O staré Praze

Karel IV. pozval sobě kdysi na pražském hradě arcibiskupa Arnošta z Pardubic, nejvyššího kancléře, purkrabí českého království a jiné znamenité pány české a dvořany, též některé mistry učenosti slovutné, mezi nimi také svého hvězdáře. Seděl s nimi v nádherné síni, jejíž dřevěný strop byl vyzdoben řezbami, malbou i zlacením, jejíž stěny byly pokryty vzácnými čalouny francouzské práce, za stolem, na němž v záři hojných voskovic lesklo se a blyštělo zlaté a stříbrné náčiní, talíře, číše a konvice překrásných tvarů a ozdob.

Když povečeřeli a v síni počalo býti dusno, vstal císař a vyzval své hosty, aby s ním vyšli ochladit se na čerstvé povětří. I šel napřed s arcibiskupem na balkón, na nějž se vystupovalo přímo z toho večeřadla; šli za nimi páni a mistři v živém hovoru.

Ale jak vystoupili na prostorný balkón, umlkl císař i jeho rádce a ztichli také všichni ostatní. Umlkli překvapeni krásou královského města pod nimi.

Praha dřímala za letní noci v rozlitém svitu plného měsíce i v hlubokých stínech. V čarovném osvětlení zvedaly se štíty a střechy vysokých domů, kostelů, věží, blyštěla se okna stavení, arkýřů a košaté koruny stromů po hojných zahradách i na ostrovech splývaly v tom zásvitu měkkými obrysy.

A vše v hlubokém klidu. Jen jezy zdola hučivě šuměly. Král i dvořané veškerou krásou uvábeni, hleděli světlem i šerem, zrak jejich těkal po svazích Petřína v modravém šeru, po Menším Městě zrovna pod nimi, hleděli na jeho ozářené prostranství, na arcibiskupův palác u řeky, kdež leskla se zlacená střecha branné jeho věže, přes chatrný most, po řece, jež svítila jako rozlité stříbro, dál po ostatní Praze, po Židovském, Starém Městě, zavřeném hradbami a baštami, nad nimiž trčely k nočnímu nebi věže a chrámy. Tam tměly se ulice, podsíně domů, tam tonulo všecko ve svitu i v stínech a hlubokém šeru.

Ale dále za Starým Městem, dále táhlou výšinou širým prostranstvím, kde se bělal kostel sv. Lazara, kde volně stál a ne ve spoustě domů kostel sv. Petra na Zderazském vršku, kde dřímaly Opatovice ves a kde výše v bledém zásvitu strměl kostel sv. Štěpána ve vsi Rybníku a dále kostel sv. Jana na Bojišti, proudilo volně světlo měsíce po zahradách, sadech a lánech zralého obilí, tu i dál až po obzor, až po výšiny plné vinohradů, zamžené bělavou mlhou.

Všichni mlčky hleděli na čarovný obraz před nimi rozložený, až král, dojat tou krásou, promluvil:

„Krásná je tato má země, v ní je mé největší zalíbení, a mám ji jako vyvolený, vzácnější sad mezi ostatními poli — Ale v tom sadě nejutěšenější místečko — hle — Praha! Je-li co krásnějšího?“

Oči královy zazářily.

„Překrásné město,“ promluvil Arnošt z Pardubic, „a přešťastné, jak je kronikář nazývá, že bylo svatým vojvodou povzneseno. A teď tvou láskou je a bude ozdobeno. Již se naplňuje proroctví pramateře Tvé Velebnosti. Rosteť Praha u velikosti a slávě. Knížata se jí kloní, má čest a chválu po světě a bude ještě slavnější.“

„Rád bych ji s pomocí boží zvelebil,“ upřímně pravil král. „A doufám —“ Náhle však se obrátil po starém mistru hvězdáři, jenž vážně před se hleděl.

„Nu, mistře astronome, že je krásná a veliká budoucnost tohoto města? Ty se mračíš? Mluv!“

„Velebnosti královská, nechtěj právě této chvíle, abych oznámil, co věštila nebeská znamení.“

„Jen pověz,“ vybízel král. „Chci slyšeti, cos četl ve hvězdách.“

„Je to smutné, milostivý králi.“

„Chci slyšeti. Mluv!“

A zasmušilý mistr oznámil králi a panstvu dychtivě k němu přistoupivšímu:

„Vyrozuměl jsem z nebeských znamení, že Menší Město bude zničeno, ohněm, velikým požárem, a tam — Staré Město — zajde hroznou povodní. Vše bude zhubeno, všecko, a tak, že nezůstane kámen na kameni.“

Všichni kolem se lekli a pohlédli na krále, jenž zaražen stál patrně zarmoucený. Pojednou se však obrátil k městu, mávl v tu stranu rukou a zvolal:

„A nezajde Praha! Zůstane, bude! A kdyby i Menší Město i Staré jednou za své vzaly, bude tu jiné. Tam vystavím nové město, tam, hle, bude nová, veliká Praha!“

Ukazoval na Staré Město, vzhůru širou výšinou, k polím a sadům, ke vsím Rybníku a Opatovicům. Všem se uvolnilo, všem se vyjasnilo líce, a moudrý arcibiskup vyslovil, co čeští páni a dvořané té chvíle cítili a z té duše přáli svému králi:

„Bůh žehnej Tvé velebnosti.“

Jak se Karel IV. rozhodl, tak učinil. Hned jal se konati všechny přípravy k založení nového města: sám vymezil jeho prostoru, směr jeho hradeb, sám k nim základ položil‚ sám byl pří rozměřování ulic, sám určil místa tržišť a náměstí. Se staviteli často rozmlouval a se radil, často se přicházel podívat, jak přibývá staveb, a pokaždé oslovil tu zedníka, tu nádeníka, vyptával se ho, pohovořil, darem obdařil, těše se, že dílo zdárně pokračuje.

Jen jednou se pohněval, a to když vrátiv se z cesty do německé říše, přišel se hned podívat na Nové Město a shledal, že měřičové přidělali za jeho nepřítomnosti novou ulici. Vedla ke kostelu sv. Jindřicha, a již u ní domy stavěli.

Jak ji císař zhlédl, stanul překvapen a zchmuřiv líce, ptal se ostře, kdo kázal tu ulici založit a vyměřiti.

„Nikdo nekázal, královská Milosti,“ odvětil stavitel polekán. „Myslili jsme, že bude vhod. Ráčíš-li však, aby byla zastavena —“

„Ať tedy zůstane!“ rozhodl se císař, „ale ať se jmenuje na věčné časy Nekázanka, poněvadž jsem nekázal, by byla založena.“

Tak rostlo Nové Město; stavení přibývalo jako hub po dešti. Ale nestavěli jenom noví měšťané, stavěl i sám český panovník. A ten nejnákladněji: kláštery, kostely s věžemi. Tak také založil kostel sv. Jeronýma a při něm klášter mnichů benediktinských v těch místech na Skalkách, kde před věky se zelenal háj bohyně Morany. I stavěl ten kostel nákladem velikým. Zvláštní cihly byly prý na tu stavbu páleny, zrovna takové jako na karlštejnský hrad, ze šedivé hlíny, povrchu leštěné a kostelní krov zřízen tak důkladně a uměle, že spotřebovali na něj kmeny z celého lesa.

Přes dvacet let stavěli kostel a klášter a byla to drahá stavba; stálť prý ten kostel jenom o haléř méně nežli sám Kamenný most.

Když byl dobudován, když první bohoslužba v něm konána, zapěli kněží u oltáře slovansky a četli mši svatou dávným obřadem ze slovanských knih poprvé zase po staletích v českém kostele.

I radoval se zbožný český král, jenž ty slovanské mnichy sem uvedl z dalmátských krajin, radoval se s ním všechen lid.

A klášteru i kostelu říkali Na Slovanech a říkají podnes.

Ještě nepracovali plná tři léta na stavbě slovanského kostela, a již založil Karel IV. nový kostel, a to na nejvyšším místě Nového Města, naproti Vyšehradu. Návrh na tuto stavbu podal mladý jeden stavitel pražský. Císař, uviděv narýsovaný plán,, nemálo se podivil, jak krásně, ale í směle všecko tu myšleno.

Divil se, i znalci se divili, zkušení, osvědčení stavitelé, a tvrdili, že mladý druh jejich nevyvede toho chrámu, že nedokoná ohromné té klenby, jak ji navrhl. Než král přece svěřil dílo mladému umělci, a ten, dychtě po tom, aby vyvedl stavbu, jaké po tu dobu Praha neviděla, dal se chutě, pln nadšení do díla.

Stavěl a stavěl a chrám v osmistranu založený počal očividně růsti. Již se zvedaly zdi, již v nich byla dvojdílná i trojdílná okna překrásných kružeb, již stál portál bohatých pásů, hojnými lupeny, soškami a křížovou kyticí ozdobený, již počali dle plánu mladého mistra přepínati chrámovou prostoru nevídaným, smělým klenutím hvězdovitým v podobě báně.

Ještě všecko klenutí bylo pozakryto lešením, ještě nebylo zřejmo pro les trámů, břeven a množství prken, a již znalci se mu divili. Ale teď tím určitěji každý tvrdil, že mladý stavitel toho díla nedodělá, že klenutí nevydrží, poněvadž to nemožná, nebývalá věc, a že jak budou v nejlepším, všecka ta smělá báň že povolí, pukne, že se najisto zhroutí.

Řeči ty účinkovaly. Důvěra mladého mistra otřásla se v základech. Počal se lekati a zmije pochybnosti a nedůvěry počala ho mučiti. Již nespěchal na staveniště s takovou jistotou a radostí jako jindy. A doma, o samotě neměl klidu a pokoje. Počítal, kreslil, vydrží-li klenba, přemítal, uvažoval ve dne i v noci.

Starost, neklid zaplašily od něho spánek. Dlouho do noci sedal ve své dílně, a když ulehl, uvažoval ještě, nebo si připomínal řeči druhů stavitelů, mladých i starých, jejich výtky, jejich obavy, jejich určitá tvrzení, že toho klenutí není možná dodělati. I jejích úsměšky se mu vracely na mysl, a když uvažoval, co by bylo, kdyby klenutí nedokončil nebo kdyby se zřítilo, co by místo pochvaly a cti měl smíchu a hany, tu se chytal za rozpálenou hlavu nebo vzdychaje přecházel svou komorou. Jednou za takové noci vyběhl ven a chvátal vzhůru na Nové Město.

Tam v šeru černalo se jeho dílo, nedostavěný kostel v trámoví ještě a v lešeních. Ruch kladiv teď nezněl, budova byla tichá, opuštěná. Jen její tvořitel ji obcházel, prohlížeje ji, zraky obraceje do výše, tam, kde se počalo zvedati klenutí. Pak vplížil se dovnitř, do budoucí prostory chrámové, kde měly zníti zbožný zpěv a modlitby.

Okny ještě nezasklenými hledělo sem hvězdné nebe a linula zář měsíce. V tom zásvitu rozhlédl se zasmušilý, rozháraný umělec prostorou, ale hned vzhůru upjal zrak ke klenutí, jež se šířilo a černalo v trámoví.

Ale stavitel je viděl a té chvíle již hotové, směle přepjaté, jeho žebra, tvořící velkou osmipaprskovou hvězdu a v ní dvě menší, viděl klenbu ozdobenou barvou, zlatem, viděl chrám již v plné sluneční záři, skvící se ozdobou. A vcházeli král a dvořané, lid, a všichni hleděli do stropu, k ohromnému klenutí, divili se, žasli.

Když se vytrhl ze svého snění a připadlo mu, že to vše nemá býti, že nebude, že klenutí spadne, vzkypěl v jeho duši vzdor.

Odcházeje zařekl se, že stavbu přece vyvede, že klenutí dokoná, dokonati musí, a když ne sám, třeba i s pomocí samého ďábla. Tak se i stalo. Vyzval jej, a když mu svou duši zapsal, slíbil mu ďábel, že karlovský kostel dostaví. A dostavěl ho. Co stavitelé den co den čekali, že klenutí sletí, nestalo se. Svorník byl zasazen, všecka ohromná, nevídaná klenba zůstala. Zbývalo ještě odkliditi lešení, jež ji podpíralo, aby bylo zjevno slavné dílo. Ale nikdo ani ze zedníků, ani z dělníků nechtěl lešení strhnouti. Každý se bál, že klenba spadne, jak se jen lešením pohne. Marně vybízel mladý stavitel své lidi, marně jim odměnu sliboval. Pak chtěl to sám vykonati, ale starší druhové mu nedali a nepustili ho k lešení.

„Tedy je zapálím!“ rozhodl se, jak mu sám ďábel našeptal.

Husté davy lidu stály kolem nové stavby a čekaly, dychtivě, co bude, a rokovaly o tom, že klenutí najisto sletí, až je mladý mistr podpálí. Již ho zhlédli, an všechen rozčilen vyšel z kostela. Jen vykročil a jako by zahřmělo; ohromný rachot, Jako by kostel se bořil, zatřásl povětřím. Lidé vykřikli zděšením a ve zmatku počali se obracet, utíkat, a kři- čeli, že klenutí spadlo.

Nikdo té chvíle nevzpomněl na stavitele. Ten ohlušující ranou ohromen stál jak bez sebe, zsinalý, hledě zoufale na kostel, jehož okny vyvalily se kotouče prachu.

„Ďábel tě podvedl:“ mihlo se mu hlavou. „Trest boží!“ A již nečekaje, nechtěje zničeného díla svého viděti, dal se na útěk a pádil odtud jako štvaný.

Kotouče prachu se rozešly, rozplynuly, a když se pak po chvíli lidé zas ke kostelu odvážili i do něho, tu vykřikli zas, ale úžasem. Prkna a trámy, vše leželo v pusté směsi na zemi, ale nad nimi, nad chrámovou prostorou přepínalo se podivuhodné, nevídané klenutí. Spatřili je v plném, odpoledním světle celé a nezastřené, plné uměle vedených žeber, a žasli a radovali se všichni.

Teď vzpomněli na mladého stavitele. Volali ho, sháněli se po něm, hledali ho, až ho našli v jeho bytě mrtvého. Sám si v zoufalosti života ukrátil.

Co za oné noci, za které v pochybnostech se do kostela rozběhl, v duchu viděl, o čem sníval, splnilo se. Chrám byl dokončen, vyzdoben, a každý, král i dvořané a každý, kdo poprvé vešel, obrátil především zraky své k mocnému klenutí, tak směle nad posvátnou prostorou rozpjatému, a každý si vzpomněl na nešťastného mladého stavitele, jenž dílo své zaplatil životem.

Na Hradčanech, na hradě českých králů, rostla tou dobou velikolepá stavba Karlova, nový chrám sv. Víta‚ za řekou pak na širém návrší přibývalo vůčihledě Nového Města. A mezi ty dva slavné pomníky své zbožnosti, své lásky k umění a k nejmilejšímu svému městu počal Karel budovati třetí veliké dílo, Kamenný most.

Ten věky přetrval, sláva i ponížení našeho národa po něm chodilý. Mnoho se v Čechách od jeho založení změnilo a měnilo, spory a boje dělily a rozeštvaly lid jedné krve, jednoho jazyka. Jen on zůstával milý všem po všechny věky, za všech bouří a v dobách ponížení a mdloby vydržel on, tvrdý a silný, pamětník lepších časů a slávy, z níž pocházel, a jež byla potěchou, posilou slabých. Ze všech mostů je Karlův nejpevnější, tak vypravují, protože při jeho stavbě měli vápno vejci rozdělané. I bylo jich potřeba nepočítaných kop na šestnácte jeho mohutných oblouků, na tolik pilířů, na tolik ohromného zdiva.

V Praze tolik vajec ani nesehnali, okolí jich tolik nemělo, co jich bylo třeba. Proto nařídil Karel IV. všem městům v českém království, aby každé poslalo určitý počet kop vajec na stavbu pražského mostu. Posílali je, vůz za vozem přijížděl, ze všech stran skládali vejce a rozbíjeli je do vápna.

Také z Velvar jich poslali na celý vůz, ochotně, rádi, a myslili, jak se zachovají. Když zedníci první, druhé, třetí vejce z velvarského vozu roztloukli, nechtěli očím věřiti. Ale když čtvrté, páté, pak celou kopu rozbili, dali se do smíchu. Smáli se zedníci, stavitel, všichni při stavbě, smála se celá Praha, a všude si vesele vypravovali, že Velvarští přivezli na stavbu celý vůz vajec natvrdo uvařených.

Když Kamenný most byl dostavěn, neměl žádných soch. Jen dřevěný kříž byl vztyčen ve výstupku, kde nyní stojí kovový a zlacený. V těch místech prý bývaly zastarodávna i popravy konány, a člověk hrdla odsouzený vykonával u toho kříže poslední modlitbu.

Na zdi, která spojuje mosteckou věž s klášterem křižovníků, viděti na straně k řece vytesanou bradatou hlavu. Toť Bradáč. Je to prý podoba prvního stavitele, jenž na věčnou paměť dal kamennou svou podobiznu zazdíti do mostního pilíře.

Jda Kamenným mostem ke hradu našich králů, viz nalevo na Petříně dlouhou, zubatou zeď. Bělá se bujnou zelení stromů po hřbetě vrchu a níží se s jeho prudkým svahem dolů k bývalé Újezdské bráně. Ta zeď, toť dílo „rodiny“ Karla IV.

Velká drahota uhodila, chudý lid hlady zmíral, neboť nebylo práce, nebylo výdělku. Za těch zlých časů shromáždilo se v Praze dva tisíce chudých a ti, když se ubíral, král Karel z kostela, předstoupili před něj a s pláčem prosili, aby je živností opatřil, že by rádi dělali třeba beze mzdy, jen ke stravě, a že budou maličko jísti, jen aby hladem nezemřeli. Král dojat jejich bídou, poručil, aby se nazejtří na tom místě a v tu hodinu zase sešli. Když se tak stalo, dal je svými lidmi zavésti na vrch Petřín, a sám na koni za nimi přijev, rozkázal, ti aby kámen lámali, ti základy kopali, jiní aby zeď stavěli od Vltavy přes Petřín až ke strahovskému klášteru.

Dělníci peněz nedostávali, ale chleba a jiného jídla do sytosti, též obuv a oděvy. Když o tom jiní slyšeli, kteří hladověli, houfem běželi k tomu dílu a pilně pracovali. Král Karel často k nim na Petřín dojížděl, často je sám poděloval, říkaje, že ten pracovní lid jest jeho rodina. Tisíce lidí mu žehnalo a vstávajíc lehajíc za něj se modlilo.

Z toho kamení, jež sváželi, tesali, z něhož stavěli, rostl jim chléb. Proto říkali té zdi „chlebová“, také „hladová“, protože zaháněla hlad a nouzi. A zubatá je, poněvadž ji král Karel IV. dal proto stavěti, aby zuby hladového lidu měly co kousati. —

Tenkráte žil v Praze bohatý měšťan jménem Jan Rotlev. Ten si zakoupil v Jílovém opuštěný důl, jsa přesvědčen, že tam je zlata ještě dost a že se ho najisto dokopá. Najal mnoho havířů a kopal, doloval neúnavně, vytrvale, nelekaje se žádného nákladu. A bylo ho mnoho třeba. Než zlata se nemohl dokopati.

Štěrkem a jalovým kamením vedla štola, nikde se nemihlo ani zrnečko zlata, nikde nezasvitla žíla ryzího kovu. Sta a sta kop tu již Rotlev pochoval. Peníze mu došly, a již počal dělati dluhy, jen aby práce nestála. Známí a přátelé ho varovali, sráželi ho, ať raději všeho nechá, zlata že nenajde, zato že tam pochová, co ještě má. Než Rotlev byl přesvědčen, že na zlato jistě uhodí. V té umíněnosti nedbal rad a prodával svůj majetek, kus po kuse, aby měl do jílovského dolu. Tak přišel o všechno a neměl, čím by horníkům platil. Byl nešťasten, zoufalý. Ne proto, že pohřbil své jmění, ale že nemohl dále kopati. Tvrdil, opakoval, teď že by co nevidět již přišel na zlato, jen kdyby ještě kratinkou dobu mohli dolovati.

Odbývali jej úsměšky a nikdo mu nevěřil. Jen jeho žena nepochybovala o tom, co tvrdil. A líto jí bylo manžela. Než pomoci mu nemohla. Co měla, šperky a skvosty, vše mu již předtím dala. Jen drahý, zlatem tkaný šlojíř si zachovala ze všeho bohatství, a to pro památku mladých let. Bylť jí ten závoj zvláště milý, neboť jí ho daroval její muž, když byla nevěstou. Než i s tím závojem se rozloučila. Rotlev ho vzal a chvátal s ním ke kupci; ještě více pak pospíchal se strženými penězi do Jílového, práci obnovit.

A jen se dali do díla, hned prvního dne, uhodili na bohatou žílu ryzího zlata. Byla tak mocná a vydatná, že si za krátkou dobu nahradil všechen svůj náklad, co do dolu dal, a pak těžil a těžil, až vytěžil ohromné bohatství zlata.

Ten důl, jenž mu přinesl štěstí, nazval z vděčnosti Šlojíř. V Praze pak si vystavěl na Starém Městě proti Sv. Havlu nákladný dům, jeden z největších a nejkrásnějších po celé Praze. Tři brány vedly do jeho nádvoří, podsíně měl v přízemí, nahoře vížky a krásně tesané arkýře. Rotlev v něm bydlel v jizbách a komorách bohatě upravených, až je pak všecky i prostorné síně postoupil Karlovu učení. Ze zlatého dolu vzešel ten nádherný dům, sám pak se stal dolem, z něhož těžila zlato učenosti a vzdělání mnohá pokolení rodu domácího i cizího.

Na podzim roku 1378 bylo ticho a smutno na Karlštejně, slavném hradě. Svodité mosty se nespouštěly, král a jeho dvořané nepřijížděli, jak v tento čas bývalo, na hlučné hony. Komnaty královy zavřeny a za časných soumraků nevzplála okna jeho paláce zardělou září. Ticho bylo na hradě a jen podzimní, studený vítr roznášel hlasy bedlivých strážců ze čtyř hlásek kol veliké věže, z páté před hradní studní a ze šesté pod palácem královým.

„Dále od hradu dále!“ ozývalo se z nich každé hodiny noční a znělo táhle a smutně nevlídnou, sychravou nocí. A když se rozednilo, když v slunečné záři zaskvělo se kolem po lesích rudé a zlaté listí, nebylo veseleji.

Hlas loveckých rohů nezalehl do jejich ticha, smečky psů nezaštěkaly a hlahol lovců nezahlučel ni úvalem, ni živě zbarvenou strání. Starý dub v lese, kudy se chodí z Karlštejna k Sv. Janu pod Skálou, stál opuštěn. Nepřicházelť dobrý král Karel IV., aby pod jeho rozložitou korunou na vyvstalých, omšelých kořenech jako na sedátku si pohověl, jak činíval každého roku.

Venkované šli kolem a smutně se ohlíželi po dubu, po „králově lavičce“, kdež ho vídali, an sobě odpočívá. Byla prázdná, a „královu studánku“ opodál, u níž se Karel vždycky zastavil a z níž se napil, zaválo žluté a zardělé listí javorů, buků a habrů.

Smutek šel hvozdem i po Karlštejně.

Král stonal, na pražském hradě ležel soužen horečkou, a již mluvili, že více nevstane. On sám to věděl a očekával smrt. U lože meškali arcibiskup, synové královi, všecka rodina. Král napomínal svého dědice v českém království, Václava, ai vládne moudře a spravedlivě, a žehnal mu usláblou rukou.

Vtom zazvučel zvon na věži svatovítské, ráz, dva, po třetí, a hned po těch hučivých ranách ozval se umíráček a zněl žalostivě.

Všichni kolem lože se lekli, jen královou tváří rozlil se svit svatého klidu, a tichým, mírným hlasem promluvil: „Slyšíte! Pán mne volá. Bůh budiž s vámi na věky!“ V ten okamžik chvátal svatovítský zvoník žasna k věži. Byla zavřena, klíče měl u sebe, a umíráček zvonil! Chvatně otevřel, hnal se po schodech vzhůru. Tam ustrnul, jako přimrazen stál a hleděl.

Umíráček zvonil sám a té chvíle také všechny ostatní, hrubé zvony. Houpaly se samy od sebe a zvonily, hlaholily. Tak bylo na věži svatovítské, tak bylo na všech věžích. Příval zvonových hlasů zaléval všecku zarmoucenou Prahu a za toho trudně velebného hlaholu nesla se duše dobrého, slavného krále, otce vlasti, do věčné slávy, kde „nebeské je dvorstvo krásné“.