O významu neviditelných bytostí

REGINALD A. RAY, Phd. je profesorem buddhistických studií na Naropově universitě v Boulderu a je učitelem v RMSC. Text je ukázkou z jeho knihy: Indestructible Truth

 

Podle tibetského buddhismu je vesmír obydlen obrovským množstvím osvícených a neosvícených bytostí. Některé lze spatřit, většinu ale ne. Zatímco na Západě, dokonce i mezi praktikanty, je tendence vidět je jen jako pouhé symboly, Reginald A. Ray ukazuje, že komunikace s nimi prostřednictvím rituálů je samotným jádrem tantrického učení.

 

PRAVDA MÁ JEN MALÝ VÝZNAM A ŽÁDNÝ SKUTEČNÝ DOPAD, pokud je to jen sbírka abstraktních idejí. Pravda, která je ale živoucí zkušeností, je výzvou, hrozbou a může být prostředkem transformace.

Tibetský buddhismus je způsob vnímání světa. V mnoha oblastech se významně liší od převládajících trendů nejenom na Západě, ale i všude v tzv. „moderní, technické civilizaci," která se na zeměkouli dnes rychle šíří. Některým částem tradiční středověké tibetské kultury nebudeme nikdy schopni porozumět. Jiné ale, a zvlášť buddhistické dědictví, nám mohou pomoc podívat se novýma očima na hranice a možnosti naší dnešní situace.

Buddhismus je zvlášť zajímavá tradice, protože stojí jednou nohou v minulosti a druhou v přítomnosti. Objevila se v časech, kdy Indie procházela transformací z primitivnější do „vyšší" civilizace. Buddhismus má svoji didaktiku, filosofii, profesní elity, institucionalizaci, hierarchii, politické a finanční zájmy, stejně jako ostatní „vyšší" náboženství, která se objevila v rozvinutých zemědělských kulturách a které dnes přijímáme jako náš dnešní, vlastní způsob vyjádření duchovnosti.

Současně ale Buddha prohlašoval, že následuje prastarou cestu a myslel tím návrat k fundamentálnějším lidským zkušenostem, nežli jsou dnešní. V tibetském buddhismu, pravděpodobně víc nežli v jiných formách buddhismu, jsou tyto syrové, prvotní zkušenosti, základem duchovnosti. Nestaví na mrtvé a zkostnatělé pravdě, ale na živoucí pravdě v jejích stále čerstvých projevech.

Tibeťané žili ve světě, který se od našeho významně lišil. Jejich náhled nebyl ani tak v rozporu s moderními vědeckými objevy, zdůrazňoval ale jiné věci a měl celkově jiné uspořádání.

A co je nejdůležitější, podle klasického tibetského náhledu, svět není jenom to, co můžeme postřehnout svými smysly a o čem můžeme uvažovat rozumem, ale také to co nelze vidět a je dosažitelné pouze pomocí snů, intuice, vidin a předtuchy. Smysly a racionální mysl dokáží operovat s naším každodenním fyzikálním světem, ty ostatní prostředky dokáží ale přistupovat k mnohem většímu celku, kterého je náš svět pouze součástí. Může dnešní moderní člověk vnímat tento větší svět ve smyslu tibetské kosmologie? Tibeťané by řekli, že ano, pokud o to stojíte. Když budete vědět kde a jak k tomu přistupovat, sami poznáte o čem je řeč.

TIBETSKÝ KOSMOS je nesmírný, nekonečný v prostoru a bez počátku a konce ve smyslu času. Donekonečna je naplněn světy, obydlenými bytostmi. Tento nekonečný prostor a čas s nesčíslnými světy je oblastí samsáry, cyklické existence. Samsára je stavem bytostí, které ještě nedosáhli osvobození a jejichž existenci ovládá jejich víra v ego a které se slepě řídí svými vášněmi, agresí a zmatkem, aby své ego bránili a zvětšovali. Takové jednání vytváří karmu a ta se pak stává jejich vlastní součástí. Když samsárická bytost zemře, rodí se podle své karmy ve stejné, nebo jiné říši a tento proces pokračuje donekonečna, se všemi bolestmi i radostmi, které obsahuje. To všechno jsou tzv. „nečisté říše".

Situace ale není beznadějná. Existují ještě další říše, mimo oblast samsáry, tzv. „čisté říše," charakterizované osvícením, kde žijí realizované bytosti, které se osvobodily ze samsáry a které prodlévají v tzv. čistých zemích. Jsou to nebeští buddhové v různých manifestacích, jidamové - v ženském projevu jako dakiní a mužském jako herukové, velcí bódhisattvové jako Avalokitešvara a Tara, kteří pomáhají bytostem, dharmapálové (ochránci dharmy), kteří chrání dharmu i ty, co jsou na cestě, osvícení muži a ženy, kteří překročili svět, a jiní. Ti všichni reprezentují osvícení, dosažitelné trpícím bytostem. Ve skutečnosti, podle mahájánového buddhismu, ztělesňují stav, který je konečným osudem všech lidí i ostatních bytostí. Všechny bytosti jsou na cestě a jednoho dne dosáhnou dokonalého osvícení, stavu plně realizovaného buddhy.

Ačkoliv „domov" buddhů a vysokých bódhisattvů leží mimo samsáru, objevují se v našem světě, aby nám pomáhali vstoupit na cestu osvobození a sledovat ji až k jejímu konci. Člověk, Buddha Šakyamuni se tak před dva a půl tisíci lety objevil a poprvé přinesl dharmu do našeho světa a založil linii studia a praktikování tohoto učení. Podobně se v našem světě projevují různými způsoby nebeští buddhové, bódhisattvové, ochránci, dakiní a odešlí učitelé, aby přinášeli požehnání, ochranu a vedli nás cestou.

Tibetská kosmologie není nějakým abstraktním, odhmotnělým, „vědeckým" obrazem. Ukazuje spíš mnoho možných stavů bytostí v tomto kosmu a v mnoha říších, kde lidská je pouze jednou z nich, a které existují v rámci úplnosti bytí. Některé stavy bytostí se vyznačují utrpením samsáry a jiné jsou od něho osvobozeny. Tradiční tibetská kosmologie tak kontrastuje s moderní představou vesmíru, založenou pouze na racionálních, fyzikálně měřitelných, omezených a nezávisle ověřitelných faktech, jako je hmota, vzdálenost a pohyb. Takový přístup samozřejmě ignoruje osobní zkušenost, která neodpovídá fyzikálním kritériím. Tibetský obraz byl získán jinými prostředky a zahrnuje jiná „fakta".

Mnoho tibetských učitelů velmi dobře rozumí modelu světa, tak jak ho popisuje moderní věda, dodávají ale, že se to týká jen lidské říše, že je ale mnoho dalších říší, nedosažitelných vědeckými nástroji.

Tyto říše mají dokonce ještě víc dimenzí a jemností, než jakými popisujeme náš svět. Podle tibetského náhledu mají živé i neživé jevy našeho světa náboj bytí, duchovní vitality a jsou naplněny duchy, předky, polobohy a démony. Každá řeka a hora má své duchovní ztělesnění, nebo obyvatele. Každé lidské obydlí má svoje duchovní vyjádření jako součást své existence. Duchové se tak objevují na různých úrovních vývoje a s různou motivací. Někteří jsou zlovolní, jiní neutrální, nebo prospěšní.

TENTO TRADIČNÍ KOSMOLOGICKÝ OBRAZ je jedinečným prostředím pro praxi tibetského buddhismu. Jeho nekonečné panorama ukazuje křehkost, pomíjivost a bezvýchodnost lidského života. Vidění duchovního náboje v jevech tohoto světa umožňuje navázání úzkého vztahu a vzájemnosti s relativním světem. Poznání samsáry jako nekonečného cyklu života a smrti, řízeného karmou, ukazuje, že v tomto světě nelze nalézt konečné štěstí (v obyčejném smyslu). Alternativou k této skličující bezvýchodnosti je buddhovství, které stojí mimo samsáru. Nejenom to, že je dosažitelné, ale protože je konečným osudem všech bytostí, přináší optimismus a pocit smysluplnosti života. Nekonečný časový rámec, ve kterém se odehrává, dovoluje, aby každý postupoval zvolna svou vlastní rychlostí. Tibetský buddhismus tak dosahuje zdánlivě protichůdných cílů, poznání marnosti samsáry, která nedává jinou možnost nežli duchovní cestu a současně buduje pocit důvěry, radosti a dobrého bytí v lidském stavu a v jeho doslova nekonečných možnostech.

Do jaké míry se může současný Západní praktikant tibetského buddhismu osvobodit od těchto neviditelných bytostí bez lidské podoby? Z tibetského pohledu je vztah s neviditelným světem zcela základní pro plný a úspěšný lidský život. Ignorovat svět neviditelných duchů a duchovních bytostí je stejně nesmyslné a kontraproduktivní jako ignorovat lidi ve své vlastní společnosti. Nelze tak žít.

Buddhismus je považován za neteistickou tradici a to vyvolává otázku, jak máme těmto duchům, bohům a božstvům rozumět. Tibeťané je považují přinejmenším na jedné úrovni za víceméně nezávislé, objektivní entity, ať už jde o zlovolné mamos, nebo prospěšné obyvatele božské říše, ochránce dharmy a jidamy. Se všemi je třeba udržovat vztah, i když nemají lidskou podobu a jsou obvykle neviditelní.

Současně ale, z pohledu filosofické a meditační tradice chápeme všechny tyto bytosti jako aspekty naší mysli, které jsou od ní nerozdílné. Co to ve skutečnosti znamená? Na Západě tomu často rozumíme tak, že tyto duchy a božstva, které Tibeťané považují za externí bytosti, nejsou vůbec externími, jsou to ale projekce našich psychologických stavů. To nám dovoluje přistupovat k nim racionálně jako k neexistujícím a vyloučit je z naší Západní verze tibetského buddhismu. Tím ale jenom ukazujeme nepochopení toho, co se myslí tím, že jsou to aspekty mysli a že jsou od ní nerozdílné.

Božstva jsou přesněji řečeno aspektem naší vlastní vrozené mysli, nebo odrazem našeho vnímání. Například buddhové jako objektivně, zjevně existující bytosti, nejsou nic jiného, než naší vlastní osvícenou podstatou. Ochránci representují hrozivou a rozhodnou energii našeho vědomí. Guruové jsou objektivizací učení a vůdcovského principu tak, jak existuje v každém z nás. Podobně lze různé samsárické duchy a démony vidět jako ztělesnění vedlejších stavů mysli. Tyto zdánlivě externě existující bytosti jsou pak klamným výsledkem rozdvojenosti původně neduálního vnímání, které je základem každého vjemu.

Až dosud to zní dobře. Dostáváme se ale ke kritickému bodu. K tomu, že toto všechno se vztahuje nejen na bytosti neviditelného světa, ale na všechny jevy v dualitě vůbec. Podle tibetského náhledu nejsou doslova všechny jevy tohoto tzv. interního, nebo externího světa (my sami a ostatní lidé, stromy, mraky, hory atd.) ničím jiným, než jen pouhou mylnou objektivizací a výsledkem zpevňování původně neduálního vnímání.

Když tohle říkáme, nepopíráme tím jejich externí „objektivní" existence v relativním světě zjevné duality. Bytosti šesti samsárických říší, stejně jako buddhistická božstva ve stavu nirvány se nám, obyčejným a neosvíceným lidem, jeví jako externí, objektivní bytosti. Mohou se tak dokonce jevit mnohem reálnější, živější a mocnější, než obyčejný fyzický svět okolo nás. Na této úrovni tyto bytosti skutečně existují a jsou významnými obyvateli našeho kosmu, a když říkáme, že jsou to aspekty mysli, nepopíráme jejich existenci na relativní úrovni a také se nezbavujeme povinnosti jednat s nimi na jejich vlastní úrovni, tak jak se nám jeví.

Co pak ale znamená, když říkáme, že to jsou aspekty naší mysli? Jednoduše to, že způsob jak je vnímáme má co dělat s naší psychologií a úrovni našeho vědomí. S tím, že dualita ve smyslu objekt-subjekt, jak se nám jeví, nemá oporu v realitě. Vytváříme ji sami ze strachu a ignorance. Vidět svět jevů tak jak je, znamená vidět na úrovni, která předchází dualistickému rozdvojení. To je skutečná podstata prožitku, vnímání, nebo neduální mysli, tady jako vzájemně zaměnitelných kategorií. Když tedy Tibeťané řeknou, že duchové, bozi a božstva jsou aspekty mysli a nic jiného než mysl, myslí tím, že jejich podstatou, stejně tak jako všech ostatních jevů, je neduální vnímání.

Jako lidé jsme jenom jednou částí nekonečné sítě vztahů všech bytostí v kosmu, osvícených, nebo žijících ve zmatku. Uvědomování si těchto vztahů je významné, protože jsme právě jimi do značné míry definováni jako lidé. Abychom z tibetského pohledu mohli žít účelný a opravdový lidský život, musíme si uvědomit náš vztah se všemi bytostmi v samsáře i mimo ni a jednat podle toho. Děláme to prostřednictvím rituálu.

Rituál je tím aktem, kterým vyjadřujeme náš vztah. Je prostředkem komunikace i komunikací samou. V tibetském buddhismu se rituál používá ve vztahu k viditelnému i neviditelnému světu a jádrem tibetského buddhismu je komunikace s probuzenými bytostmi - odešlými učiteli, bódhisattvy, buddhy atd. Vyvoláváme je v mysli, otevíráme jim srdce a dostáváme jejich požehnání.

Uctívaní učitelé ztělesňují realizaci v lidské podobě. Ztělesnění nebeských buddhů a bódhisattvů je éteričtější a neobjevuje se v lidské říši. Nicméně když postupujeme cestou, je nejenom možné, ale zcela základní objevovat a prohlubovat naši komunikaci s těmito nemateriálními probuzenými bytostmi. Podle tibetské tradice tím jak dozráváme, tzv. „přibližujeme nebe a zemi" a nebeští buddhové a bódhisattvové jsou víc a víc našimi trvale přítomnými ochránci, učiteli a průvodci.

Jedním z nejobvyklejších rituálních prostředků pro komunikaci s nimi je sedmidílná oběť podle mahájánového buddhismu. Nejprve vizualizujeme bytost,

 

(1) zdravíme ji,

(2) děláme skutečnou anebo imaginární oběť,

(3) přiznáváme své chyby a škodlivá jednání,

(4) radujeme se z existence osvícených bytostí a těch, ke kterým cítíme oddanost,

(5) žádáme je o učení a vyjadřujeme naši otevřenost a touhu po instrukcích,

(6) žádáme je, aby neodcházeli do nirvány a zůstali ve styku s bytostmi v samsáře,

(7) všechny naše zásluhy a dobro, věnujeme ve prospěch všech bytostí.

 

Takovým krátkým a jednoduchým rituálem se spojujeme s transcendentálními bytostmi a potvrzujeme a oživujeme náš vztah k nim.

Děláme to, protože buddhové, bódhisattvové a odešlí učitelé representují naší podstatu a to, čím se fakticky musíme stát. Proto není v tibetském buddhismu ani ta nejoddanější prosba ke zdánlivě externí bytosti považována za teistickou. Vyjadřujeme tím ve skutečnosti touhu poznat naší nejniternější podstatu a prosíme o to naše vlastní skryté bytí. Cestou k tomuto cíli je nejprve objevit naše nejvnitřnější bytí v těch druhých, probuzených, a potom, skrze náš vztah k nim si postupně uvědomit transcendentální podstatu nás samých.

Tibetský buddhismus má mnoho rituálů na cestě k probuzení. Všechny je spojuje vizualizace. Tvoříme mentální obraz učitele, bódhisattvy, nebo buddhy a pak se mu v rituálu otevíráme, různým způsobem s ním komunikujeme a rituálně se účastníme na jeho osvícení. Kultivujeme tak náš vlastní probuzený stav.

Vizualizace je velmi silný prostředek. Například v našem obyčejném životě, co nemůžeme spatřit, to pro nás neexistuje. Osoba, kterou nemůžeme vidět v lidské podobě, pro nás jako člověk neexistuje. O to víc to platí pro bytosti žijící v nemateriální formě mimo samsáru. Můžeme být obklopeni buddhy a bódhisattvy po celý čas, dokud ale nemají jméno a tvar, nevidíme je a nevytvoříme si k nim vztah. Vůbec pro nás nemusí existovat. Když jim ale v mysli dáme jméno a tvar a začneme s nimi komunikovat, začnou existovat a jejich moudrost, soucit a síla do nás může vstoupit.

Můžeme to dělat mnoha rituálními formami. V tradičním Tibetu je přijímáno jako samozřejmost, že tak jak existují způsoby komunikace s ostatními lidmi, stejně tak jsou způsoby jak komunikovat s bytostmi bez lidské podoby, v nemateriálních říších.

Přístup Západních studentů tibetského buddhismu k rituálům je ale problematický. Mnoho z nich nemůže přijmout myšlenku reinkarnace v šesti říších a rituály komunikace s ostatními bytostmi v ostatních říších jim nedávají smysl. Někdy považují dokonce i řeč k nehmotným buddhům, bódhisattvům a ochráncům jen za „symbolickou" a nemyslí, že by takové bytosti skutečně existovaly. Z tohoto pohledu se obrací mnoho tibetských liturgií jakoby k nereálným objektům a jsou chápány jako psychologický trik k dosažení určitého efektu.

Západní studenti jsou tak ochotni přijímat tibetskou kosmologii jen navenek, v hloubi ale zůstávají, jak říká Jeremy Hayward, „vědeckými materialisty". I když navenek přijímáme existenci jiných říší a bytostí v samsáře i mimo ni, ve skutečnosti tomu nevěříme a žijeme tak, jako když je kosmos mrtvý a naše realita tou jedinou existující.

Tento postoj se odráží v mnoha Západních problémech s tibetskými rituály v pocitu, že stačí jejich tupé konání s rutinním opakováním, bez živoucího zaujetí a cítění. Vracíme se tak k postoji k rituálům v době našeho dospívání, kdy se často vyžadovala jen naše pouhá přítomnost. Abychom tak mohli snést mnoho nesmyslných rituálů, naučili jsme se psychologicky odpojovat, vnitřně se neúčastnit a myslet na něco jiného. Schází tady pochopení, že rituál je komunikací s bytostmi, které na relativní úrovni skutečně existují a jsou pro nás důležité. Takový živoucí a přesvědčivý přístup lze někdy v Západní verzi tibetského buddhismu jen obtížně najít.

Opravdově vykonaným rituálem získáváme větší nadhled nad světem a naším životem a dochází někdy k jeho jemnému, nebo i výraznému posunu. Zmenšuje se pocit vlastní izolovanosti a naopak se zvětšuje pocit propojení s ostatními lidmi, s bytostmi bez lidské podoby v naší říši a se smyslem, který překračuje naši obvyklou sobeckou motivaci.

Rituál je prostředkem spojení s větším a hlubším smyslem života, orientovaným k obecnému dobru v širším smyslu. Paradoxně k tomu, tímto širším a komplexnějším smyslem a pocitem propojenosti sebe jako části něčeho mnohem většího, uvědomujeme si víc sebe sama a svoji osobnost. Rituál pozvedá a mobilizuje naši energii, takže můžeme lépe naplnit to, co před nás život staví.

 

Shambhala Sun, leden 2001