O vyvyšování jednoho náboženství nad druhým

Ve zdůvodnění nedávného policejního zákroku v pražské mešitě se mluví o knize. V obecnější rovině však jde o spor judaismu, křesťanství a islámu. Je všechno relativní, nebo existuje nějaký průvodce pro bloudící? Odpověď hledá Jan Schneider.

Přepodivný policejní zásah v pátek 25. dubna – provokace v muslimské modlitebně v čase modliteb – zafungoval paradoxně dobře. Nepodnítil protiislámské vášně, ale naopak posílil společenskou imunitu proti manipulaci strachem. Většina komentářů nenajela na protiislámskou vlnu, ale naopak reflektovala kontext celé situace.

Nevyslovenou obavou je, že když se u nás nedělo nic, co by souviselo s terorismem, pak tomu někdo možná chtěl malinko pomoci. Podobně, jako tomu bylo s al-Káidou v Iráku. Poté, co Západ tuto zemi rozbil, konstatoval, že tam skutečně je, jak vždy tvrdil! Co na tom, že před rozbitím Iráku, ať již byl jakýkoliv, tam al-Káida nebyla.

Policejní zákrok mohl v podtextu sledovat záměr přilákat pozornost islámských fundamentalistů k české muslimské komunitě, vzbudit pocit aktivní sounáležitosti – a především podporu. Ta by se již dala dokumentovat a mnohé státní složky by si pak připadaly důležitější, posílily by jejich rozpočty a společnost by měla jiné starosti, než například přemýšlet o korupci politiků a za nimi stojících stranických aparátů, jejichž fondy jsou před komunálními volbami vyschlé.

Policejní zákrok v celém kontextu je hodný důkladného rozboru. Doufejme, že nový ministr vnitra Milan Chovanec provede své šetření důkladně a vyvodí nekompromisní závěry. Způsob, jakým kauzu vyřeší, může totiž ovlivnit naši budoucnost poměrně zásadním způsobem. Nicméně téma článku je trochu jiné.

 

Agresivita muslimů

Ve zdůvodnění policejního zásahu se mluví o jakési knize, podporující cosi negativního. Mediální dohady se točí kolem jednoho titulu, ale problém je obecnější. Týká se zdůrazňovaného vyvyšování jednoho náboženství nad druhým, konkrétně islámu nad jeho abrahámovskými bratranci judaismem a křesťanstvím – o ostatních bezbožnících nemluvě.

Jako alarmující moment je zmiňována agresivita jistých muslimských kruhů založená na pocitu vlastní dominance veškerenstvu. Eurojazykem bychom dále mohli mluvit o jejich přesvědčení prospěšnosti „implementace“ islámu a jeho norem celému světu, ať chce nebo ne, byť by se z toho třeba zhroutil.

Půjdeme-li však do hlubin islámské kultury, seznáme již ze středověkých polemických spisů, jak mnoho bylo ceněno srovnávání a používání argumentů. Nechtěná ztráta této schopnosti je nesporným příznakem demence, úmyslná pak příznakem demagogie. Když se tedy kvůli srovnání rozhlédneme kolem dokola, zjistíme, co se vyhlašování exkluzivnosti vlastního náboženství týče, že nejdéle jsou tím proslulí židé.

 

Křesťanství a judaismus

Koncept vyvoleného národa je pak židům při každé možné i nemožné příležitosti omlácen o hlavu, přestože jen pár z nich to bere doslova jako privilegium zdarma. Ostatní jsou z toho konceptu spíše rozpačití, protože zase na druhou stranu je dost obtížné – a není divu! – přijmout bezezbytku důsledky moudrých slov židovských učenců, že ta vyvolenost znamená nikoliv privilegia, ale větší odpovědnost nejen za sebe, ale i za svět.

Křesťanství se sice vylíhlo z kořenů judaismu, ale rychle se stalo těžkou konkurencí. Z hlediska Židů šlo o „nepřátelské převzetí“ původní myšlenky, kterou si křesťané institucionalizovali. Vytvořili si k tomu přímo funkci „náměstka božího“ na zemi, který se – mluvě ex cathedra – stává jakoby nebeským mluvčím. Židé takovou autoritu neměli, protože mluvili s Hospodinem přímo, ale zase všichni najednou.

Navíc křesťanství, jak bylo na vzestupu, tvrdě židy válcovalo, odstavilo je na vedlejší, ba dokonce slepou kolej. Církev se pasovala se do role nové a krásné boží nevěsty, která zcela nahradila tu starou, židovskou, jež svého ženicha znectila, udala a ukřižovala. A jak to tak bývá, pro jistotu ta nová nevěsta té staré občas z plezíru zvalchovala hřbet, a nezůstalo bohužel vždycky jen u toho.

 

Přátelské převzetí

Jak tak křesťané a židé provozovali tu lásku mezilidskou, objevili se muslimové. Nejprve vtipně počkali, až se obě náboženství dostatečně zkompromitují, a pak přišli s něčím racionálním. Méně bohování, více praktických ustanovení. S trochou nadsázky by se jejich nesmírně úspěšný vstup na scénu dal přirovnat k situaci, v níž vstupuje Andrej Babiš a Tomio Okamura na politickou scénu, z níž se voličům už dělá šoufl.

Nové nahrazuje vše staré, děli ti proradní musulmani, ale udělali to obzvlášť „prefíkaně“! Negumovali své konkurenty z povrchu zemského, ale určili jim pravidla. Jejich učení vytunelovali, podobně jako to křesťané udělali židům, ale chytřeji. Žádné nepřátelské, ale přátelské převzetí: Mojžíš i Ježíš jsou regulérní islámští proroci. Tudíž naplnili nenaplněná zaslíbení obou předchozích náboženství a jsou kingové. Co se na tyto náboženské dostihy dá říci?

 

Krejčí Móric si chce otevřít kvelb. Prochází londýnský Whitechapel a co tam nenajde – uprostřed je malá ulička, pouze s pěti obchody. Čtyři jsou obsazené, pátý je prázdný. První je krejčovství, jmenuje se George’s Tailor Shop a ve štítu má vepsáno: Nejlepší krejčí v celé čtvrti. Druhý je také krejčovství, jmenuje se Mick’s Tailor Shop a ve štítě má napsáno: Nejlepší krejčí v celém Londýně. Třetí je shodou okolností také krejčovství, jmenuje se The Tailor Shop a ve štítu má napsáno: Nejlepší krejčí v celé Anglii. Ten čtvrtý obchod je jak na potvoru také krejčovství, jmenuje se Baring & Gilow’s Tailors a ve štítě má napsáno: Nejlepší krejčí na celém světě. Co má Móricek dělat? Najme si tedy ten pátý obchod, co bude také krejčovstvím, napíše na něj Chez Schneider a do štítu připíše skromně: Nejlepší krejčí v ulici.

 

Uznání druhých

Náboženské spory téměř nemají konce. Je však všechno opravdu jen relativní, nebo existuje také nějaké vodítko, průvodce pro bloudící? Jistěže. Když to nejlepší náboženství není „to naše“, ale „to vaše“. Jinými slovy, neplatí sebechvála, ale uznání druhých.

Věděli to již tradenti následujícího midraše o učenci jménem Šimeon ben Šetach. Ten jednou koupil od Araba osla. Cestou domů si všiml, že zvíře má na krku provázek s pouzdérkem. V něm byl drahý kámen. Vrátil se na trh a drahokam vrátil Arabovi: „Koupil jsem osla, ne démant.“ Arab na to odvětil: „Požehnán budiž Bůh Šimeona ben Šetach.“

Možná, že by stačilo přemýšlet tímto směrem – a chovat se podle toho.

Jan Schneider

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz/o-vyvysovani-jednoho-nabozenstvi-nad-druhym-fn1-/forum.aspx?c=A140508_135329_pozice-forum_lube