Oligarchie

Oligarchie (řecky Ὀλιγαρχία, Oligarchía) je forma vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníci nejbohatší vrstvy s politickým vlivem, či příslušníci armády). Termín 'oligarchie' může též označovat státní celek, v němž je tento typ vlády uplatňován. Název pochází ze spojení řeckých slov óligon (málo) a archó (panovat).

Nejstarší zmínka o oligarchii pochází ze Starověkého Řecka.

Při vzniku městských států (polis) bylo zapotřebí vyřešit dvě věci: moc (kratos) a vládu (arché). Monarchie byla již dávným přežitkem a do obecné vlády (demos), čili demokracie bylo ještě daleko, proto se k moci dostala elita měst, malá skupina aristokratů a nastala oligarchická vláda.

Příkladem řecké oligarchie je Sparta. Ve Spartě se nejvyšší vrstva společnosti nazývala Sparťané a bylo to kolem 10 000 mužů. Spartská oligarchie, nazývána Spartská hegemonie, byla ukončena až po porážce Thébami a nastolením Thébské hegemonie.

Oligarchie se ve starověku netýkala pouze jen Řecka ale i Římské republiky a to v největším rozkvětu. Vládnoucí instituce byly oficiálně zachovány, ale neměly žádnou moc. Ta byla v rukou bohatých obchodníků a vlastníků pozemků.

Oligarchie není pouze znakem pro starověk, příklady oligarchické vlády můžeme naleznout například v pozdním středověku, kdy bylo nastoleno polsko-litevské společenství s názvem „Rzeczpospolita“ a to po porážce řádu německých rytířů v roce 1410. Z této bitvy si šlechta odnesla mnoho výhod (např. hospodářské úlevy) a svojí nově nabytou mocí vládla prostřednictvím královské rady. Panovník byl zachován, ale jeho význam byl minimální.

Novodobou ukázkou je oligarchie v Rusku, která se zrodila při pádu komunismu. V roce 1987 byl vydán Zákon o družstvech, který umožňoval soukromé vlastnictví, ale zároveň bylo Rusko svázáno velkými tržními omezeními, proto téměř okamžitě vznikl i černý trh. Oligarchie tedy může vzkvétat i v politicky regulovaném kapitalismu (s prvky korporativismu), kde se zájmy monopolních korporací prolínají s politickou mocí a tím narůstá míra materiální a společenské polarizace (otvírající se „nůžky“ mezi nejbohatšími a nejslabšími, popř. mezi velkým korporacemi a drobným podnikáním).

Finanční oligarchie je označení stavu, kdy finančníci s kapitálem (bankéři) ovládají obchodní společnost tím, že zasedají ve správních radách jejich podnikání a prosazují rozhodnutí a kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. Může zde docházet také k propojení zájmu bank (popř. jiných ekonomicky silných korporací) s politickou sférou vlivu, které může ústit v podpoře krachujících podniků (např. formou bailoutů) z veřejných prostředků (daní) obhajované jako záchrana ekonomicky významných odvětví.

Železný zákon oligarchie (německy Ehernes Gesetz der Oligarchie) je politicko-sociologická teorie, jejíž autorem je německo-italský sociolog Robert Michels. Železný zákon oligarchie autor poprvé zmiňuje ve své knize Politické strany (1911) z německého originálu Zur Sociologie des Parteiwesen in der modernenDemokratie, česky vyšla v 1931 pod názvem Strany a vůdcové. Zákon, původně pro sféru politického stranictví Robert Michels zformuloval na obecnou tezi. Zákon ,,kdo říká organizace, říká oligarchie“ tvrdí, že ve všech velkých organizacích a společnostech , v kterých dominuje organizace, nastává nevyhnutelné směřování k oligarchii. Podle Roberta Michelse se to týká všech organizací, bez ohledu na to, zda byly na začátku demokratické nebo autokratické. Tendence bránící uskutečnění demokracie spočívají v a) lidské přirozenosti, b) v povaze lidského boje, c) v podstatě organizací. Děje se tak z hlediska vnitřní disciplíny a administrativní kontinuity a organizace tak hájí svoji vlastní existenci.

Příkladem Železného zákonu oligarchie, který Robert Michels uvádí ve své knize, může být Sociálnědemokratická strana Německa (SPD).

Železný zákon oligarchie také záleží na velikosti a složitosti organizace. Zákon nemusí platit pro menší organizace. Pokud tvoří organizaci velké a dobře strukturované skupiny a nejde o direktivní řízení shora, Železný zákon oligarchie neplatí. Příkladem takové organizace je již neexistující Mezinárodní unie typografů.