O životě Šrí Randžita Mahárádže

Autor: Roozbeh Gazdar

S prodlužujícími se večerními stíny začíná od moře foukat studený vítr. Samádhi Randžita Mahárádže na Banganze (Bombaj) bylo až na hlídače zcela opuštěné. Kishor Chopda, obchodník s knihami a uměleckými předměty, právě dokončil púdžu k památce svého Mistra. Tři páry zářivých oček hleděly bez mrknutí z mramorové podlahy – rodinka koček, které hledaly teplo, se zde shromáždila. Jejich bílo šedá srst splývala se vzory mramoru. Jak slunce klesalo za horizont, mizely poslední odlesky oranžové barvy z mraků a oceánu. Nebe se zahalilo do závoje šedi.

"Svět je dlouhý sen, o tom nepochybujte," Kishor mluví o učení svého Mistra. Nastal soumrak, doba, kdy neustálá aktivita dosáhla svého vrcholu, aby ustala a vše prostoupil klid a vyrovnanost. O něco později se kouzlo rozplyne a jedeme taxíkem skrze nacpané bombajské ulice. Naším cílem je Narayan Building v Dubash lane, Girgaum. Je to jeden ze mnoha starých polorozpadlých domů v přelidněné čtvrti. Svým jednoduchým zařízením by se pokoj č. 45 nijak nelišil od ostatních, ale jeho vchod je zcela zaplněn zpěváky bhadžanů. Mohla by to být jakákoli rodinná oslava kdekoli v Bombaji. Ale tato pestrá skupina prozrazuje svůj nad národní původ. Několik lidí ze západu je součástí oslavy a s lehkostí zpívají v maráthštině. V tomto pokoji Randžit Mahárádž žil a promlouval o duchovnu k hledajícím, kteří za ním přicházeli z celého světa.

Když skončí zpívání, přiláká rozdávání prasádu kočku, která si také přiběhne pro svůj díl. Shromáždění se rozejde a je vidět zařízení místnosti. Pokoj je stroze zařízen a na jeho zdech visí zarámované obrazy světců včetně Randžita Mahárádže. Jeho fotka ukazuje zjevně starého muže, na jehož krásné tváři život vyryl vráskami každý uběhlý rok. Není to tvář, kterou si člověk běžně spojuje s guruem či svatým mužem, které jsou na mnoha plakátech všude po celé zemi. A přesto je z ní cítit příjemná blízkost starého souseda, který je vždy připraven se shovívavým úsměvem, aby poradil, utěšil anebo se podělil o vtip. Jeho žák Bal Naik o něm později řekl, že "měl božskou tvář, která člověka přiměla k tomu, že se mu chtěl poklonit".

Tato osvobozená bytost, která žila většinu svého života v relativní anonymitě, a bylo to až prádzno, které vzniklo po smrti jeho spolužáka Nisargadatty Mahárádže, které přiměla Randžita, aby na sebe ve svých sedmdesáti letech vzal roli gurua. Nisargadatta Mahárádž, obchodník s cigaretami, se stal velice známým u hledajících, obzvláště ze Západu, po vydání jeho učení v knize "Já jsem To", kterou napsal jeho žák Maurice Friedman. Nisargadatta a Randžit Mahárádž náleželi do stejné duchovní linie a měli téhož Mistra, Siddharáméšvara Mahárádže.

Satish Awadh, poradce pro pracovní vztahy, vzpomíná na své první setkání s Randžitem Mahárádžem v roce 1939: "Vypadal jako princ a nikdy se nestyděl zpívat nejsilnějším hlasem." Randžit Mahárádž, vysvětluje dále Awadh, si dobře rozuměl s Nisargadattou Mahárádžem, který ho vždy žádal, aby promlouval při jeho oslavách. "Byl to výtečný řečník. Nisargadatta Mahárádž o něm vždy říkal, že mluví jen o těch nejpodstatnějších věcech. Oba pochopili svého Mistra do takové hloubky, že byl v jejich srdci. Jakoby sám Šrí Siddharáméšvar promlouval ze dvou úst."

Po setkání se svým Mistrem žil Randžit Mahárádž dál běžný život. Když dokončil školu, prošel několika různými zaměstnáními, včetně manažera baru až se nakonec stal účetním. Kvůli své plaché povaze a z úcty ke svým starším spolužákům, vysvětluje Awadh, Randžit Mahárádž nepřijímal žáky. Avšak jakmile ho Siddharáméšvarův syn, Yashwantrao požádal, aby dal mantra díkšu jeho snaše, tak nemohl odmítnou a nakonec svolil s tím, že bude pokračovat v šíření učení této duchovní linie.

Šrí Siddharáméšvar se narodil roku 1888 v Páthrí, vesničce blízko Šolapuru ve státě Maháráštra a byl žákem Šrí Bhausaheba Mahárádže, které učil, že cestou k dosažení osvobození je meditace a vnitřní odpoutanost během normální světského života. Po něm předával Siddharáméšvar pochopení Skutečnosti žákům od roku 1925 až do své smrti v roce 1936 v Mumbáí.

Randžit Mahárádž se narodil v roce 1913 v gudžarátské rodině a potkal svého Mistra ve věku dvanácti let. Už jako dítě byl hodně duchovně aktivní a uctíval Pána Krišnu. "Ale když jsem uviděl mého Mistra, tak jsem zapomněl na Pána Krišnu," řekl o tomto setkání později.

Bhausaheb Mahárádž, Mistr Siddharáméšvara, učil dlouhou a náročnou cestu dhjány neboli meditace, zatímco Siddharáméšvar přímo předával poznání, dňánu, Skutečnosti svým žákům. Díky této cestě, jak říkal, mohou žáci dosáhnou osvobození mnohem rychleji, stejně jako pták létá ze stromu na strom a proto se tato cesta nazývá Vihangam Márga neboli cesta ptáka a naproti tomu meditace se nazývá cestou mravence, Pipilika márga. Stejnou cestu jako jeho Mistr učil i Randžit Mahárádž.

Randžit Mahárádž učil prostým a přímým jazykem a zaměřoval se na žákovo vlastní zakusení jeho slov: "Už jste To." Často říkal. "K dosažení Reality není ničeho třeba, protože ona tu už je."

Jakmile to přijmeme jako pravdu, tak je velmi snadné dosáhnout osvobození, ale je to jen naše nechuť vzdát se vlastního ega, která nám brání v uvědomění si vlastní svobody. Často říkal: "Zapomeňte vše a je tu On."

První krokem k osvobození je tedy prosté rozlišování mezi tím, co je skutečné a co není. Oddělení Reality od Iluze. Přemýšlení nad poznáním, které dává Mistr, člověku pomůže osvobodit se z iluzorní identifikace s egem a k uvědomění si své pravé přirozenosti.

Randžit Mahárádž řekl: "Nakonec se poznání musí rozpustit v konečné Skutečnosti. K odstranění nevědomosti je potřeba poznání, ale nakonec se oboje musí rozpustit ve Skutečnosti. Vaše Já je bez nevědomosti i bez poznání." Poznání je pouze lékem na vyléčení z nemoci iluze. Jakmile poslouží svému účelu, tak také přestane existovat. "Slova jsou iluze, ale přesto mají význam." "Všechno je iluze, ale k tomu, abyste iluzi pochopili, je iluze potřeba."

Cílem učení Randžita Mahárádže bylo oddělení Iluze a Skutečnosti a proto nikdy nepředal žádnou metodu jak iluzi vylepšit. Poslouchat Mistra, jak říkal, je nejlepší způsob jak dosáhnou konečné Skutečnosti, která je za nevědomostí i poznáním. Nazýval jí "Stavem bez stavů" (stateless state). "Nevědomosti přišla skrze poslouchání a musí odejít skrze poslouchání."

Bal Naik, senior supervisor Philips Inda v důchodu, je jedním z jeho nejstarších žáků. Díky svému vědeckému pozadí, nikdy nic automaticky nepřijal jako samozřejmost. "Vždycky jsem se ptal na otázky – žádal jsem ho, aby dokázal vše, co řekl a on vždy mé dotazy zodpověděl. Použít jeho učení v životě, bylo téměř jako řešit zamotaný matematický problém, které můžete vyřešit, když postupujete krok za krokem," vzpomíná Bal Naik.

Ramesh Manjrekar, pracovník Air India v důchodu, vzpomíná na to, jak s několik přáteli chodili navštívit Randžita Mahárádže v jeho bytě anebo v obchodě s nábytkem, kde Mahárádž pracoval jako účetní, aby probírali duchovní témata. "Byl jsem fascinován prostotou v jeho učení, jehož jádrem bylo, že síla uvnitř nás je jedinou skutečností. Tělo, mysl a celý svět jsou iluze a všechna sukha (radosti) a duhkha (utrpení) jsou způsobena jen naší připoutaností k nim. Jakmile si uvědomíte, že nejste tělo, tak (utrpení i radosti) zmizí."

Jak přibývalo žákům, Randžit Mahárádž začal každou neděli chodit do Manjrekarova prostorného bytu v Andheri, kde mohlo mnohem víc lidí naslouchat jeho promluvám v maráthštině. Přednášel tradičním způsobem, kdy se nejdříve přečte pasáž z posvátného textu jako je například Dásbódh aneb Sadáčár, a poté následuje samotná přednáška komentující text.

Když se začali objevovat i žáci ze Západu, začal učit ve svém malém bytě v Girgaum anglicky. Kvůli malému rozměru pokoje, žáci často seděli venku před otevřenými dveřmi a Mahárádž seděl uvnitř a odpovídal na jejich otázky.

Kishor Chopda, který pravidelně chodil na tato setkání, říká: "Toto učení bylo jednoduché až do té míry, že vše, co jsem slyšel či četl dříve se vymazalo. Dnes, o čtyři roky později, se stále cítím zcela nedotčen jak sukha tak duhka (radostí i utrpením)."

Ujwala Shinde, zástupkyně ředitele školy pro hluché a němé, se s Randžitem Mahárádžem seznámila krátce po zdrcující ztrátě svého manžela. Okamžitě ho přijala za svého Mistra a vzala si mantru hned první den. "Přestože jsem se nijak nezajímala o duchovno, jeho učení mne přitahovalo. Jak jsem poslouchala, uvědomovala jsem si, jaký významné je toto učení pro život."

Jeho skromnost, stálá přístupnost a vstřícná povaha byly živoucím projevem ne-duality jeho učení, která odmítala i oddělenost žáka a Mistra. Lidé, kteří přišli v jakoukoli denní i noční dobu byli vždy uvítáni a žáci vzpomínají, jak zcela ztráceli přehled o čase a rozhovory často pokračovaly až dlouho do noci.

Mladší žáci jako Murali Raghavan, manažer v Air India, zjišťovali jak se věkové bariery v jeho přítomnosti rozpouštějí. "I přes jeho věk jsem v něm našel lepšího přítele než v někom jiném a mohl jsem s ním probírat politiku, ženy, hry i vtipy," říká.

Ujwala vypráví o tom, jak volně a otevřeně se cítila v jeho přítomnosti. "Slyšela jsem, že realizovaní lidé vidí do vašeho nitra, ale u Mahárádže mi to nikdy nevadilo." Žáci rádi vzpomínají na to, jak Mistr sledoval kriket, hrál karty či vařil a nabízel čaj. Ramesh vzpomíná: "Ze začátku mi bylo trochu nepříjemné, když mi můj guru vařil a podával čaj, ale on by to jinak nedovolil." Byla nedotčen pýchou do té míry, že pokračoval v práci úředníka i poté, co začal učit. Jedině až po dlouhém přemlouvání ze strany blízkých žáků, přestal pracovat a ve věku osmdesáti let odešel do důchodu.

Ujwala, podobně jako většina ostatních žáků, nezažila milost svého Mistra jen z jeho slov, ale také tím, že žila blízko něj. "Každá maličkost, kterou udělal, byla nějakým učením," říká. Randžit Mahárádž se nikdy neoženil, žil sám a stravoval se z olejnatého nezdravého jídla objednávaného z hotelů a v tomto ohledu odmítal jakékoli zásahy. Když nakonec přijal Ujwalinu nabídku domácích jídel, tak nezlomě trval na tom, že za ně bude platit. "Až mnohem později jsem si uvědomila, že to byla velice účinná lekce pro ego," vzpomíná Ujwala.

Murali s láskou vzpomíná na dvou měsíční výlet se svým Mistrem do Evropy. "To, jak guru žije svůj každodenní život je možné poznat jedině, když s ním žijete. Sám jeho život byl lekcí a samotným živoucím učením. Pozoruhodná síla okolo něj, působila na všechny v jeho blízkosti."

Prem Nirmal, majitel obchodu s elektronikou, měl také možnost cestovat s Randžitem Mahárádžem. Vzpomíná na některé intenzivní a hluboké zážitky. "Jeho energetické pole bylo tak silné, že bylo snadné zůstat v bdělí bez jakéhokoli úsilí. Když člověk seděl blízko něj znamenalo to, že mysl musel přestat tlachat. V takovém stavu se uvědomění prohlubovalo a vše okolo – lidé, auta i stromy – bylo uvnitř mne. Bylo to velice zvláštní."

Učení Randžita Mahárádže nemělo žádná pravidla či tabu. Sám byl přísným vegetariánem, ale oddaní, kteří jedli maso, ho mohli klidně konzumovat i v jeho přítomnosti a při jedné příležitosti dokonce jednomu velice vystresovanému žáku poradil, aby si dal "panáka" a šel se lehnout.

Ti, kdo měli sochy či dodržovali určité rituály byli většinou jemně upozorněni na zbytečnost mechanického dodržování rituálů. V domácnosti Bal Naika se tradičně slavil svátek Ganapatiho. Brzy poté, co potkal Mahárádže, upustil od této tradice. "Kam se poděla otázka uctívání sochy, když mne učil, abych překročil rituál a viděl Jednoho Boha v každém a ve všem. Toto poznání z jeho učení mne zbavilo omezení," vysvětluje.

I přesto, že učení, které se předávalo od Bhausaheba, bylo advaitové povahy, patřila do něj i bhakti, oddanost Mistrovi. Jak Randžit Mahárádž tak Nisargadatta Mahárádž projevovali příkladnou oddanost svému Mistrovi. I přesto, že učil neexistenci duality dokonce i mezi Mistrem a žákem, Randžit Mahárádž nikdy nepominul vykonat každodenní púdžu a čtyři bhadžany, jak ho učil Siddharáméšvar. Podle Kishora Chopdy tato nejvyšší oddanost není cestou k dosažení realizace, ale ve skutečnosti je jejím plodem.

"Co byste měli ještě udělat, jakmile pochopíte? Jedině uctívat toho, kdo vás toto naučil. Vytvořte dualitu, vytvořte nedokonalost, ale jen kvůli poděkování," řekl Mahárádž, když vysvětloval svou oddanost Mistrovi a oddaní si vzpomínají, že i po tom nejmenší pochybení při vykonávání púdžy následovala silná výtka.

V roce 2000 zasáhla Randžita Mahárádže mrtvice, která paralyzovala půl jeho těla. Ve velice dojemné ukázce oddanost, cestoval, dokonce i v tomto stavu, téměř 1000 km ambulancí na každoroční pouť k Siddharáméšvarově samádhi v Bhagévadi ve státě Karnátaka.

Manjrekarovi byli smutní z toho, že víkendové návštěvy jejich Mistra přestaly a Ramesh vzpomíná když byl naposledy po mrtvici v jejich domě. Pozdě večer je požádal, aby ho odvezli do jejich domu. Když tam dorazili, strávil s nimi nějaký čas, snědl trochu jídla a na chvíli si odpočinul. Poté, pozdě v noci, řekl, aby ho odvezli zpět domů. "Moje žena mu se ho ptala, jestli by nechtěl zůstat až do ranních bhadžanů, ale on trval na tom, že se vrátí domů. Řekl: 'Chtěli jste, abych přišel, ne? Tak jsem přišel. Ale nyní již musím jít.'" O několik dní později, 15. listopadu 2000, zemřel. V několika posledních dnech řekl: "Toto tělo už není k ničemu, musí odejít."

Samádhi jeho Mistra Šrí Siddharáméšvara, které každou neděli pravidelně navštěvoval, leží v Mumbaí hned vedle místa, kde se dnes nachází jeho vlastní.