O počátku a konci

V naprosté většině mýtů a nejstarších tradic je obsaženo varování. Jsou popisovány počátky a konce lidských věků. Lidé se opakovaně vydali po špatné cestě a byli zastaveni. Vezmeme si k srdci moudrost našich předků a vyvarujeme se jejich chyb?

 

Mýty o počátcích a koncích

Podle obsahového zaměření dělíme mýty do několika tématických skupin :

• kosmogonické mýty (z řec. kosmos, svět a gonia, zrození) - vznik a počátky světa
• antropogonické mýty (z řec. anthropos, člověk a gonia, zrození) - původ, zrození či stvoření člověka
• aitiologické mýty (z řec. aitia, příčina) - původ a oprávněnost různých svátků, zvyků a institucí
• soteriologické mýty (z řec. sótér, zachránce) - záchrana a zachránci
• eschatologické mýty (z řec. ta eschata, poslední věci) - budoucnost, případně konce světa.

V mýtech a tradicích o počátcích a koncích lidských věků bývají všechna uvedená témata obsažena a vzájemně provázána. Příběhy pak často popisují konec světa, záchranu několika lidí, vznik nového světa či věku, zrození či znovuzrození lidstva, pomoc zachránců, oslavu zrození i příchod konce.

V řadě nejstarších mýtů a legend se dochovaly záznamy o přírodních katastrofách, které postihly zemi a lidskou společnost.  Příběhy vznikaly v dávné historii a do dnešních dnů se zachovaly většinou v písemné podobě. Ta vycházela z ještě starší ústních tradic. Některé tradice jsou však stále předávány v prostředí přírodních kultur či jiných uzavřených skupin. Ačkoli mýty vznikaly v různých dobách a na různých místech, mají mnoho shodných rysů. V mnohých se objevují zprávy o potopě světa a zániku civilizace jako důsledku špatného lidského chování.

Západní civilizace s nástupem osvícenství a vědy začala chápat mýty a prastaré tradice jen jako pověry a metafory bez reálného základu. Lidé, ukolébáni dlouhým obdobím stability, pyšní a hrdí na prvé výsledky nové vědy, začali sami sebe považovat za míru všech věcí. Odhodili odkaz předků jako pověry a nepotřebnou věc a o to intenzivněji začali kořistit z darů naší země, netuše žádného nebezpečí. Život na zemi považovali za kontinuální proces, nepřerušovaný žádnými celosvětovými katastrofami, měnící se jen pozvolně evolucí nebo pevně nastavený Bohem někdy na samém počátku dějin. V Bibli se popisuje jen jedna jediná globální katastrofa - potopa světa. Pak se svět měl vyvíjet v relativním klidu až do dnešních dnů, dán člověku k neomezenému užívání a zalidnění. Paradigma klidného a postupného vývoje života se však začíná měnit. Lidé lépe poznávají historii Země a začínají si být vědomi i mnohých nebezpečí, která by mohla být vyvolána nejen zdánlivě nezávislými přírodními jevy a katastrofami ale i neudržitelným lidským vývojem a vyčerpáním  přírodních zdrojů. Lidé se opět začínají více zajímat o prastaré tradice popisující radostné počátky a tragické konce a snad si vezmou ponaučení, pokud již není pozdě, z mytické vzpomínky našich předků.

V mýtech a tradicích mnoha kultur lze vysledovat určité shodné prvky. Popisují se tyto fáze věků:

1. Počátek věku za působení nebeských bytostí, stvoření člověka, nové rasy, záchrana několika lidí z předchozího věku
2. Příchod učitele, ochránce, strážce, zachránce, moudrého. Mimořádný člověk či nebeská bytost, která pomáhá ostatním, předává jim znalosti, ruší staré zlozvyky.
3. Přechod z chaosu do stabilního stavu společnosti. Ustanovení svátků.
4. Stabilní stav společnosti.
5. Odchod ochránců. 
6. Pád do katastrofy.
7. Konec věku.

Vše se děje v cyklech, opakovaně znovu a znovu při změnách kvality.

 

Lidské věky

Podle prastarých tradic z různých koutů našeho světa se zde vystřídalo již několik věků. Jejich předělem byla mnohdy světová potopa. Dnes známe přes 500 příběhů o potopě. Nám nejvíce známy jsou příběhy biblické (hebrejské) a mezopotamské.

Bible uvádí dva základní věky světa. Existoval svět před potopou a svět po potopě, náš dnešní. Ve světě předpotopním žila i rasa obrů či polobohů. Již dříve bylo některými církevními autoritami vypočítáno, že svět byl stvořen r. 4004 př.n.l. 

Jiné tradice však vidí mnohem dále do naší minulosti.

Podle starověkých Řeků žily na zemi čtyři odlišné lidské rasy. Každá z nich byla vyspělejší než ta, která přišla po ní. A každá byla zničena katastrofou. Nejprve zde byla rasa zlatá, pak stříbrná, bronzová a pak rasa hrdinů. Po nich přišla rasa železná - naše pátá a poslední.

Mayové a po nich Aztékové hovořili o obdobích pěti Sluncí. Naše epocha je pátou v pořadí.

Buddhistické posvátné knihy popisují sedm Sluncí. Nyní žijeme v posledním - sedmém.

Sibiliny knihy uvádějí devět Sluncí - devět věků.

Indiáni kmene Hopi zaznamenali tři Slunce, my žijeme ve čtvrtém.

 

Známé civilizace

Dnes již víme, že na naší zemi proběhlo několik globálních změn biosféry znamenajících velká vymírání živých organismů. Ty největší katastrofy vedly k zániku 70 až 95 % veškeré zemské fauny. K poslednímu hromadnému vymírání živočišných druhů však mělo dojít před více než šedesáti miliony let (viz. článek Velká vymírání). Pozemského člověka tyto gigantické přírodní děje tedy zřejmě nepostihly, právě naopak. Poslední celosvětová katastrofa vyvolala vyhynutí dinosaurů a umožnila evoluci savců. Umožnila tedy ve svém důsledku i objevení člověka na pozemské scéně, alespoň podle klasické evoluční teorie.

I lidstvo samozřejmě postihly různé přírodní katastrofy. Dosud však nemáme jednoznačný doklad o žádném globálním neštěstí, které by zcela zničilo velkou civilizaci. Soupis starověkých katastrof uvádíme v článku Zániky civilizací.

Za kolébku člověka je považována Afrika. Dnešní typ člověka (Homo sapiens) se měl vyvinout ve východní Africe asi před 100 až 150 000 lety. Zhruba před 40 000 lety opustila malá skupina lidí africký kontinent a její potomci postupovali přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam dorazili asi před 35 000 lety. Od té doby se až do současnosti vystřídalo asi 2 000 generací. Ze střední Asie se člověk dostal do Evropy. Před 20 000 lety osídlili lidé Sibiř a asi před 15 000 lety přešli na americký kontinent. Alespoň takové jsou dnešní poznatky o migraci lidí. Viz. článek Mýty a genetika.

Původ hospodářských zvířat se zatím podařilo vypátrat asi do období 11 000 př.n.l. K domestikaci koz a ovcí došlo na Blízkém východě asi před 11 000 lety. Domestikace hovězího dobytka proběhla okolo 8000 př.n.l. Viz. článek Původ hospodářských a domácích zvířat.

Poslední doba ledová skončila v období 8000 př.n.l. Prvé nám známé civilizace vznikly v Mezopotámii na Blízkém východu. Nejstarší kultura Elam se začala rozvíjet asi od r. 6000 př. n. l. Sumer existoval v Mezopotámii zhruba od r. 3500 př.n.l. Sumerové poprvé začali stavět města, vynalezli písmo a navázali v rozvoji hvězdářství na své sousedy z Elamu. Viz. článek Hvězdářství - stará Mezopotámie.

Za počátek egyptské civilizace je většinou považováno sjednocení Horní a Dolní Egypta v r. 3150 př.n.l. Vznikla Stará říše známá budováním pyramid. Viz. také článek Hvězdářství - starověký Egypt.

V Číně lze první doloženou dynastii Sia datovat zhruba do období 2100 až 1600 př.n.l.

 

Neznámá historie

Podle prastarých mýtů již na zemi proběhlo několik věků ve kterých vzniklo a zaniklo mnoho lidských ras a kultur. Jména některých zaniklých civilizací se dokonce dochovala. Lze se dočíst o ztracených kontinentech a civilizacích Atlantidy, Lemurie či Mu. Na počátku zde měl existovat i prvotní Zlatý věk.

Lze doložit, že mýty o počátcích a koncích lidských civilizací mají reálný základ? Existují doklady o existenci rozvinutých kultur v prehistorii naší země? 

Pokud připustíme existenci mýtických civilizací, jaké důkazy či alespoň indicie o jejich existenci bychom mohli hledat? Zkusme rozdělit tyto možné důkazy do několika kategorií:

• Tradice - příběhy, svědectví o existenci zaniklých kultur.

• Znalosti - znalosti, které mohly být předány nám známým kulturám.

• Stavby - stavby, jejichž vznik si neumíme vysvětlit v kontextu nám známých kultur.

• Věci - artefakty, jejichž původ si neumíme vysvětlit.