Období cizí nadvlády (do 1516)

Po skončení římské nadvlády následovala století, kdy se v regionu u moci střídaly cizí mocnosti: Byzantinci, Arabové, křižáci, Mamlúkové, Osmané a Britové.

Nadvláda Byzantské říše (313-636)

Poté, co římský císař Konstantin přijal křesťanství (313) a došlo ke vzniku Byzantské říše, se do konce 4. století ze Země izraelské stala převážně křesťanská země. Došlo k výstavbě kostelů na křesťanských posvátných místech v Jeruzalémě, Betlémě a Galileji a na mnoha místech byly založeny kláštery.

Židé ztratili relativní autonomii, které se dřívě těšili, bylo jim zakázáno se veřejně shromažďovat a kromě jednoho dne v roce (Tiša Be'av - devátého Avu), kdy se vzpomíná a oplakává zničení Chrámu, jim byl zakázán vstup do Jeruzaléma.

Vpád Peršanů v roce 614 Židé, kteří byli inspirováni mesiánskými nadějemi na vysvobození, přivítali a podporovali. Za tuto pomoc jim sice byla předána správa nad Jeruzalémem, avšak toto krátké období trvalo pouhé tři roky. Byzantinci poté znovu dobyli město (629) a jeho židovské obyvatele opět vypověděli.

Arabská nadvláda (636-1099)

Arabské vítězství čtyři roky po Mohamedově smrti (632) zahájilo období arabské nadvlády, které trvalo další čtyři století. Vládnoucí chalífové sídlili nejprve v Damašku, pak v Bagdádu a Egyptě. Na samém počátku období arabské dominance se Židé navrátili do Jeruzaléma a židovské komunitě byl přiznán status dhimmi (chránění ne-Muslimové), který výměnou za povinnost platit zvláštní daně zaručoval ochranu jejich života, majetku a svobody praktikovat vlastní víru.

Následně zaváděná omezení namířená proti ne-Muslimům (717) však ovlivnila rozvoj židovského veřejného života, praktikování víry i právní postavení. Zavedení vysokých daní na zemědělskou půdu donutilo mnoho lidí opustit venkovské oblasti a přestěhovat se do měst, kde se jejich životní podmínky prakticky nezlepšily. Stále vzrůstající sociální a hospodářská diskriminace dohnala mnoho dalších k odchodu ze země. Do konce 11. století se židovská komunita v Zemi výrazně zmenšila a ztratila na organizační a náboženské soudržnosti.

Křižáci (1099-1291)

Po dalších 200 let ovládali toto území křižáci, kteří se po výzvě papeže Urbana II. zformovali, aby z rukou nevěřících zpět dobyli Svatou zem. V červenci 1099, po pět týdnů trvajícím obléhání, rytíři První křížové výpravy a chátra, která je doprovázela, dobyli Jeruzalém a zmasakrovali většinu jeho nekřesťanského obyvatelstva. Židé se zabarikádovali v synagogách a bránili svou čtvrť, ale marně - čekala je buď smrt upálením nebo otroctví.

Jeruzalémské království (starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, latinsky Regnum Hierosolimitanum) bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.
Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Fridrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem stal Akkon. Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.
V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.

Mamlúcká nadvláda (1291-1516)

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jenalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména. Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Po ovládnutí Kavkazu Ruskem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z této oblasti a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka. Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (1250–1517) a v Sýrii (1260–1516), v Iráku a v některých částech Indie.
Z jejich nadvlády se ze Země izraelské stala nevýznamná provincie ovládaná z Damašku. Akko, Jaffa a ostatní přístavy byly z obav z dalších křižáckých výprav zničeny, a tím byly přerušeny obchodní styky s cizinou. Prakticky po celý středověk zůstala všechna města v ruinách, Jeruzalém byl opuštěn a malá židovská komunita přežívala v chudobných podmínkách.

Období úpadku mamlúcké moci bylo poznamenáno politickými a hospodářskými otřesy, morovými ranami a ničivými zemětřeseními.