Období cizí nadvlády (od 1517)
Osmanská nadvláda (1517-1917)
Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše a město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Sulejman I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny. To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.
Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí (zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce Židů). Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti: muslimská, křesťanská, židovská a arménská. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále stagnovalo.
Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibráhím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu. Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu. Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 Židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se Židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel). Roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Velká Británie s některými dalšími evropskými mocnostmi a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace.
Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše, zejména díky obnově kapitulací. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči Židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských Židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla osmanskými občany, a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské židy proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.
Sionismus, hnutí za národní osvobození židovského lidu, které svůj název odvozuje od slova "Sión", tradičního synonyma pro Jeruzalém i Zemi izraelskou. Idea sionismu - vykoupení židovského lidu v domovině předků - vychází z nikdy nepřerušeného a pevného pouta k Zemi izraelské, které bylo po staletí nedílnou součástí židovské existence v diaspoře.
Politický sionismus se objevil jako reakce na perzekuce Židů ve východní Evropě a vzrůstající rozčarování související s emancipací v Evropě západní, které nejen že neučinilo konec diskriminaci, ale ani nevedlo k začlenění Židů do majoritních společností. K institucionalizaci tohoto myšlenskového směru došlo založením Sionistické organizace (1897) na Prvním sionistickém kongresu, který svolal Theodor Herzl do švýcarské Basileje. Program sionistického hnutí obsahoval jak ideologické, tak praktické elementy a jeho primárním cílem byl návrat Židů do Země izraelské; realizace společenského, kulturního, ekonomického a politického obrození židovského národního života; a dosažení mezinárodně uznaného, právně zabezpečeného domova pro židovský národ v jeho historické domovině, kde by Židé mohli žít svobodně, beze strachu z pronásledování a kde by mohli rozvíjet své životy a identitu.
Na konci 19. století a na začátku 20. století země zažila dvě zásadní přistěhovalecké vlny z východní Evropy inspirované sionistickou ideologií. Tito průkopníci, odhodlaní obnovit svůj národní domov skrze obdělávání půdy, vzkřísili neúrodná pole, vybudovali nová osídlení a položili základy něčeho, co se mělo později stát kvetoucím zemědělským hospodářstvím.
Noví přistěhovalci se museli vyrovnat s tvrdými podmínkami: postoje osmanské administrativy byly naladěny nepřátelsky; možnosti komunikace a dopravy byly jen velice elementární a nejisté; bažiny byly semeništěm smrtící malárie; a půda trpěla staletími zanedbávání. Nákup půdy byl omezen a výstavba byla možná jen se zvláštním povolením, které bylo možné získat pouze v Istanbulu. Ačkoliv tyto těžkosti zpomalily rozvoj země, nezastavily jej. Na začátku 1. světové války (1914), dosáhl počet Židů v zemi počtu 85 000 (ve srovnání s 5 000 na počátku 16. století).
V prosinci 1917 britské jednotky pod velením generála Allenbyho vstoupily do Jeruzaléma a ukončily 400 let osmanské nadvlády. Židovská legie se třemi prapory čítajícími tisíce židovských dobrovolníků byla nedílnou součástí britské armády.
Britský mandát (1918-1948)
Toto nové uskupení vzniklo po první světové válce jako důsledek pádu Osmanské říše. Mezi hlavními cíli britského mandátu bylo napomoci při realizaci Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma stane součástí židovské národní domoviny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy) z roku 1925.
Za podpory britské mandátní správy pak došlo k masivnímu židovskému přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu v tomto regionu.
Přistěhovalectví
Třetí alija je židovská imigrační vlna, tzv. alija, z Evropy do britské mandátní Palestiny, která proběhla v letech 1919 až 1923. Symbolem počátku této přistěhovalecké vlny bylo připlutí lodi Roselan do přístavu v Jaffě ze dne 19. prosince 1919, na jejíž palubě přicestovalo 650 nových imigrantů. Během této aliji přišlo do Palestiny přibližně 35 tisíc nových přistěhovalců, kteří přišli především ze zemí východní Evropy (45 % imigrantů přišlo z Ruska, 31 % z Polska, 5 % z Rumunska a 3 % z Litvy). Někdy se o této aliji hovoří jako o pokračování druhé aliji, která byla přerušena první světovou válkou.
Významným prvkem této alije byli mladí průkopníci či pionýři (hebrejsky: חָלוּץ, chaluc, pl. chalucim) z hnutí he-Chaluc, kteří do země přicházeli v letech 1919 až 1921 (poté jejich počet začal klesat). Jejich význam byl stejně velký jako u průkopníků druhé aliji. Jejich ideologie přispěla velkým dílem k budování státu. Došlo k založení Histadrutu a vznikly zastupující instituce jišuvu (Židovská národní rada a národní shromáždění) a podzemní židovská vojenská organizace Hagana. Dále byly budovány první mošavy, infrastruktura (silnice), města, zemědělské osady, továrny, vysoušely se bažiny (například v Jizre'elském údolí, Chulském údolí, atp).
Mezi příčiny nové imigrační vlny patří jak přijetí Balfourovy deklarace, tak samotné ustanovení britského mandátu nad Palestinou. Po první světové válce navíc došlo v Evropě ke vzniku nových států a růstu nacionálních tendencí. Významnou událostí, jež postihla východní Evropu, byla taktéž bolševická Říjnová revoluce a následná ruská občanská válka. Oboje vedlo k celé řadě pogromů. Ty však probíhaly i v poválečném Polsku (např. pogrom ve Lvově) či po porážce Maďarské republiky rad (v jejím čele stál Žid Béla Kun). Odhaduje se, že v průběhu ruské revoluce a občanské války bylo zabito na 100 tisíc Židů a 500 tisíc jich zůstalo bez domova. Značný význam mělo i zavedení přísných kvót pro příjem přistěhovalců ze strany Spojených států. Ty byly přitom zaměřeny primárně proti východní Evropě. Dodatečně motivujícím faktorem byla ekonomická krize, a to v tom smyslu, že skýtala možnost započetí nového života v Palestině.
Správa
Britské mandátní úřady garantovaly židovské i arabské společnosti právo spravovat své vlastní záležitosti. Židé tohoto práva využili a v roce 1920 založili Židovskou národní radu (Va'ad Leumi), jejímž prvním předsedou se stal rabín Abraham Isaac Kook. V roce 1922 byla v souladu s mandátními ustanoveními založena Židovská agentura (Jewish Agency), která před vznikem státu Izrael fungovala jako neoficiální vláda pro židovské obyvatelstvo v tehdejší Britské mandátní Palestině (stejně jako Židovská národní rada fungovala coby neoficiální židovský parlament). Poté, co Izrael dosáhl roku 1948 nezávislosti, se aktivity Židovské agentury posunuly směrem k podpoře židovského přistěhovalectví.
O vzniku Židovské agentury se debatovalo už na 13. sionistickém kongresu v Karlových Varech v srpnu 1923. V roce 1927 pak Chaim Weizmann podepsal dohodu se zástupcem amerických židů Louisem Marshallem ohledně vzniku takové agentury. Vznik rozšířené a posílené Agentury, organizované podle záměrů Chaima Weizmanna, byl přijat i zahraničními židovskými a nesionistickými předáky, ale pod podmínkou, že nejprve bude zorganizována komise, která posoudí ekonomickou životaschopnost usidlování v Palestině. Židovská agentura byla definitivně ustavena až rozhodnutím 16. sionistického kongresu 11. srpna 1929, který se konal v Curychu. Mělo se tak v rámci britského mandátu nad Palestinou pokročit směrem k budování samosprávných institucí pro židovskou komunitu. Židovská agentura byla britskou správou uznána za představitele zdejších Židů. Reprezentovala zároveň tuto komunitu před Společností národů. Agentura měla na starosti přidělování imigračních certifikátů vydávaných britskými úřady, usazování imigrantů a územní plánování, ekonomické plánování, budování školských a kulturních institucí nebo zdravotnických zařízení. Hlavním rysem nově ustavené Agentury ale byl fakt, že se na ní měli podílet i nesionističtí židé z celého světa. Debaty o jejím založení se v Curychu například účastnil Albert Einstein nebo Léon Blum.