(Episkop Barnabáš, 1887 – 1963)

Modlitba je celoživotní zápas; začíná, pokračuje a končí namáhavým úsilím.

Jednou se zeptali známého egyptského otce Agathona: „Otče, která z ctností je v duchovním zápasu za spásu nejobtížnější?“ „Odpusťte,“ odvětil, „ale myslím, že neexistuje nic obtížnějšího, než modlitba k Bohu.“ Pokaždé, když se člověku jenom zachce pomodlit se, snaží se ho nepřátelé (démoni) od modlitby odvést, protože vědí, že nic jim nebude tolik vadit, jako modlitba k Bohu. V každém duchovním zápase a úsilí, které člověk uskuteční, se po námaze dostavuje uspokojení, ale modlitba vyžaduje boj až do poslední minuty našeho života.

Nutnost námahy pro získání daru modlitby

Bez námahy není modlitba modlitbou. Jeden z významných syrských Otců, sv. Isaak Syřan, řekl: „Každá modlitba, při které se nenamáhalo tělo a netruchlilo srdce, se mění v nedonošený plod, protože takováto modlitba v sobě nemá duši.“ A dodává: „Modlitba potřebuje cvik, aby se mysl naučila přebývat v ní po delší dobu. Je tomu proto, že postupem času naše mysl získává návyk k duchovnímu cvičení, poznává, jak odrážet temné myšlenky, a dlouhou zkušeností se učí tomu, co nemůže žádným jiným způsobem získat.“

Proto je potřebné přinutit se k modlitbě. Někteří lidé, když mají jít do chrámu na bohoslužbu, se vymlouvají: „...my nejsme svatí...“ nebo: „nechce se mi, jak se mám modlit násilím...“ Chtějí tím říci, že taková modlitba, která nejde snadno, je bezcenná. To je však nesprávný pohled a nepochopení problematiky kvůli neznalosti duchovního života. Naopak, i pro světce je modlitba neustálým zápasem, i když někdy milostí Boží ulehčeným díky sebezapomenutí. Úsilí je potřebné též k tomu, abychom byli schopni tuto námahu unést. Nechce se ti? – překonej se a nalezneš v tom zalíbení. Nechce se člověku proto, neboť vášně získávané a živené dlouhým návykem nás činí lenivými, a také na nás působí démoni. Je třeba nedat se a zvítězit.

Velký modlitebník ruské země poslední doby, sv. otec Jan Kronštadtský praví: „Učte se modlit, přinuťte se k modlitbě. Ze začátku to bude obtížné, ale potom, čím víc se budete nutit, tím to bude lehčí. Ale na začátku je třeba donutit se!“

U koho jiného bychom se měli učit, než u světce obdařeného modlitebním duchem. Uvedu ještě jeden citát muže Božího, sv. Makária Egyptského – o nevyhnutelnosti vynaložení námahy a úsilí pro získání čisté modlitby: „Tomu, kdo se modlí, je třeba vést velký zápas a neslábnoucím napětí, protože přichází mnoho překážek, jež nám do cesty staví Zlý (tj. ďábel). Proti modlitbě útočí spánek, skleslost ducha, těžkosti tělesné, nekalé myšlenky, nestálost rozumu, ochablost a ostatní počátky zloby, a nakonec utrpení a povstání samotných zlých duchů, kteří s námi úporně bojují, snaží se nás zničit a nedopustit, abychom se přiblížili ke Kristu svou duší, která ve skutečnosti neustále k Bohu směřuje.“

Jaký je užitek z námahy při modlitbě?

I když to zní paradoxně, námaha modlitby ulehčuje. Proč se lidé nechtějí zachránit, proč utíkají z bohoslužeb, anebo nechtějí konat dobro? Protože si nechtějí přivodit strádání a násilí na svém těle. Stručně řečeno – protože všude a ve všem hledají pohodu (pohodlí). Celý svět se pomátl na rozumu v tomto pohodlí, požitcích a (pozemském) štěstí. V tom spočívá cíl naší civilisace. Ale Kristus učí něco jiného: „Ve světě soužení míti budete,“ říká svým učedníkům (Jan 16,33). A dále čteme: „Buďte vytrvalí a zachráníte svoji duši“ (Luk 21,19). Ústa apoštola říkají: „Skrze mnohá soužení vcházíme do Království Božího“ (Skut 14,22). Ale to se nikomu nechce. Když se však nalezne člověk, který se rozhodne strádat až ke smrti pro naplnění slov Ježíšových, náhle mu půjde všechno snadno. „Tehdy,“ říká svatý Isaak Syrský, „se nikdo z nepřátel nemůže proti němu postavit, a není utrpení, o kterém když uslyší, by uvrhlo jeho duši do zoufalství, protože každá těžkost, která se mu přihodí, je lehčí než smrt. Tehdy se nejen projeví jeho stálá připravenost smělost a usilovnost, aby se postavil na odpor všem nástrahám, ale silou své mysli likviduje myšlenky, které ho děsí a straší a které člověka obvykle nakonec přivádějí ke směřování k pohodlí, o kterém jsme již hovořili. Vše těžké a nepohodlné, co tě potkává, se náhle ukáže jako lehké a jednoduché. Skutečně, nikdo nezískal vítězství v boji ani nedosáhl splnění svého přání – i kdyby bylo chvályhodné, pokud v prvé řadě nepohrdl světskými péčemi a nezahnal od sebe myšlenky, navádějící k pohodlnému životu, z něhož se pak rodí nedbalost, skleslost, lenivost a úzkost. Z toho všeho dále vzniká všeobecná ochablost.“

Tak se užitek námahy projevuje v tom, že onen blažený pokoj, ke kterému zákonitě lidská duše směřuje a místo něhož nám satan stále nabízí různé cetky prostřednictvím všelijakých kulturních náhražek, se skrze úsilí v Kristu snadno získává, upevňuje a stává na věky neodňatelným. Toto je možné dosáhnout jedině celoživotní námahou. Ale pohoda získaná bez této námahy, je lstivá, klamná, rychle se vytrácí a člověka nemůže konečně uspokojit. Po letech získáme modlitbou tvrdost a pevnost, dí svatý Jan Klimakos.

Toto je jedna stránka, zvlášť se dotýkající člověka samotného. Ale námaha při modlitbě k Hospodinu má velký význam též v tom, že ochromuje činnost démonů, kteří – jak jsme četli výše – podnikají veliké úsilí, aby člověka při tomto zápase rušili.

Když se neustále modlíš k nebeskému Království a stavíš se tak proti svým nepřátelům (démonům) a všem jejich útokům, buď si jist, že se nebudeš mnoho trápit. Oni sami od tebe rychle odstoupí, protože tito nečistí duchové nechtějí vidět, jak modlitbou získáváš korunu vítězství v zápase s nimi; navíc je modlitba spaluje jak oheň a jsou tak nuceni utéci.

To, za co se k Bohu modlíme, by nám On mohl dát ihned – bez jakékoliv námahy z naší strany. Hospodin však váhá darovat to, o co prosíme, aby – jak říká svatý Basil Veliký – tě posilnil v horlivosti a aby jsi poznal, co je dar Boží, a s bázní zachovával to, co je ti dáno. Vždyť vše, co kdokoliv získá s velkou námahou, snaží se opatrovat, aby – kdyby to ztratil – nepřišel též o vynaloženou námahu. Takovou snadnou ztrátou lehce nabytého bychom odmítali Boží blahodať a tím se učinili nehodnými věčného života.

Dokud však člověk nevidí žádný výsledek či užitek svého modlitebního úsilí, nemusí zoufat a být sklíčený. Když přes své dlouhé přebývání v modlitbě nevidíš plody, neříkej: „Nic jsem nezískal...“ – utěšuje sinajský igumen – neboť již samotné přebývání v modlitbě je ziskem. Vždyť jaká milost je vyšší, než přistoupit k Hospodinu a neustále přebývat ve spojení s Ním?

Svatý Jan Kronštadtský dále hovoří: „Když se kvůli různým nečistotám nakupeným v žaludku a ve střevech necítíš dobře a jsi ve zlém rozpoložení, a když je tvá modlitba chladná, těžkopádná, plná skleslosti a jakéhosi zoufalství, tehdy nezoufej, protože Hospodin ví o tvých bolestech. Modli se, co ti síly stačí, a Hospodin přehlédne nemoci tvého těla i duše.“

A tak nacházejme zalíbení v duchovní námaze a neustávejme s modlitbou až do své smrti. Ať již vidíme užitek či nikoliv, neklesejme na duchu. Jedině to nám pomůže, abychom byli ospravedlněni z našich ohavných skutků.

Proč je modlitba namáhavá?

Na závěr uvedu několik slov o tom, co nám způsobuje namáhavost modlitby, kromě všeho jiného nacházejícího se mimo nás. Je možné ulehčit si dílo modlitby? Neexistuje něco, co kdybychom odstranili, přiblížili bychom se výrazně k Bohu?

„Hle, ruka Hospodinova není krátká k zachraňování a Jeho ucho není nedoslýchavé, aby neslyšelo,“ promlouvá k nám z dávných dob prorok Isaiáš (59,1), „ale vaše nepravosti se staly přehradou mezi vámi a Bohem vaším. Vaše hříchy zakryly Jeho tvář před vámi, takže neslyší.“ Proto je pro nás obtížné modlit se jak doma, tak i v chrámu. Z této zkušenosti poznal svatý Jan Kronštadtský, který po celý den za jakýchkoliv okolností v modlitbě přebýval: „Při modlitbě s lidmi je často potřeba prorazit svou modlitbou jakoby tvrdou stěnu lidské duše, která je zkamenělá životními špatnými návyky a žádostmi, projít egyptskou temnotou, temnotou vášní a náruživostí. Ano, kvůli tomu bývá někdy obtížné modlit se, ale s čím prostšími lidmi se modlíme, tím je modlitba snazší.“

Převzato ze slovenského pravoslavného časopisu – Odkaz sv. Cyrila a Metoda