Zásadní dělící čarou mezi všemi gnostickými systémy a systémy materialistickými či podzemními tvoří zcela odlišné chápání Boha - Dárce, projevující se zřetelně v židovství a dalších podzemních kultech preferováním všeho hmotného a smyslově vnímatelného nad vším ideovým -především omylným pojetím “duše” coby krve (viz židovství), z čehož vyplývá i zcela opačný názor a pochopení liturgické “oběti”.

"Obětí" (sanskrt. "yadžňa", persky "jašna") je v celé gnozi i indické duchovní škole myšleno především křesání světla vědění v podobě recitování spásného slova poznání (modlitba, mantra) a celoživotní obrana takto vydobytého prostoru lidskosti. Světlo poznání (“sóma”, “Kristus”) vstupuje pomocí svatého slova “modlitby” (védsky “íšas”, gnostický “Ježíš”) tělesnými smysly a měřícími přístroji nezaznamenatelným způsobem do těla probouzeného člověka a “plane” zde jako slovem i skutkem stále udržované vědomí o důležitých a životadárných kvalitách “vnitřního člověka" a potřebě jejich ochrany.

Hlavní hodnotou, kterou všechny gnostické systémy chrání, je proto “duch”, řec. “nús" či “pneuma", sanskrt. “átman", gnostický “vnitřní člověk", který má podle gnostického učení přednost před vším ostatním, před veškerým bohatstvím i mocí světa. Jeho základní vlastností je totiž oddělování "sil nebe a země" od sebe a vytváření prostoru života.

Proto již původní védská představa oběti, ze které vznikly postupně všechny ostatní obětní rituály, se vázala na ochranu a podporu duchovně chápaného a stále přítomného “vnitřního člověka" coby světla poznání a podporu jeho rozvoje - soma, persky „homa“, lat „homo“ a takto koncipovaný „humanismus“. Dělo se tak vyvoláváním meditačního procesu pomocí slova poznání, které “jako meč, který seká na obě strany" (gnostické Evangelium pravdy) hloubí a rozvírá prozářený prostor středu, symbolicky uctívaný a znázorňovaný jako “svatý oheň” (hari, agni). Do tohoto duchovního prostoru světla se “přikládalo" slovem poznání, slovem modlitby, aby tak stále hořel a svítil na celou lidskou obec. Vykřesávané slovo poznání zde bylo základním semínkem tradice lidskosti, “posílaným za bohy” - "posilujícím bohy”, věčné dárce lidskosti.

Proto se právě semínka obilí, nejčastěji ječmene (v symbolice: lidská společnost = pěstované obilné pole), stala již od pravěku obvyklou symbolickou obětinou vhazovanou do ohně. Další symbolika oběti vyplývala z pojetí slova poznání coby “madhu” - “medu", spojeného sémanticky a filosoficky s vykřesaným “středem" (kořen “madh” a “mad” v sanskrtu, "madhye" = "uprostřed", lat. “medium” atd.). Meditační slovo bylo “sladkou obětinou" a proto se také med, medové koláče či pečivo z medu (ruský “prjánik” coby "to vítané", český “perník”) stalo dalším symbolem, užívaným často ve starých liturgických obřadech, které se ještě přímo vztahovaly ke gnostickému pojetí světa.

Protože nejobvyklejším védským symbolem pro boha sómu byla postava býka (védsky "vršan"), objevuje se již od pravěku na celé ploše obývané Indoevropany obrovské množství liturgických předmětů s motivem býka - obětní misky, rhytony, sošky býků či kresby býka bránícího strom života. O tom, jak je toto duchovní učení o vykřesávaném Bohu Spasiteli pomocí slova modlitby staré, nejlépe svědčí nálezy v tureckém Chatal Huyuk (8. - 6.tis. př.n.l.), kde se nad trojicí býčích hlav, symbolizujících trojnásobnou modlitbu, vypíná postava Člověka - nebeského Dárce.

Jak zrno, med či jiná sladkost (v Indii dnes “prasádas" v podobě sladkého plodu ovoce) coby symbolická “oběť" u kultů gnostických, tak zabíjení zvířat či lidí a prolévání jejich krve u kultů Země a podzemí, se tedy vyvinuly z původní gnostické “oběti slova" a z básnicko-filosofických obrazů, které tuto oběť slova provázely.