Odkud se vzala Kabala?

Kabalisté vám povědí, že kabala zde byla dříve než jakýkoliv náboženský či filosofický systém, že ji totiž dostal do vínku samotný Adam. Když se v kabale mluví o Adamovi, je to zpravidla míněno tak, že Adam představuje veškeré lidstvo, že je jeho symbolem. Totéž platí o některých jiných pojmech s nimiž se setkáme. Je nutné mít neustále na mysli, že kabala prostě funguje takovýmto způsobem a že v tom často zachází až do absurdna. To samé ovšem nacházíme v Bibli. Dokonce si troufám tvrdit, že čím absurdnější se nám může ten který výrok zdát, tím hlubší význam má obvykle to, co se za ním skrývá. Je potom na nás ten skrytý význam objevit, nejlépe tak, že nad tím konceptem meditujeme. V mnohých případech ovšem člověku nestačí zkušenosti jichž až doposud v tomto životě nasbíral k tomu, aby nějakou hlubokou pravdu či naopak jemnou nuanci pochopil, ať už okamžitě či po delší meditaci. Proto některé věci nechám místy bez vysvětlení, jinými slovy předám dále tak jak jsem sám přijal. Někdo s pružnější myslí než jakou mám já, či snad s lépe vyvinutými smysly pro chápání některých metafyzických pojmů, tam totiž může objevit něco, co mně až doposud unikalo.
Takže zpět k Adamovi (lidstvu) a k nauce o kabale. Ta mu a tím pádem i nám všem, byla předána bez jakýchkoliv podmínek. Nikdo si proto na ni nemůže osopovat právo, ať už s hlediska etnicity (což se nejčastěji stává), náležitosti k některé esoterické studijní skupině či řádu, atp. Každý z nás máme ke kabale přístup, ovšem pokud o to máme zájem, což velká většina lidí nemá. Důvod proč máme všichni k těmto pravidlům volný přístup je ten, že máme nárok na to dozvědět se a pochopit zákony jimiž vládne duch ve vesmíru a jež neustále ovlivňují naše denní životy. Stejně tak jako tomu je v normálním životě, kdy společnost vytyčí určité zákony, jimž se její členové musejí podrobit a pokud je poruší, jsou za to nějakým způsobem potrestáni. Tyto zákony jsou volně k dispozici a každý si je může přečíst. Přičemž neznalost zákona nikoho neomlouvá. Kosmické zákony zde také jsou a zde zůstanou, ať už jsme ochotni je uznávat či nikoliv. Jako příklad si vezměme zákon o gravitaci. Nikdo z nás, včetně těch nejvědoucnějších z vědců, nevíme co gravitace vlastně je. Jablko, které spadlo na hlavu Newtonovi, pomohlo obrátit pozornost tohoto vědce (a kabalisty) na zákony jimiž se tyto síly řídí. Ty jsou nám dnes celkem dobře známy; pořád ale ještě nevíme, co je jejich podstatou, co vlastně gravitaci zapříčiňuje. To samé platí o elektřině. Dokážeme obou těchto zákonů sice využívat, elektřinu umíme už po nějaká ta staletí dokonce vyrábět, také třeba za pomoci gravitaci podléhající a tudíž k zemi padající vody, proč ale jsou věci na tomto světě k sobě vzájemně přitahovány, o tom se vědec může jen dohadovat. Newton – vědec byl na tom podobně, Newton – kabalista věděl ale o této záležitosti o něco víc než co svěřil peru a papíru.
Kabala nám takové možnosti nabízí. Pokud si dáme práci s tím dozvědět se něco víc o zákonech jimiž se tento svět řídí a pokusíme se žít s nimi v souladu, pokud si vytyčíme hodnotné cíle v oblastech jak duchovní tak i hmotné reality, budeme z toho mít prospěch nejen jako jednotlivci, nýbrž také přispějeme ke zdokonalení veškerého lidstva, celého světa. Tím, že se dozvíme něco o základech kabaly, získáme schopnosti docílit radosti a spokojenosti v hloubi samotné duše. Člověk, který se rozhodne studovat kabalu se musí přenést přes určité pudy a psychologické překážky, z nich nejtěžší jsou ty které nám v cestu postavila naše západní civilizace, zejména během několika posledních století. (Pro českého čtenáře mohou tyto být snad ještě obtížnější díky tomu, že tzv. dialektický materialismus zapracoval na celých generacích mladých lidí, jimž v mnoha případech silně zúžil obzory.)


Dion Fortune (1890-1946, vlevo), autorka jedné z nejlepších knih o kabale The Mystical Qabalah (Mystická kabala), o tom píše:

Člověk studující kabalu postupuje opačným směrem než jakým se ubírá ten kdo studuje přírodní vědy; ten druhý si vytvoří syntetické pojmy, zatímco ten první provádí analýzu pojmů abstraktních. Je přitom ovšem jasné, že dříve než nějaký pojem může být analyzován, musí nejprve být vytvořen. Kdosi musel vymyslet ty principy, jejichž výsledkem je symbol nad nímž může kabalista meditovat. Kdo tedy byli ti první kabalisté, kteří celé schéma vytvořili? Rabíni v tomto směru jednoznačně prohlašují, že jimi byli andělé. Jinými slovy, nebyli jimi lidé, byly jimi bytosti jiného řádu v rámci celého stvoření, které daly Vyvolenému národu jejich kabalu.

Pro člověka moderní doby se takovéto prohlášení může zdát být podobně absurdní jako kdybychom řekli, že děti se nacházejí pod angreštovými keři, jenže když se podíváme na mnohé mystické systémy srovnávajícího náboženství, zjistíme, že všichni zasvěcenci se na tomto shodují. Všichni muži i ženy, kteří mají zkušenosti s duchovním životem, vám řeknou, že je učily božské bytosti. Bylo by velice nemoudré naprosto vyloučit takovýto zástup svědků, zejména pro ty z nás, kteří nemáme žádné osobní zkušenosti s vyššími stavy vědomí. Někteří psychologové vám povědí, že andělé kabalistů a bohové či praotcové nacházející se v jiných systémech, jsou ve skutečnosti našimi vlastními potlačenými komplexy; ti s větším přehledem mohou trvat na tom, že takovéto božské bytosti jsou latentními schopnostmi jimiž disponuje naše vyšší „já.“ Zbožnému mystikovi to vše nijak zvlášť vadit nebude; ten dosáhne svých výsledků a to je vše co ho zajímá, mystik filosofický, jinými slovy okultista, se nad tím zamyslí a dojde k jistým závěrům. Tyto závěry jsou nicméně pouze k pochopení když víme jak si představujeme realitu a když zde máme jasnou demarkační čáru mezi subjektivním a objektivním. Ten kdo prodělal trénink ve filosofických metodách ví, že toto je dosti závažný požadavek.

Podstata kabaly sama o sobě nám nedovoluje sledovat její stopu dějinami či to jak se rozšiřovala v průběhu různých historických epoch, nicméně podle kabalistů ji Adam měl předat svým synům a přes následné generace patriarchů se následně dostala až k Abrahámovi. Jejími prominentními exponenty z počátku byli Tubalkain (na což se také naráží ve Starém zákoně) a samozřejmě i praotec Noe. Posléze se kabala dostala k Mojžíšovi. Znalost kabaly, jíž disponovali Mojžíš a jeho bratr Áron, překvapivě ale také někteří z poměrných outsiderů a poněkud enigmatických postav, jakými jsou v Bibli na příklad Melchizedek či Mojžíšův tchán Jetro, nepochybně musela být tím podzemním pramenem, který poháněl Židovský národ na úspěšné cestě vedoucí do Zaslíbené země. O několik staletí později tato stejná nauka, tentokráte prostřednictvím krále Šalamouna, Chírama krále Tyrského a jejich architekta Chírama Abifa, stála za budováním chrámu v Jeruzalémě. Legenda, na níž se zakládají rituální obřady svobodných zednářů, má své kořeny právě zde.

Jeden z prominentních hermetických myslitelů své doby William Wynn Westcott (1848-1925, vpravo) byl doktorem mediciny a po dlouhá léta také sloužil jako úřední ohledavač mrtvol města Londýna. Mimo okruh svých lékařských povinností Westcott ale vedl i docela jiný život, v němž byl okultistou, hermetikem a svobodným zednářem. Společně s Williamem Robertem Woodmanem a Samuelem Liddellem McGregor Mathersem založili ke konci 19. století hermetický řád The Golden Dawn (Zlatý úsvit), který se stal patrně nejznámějším okultním společenstvím v moderních dějinách. V předmluvě ke své knize The Study of Qabalah (Studium kabaly), W. W. Westcott píše následující:

Je nutno doznat, že původ kabaly je zahalen mlhami starověku; nikdo nemůže doložit kdo byl jejím autorem, či kdo byli její nejranější učitelé. Značné množství evidence by se dalo uvést, které by dokazovalo, že její kořeny sahají nejméně do doby stavby druhého Chrámu v Jeruzalémě kolem roku 515 př. n. l. Nevím o žádných důkazech, které by potvrzovaly její existenci před tímto datem. Podle některých vznikla tato filosofie následkem smíšení chaldejské lidové tradice a víry s tradicí Židovského národa. Je bez pochyb, že v nejpočátečních fázích svojí existence byla tato nauka pouze orálního druhu, odtud také její název KBLH, odvozený od KBL znamenající „přijímat,“ a její variace vznikaly tím jak se přefiltrovávala přes mysli jimiž na své cestě procházela; neexistuje žádný důkaz o tom, že by jakákoli její část zde byla v písemné formě po staletí, která následovala.

Diaspora židovských kmenů znamenala, že kabala a její „držitelé klíčů“ se uchýlili do podzemí. Pouze čas od času se vynořila v učeních některých vynikajících kabalistů, jakými byli rabín Šimon bar Jochai v Palestině v 1. století n. l., Moses de Leon ve 13. století ve Španělsku, či rabín Isaac Ben Solomon Luria (1534-1572). Isaac Luria, rovněž známý jako „Ari Zaal,“ čili Božský rabín Isaac, je dodnes slaven jako největší kabalista všech dob a to přesto, že měl jen velmi krátký život – zemřel v pouhých 38 letech jak jsem se již zmínil. Po více než čtyřech stoletích, velká část moderní kabalistické nauky se stále ještě zakládá na učení Luriově.

V dobách kdy kabala se stáhla do ústraní, vědomosti předávané z jedné generace zasvěcenců na další se nikdy neztratily; byly pouze těmi, kteří jimi disponovali, z opatrnosti skrývány. Tak tomu bylo mnohokrát v dějinách, od těch nejstarších dob až do časů poměrně nedávných. Doba prostě nedozrála k tomu, aby tyto vědomosti mohly vyvěrat na povrch, kde by k nim mělo lidstvo volný přístup, i když kabalisté si vždycky byli vědomi toho, že tato situace nepotrvá věčně a že přijde čas kdy kabala bude konečně přístupná lidstvu, které bude moci z těchto vědomostí mít opravdový prospěch. Žijeme snad my v této době, či se k ní blížíme?

William Wynn Westcott rovněž cituje dr. Christiana Ginsburga a jeho Essay on the Qabalah, kde v souvislosti s kabalou nalezneme docela slušnou sbírku jmen historických osobností:

Systém náboženské filosofie, či snad přesněji teosofie, která po staletí silně ovlivňovala nejenom myšlení Židů, tohoto obzvláště chytrého národa, ale navíc uchvátila i mysli mnohých z největších myslitelů křesťanského světa, zejména během šestnáctého a sedmnáctého století, musí stát za pozornost jak filosofům tak i teologům. Když dodáme, že takto uchváceni byli lidé jako Ramon Lull, slavný a učený metafyzik a chemik (zemřel 1315); John Reuchlin (1455-1522), uznávaný učenec, který oživil literaturu Orientu v Evropě; Johan Picus Mirandola (1463-1494), slavný filosof a klasický učenec; Cornelius Henry Agrippa (1486-1533), uznávaný filosof, duchovní a lékař; Jan Baptist van Helmont (1577-1644), vynikající chemik a lékař; nehledě na naše anglické krajany Roberta Fludda (1572-1637, vlevo), slavného lékaře a filosofa a dr. Henry Morea (1614-1687) a když tito lidé, poté kdy se léta sháněli po filosofickém systému který by jim označil cestu do hlubin božské přírody a ukázal jim jakým způsobem jsou věci k sobě vzájemně vázány. To, že tyto hladové mysli se tímto teosofickým učením dokázaly nasytit nám dokazuje, že kabala si může činit nároky na to aby k sobě lákala lidi zabývající se literaturou a filosofií, což se jí musí bezpochyby přiznat. Kabala se ovšem nepyšní jen literáty či filosofy; také básník zde nalezne množství látky vhodné ke svému zvláštnímu nadání. Jak jinak by tomu mohlo být když, jak se nám dostává ujištění, tato teosofie se zrodila s Bohem v Ráji, kojily a kolébaly ji ty nejvybranější sbory andělů na nebesích, a stýkala se jen s těmi nejsvatějšími z dětí lidstva na zemi. Slyšte pověst o jejím zrození, růstu a dospělosti, tak jak ji vyprávějí ti, kteří se jí zabývají.

Kabalu nejprve Bůh samotný učil vybranou společnost andělů, kteří tvořili školu teosofie v Ráji. Po pádu lidstva tito andělé tím nejlaskavějším způsobem předávali toto nebeské učení neposlušným dětem země, a nabídli tak prvním lidem možnost nabýt své původní urozenosti a blaženosti. Od Adama přešla k Noemovi, později k Abrahamovi, příteli Boha, který s ní přešel do Egypta, kde tento patriarcha povolil části této tajné doktríny vyvěrat na povrch. Tímto způsobem dosáhli Egypťané částečné znalosti a další národy Východu ji mohly učinit částí svých filosofických systémů. Mojžíšovi, který znal veškeré moudrosti Egypta se nejprve dostalo kabalistického zasvěcení v zemi svého narození, zdokonalil se v ní ale nejvíce v dobách putování divočinou, kdy jejímu studiu nejen zasvětil svůj volný čas po celých čtyřicet let, kdy ale se mu v ní navíc dostávalo lekcí od jednoho z andělů.
S pomocí této tajemné nauky dokázal tento zákonodárce vyřešit problémy, které se vyskytly zatímco stál v čele Izraelského národa, přes veškeré putování, válčení a jiné strasti s nimiž se potkal. Stanovil přitom základní zákony své tajné doktríny v prvních čtyřech knihách Pentateuchu, nikoliv ale v Deuteronomii. Mojžíš rovněž zasvětil sedmdesát stařešinů do tajemství své doktríny a ti je dále předávali z ruky do ruky. Ze všech těch, kteří tvořili nepřerušenou linii tradice, nejhlubšími zasvěcenci kabaly byli David a Šalamoun. Nikdo si ale přitom nedovolil nic zaznamenat písemně, až teprve Šimon Ben Jochai, který žil v době kdy došlo ke zkáze Druhého Chrámu. Poté kdy zemřel, jeho syn rabín Eleazar se svým sekretářem rabínem Abbou a také někteří jeho žáci kolacionovali spisy rabína Šimona Ben Jochaie a z toho vznikl slavný ZHR neboli Zohar, kniha Záře, jež je hlavní studnicí moudrosti kabaly.

Tolik W. W. Westcott a Christian Ginsburg. Kabala se po staletí nikdy nebránila vnějším vlivům, proto také podle mého názoru si žádná skupina lidí nemůže nikdy na ni dělat nárok jako na svoje výlučné vlastnictví, ať již po stránce etnické či náboženské, i když k tomu přesto tu a tam dochází. Stejně jako Bible, kabala patří každému člověku který se jí chce zabývat a je připraven k tomu dát si s tím práci. Kde se nachází její zdroj je jasné – tím je Pentateuch neboli prvních pět knih Starého zákona (podle Ginsburga pouze první čtyři knihy). Až do určitého místa v biblické chronologii by nebylo celkem o čem diskutovat, pokud by se židovští rabíni chtěli dívat na kabalu jako na výhradní vlastnictví svého národa. Jenže, v okamžiku kdy se dostáváme k Mojžíšovi, začíná se všechno hodně komplikovat. Pentateuch je také známý jako Pět knih Mojžíšových a odkud vzešel Mojžíš? Jistěže byl Židem, i když dokazovat se to nedá, závisíme jen na tom co je v Bibli psáno. Přes veškerou počítačovou technologii jakou dnes disponujeme, nemáme v moderní době ani zdaleka takový přehled o rodokmenech jaký měli lidé ve starověku a to i přesto, že si stěží kdy něco zapisovali. Mezi nimi se ovšem vždy nacházeli jednotlivci kteří, zřejmě z vlastního rozhodnutí, zasvětili své životy jen tomu, aby se z nich mohly stát chodící kroniky celých rodů. V době kdy se Mojžíš narodil (snad kolem 15. století př.n.l.), byl již jeho národ usazen v zemi Mizraim (či Micraim), což je název Egypta v hebrejštině, po celou řadu generací. Mojžíšem se budeme ještě zabývat na jiném místě této knihy, kdy se ale na něho podíváme spíše s hlediska té hebrejské linie kabaly, pokud takové věci přiznáme nárok k existenci.

Mojžíš se svým bratrem Áronem (který je mimochodem skoro stejně důležitý jako Mojžíš, pouze méně v Bibli exponovaný) žili údajně po několik desetiletí u egyptského dvora faraonova, kde se také pochopitelně vyskytovala vybraná společnost kněží egyptského náboženství. O tom, že docházelo k interakci a to oběma směry, nemůže být pochyb. Přičemž něco podobného se muselo dít již v časech kdy jejich předek Josef, který také strávil dlouhý čas v Egyptě, se vypracoval až na samotný vrchol ve správní službě země. O tom, že interakcí mezi oběma národy muselo být mnohem víc a že k nim docházelo ještě daleko dříve než byl Josef svými bratry prodán do otroctví v Egyptě, se můžeme dohadovat z různých narážek na jiných místech Bible. Na příklad se zde píše:

Synové Chamovi jsou Chus a Mizraim a Put a Kanán. (Genesis 10:6)

Podle toho byl jedním ze synů Chámových (a tudíž vnuk Noemův) Mizraim. V Bibli 21, což je poměrně nedávno vydaná zmodernizovaná verze Bible Kralické (budu zde citovat podle okolností z obou těchto překladů), je toto jméno dokonce již přímo přeloženo jako Egypt. Zdali dostala Egyptská země v hebrejštině jméno po něm, či zda tomu bylo naopak, není dosti jasné. Je ale krajně pravděpodobné, že Mizraim musel aspoň po nějaký čas žít v Egyptě a že proto zde máme toto jméno. Do Egypta podle Bible cestovali také patriarchové Abrahám (v té době ještě známý jako Abram) a Jákub.
I na jiných místech Starého zákona máme narážky na silné vnější vlivy jimž byli Židé vystaveni. Jedna z nich se váže k příběhu o stavbě Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Na to, že by židovský národ měl mít k bohoslužbám stálý chrám na místě peripatetického tabernaklu, přišel sice již král David, organizace samotné stavby ale připadla na jeho syna krále Šalamouna, údajně nejmoudřejšího člověka starověku. Jedna z prvních věcí kterou Šalamoun udělal byla, že učinil dva muže svými společníky, přičemž oba pocházeli ze stejného města Tyr (dnes v jižním Libanonu). Chírama krále Tyrského, a jiného Chírama, který „byl syn ženy vdovy z pokolení Neftalímova, jehož otec byl obyvatel Tyrský, řemeslník díla z mědi.“ (1. Královská, 7:14) Tento Chíram, rovněž známý jako Hirám Abif, se stal hlavním architektem chrámu v Jeruzalémě. K jeho osudu se také váže legenda na níž je založena podstatná část rituálu řádu svobodných zednářů, podle níž byl Hiram Abif zavražděn třemi zednářskými tovaryši, jimž přes jejich hrozby a nátlak odmítl prozradit heslo mistra zednáře.
Zde je důležité také to, že se jedná o Tyr, město které podle Herodota bylo založeno již v roce 2750 př. n.l. Z něho se stal jeden z nejdůležitějších přístavů Féničanů, pro dějepisce stále ještě dosti záhadné civilizace sestávající se hlavně z námořníků a obchodníků, která měla městské státy a kolonie roztroušeny všude po pobřeží Středozemního a Černého moře, což prakticky znamenalo po celém známém světě. Je těžko si představit otevřenější, kosmopolitičtější, dnes bychom snad řekli multikulturní přístup k věci, než jaký Šalamouna vedl k tomu spojit se právě s těmito dvěma lidmi. Takto jedná ten údajně nejmoudřejší král, který proto v žádném případě nemůže být žádným šovinistou, ale naopak opravdovým zasvěcencem, který ví, že kabala je majetkem veškerého lidstva a ne jen jednoho malého národa, ať už se tento právem či neprávem považuje za Bohem vyvolený.

Zdroj: https://www.kabalacesky.com