Na úvod o obtížnosti tohoto tématu

Odpovědět dnešním ženám a dívkám na tento druh dotazů či podivu skutečně nebývá někdy jednoduché vzhledem k duchu dnešní doby. Podobně jako jsou fyzické (tělesné) rozdíly mezi mužem a ženou, jsou i rozdíly duševní. Zaměňovat mužské a ženské role ve společnosti a specifické úlohy muže a ženy v životě často přináší mnoho zla, neštěstí a nespokojenosti do duší lidí... Jenže - těžko radit lidem stojícím mimo Církev Boží - nežijícím podle Božích zákonů, ale podle své libovůle, kteří tak jsou sami strůjci svých běd...

 

Muž hlavou ženy

Jak víme z Bible, hlavou ženy je muž, proto prostředníkem mezi Bohem a lidmi nemůže být žena. Tak bylo dáno při stvoření lidí, tudíž taková je vůle Stvořitele. Jeho prozřetelnosti sice ne vždy dobře rozumíme, můžeme si však být jisti, že je moudřejší než velice nedokonalý lidský rozum, a můžeme si být jisti, že cílem Božího tvoření a jeho prozřetelnosti je blaženost lidí, jakou ani neumíme domyslet (volně převzato z listu ap. Pavla).

 

Zde musíme poněkud odbočit a vysvětlit Bohem stanovené postavení muže poukazem na řád manželství.

 

Řád manželství, řád lásky

Mužské "hlavenství" nesmí být v žádném případě chápáno jako ponížení ani duchovní diskvalifikace ženy! (Islám prý tvrdí, že žena nemá duši; židovští muži v modlitbách děkují Bohu, že se nenarodili jako žena; - křesťanství však o ženách smýšlí naprosto odlišně! V Kristu "muž ani žena" - tj. oba jsou povoláni ke stejné spáse, nesmrtelnosti a blaženosti.) Vždyť muž i žena se stávají v manželství jedním tělem a jednou duchovní bytostí. Toto sjednocení se děje skrze lásku a v lásce - a láska vyžaduje rovnost, rovnocennost. Muž je sice hlavou ženy, ale toto postavení má jen v rámci láskyplného vztahu. Není-li mezi manželi láska, není ani mužské hlavenství.

Láska, má-li být hluboká a trvalá, se děje podle řádu. Vždyť tam, kde se děje láska, tam se děje obraz Boží, tam působí energie (blahodať) Svatého Ducha. A - jak praví Písmo - Bůh není Bohem nepořádku a zmatku. Proto apoštol v Bibli žádá: ať se vše děje podle stanoveného řádu. Nepodceňujme a nezavrhujme řád lásky.

V lidském těle musí hlava zůstat hlavou a není možné ani prospěšné, aby se stala srdcem, a naopak srdce musí zůstat srdcem a ne zaujímat místo patřící hlavě. Když bychom dali srdce místo hlavy (anebo hlavu místo srdce), pak tělo zemře. Podobně je to i manželskou bytostí (a potažmo s celou lidskou společností). Každému je určeno jeho vlastní místo. A když tento Stvořitelem stanovený řád není dodržován, ale každý si činí, co se mu zachce, je výsledkem rozklad a hynutí - a utrpení. Bůh při stvoření vybavil muže i ženu k jejich specifickým úlohám: to platí jak na tělesné úrovni (žena pro mateřství a muž pro těžší práci), tak i na úrovni duchovní... Rodina je malou domácí církví, o niž pečuje muž seshora a žena zdola. Na úrovni tělesné: žena se stará o rodinu zevnitř (vnitřní chod domácnosti) a muž zvenku (materiální zabezpečení). Na úrovni duševní: Žena svými citovými schopnostmi buduje rodinu, pečuje o její vnitřní vztahy, o její atmosféru apod. Muž vede rodinu jako pastýř, jako její kněz k Bohu. Rodina nemůže být ani bez matky ani bez otce.

Muži jsou Bohem přisouzeny jiné úlohy než ženě. V tom hlavním jsou si však rovni: oba potřebují spásu, oba mohou být účastni věčné blaženosti, oba jsou povoláni do nebeského Království. Znovu tady připomeňme slova apoštola Pavla - "v Kristu muž ani žena" (tedy že není mezi nimi podstatného rozdílu, oba jsou lidmi a Božím obrazem).

Analogicky to pak platí i pro celou společnost. Ženy mají své (nezastupitelné) úlohy a podobně i muži. Ženy mají schopnost tmelit společnost, vytvářet pouta a vztahy, harmonisovat lidské spolužití, spojovat lidi k dobrému dílu, inspirovat, zjemňovat, ukazovat nikoliv jen racionální ale citový a hlubší pohled na problémy společnosti a na její život. Muži vytvářejí úsilí, vedou společnost...

Farnost (církevní obec) vede kněz a jeho žena (báťuška a mátuška). Kněz vede lidi k Bohu zprostředkovává jim Boží dary (slouží Bohoslužby a podává svaté Tajiny), pečuje o čistotu víry, učí katechumeny, napomíná a povzbuzuje věřící atd. Mátuška působí jakýmsi skrytým způsobem, který sice není tolik viditelný, ale není o nic méně důležitý a výrazný. S některými věcmi jdou věřící raději za mátuškou než za knězem... Některá napětí mezi lidmi na farnostmi a problémy v církevním společenství vyřeší mátuška daleko rychleji a lépe než kněz.

Kdyby to bylo obráceně a na farnosti by byla žena knězem, pak se domnívám (na základě zkušeností, které mám), že by na faře žena (kněžka) i její muž - oba byli téměř zbyteční.

 

Kdo přijímá účast na Tajině kněžství a komu je udělována

A tím se již vracíme k původnímu tématu.

Pravdou je, že pravoslavná církev ve shodě s kategorickým imperativem Písma svatého, praxí svatých apoštolů, učením svatých Otců a celým životem Církve Kristovy od apoštolů až po současnost - neuděluje ženám svatou Tajinu (svátost) kněžství. To je nezměnitelná skutečnost. Kdyby nějaký pravoslavný biskup vysvětil ženu na kněze, pak by se natolik prohřešil proti závazné posvátné Tradici Církve i proti Bibli, že by nepochybně nemohl být už považován za pravoslavného a vykonané svěcení by nebylo vůbec platné. O těchto skutečnostech nemůže být (a také není) v pravoslavné církvi žádných pochyb a žádná diskuse.

V pravoslavné církvi však může mít žena účast na kněžství, ne že ne! Je to protimluv proti výše napsanému? Jistěže nikoliv. Ihned vysvětlíme. Žena bere účast na kněžství skrze svého muže. Tedy mátuška (manželka kněze) je v určitém slova smyslu kněžkou. V manželství je muž spojen s ženou v jednu duchovní bytost. Tedy kněžské svěcení, které sestupuje při chirotonii (obřadu svěcení) na muže, přechází jistým způsobem i na jeho ženu. Svěcena na kněze je totiž skrze muže celá manželská duchovní bytost. Není nic duchovního, co by se vztahovalo jen na manžela či pouze na manželku. Duchovní dary (avšak i hříchy) sdílejí oba společně jako jeden duchovní člověk. Toto pravoslavné pojetí kněžství je zároveň i důvodem, proč se adept na kněžskou službu může oženit pouze před svým svěcením. Po vysvěcení se pravoslavný kněz již nesmí oženit (a to ani v případě, že by ho původní manželka opustila), protože žena, s níž by se oženil až po svém vysvěcení, by nemohla mít účast na jeho kněžském svěcení a tedy ani na jeho kněžství, protože v době svěcení svého manžela s ním ještě nebyla jedno tělo.

Podobně jako muž je svěcen skrze svou hlavu (biskup skládá při kněžském svěcení - chirotonii - své ruce na hlavu svěcence a vyjadřuje tím, že hlavou muže je Kristus, a následně, že kněz odvozuje své kněžství od jediného pravého velekněze - Krista - své duchovní hlavy), tak i manželská duchovní bytost může být vysvěcena na kněze jen skrze svou duchovní hlavu - tedy skrze muže.

 

Svědectví svatých

Patří se uvést ještě jeden (a pro pravoslavné velice podstatný) argument. Tím je svědectví svatých lidí, což je pro pravoslavné vždy velice důležitý hlas a "těžkotonážní" argument. Vždyť svatí lidé díky svému duchovnímu životu poznali daleko hlouběji a lépe sami sebe a vědí o člověku a o Bohu něco podstatného, a to nikoliv pouze z knih anebo ze svých lidských úvah, ale z přímého duchovního zření. Duchovní život totiž dává člověku schopnost přímo nazírat všechny duchovní skutečnosti a přímým způsobem ověřovat platnost a důležitost všech církevních pravidel. Jsou to právě svaté ženy z různých dob (včetně současnosti), které nám vydávají cenné svědectví o tom, že ženy nejsou vnitřně (duchovně) způsobilé pro kněžství. Tyto ženy, které skrze duchovní zření nazírají lidské duchovní ustrojení, rozdíly mezi muži i ženami a problematiku vztahu člověka k Bohu, tvrdí, že knězem musí(!) být muž a že by na ženu Bůh neseslal specifickou formu blahodati kněžství, protože nejsou vnitřně způsobilé tuto blahodať přijmout.

Vše se má dít podle Bohem zjeveného řádu (viz ap. Pavel). Když lidé pohrdnou tímto řádem a konají dle své libovůle a svého rozumování, pak se Bůh k jejich konání nehlásí. To je důvod, proč by případné vysvěcení ženy bylo bez Božího spolupůsobení, tedy neúčinné a taková žena by ani po svém "vysvěcení" nebyla knězem.

 

Boží zjevení o kněžství a svaté ženy v Bibli

Nu, a konečně se dostáváme k argumentům, které jsou pro pravoslavné bohosloví zcela zásadní; jenže - bohužel - tyto argumenty nepůsobí na dnešní lidi stojící mimo pravoslavnou církev příliš velkým dojmem...

Omezení kněžství pouze na muže není lidským výmyslem nýbrž Boží vůlí, kterou Bůh zřetelně a jasně zjevil. Mám na mysli především Bibli, která jak ve Starém zákoně tak v Zákoně novém zná pouze mužské kněžství!

To je však argumentem pouze pro toho, kdo má k Bibli náležitý vztah - tedy chápe ji jako Boží slovo, zjevení Boží vůle a jako nezměnitelný základ pro veškerý život Církve.

Ve Starém zákoně povolal Hospodin ke kněžství výhradně muže. V Novém zákoně si Ježíš Kristus povolal za apoštoly pouze muže! -- A to je jev o to významnější, neboť víme, že kolem našeho Spasitele byla i řada svatých žen, z nichž některé byly na vysoké duchovní úrovni; konec konců můžeme poukázat na tak vznešený příklad duchovní ženy, jakou byla přesvatá Bohorodice, Panna Marie, která byla nejvznešenějším z lidí!

Ženy kolem Spasitele! - o jejich velké odvaze, vznešené oddanosti Pánu vydává výmluvné svědectví obraz, který nám vykresluje svaté Evangelium: Pán Ježíš je ukřižován, všichni svatí apoštolé (vyjma Jana) jsou zalezlí, ustrašení, schovaní někde za zamčenými dveřmi, bojí se pronásledování, bojí se židovských představitelů, jsou zmatení tím, co se děje, nejsou ničeho schopni. Jediný z apoštolů - Jan - stojí pod křížem; a kromě něho jsou z celého společenství Ježíšových věřících s ukřižovaným Spasitelem už jenom ženy - přesvatá Bohorodice, Marie Magdaléna a další. Nikoliv apoštolé, ale tyto statečné a Pánu oddané ženy šly prvního dne po sobotě pomazat tělo Ježíšovo vonnými oleji! Jak veliké úcty musely pro tuto odvahu požívat v prvotní církvi! Všechny tyto ženy jsou v počtu svatých! Dokonce na jejich počest máme dodnes v církvi svátek "žen myronosic" (druhá neděle po Pasše). A přece se ani jediná z nich nestala kněžkou!

A kdo byl tím významným člověkem, jemuž se dostalo té cti, aby první spatřil vzkříšeného Pána? Žádný z apoštolů! Byla to opět žena - Marie z Magdaly. Ona přinesla svatým apoštolům i Petrovi zprávu o tom, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. A přesto netoužila stát se knězem...

A kolik bychom toho mohli vyprávět o ženách kolem svatých apoštolů. Za všechny jmenujme sv. Theklu, která spoluputovala s ap. Pavlem. I přes úctu, kterou si získala, se nestala knězem. Narozdíl od svých mužských učedníků (např. Timoteje) ji ap. Pavel neustanovil nikde jako duchovního správce či představeného některé nově zřízené církevní obce.

To vše vydává zřetelné svědectví o praxi a smýšlení prvotní církve, která prostě ženy na kněze nesvětila a neustanovovala ani ty nejctihodnější z nich na místa duchovních správců obcí. Na to musí brát zřetel každý, kdo chce mít něco společného s prvotní apoštolskou církví.

Ani v další době po-apoštolské nebyl jediný případ, kdy by byla žena vysvěcena na kněze.

Tato starozákonní i novozákonní tradice dosvědčená Biblí i literárními památkami z doby apoštolské a poapoštolské, jakož i svatou Tradicí, - to vše je pro pravoslavného křesťana argumentem největší síly.

Pravoslavní křesťané si totiž nechtějí vymýšlet nějaké nové křesťanství, zavádět nové učení ani budovat jakousi novou církev. Pravoslavní mají účast na Církvi založené na svatých apoštolech, a vidí svůj cíl v udržení původního apoštolského ducha, učení a praxe.

V touze některých nepravoslavných žen po kněžství vidíme nerozumnou svévoli. Když žena, která má být vedena mužem, zatouží po tom, aby ona vedla mnoho mužů jakožto jejich farář, pak se snadno nadějeme, že mužové nebudou chtít být vedeni Bohem, ale zatouží po tom, aby byli stejně velikými jako je Bůh. (To byl první hřích lidí - Adama a Evy, a právě proti tomuto hříchu pýchy a postavení se proti Bohem daným zákonům se pravoslavná církev staví tím, že dodržuje Bohem danou hierarchii, v níž má každý své místo.)

 

Příklad Matky Boží

Panna Marie je pro pravoslavné křesťany nejen příkladem pravoslavné ženy, ale přímo modelem dokonalého ženství (snad se lze takto vyjádřit). Když se Panna Marie, která je podle pravoslavné posvátné tradice prvním a největším z lidí, nestala v době apoštolské knězem (ani biskupem), jak by si mohla některá pravoslavná žena troufnout chtít stanout na místě kněžském? Jak by mohla některá pravoslavná žena toužit předsedat bohoslužebnému shromáždění, když vidí přesvatou Bohorodici, k níž se modlíme a kterou vzýváme jako přední ze všech svatých, jak zůstává skromně v pozadí za apoštoly i za jejich nástupci na postech biskupů...

Přestože přesvatá Marie nezastávala v Církvi žádnou hierarchickou funkci, byla přirozenou duchovní autoritou.

Právě na vždycky Panně Marii vidíme, že duchovní růst a dosahování duchovní dokonalosti jsou v Kristu dostupné nejen mužům, nýbrž v celé plnosti i ženám.

 

Pravoslavní věřící v chrámu

Na ilustraci připojíme následující obraz. V pravoslavném chrámu mají správně stát muži a ženy odděleně. Muži vpravo a ženy vlevo. Tedy muži na straně, na níž je na ikonostasu ikona Spasitele, a ženy na straně ikony Bohorodice. Tím se naznačuje, že vzorem a obrazem muže je sám Spasitel Ježíš Kristus, a obrazem dokonalé ženy, k němuž se každá žena snaží připodobnit, je přesvatá Bohorodice. (Toto platí samozřejmě jen v určitém smyslu, neboť Spasitel je samozřejmě dokonalým obrazem člověka, nikoliv jen muže, a Panna Marie je vzorem pro ženy i pro muže...)

 

Co říci lidem mimo Církev?

Cílem církevního života je získat a osvojit si pravoslavného ducha = ducha apoštolské církve a jejího učení a praxe. Pak jsou člověku všechny kánony, pravidla a posvátné obyčeje jasné a zřejmé: člověk cítí srdcem, že to tak má být.

To, co je církevním lidem snadno pochopitelné a přirozené, není však mimo Církev často snadné chápat, natož přijmout. A tak se musíme spokojit se stručným podotknutím, že to či ono, co dodržujeme, je starobylá praxe Církve pocházející z dob apoštolských, a že to dodržovali všichni naši předchůdci, a tak to dodržujeme i my. Když vidíme naše pravoslavné předchůdce, jak dosahovali svatosti, jak na mnohé z nich sestupovaly veliké Boží dary (např. jasnovidnost, nebo schopnost činění zázraků) a jak dosahovali spásy (a nyní nám pomáhají shůry nebo se dokonce i zjevují a konají různé divy, uzdravují nevyléčitelně nemocné, či z jejich svatých ostatků nebo z jejich ikon prýští vonné myro), tak prostě chceme kráčet touto ověřenou cestou spásy i my. Nechceme měnit nic z toho, co oni dodržovali, čemu věřili a jakou praxi konali, protože se jejich víra a praxe ukázaly jako spásonosné. Na druhé straně vidíme z dějin Církve, že stačí velice málo, stačí změnit něco maličkého ve víře či praxi, něco, co by lidskému rozumu snad mohlo připadat jako nepodstatné a nedůležité, a spása člověka je pak ohrožena, místo požehnání se rozmáhá duchovní zhouba a úpadek ve víře a v duchovním životě nebere konce.

(Z dopisu pravoslavného kněze)

 

---

 

P.S.

Ještě připomeňme, že kromě hierarchického kněžství (na něž je muž svěcen biskupem) známe i kněžství všeobecné čili královské. Zatímco hierarchické kněžství je dočasné (tj. po odchodu člověka z tohoto světa, když kněz zemře, se ztrácí - na duši zůstává jen břímě odpovědnosti), tak všeobecné kněžství je velice podstatné nejen na tomto světě nýbrž i pro život budoucí - v nebeském Království. Pro svět kolem nás jsou všichni (muži i ženy) pravoslavní křesťané kněžími! Zatímco hierarchické kněžství má svůj hlavní význam uvnitř Církve, tak vně Církve je z duchovního hlediska každý pravoslavný křesťan pro okolní společnost stejným knězem jako vysvěcený hierarchický kněz. (Je to jistě řečeno poněkud zjednodušeně, ale v podstatě to tak skutečně je.)

V otázce všeobecného kněžství jsou tedy ženy ve stejném postavení jako muži. Při křtu se každý - muž i žena - stává plně účastným všeobecného kněžství (to se v praxi projevuje např. při nouzovém křtu - když je naléhavá potřeba někoho pokřtít a není možno zajistit, aby svatou Tajinu křtu vykonal duchovní, pak může platně pokřtít každý pravoslavný křesťan - muž či žena - avšak právoplatný křest nemůže vykonat žádný nepravoslavný člověk, ani kdyby to byl např. kněz jiné církve). Boží lid - nový Israel (tj. pravoslavná církev) je lidem kněžským, tedy společenstvím Božích kněží. Každý pravoslavný křesťan i křesťanka slouží okolnímu světu kněžskou službu - tj. má jej přivádět k Bohu a zprostředkovávat mu Boží zjevení.