Osek

Před mnoha a mnoha věky, daleko proti proudu času, byl na hradě Osek založen klášter cisterciáků. Mniši zde žili poklidným spořádaným životem a povznesli a proslavili své sídlo.

Avšak jednoho dne bylo jednotvárné žití mnichů narušeno. Stalo se tak po smrti zdejšího opata Jeronýma. Jeroným byl před zrakem božím pokojně pohřben a na jeho místo dosedl velice zbožný mnich Kajetán.

Neuplynul ani týden a počaly se dít podivuhodné věci. Onoho podvečera bylo za okny nevlídno, pršelo a vítr teskně skučel v korunách stromů. Jako by všechno ukazovalo, že blížící se noc nebude klidná, jak by být měla.

Když se přiblížila půlnoc, strhla se prudká bouře. Blesky ozařovaly temnou oblohu. Tu začaly odbíjet zvony hodinu půlnoční a na bránu kdosi zaklepal. Brána se sama otevřela se strašlivým skřípotem a do hradu vjel černý kočár bez kočího, tažený čtyřspřežím vraníků s blýskajícíma se očima.

Kočár zastavil přede dveřmi do kaple a vystoupil z něj muž zahalený v mnišském rouchu. Opat Kajetán přistoupil k neznámému a jaké bylo jeho zděšení, když spatřil tvář zemřelého Jeronýma. Dlouho s ním poté latinsky rozmlouval.

Po této rozpravě s nebožtíkem se opat odebral do své cely a duch opata Jeronýma nasedl zpět do svého kočáru. Koně snad sami poznali, že nastal čas odjezdu. Projeli bránou a zmizeli v temnotě lipové aleje.

Za chvíli se na nebi objevila tajemná záře a ozvala se ohlušující rána. Blesk tenkrát uhodil do jedné z mohutných lip, která se vyvrátila a ohořela. Jen kořeny, mířící vzhůru, z ní ráno mniši našli.

Od té strašlivé noci se přízrak bývalého opata na Oseku již nikdy nezjevil. Snad po rozmluvě se svým nástupcem našel v hrobě věčný klid. Nikdo se nikdy nedozvěděl, o čem ti dva spolu hovořili...