Obrátil dosavadní medicínský svět vzhůru nohama

V roce 1543 vyšla v Basileji kniha, která způsobila revoluci v dosavadním medicínském myšlení a vyvolala úžas, obdiv, nenávist i odpor. Jmenovala se Sedm knih o sestrojení lidského těla a sepsal ji tehdy teprve osmadvacetiletý vlámský lékař vyučující v Padově, Andreas Vesalius (1514–1564). V ní poprvé představil světu přesné znalosti o anatomii člověka a metody, jimiž ji lze zkoumat. Kniha obsahovala i řadu vynikajících kreseb a obecně se nazývala Fabrica (chápáno jako řemeslníkova dílna). Vesalius musel provést četné pitvy, aby ji vůbec mohl stvořit, protože dosavadní poznatky o stavbě lidského těla vypadaly žalostně. Církev sice pitvy v těch časech nezakazovala, ale také je nepodporovala. Nakonec je občas povolila z jasné příčiny – klérus chtěl zkrášlit své stavby uměleckými díly a k tomu bylo zapotřebí kumštýřů znalých věci, nikoli nějakých nedouků a fantastů. I proto se sochaři a malíři často motali kolem pitevních stolů, někdy i s nožem v ruce, odhodlaní se prostě poučit.

Pitvaná těla patřila především popraveným zločincům. Samotný proces neprobíhal tak, jak jej známe dnes. Vycházel z učení Galéna (129–199), osobního lékaře římského císaře Marka Aurelia. V medicíně získal stejné postavení jako ve filozofii Aristoteles. Hlásal teorii o čtyřech hlavních šťávách v lidském těle – krvi, slizu, žluté a červené žluči. Nemoci způsobovala jejich nerovnováha. Na základě tohoto systému vysvětloval Galénos například žloutenku jako následek přebytku žluté žluči. Své učení ilustroval na pitvách zvířat. Smyslem pitvy v době Vesaliově bylo umožnit profesorům, aby mohli demonstrovat anatomická fakta popsaná v nejběžnějších spisech. Scéna vyhlížela následovně: Profesor seděl na židli na vyvýšeném místě a drmolil latinskou verzi Galénova textu. Před ním nevzdělaný „chirurg“ – ranhojič – šťoural v nebožtíkovi a rozřezával ho. Studenti o podobnou kratochvíli valně zájem neměli. Pitvy se prováděly jednou či dvakrát ročně. Lékařům vědomosti také nerozšířily, sloužily pouze jako kulisa pro Galénovo dílo. Ze spánku jejich nevědomosti je vyvedl právě až Andreas Vesalius.

Narodil se 31. prosince 1514 a měl být pátým v pořadí v rodinné tradici význačných mužů zabývajících se medicínou. Křestní jméno dostal po otci, lékárníku habsburské rodiny – nejprve pracoval ve službách Markéty Rakouské, později sloužil jejímu synovci, císaři Svaté říše římské, Karlu V. Rodina bydlela v Bruselu, ale jejím původním domovem bylo město Wesel v Cléves. Odtud jméno Vesalius. Za rodinným domem stál Šibeniční vrch, na němž popravovali zločince. Jejich těla drásali a klovali draví ptáci, a tak měl Andreas dost příležitostí, aby se seznámil s lidskými ostatky. Jako malý pitval krysy, krtky, plchy, ale i zatoulané kočky a psy. V patnácti odešel studovat medicínu do Lovaně. V srpnu 1533 odjel do Paříže, aby si doplnil vzdělání. Později napsal o svých tehdejších znalostech: „Kromě osmi břišních svalů, hanebně roztřepených a ve špatném pořadí, nikdo mi nikdy nedemonstroval jediný sval nebo jedinou kost, nemluvě o nervových pleteních, žilním a tepenném řečišti.“ Nakonec začal sám pitvat a své profesory ohromil.

Jeden z profesorů, Guinter z Andernachu, připravoval knížečku z anatomie podle galénovského vzoru a poprosil nadějného studenta Vesalia o spolupráci. Popsal mladíka jako „velmi zručného při pitvání, se značnými znalostmi medicíny, řečtiny a latiny“. Žák se mu ale neodvděčil a o pitvání svého učitele napsal: „Možná bych si mohl přát, aby moje tělo dostalo tolik ran a úderů, jeden za druhým, kolik jsem jej viděl učinit pokusů o řez do těla člověka anebo zvířete, tedy s výjimkou řezů, jež prováděl do masa na talíři postaveném doma na jídelním stole.“ Andrease trápilo také malé množství materiálu k pitvám. Řešil věc po svém – sbíral kosti ze starých zrušených hrobů na hřbitově Neviňátek v Paříži a se svými spolužáky pořádal zlodějské výpravy na odporný pahorek v Monfauconu. Tam podle slov jednoho kolegy za severní městskou zdí „nacházely se ty nejnádhernější šibenice v celém království“. Tyčila se tam rozsáhlá kostnice a mrtvoly zločinců se svážely z celé Paříže. Zavěšovali je na trámy, dokud se nerozpadly, a poté je umisťovali dolů do sklepení. Studenti se na tom příšerném místě rvali s toulavými psy o pozůstatky hnijící ledviny či sleziny. Vyhlíželo to morbidně a mnozí později o Vesaliovi prohlašovali, že byl „zajatcem nekrofilních pudů“. Tak či tak, získával tím možnost prohlubovat si znalosti. Nemohl ale zůstat v Paříži příliš dlouho. Po třech letech na studiích vypukla válka mezi Francií a Svatou říší římskou, které v té době vládl císař Karel V. Mladík se musel vrátit domů na území říše.

V roce 1536 se nechal Andreas zapsat opět na lékařskou fakultu v Lovani, kde v roce 1537 získal titul bakaláře lékařských věd. Tam také zkoumal první kostru se zachovalými klouby, o níž neváhal přiznat, že ji ukradl v Paříži. Sebral ji o půlnoci na hřbitově. Později zjistil, že se nebezpečí vystavoval zbytečně. Když chtěl získat kostru pro svá pitvání, vyšel mu vstříc sám starosta města. Po studiu se Vesalius vypravil do Benátek, aby pátral po umělci, který by mohl ilustrovat jeho budoucí dílo, o kterém už reálně uvažoval. S pomocí slavného malíře Tiziana se zkontaktoval se svým krajanem, Belgičanem Janem Zároveň studoval na padovské univerzitě klinickou medicínu, aby získal doktorský titul. Právě tam prováděl celou sérii pitev, při nichž zastával tři role najednou – chirurga, demonstrátora a lektora. K tomu si také vyrobil velké tabule, znázorňující stavbu a funkce jednotlivých orgánů. Udělal jich celkem šest a vyšly tiskem v roce 1538. Vyvolaly senzaci. Také studenti obdivovali jeho přednášky s nadšením.

Tlačili se v Andreasově posluchárně do posledního volného místečka. Objevili úplně nový způsob vyučování. V lednu 1540 navštívil Vesalius Bolognu, aby tam předvedl sérii pitev. Tamní studenti jej poprosili, aby provedl jednu pitvu ve spojení s přednáškami jistého Mattea Cortiho, zapřisáhlého galénisty. Pitva nakonec znamenala zápas mezi středověkem a renesancí. Vesalius už tehdy opravoval a doplňoval Galéna. Ale nezpochybňoval jej. Jeho pozorování navazovala na očekávání podložená Galénovým učením. Přesto odhalil více než 200 chyb staré anatomie. Mezi jinými uvedl na pravou míru názory, že žlučovod končí v žaludku, že játra jsou pětilaločná a děloha zrohovatělá a má sedm komor. Anatomické demonstrace v Bologni, schválené představiteli kléru, probíhaly v kostele San Francesco. Vesalius začal pitvat 15. ledna dopoledne roku 1540 po skončení pěti Cortiho přednášek. Andreas studenty nezklamal – nalezl další nesrovnalosti mezi skutečnou stavbou těla člověka a starověkými texty. Cortiho to tak rozrušilo, že vstal ze svého místa a začal křičet. Nejvíc jej rozzuřilo oprávněné Vesaliovo tvrzení, že Galénos se mýlil i proto, že pitval zvířata, nikoli člověka. V rozjitřené atmosféře se Vesalius nakonec rozhodl vrátit se do Padovy.

Po návratu do Padovy začal Vesalius se svým velkým dílem. Pitval, zatímco Calcar podle jeho nálezů kreslil. Výzkumy podporovali padovští oficiální činitelé. Věc došla tak daleko, že se v případě nutnosti dokonce popravy úředně odkládaly na dobu, kdy si profesor mohl mrtvolu převzít. A dílo pokračovalo. Titulní strana zobrazovala samotného autora – byl to jeho jediný věrohodný portrét. Ilustrace Fabricy představovaly skvostná umělecká díla. Celkem měla 663 stran. Text Vesalius rozdělil do sedmi samostatných svazků: Kosti, Svaly, Krevní cévy, Nervy, Břišní a reprodukční orgány, Orgány hrudní dutiny a Mozek. Vedle toho připravil zkrácenou verzi Fabricy. Většina čtenářů lékaři uvěřila. Konzervativci ovšem šíleli vzteky. Jacobus Sylvius, Vesaliův pařížský učitel, vyčetl svému žáku nestoudnost a neuctivost. Tvrdil, že se od dob Galénových změnila stavba lidského těla, takže „božský“ Galénos měl stejně pravdu. Spílal Vesaliovi do bláznů, a dokonce žádal římskoněmeckého císaře Karla V. o jeho potrestání. Charakterizoval jej: „Tato zrůda, tento nejhorší příklad ignorance, nevděčnosti, arogance a nešetrnosti nechť je umlčen, než jeho zamořený dech otráví ostatní Evropu.“ Vesalius se zároveň musel bránit i oprávněné kritice svých současníků, kteří jej upozorňovali na to, že některé jeho popisy jsou stejně špatné jako Galénovy.

Vesaliův žák Gabriel Fallopio (1523––1562) namítal proti svému učiteli, že prsní kost se neskládá ze sedmi dílů a že přehlédl sval pohybující očním víčkem. Andreas se proti kritikům ohrazoval literaturou, a dokonce i Galénem, aniž by si svá tvrzení znovu ověřil. Kritika jej znechutila a ztrácel trpělivost. V prosinci roku 1543 provedl svou poslední veřejnou pitvu v Padově. Objektem byla „nádherná prostitutka, kterou studenti vytáhli z hrobky v kostele San Antonio“. Krátce poté udělal gesto, které zdůraznilo jeho hněv nad nenávistnými hádanicemi – spálil všechny své poznámky a rukopisy. Poté Padovu opustil. Podle některých autorů s komentářem: „Já vám ukážu, vy svině, natruc odejdu a už se sem nevrátím.“ To podle nejnovějších výzkumů (Sherwin B. Nuland) neodpovídá pravdě. Vesalius studoval především proto, aby se stal lepším chirurgem. Chtěl se věnovat praxi. Proto se stal dvorním lékařem římskoněmeckého císaře Karla V. a doprovázel jej při cestování a vojenských taženích. Později následoval jeho syna Filipa II. Španělského jako osobní lékař do Madridu. Zklidnil se i jeho život osobní, v roce 1544 se oženil a rok nato se mu narodila dcerka. Jeho život skončil předčasně – v dubnu roku 1564 se vypravil na pouť do Svaté země. Při návratu v říjnu záhadně onemocněl a zemřel na ostrově Zakynthos. Okolnosti jeho smrti dodnes zůstaly nevyjasněny. Jeho dílo završil roku 1628 anglický lékař a fyziolog William Harvey (1578–1657) objevem velkého krevního oběhu. Tím zdokonalil Vesaliovy poznatky.