Osmdesát let Barmenského teologického prohlášení

Šest tezí, které jsou víc než jen historickým dokumentem. Letos 31. května uplynulo přesně 80 let od času, kdy se v Barmenu, části města Wuppertalu, sešli křesťané, aby se navzdory temným bouřným mrakům své doby rozpomenuli na kořeny křesťanství.

V předchozích letech šplíchala Německem vlna naděje na časy bez nezaměstnanosti a hospodářské krize. Osudová naděje na vůdce, jemuž celý národ plesá a následuje ho. Osudová naděje na vůdce, o kterém i velká část evangelické církve, tzv. Německých křesťanů, říkala: „V Hitlerovi je čas naplněn pro německý národ. Neboť skrze Hitlera je Kristus, Bůh pomocník a vykupitel, mocný mezi námi.“

V nové německé říši měla vzniknout německá říšská církev. Tato říšská církev řvala do mikrofonů na velkých shromážděních své jadrné požadavky. Mělo se mluvit o „hrdinském Ježíši“ – Ježíš, který měl stát za „odpovídajícím“ křesťanstvím. Ani stopa toho, že Ježíš nebyl hrdina, nýbrž trpící spravedlivý. Ještě méně o tom, že Ježíš byl Žid.

Židovské kořeny křesťanství – a v utrpení milionů také Židé – měly být zcela vymazány. Starý zákon už neměl patřit k Bibli – tak směšný požadavek. A všichni faráři museli přísahat věrnost Hitlerovi. Jeho měli následovat, jemu podřídit své konání a mluvení.

Proti tomuto neblahému vývoji povstali na synodu Vyznávající církve v Barmenu, poprvé od reformace, společně luterští, reformovaní a unionovaní křesťané. Nebyli to mnozí, nebyla to žádná hlasitá masa jako na přehlídkách nacistů, ale jejich hlas byl pronikavý. Dosvědčovali evangelium proti „bludům a zásahům totalitní moci“. Kdo stál jako křesťan za tímto prohlášením, riskoval, že bude vyloučen a zbaven práv. Riskoval své pracovní místo, své úřední postavení, svůj příjem; riskoval za určitých okolností vězení a mučení.

To co oněch 139 synodálů – 138 mužů a jedna žena – v Barmenu 31. května 1934 přijalo, je daleko víc než důležitý historický dokument. Jejich šest tezí nám má i dnes co říct. Trefují se do černého naší církevní existence.

První teze začíná (jak) ranou na buben:
Ježíš Kristus, jak je nám v Písmu svatém dosvědčen, je to jediné slovo Boží, které máme slyšet, kterému máme v životě i smrti důvěřovat a poslouchat je. Zavrhujeme falešné učení, že by církev mohla a musela uznávat jako zdroj svého zvěstování kromě a vedle tohoto jediného slova Božího také ještě jiné události a moci, postavy a pravdy jako Boží zjevení.

Není nic a nikdo, na čem se zvěstování církve zakládá, jen sám Ježíš Kristus. Žádný politický vůdce nemá co dělat s tím zjevením, na kterém jsme založeni. I když se vydává za spasitele – a tací nebyli jen před 75 lety. Poslední směrnicí pro život církve a křesťanů je Boží slovo. Jiné události, moci, postavy a pravdy nás mohou v našem životě ovlivnit a zajímat, ale nejsou Božím zjevením.

Proti diktátu domnělých nátlaků, proti každé formě motta „tak už to zkrátka dneska je“ nebo taky „tak to bylo vždycky“ upomíná nás první teze Barmenského prohlášení: je jen jeden zdroj, z něhož přijímáte svůj život, svou víru, své perspektivy. Je to poselství Boha, který se stal člověkem, který v životě a smrti neustupuje z vaší strany ani z vašeho srdce.

To má konkrétní důsledky pro život nás křesťanů. Na to nám ukazuje teze druhá: Jako je Ježíš Kristus Božím příslibem na odpuštění všech našich hříchů, tak a se stejnou vážností je také mocným Božím nárokem na celý náš život; skrze něho nás zastihuje radostné osvobození z bezbožných vazeb tohoto světa ke svobodné, vděčné službě jeho stvoření.

Tak je to: nad naším životem stojí přede vším příslib Boží. Jako předznamenání na začátku notové osnovy určuje tenhle příslib všechny melodie života. Veselé valčíky, stejně jako vášnivá tanga, těžkomyslné tóny, stejně jako hravé melodie touhy. Všechno stojí pod příslibem: tvá vina je ti odpuštěna. Tvůj útěk od Boha, tvé chmurné myšlenky, i to, že jsi zůstal za svými možnostmi – to všechno je ti odpuštěno. To platí bezpodmínečně, v každé době a s nezměnitelnou vážností.

To tě osvobozuje, abys žil životem nezatíženým – i když vždy znovu troskotáš. Jsi osvobozen ze všeho, co tě v tomto světě svazuje. Z vazeb, které nemají svůj základ v Bohu, z bezbožných vazeb právě. Ze všech vazeb, které tě utiskují a berou ti vzduch k dýchání, jsi osvobozen.

Osvobozen pro službu jiným Božím stvořením, bližním, světu okolo tebe. To je ta druhá strana volání, kterým se Bůh obrací na nás: je to jeho silný nárok na celý náš život.

Celý život stojí pod světlem Božím. Život u psacího stolu stejně jako život v hospodě. Život v partnerství stejně jako život s okruhem přátel. Život s lidmi, s nimiž si dobře rozumím, stejně jako s lidmi, kteří dělají můj život těžkým. Žádné oblasti nejsou vyloučeny z Božího příslibu, ale žádné nejsou také vyloučeny z jeho nároku. Dneska „huj“ a zítra „fuj“ – to ve víře nejde!

Tak se taky stává viditelným a citelným, čím církev je. Totiž – třetí teze: Křesťanská církev je sbor bratří a sester, ve kterém Ježíš Kristus ve slovu a svátosti skrze Ducha svatého přítomně jedná jako Pán. Má svou vírou i poslušností, svým poselstvím i svým řádem, uprostřed světa hříchu, jako církev omilostněných hříšníků dosvědčovat, že je pouze jeho vlastnictvím, že žije a chce žít pouze z jeho útěchy i nařízení, v očekávání jeho zjevení.

Církev je společenství sourozenců. Není žádný koncern, ale ani spolek s představenstvem a pasivními členy. Každý kdo k ní patří, je v tomto společenství nepostradatelnou částí. Každý kdo patří k církvi, dává jí lidskou tvář.

Církev není žádný neporušený svět, žádný mazlivý paralelní svět, ve kterém je vždy aspoň o něco lépe než jinde. Že také v církvi je člověčina, cítíme vždy znovu, víc či méně bolestně. Ale: v církvi má být tak, aby se pro celý svět stávalo zřejmým, že to jde i jinak. Ne pořád strnule obracet pohled zpět na staré konflikty a hroby, nýbrž dopředu, do budoucnosti, v očekávání Božího příchodu a jeho útěchy. Do opravdu lepších časů, které nejsou žádnou lacinou útěchou, nýbrž opravdovým obratem poměrů.

Úřady v církvi i pořádky státu – obojího je třeba ze zcela pragmatických důvodů – mají však jen omezené právo. To ozřejmí čtvrtá a pátá teze.

Šestou a poslední tezí jsme znovu vyzýváni k tomu, abychom se nedusili ve vlastní šťávě a neuzavírali se v příjemném setkávání se stejně smýšlejícími, nýbrž abychom se odvážili kroku směrem ven, neboť:
Úkol církve, v němž je založena její svoboda, spočívá v tom, na Kristově místě a tedy ve službě jeho vlastního slova a díla, skrze kázání a svátost vyřizovat poselství o svobodné milosti Boží všemu lidu. Zavrhujeme falešné učení, jako by církev mohla v lidské sebeoslavě stavět slovo a dílo Pána do služby jakýchsi svémocně zvolených přání, účelů a plánů.

Vyřizovat všemu lidu – to je náš centrální úkol. Nestát za bukem s nadějí, která nás nese. Nezapomeňme: to nemusí vždy znamenat, že každému hned ve třech zbožných větách nahrnu svou víru a v každé větě užiju slovo „Bůh“. Ale jde o to nést dál dobrou zprávu.

Když je pramen víry a zvěstování církve čistý, pak je v církvi mnohé možné. Žádný zvyk, byť je ještě tak drahý, není na věčnost. Neboť – tak poslední věta Barmenského teologického prohlášení: Slovo Boží zůstává navěky. Tak je to. Bohu dík.

Pobožnost H. Springhartové z kaple v Morata Haus přeložil Petr Pivoňka, t. č. na kontaktním studiu v Heidelbergu.

Dr. Heike Springhartová je evangelická teoložka a farářka. Je studijní vedoucí v Evangelickém studijním semináři Morata Haus a zároveň pracuje na katedře systematické teologie na Teologické fakultě Univerzity v Heidelbergu.

Petr Pivoňka