O svatováclavských a svatoludmilských legendách I

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, LN, 1997   (z úvodu knihy)

Legend o Václavovi a s nimi souvisejících legend o jeho bábě Ludmile byla napsána řada. To však přináší jen další obtíže a spíše nám to možnost poznání skutečnosti zatemňuje, než usnadňuje. Jejic autoři totiž od sebe podle středověkého zvyku (nevymřevšího u nás dosud úplně) bezostyšně opisovali a navzájem se ``vylepšovali'' a ``opravovali'', takže nakonec dost dobře nevíme, kdo od koho co opsal a která legenda je tedy mladší a která starší. Ve faktických údajích tím vznikl takový zmatek, že o každém z nich je možno uvádět dvě nebo tři zdánlivě stejně oprávněné verze. Rozplétáním tohoto gordického uzlu se od dob Josefa Dobrovského zabývaly všechny generace českých historiků velice usilovně a také vášnivě, zejména od doby, kdy v roce 1903 vystoupil Josef Pekař s obhajobou Dobrovským jako pozdní falzum zcela zavržené Kristiánovy legendy. Spisů, článků i obsáhlých knih o tomto problému je již tolik, že by zaplnily malou knihovnu, bádání a spory ale pokračují dále stejně intenzivně a občas i stejně vzrušeně. Dnes již není hlavním problémem Kristián, poslední ofenzíva, kterou vedl v sedmdesátých letech Zdeněk Fiala, ztroskotala, dnes jde zejména o stáří I. staroslověnské legendy, na niž v šedesátých letech útočil Oldřich Králík. Kdybychom si zde měli tyto děje vyprávět, byla by to poutavá historie bloudícího, ztroskotávajícího, ale stále postupujícího poznání i příběhů lidí toto poznání prosazujících, zabralo by to ale celou knihu. Připomeňme si tu pouze to, co lze dnes považovat za více či méně obecně přijímaný výsledek. Pravdou totiž je, že neexistují dva specialisté, kteří by se shodli opravdu ve všem.
Nejstarší zachovanou latinskou legendou o Václavovi je spisek začínající slovy ``Crescente fide christiana'' (Když rostla víra křesťanská). Ukážeme si dále, že ji sepsal okolo roku 975 jeden ze sboru kněží pražského archipresbyterátu, sídlících tehdy - po zřízení biskupství - u sv. Jiří na Pražském hradě. Tento kněz byl původně mnichem kláštera sv. Jimrama v Řezně, proto jako svého literárního vzoru použil legendu o Jimramovi, pro faktické údaje o Václavovi však měl zřejmě k dispozici nějakou starší latinskou legendu (o níž si hned něco povíme). Jednoduchou latinou Vulgáty sepsal nenáročné vyprávění, jež však mělo v dalším vývoji václavských legend velký vliv, protože se mu podařilo ``usadit'' světecký typ Václava, který dosud byl rozkolísaný a nejistý. Tato legenda vlastně jako první dokázala, že Václav, jestliže již nepoložil život za víru, byl za ni alespoň pronásledován. Autor toho dosáhl tím, že z Václava udělal mnicha na trůně, který se nemůže vyrovnat se svými vladařskými povinnostmi a je za to pronásledován.
Jen o něco později sepsal někdo z jeho spolubratří u sv. Jiří (nebo možná on sám) i legendu o Ludmile, která byla přece u sv. Jiří pohřbena a pro kněze zdejšího kostela to tedy byla jaksi povinnost. Ta začíná slovy ``Fuit in provincia Bohemorum'' (Byl v zemi české). Autor znal Crescente a také se pokoušel napodobovat Život svatého Jimrama, neměl ale o Ludmile žádné písemné zprávy. Opíral se o paměť kněží z jejího okolí, zprostředkovanou zřejmě archipresbyterem Pavlem, který byl Ludmiliným oblíbencem. Legenda Fuit se nám nezachovala v úplnosti, máme z ní pouze výtah, v němž zejména chybí vše, co se dělo po Ludmilině smrti. Tento výtah je latinský, dochoval se však ještě druhý, psaný staroslověnsky. Je to tzv. ``Prolog o Ludmile'', pořízený po r. 1096 na Rusi z delšího textu, který byl zřejmě staroslověnským překladem oné původní, nezachované latinské legendy ``Fuit in provincia Bohemorum''. Vznikl asi v 11. století ve slovanském klášteře na Sázavě a odtud se dostal s mnohými dalšími spisy, v tom i legendami, na Rus. Úplný latinský text Fuit měl konečně na svém písařském pulpitu i Kristián.
To tedy byly dvě nejstarší zachované legendy. K nim přibylo brzy po roce 983 přepracování Crescente, které na žádost císaře Oty II. pořídil i italské Mantově zdejší biskup Gumpold. Prostá latina Crescente ho urážela, přepsal proto text do nesnesitelně nabubřelého stylu, který tehdy v Itálii považovali za krásný. O věcnou přesnost se při tom nestaral a přestože něco málo o českých záležitostech věděl (pocházel nejspíše ze sousedního Bavorska), má jeho spis pro historika pramalou cenu. Literáti ``jemného vkusu'' ho ovšem vždy obdivovali a dočkal se dokonce i (značně krkolomného) překladu do staroslověnštiny. Té nevděčné práce se podjal asi před rokem 1050 jeden ze slovanských mnichů na Sázavě a o jeho dílu se obyčejně mluví jako o II. staroslověnské legendě o sv. Václavu. Cenu má hlavně proto, že autor doplnil Gumpoldův text o obšírné pasáže převzaté zčásti snad (?) z Crescente, spíše ale z její neznámé předlohy.
Ode všech dosud jmenovaných se podstatně liší dvě legendy, latinská Vavřincova a takzvaná I. staroslověnská legenda. Vavřinec byl mnichem v Monte Cassinu v Itálii a pak arcibiskupem v Amalfi. Asi roku 1039, možná na žádost z Čech, které se tehdy v Římě snažily o zřízení arcibiskupství pro Prahu a užívaly při tom světců Václava a Vojtěcha jako opory své argumentace, sepsal legendu o Václavovi, líčící ho spíše jako knížete než jakéhosi mnicha na trůně a vůbec hodnotící osoby dramatu jinak než Crescente, zato velice podobně jako I. staroslověnská legenda. O té slavisté tvrdí, že byla sepsána málem ještě nad vychladlou mrtvolou Václavovou, historikové o tom ale většinou pochybují - mimo jiné i proto, že nejsou ochotni přijmout velkolepý obraz rozvoje staroslověnské vzdělanosti v Čechách 10. století, který jim slavisté předkládají. Hlavním argumentem pro stáří I. staroslověnské legendy je skutečnost, že je prostinká, konkrétní a budí tak dojem, jako by ani nešlo o legendu, nýbrž o historické dílko. František Vacek o ní právem napsal, že by nemohla být žádným biskupem schválena pro čtení v jeho diecézi, protože vlastně vůbec nepodává svědectví o tom, že Václav byl svatý.
To vše opravdu svádí k domněnce považovat ji za velmi starou, jenže je tu Vavřincova legenda, která je jakousi latinskou paralelou ke staroslověnské legendě. Je nemyslitelné, že by amalfský arcibiskup znal staroslověnštinu, nemohl tedy v žádném případě opisovat z I. staroslověnské legendy. Jeho předloha musela být latinská a ne staroslověnská. Stejné dílo měli k dispozici také Kristián i autor II. staroslověnské legendy a bylo v ní více než je v I. staroslověnské, nemohl to tedy být překlad I. staroslověnské legendy do latiny. Z toho plyne, že to, co v Itálii četl Vavřinec, byla nejspíše stejná legenda, kterou znal již autor Crescente: byla to nejstarší, bohužel ztracená václavská legenda, napsaná latinsky ještě před Crescente a za života Boleslava I (zemřel 972), asi někdy v šedesátých letech 10.století. Crescente by se pak jevila jako její důkladné ideové přepracování a I. staroslověnská legenda zase naproti tomu dosti věrný, ale zkrácený a přitom - jak uvidíme - značně popletený výtah z ní. V Čechách byla tato nejstarší legenda známa Kristiánovi v devadesátých letech 10. století a autorovi II. staroslověnské legendy na Sázavě v první polovině 11. století, který tu s její pomocí doplnil svůj překlad Gumpolda. Nakonec ji někdo z Čechů donesl okolo roku 1039 do Monte Cassina, kde se s ní seznámil Vavřinec. Dále se již její stopy ztrácejí, i když je možné, že existovala ještě v 16. - 17. století.
Jakýmsi shrnutím všech do konce 10. století složených legend bylo dílo sepsané v letech 992-993 mnichem Kristiánem, synem Boleslava I. a věnované biskupu Vojtěchovi. Líté bitvy o jeho pravost už dnes utichly, ukázalo se totiž nemožným, že by se jednalo o dílo falzátora, žijícího ve 14. století, jak se domníval Dobrovský a jak to naposledy obhajoval Zdeněk Fiala, ani že by falzátor psal po roce 1143 k větší slávě právě tehdy vyhořelého kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, jak tvrdili František Vacek a po něm Václav Novotný.
Je to zvláštní legenda už proto, že se zabývá čtyřmi nebo dokonce pěti světci najednou: Cyrilem a Metodějem, Ludmilou a Václavem, připojeno je i pojednání o Václavovu služebníku Podivenovi s jasným úmyslem dokázat i jeho svatost. To vše je zasazeno do historického rámce začínajícího Velkou Moravou, pokračujícího jejím pádem a přenesením křesťanství do Čech, na což navazují děje Ludmili a Václava. Josef Pekař ji proto prohlašoval za ``nejstarší kroniku českou'' a Jaroslav Ludvíkovský za ``církevní dějiny''. Není to ale nutné, podobné soubory legend o svatých, spojených s nějakým místem nebo institucí, nejsou vzácností a k dějepisným dílům mají většinou daleko.
Kristián se na svůj úkol připravil důkladně. sebral vše, co bylo tehdy k dispozici, a pokusil se to shrnout do jednotného, souvislého vyprávění. Ne vždy se přitom vyvaroval rozporů a protimluvů, přece jenom napsal nakonec živé a čtivé dílo. V partii věnované Václavovi se opíral hlavně o Crescente a Gumpolda, vedle nich ale užíval i oné ztracené legendy, ve vyprávění o Ludmile vlastně zpracovával ztracenou širší podobu legendy Fuit. Leccos ovšem dodal od sebe, ať už to měl ze spolehlivé tradice nebo z různých pověstí. Kristián a pak autor II. staroslověnské legendy byli poslední, kdo ještě mohli taková vyprávění o Václavovi a Ludmile slyšet, vše ostatní, co bylo o Václavovi a Ludmile napsáno, byla už pouhá literatura, z níž se sice dozvíme něco o autorovi a jeho době, o oslavovaných světcích ale nic.
Nejblíže událostem v přemyslovském pražském knížectví počátkem 10. století byla tedy ona ztracená legenda, již můžeme jen obtížně a neúplně rekonstruovat z pozdějších výpisů. Ale i kdyby se snad zvláštní a nepravděpodobnou náhodou někde v nějakém neznámém kodexu objevila, byla by to zase jen legenda, více či méně schématický popis ``zrození'' světce a ne nějaká objektivní zpráva o jeho životě a zavraždění. Žádní dva kronikáři (až na ony dva Widukindovy sporné odstavce) nám o tom nic nezapsali, ``úřední'' dokumenty (listiny) v té době ještě v Čechách neexistovaly. Jak tedy můžeme kontrolovat onu zamlčovatelskou a vylepšovatelskou práci, kterou musel odvést každý autor legendy, aby se z živého člověka stal ideál? Bylo by přece naivní domnívat se, že postačí vzít legendu a vyškrtat z ní všechno zázračné, schematické nebo přehnaně ``růženečkářské'' (jak to kdysi říkal Josef Kalousek ve své ``Obraně'' svatého Václava), a to, co zbude po takové - přiznejme si, že dosti libovolné - operaci, brát za bernou minci? Co tedy počít? Nějaký jasný a přímočarý recept neexistuje, nezbývá než brát v úvahu všechny ty komplikované okolnosti, které jsme si právě nastínili (a ovšem i desítky dalších), a pokoušet se o rozumné odpovědi na vršící se otázky.