvítek."

Pasáček se dlouho nerozmýšlel, vzal si podávaný kvítek a vykročil za Matyldou. Udělal právě jeden krok a zřítil se ze skály. Noční ticho tenkrát rušilo jen teskné cinkání zvonce na krku zatoulané ovečky.

Od těch dávných dob se lidé Matyldy začaly opravdu bát a každý se jí vyhýbal jak jen mohl, i když slibovala velké bohatství. A báli se i rudých kvítků hvozdíku, které dodnes rostou po celém kraji a dokazují, že zlá Matylda tudy noc co noc chodívá...