Peklo (myslí se: podsvětí), vnější tma, věčná muka

 

„Jak to, že jsi sem vešel, když nemáš svatební oděv? Svažte mu nohy i ruce a vyhoďte do tmy venku. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 22,12-13).
„Jděte ode mne, prokletí, do ohně věčného připraveného ďáblu a andělům jeho“ (Matouš 25,41).

Podle slov ct. Nikodima Svatohorce, když po smrti člověk stane na Božím soudu, bude pochválen a veleben Bohem, anděly i svatými, pokud okrášlil svou mysl a svou představivost obrazy světlými, duchovními a božskými. Naopak odsouzen a zahanben bude, naplnil-li svou představivost obrázky vášnivými, hanebnými a nízkými. Hřích, jehož podstatou je sebeláska, dává člověku slast v tomto životě, ale současně mu přináší nesrovnatelně horší utrpení v záhrobním životě. Bohem ustanovený řád se stává pro sebelásku zhoubným a nevyhnutelně vede k trestu.

Ct. Makários Veliký praví: Duše se dostává tam, kam je mysl zacílena a kde má své oblíbené místo. Jak píše archimandrita Jan: Zjevení Církve hlásá - neosvobodí-li se duše od všech vášní, odnáší si vášeň s sebou do záhrobního světa, kde kvůli nepřítomnosti těla (do dne posledního soudu a všeobecného vzkříšení) nebude možno tuto vášeň uspokojit. Proto duše setrvá v neustávajícím ohni soužení, kdy bude celá hořet, bude v neustálé lačnosti po hříchu a ukojení žádostí, bez možnosti tuto vášeň nasytit. Labužník, který ve svém pozemském životě neustále přemýšlel o jídle, nepochybně bude po smrti trpět, až bude připraven o pozemský pokrm, leč nebude zbaven duševní žádosti a touhy po něm. Opilec se bude neuvěřitelně soužit, až nebude mít tělo, které je možno uspokojit alkoholickým nápojem, a tím na čas uklidnit mučící se duši. Smilník bude pociťovat tentýž pocit, lakomec a boháč totéž, kuřák jakbysmet...

O tomtéž píše sv. Filaret, metropolita moskevský:
Je nebezpečné dostat se do světa duchů, aniž bys byl duchovně připraven - vstoupit tam s návyky a náruživostmi k pozemskému a smyslovému. Duše nachází potěšení a zalíbení, v čem byly vůle a mysl používány, a v tom setrvá i po smrti těla... Je-li náhle smrtí připravena o to, nač si zvykla za pozemského života, znamená to pro ni soužení, hlad, utrpení a smrt. Nelze totiž v okamžení změnit předmět, na který duše upírá pozornost...

Když duše přijde do neznámého světa duchů, baží stále po svých návycích, pozemských zaměstnáních, žízní po smyslových potěšeních, na něž je uvyklá. Jenže taková potěšení tam nejsou. Jsou tam však vyšší předměty ke kontemplaci, nejčistší prameny radosti a blaženosti. Jenže ty jsou cizí její mysli a vůli. Co jí tedy zůstane? Její vnitřní podstata se naplní hladem, soužením a utrpením, z čehož se skládá její smrt.

Pastýř Jan Sergijev:
Strašná je pravda: hříšníky tam v budoucím věku svážou na nohách i na rukách (hovoří se o duši) a vyvrhnou ji do tmy venku. Definitivně ztrácí svobodu všech duševních sil, které byly stvořeny pro svobodnou činnost, trpí tímto jakousi ubíjející nečinností v jakéhokoliv dobru. Hříšná duše si uvědomuje svoje síly a zároveň si uvědomuje, že tyto síly jsou spoutány jakýmisi neroztrhnutelnými řetězy. Je držena v poutech svých hříchů. (Přísloví Šalomounova 5,22)

K tomu připočtěme strašná muka od samotných hříchů, od rozpoznání své nerozumnosti v době svého pozemského života, od hněvu Stvořitele. Nekající se hříšníci ztrácejí po smrti jakoukoliv možnost změnit se k lepšímu. Nezměnitelně zůstávají odevzdáni věčným mukám. Hřích nemůže nemučit. Lze to snadno dokázat stavem některých hříšníků i vlastností samotného hříchu držet hříšníka ve svém zajetí a uzavřít mu všechny východy. Doba, kdy blahodať působí, aby probudila pokání, je pouze zde. Po smrti už jen modlitby Církve za hříšníky mohou působit na ty, jejichž duše je schopna je přijímat, protože mají v sobě světlo dobrých skutků, které si odnesli z tohoto života; u takových se může projevit Boží blahodať a blahodatné modlitby Církve.

V teologii je takovéto objasnění utrpení pekla:
V tomto pozemském životě hříšnému člověku není ještě dáno okusit samotnou podstatu hříchu v celé jeho síle a působnosti. Člověk je totiž „obalen“ tělem a je duchovně slepý. Avšak v budoucím životě až se mu otevře pravé sebeuvědomění, nevyhnutelně pocítí celou zhoubnost hříchu, jeho jedovatost; a pak okusí celou jeho smrtící sílu. V tu chvíli by člověk chtěl setřást hřích jakožto zlo, které mučí jeho duši, jenže už to nejde, jelikož pronikl do uspořádání duše, stal se její součástí, je „rozpuštěn“ (tj. neoddělitelně přítomen) v jejím vědomí, citech a vůli. Nuž, běda tomu, kdo nemá zásobu „oleje moudrých panen“ a nebude v něm rozvinuta láska, pokora, poslušnost a všechny ostatní křesťanské ctnosti. Podle slova evangelia: Hoře mu! Nádoba duše prázdnou býti nemůže. Zůstane-li prázdná, usadí se v ní sedm dalších zlých duchů - ještě horších, jak pravil Spasitel (Lukáš 11,26). Místo pokory v ní bude panovat Bohu vzdorující pýcha, místo lásky egoismus, nemilosrdenství a zlost. Tím se ještě tady na zemi v duši vytvoří atmosféra pekla s jeho duševními mukami.

V čem je podstata těchto muk? Pán hovoří v evangeliu o pekle (geheně), kde „jejich červ neusíná a oheň nehasne“. Jak píše biskup Arkadij Lublenský: Podle vysvětlení, které anděl poskytl sv. Makáriovi Egyptskému, pozemské věci je potřeba chápat jako nejslabší obraz věcí duchovních. Člověk totiž nemůže rozumět předmětům výhradně duchovním. Proto se mu ukazují způsobem obrazů, které je zvyklý vídat na zemi. Červ i oheň jsou hmotní, nemohou hryzat či spalovat duši člověka, vždyť po smrti těla zůstává beztělesným. Červ i oheň jsou muka duše, např. mučení procitnuvšího svědomí, utrpení nemožnosti uspokojit vášně, které stále roste, a podobné trýzně duše.

Starec Zosima Verchovský se modlil takto: „Hospodine, dejž mi poznat muka hříšníků, abych z veliké milosti tvé, mně hříšnému udělené, nikdy nezapomněl, jak veliký hříšník jsem.“ „Krátce po této modlitbě, jednoho dne,“ vece starec, „pocítil jsem náhle nevysvětlitelnou bolest v celé své bytosti, v duši, těle i na duchu. To strašné soužení nelze popsat slovy. V duši jsem pochopil, že to jsou pekelná muka hříšníků. Nic jsem neviděl ani neslyšel, vše ve mně se však nepochopitelně soužilo a mučilo - duše, srdce, celé tělo, zdá se, jakoby každý vlas na hlavě trpěl. Utrpení ducha, zatmění, stesk. Nejhroznější stav - kdyby trval ještě několik minut, pak buď by duše opustila tělo nebo bych přišel o zdravý rozum. Vše, co říkám, je slabé ve srovnání s oním utrpením, které je hrozné a nevysvětlitelné. Roztřeseně jsem padl na kolena s modlitbou k Hospodinu, jenže jsem nemohl nic vypravit, takže jsem jen vykřikl: Pane, smiluj se! A On se smiloval. Náhle vše pominulo. Samy od sebe vytryskly proudy slz dojetí a díků.“
Tak starec hovořil o posmrtných mukách. Dostanuvše se do pekla, naše srdce - více než při všech pozemských trápeních - budou se soužit kvůli na věky ztracenému blahu.

Igumen Jan píše: „Lidská vůle, která se nepokoří před Bohem, vytváří tím pro sebe peklo a zavrhne nevypravitelnou blaženost ráje - čili naplnění Boží vůle. Pokud hlavní vlastností ráje a nebeského království je vzájemná láska, potom satanovo království, peklo, je charakterizováno především zlobou, nenávistí a potřebou mučit se vzájemně, potřebou vyhovět svým vášním; jiné zájmy totiž duše za života neměla, a po smrti už nebude mít možnost naučit se vyšším, čistým a světlým přáním a touhám.
Je naprosto přirozené, že každá duše dychtí po životě v tom duchovním prostředí, které nejlépe odpovídá jejím sklonům, chuti, touhám a názorům. Jen v takovém prostředí se cítí uspokojena, jiné prostředí ji mučí a tato muka jsou tím intenzivnější, čím dále přebývá od tužeb panujících v tomto prostředí. Tady, na zemi, lidé často nemají sílu vytvořit náležité duchovní ovzduší, takže tyto touhy mohou někdy být potlačeny prostředím, které jim neodpovídá. A duše bude v takovém případě trpět nespokojeností. Jenže až se oddělí od těla, nic už nebude překážet, aby se v ní rozvinula její nejhlubší přání. A pak vstoupí do prostředí, které harmonizuje s jejím stavem. Proto se duše, které hoří láskou ke Kristu, dostávají do lásky všeobecné lásky. A naopak - duše odcizené lásce budou ponořeny do atmosféry egoismu, nepřátelství a nenávisti, čímž je vytvářeno klima pekla. Celá hrůza jejich situace a žalostnost jejich stavu bude spočívat v tom, že jenom tam se budou cítit ve svém prostředí a v ovzduší, které je jim vlastní. Prostředí lásky je pro ně nesnesitelné jako oheň. Takže peklo bude pro ně tím nejpřijatelnějším místem pro jejich záhrobní existenci.“

Nyní už jsou pochopitelná slova svatých Otců: „Na strašném soudu bude každá duše soudit sama sebe.“ Kristus dí: „Nikoliv já vás soudím, ale slovo, které jsem pravil, - to vás bude soudit v poslední den.“ Jak píše Petr Ivanov: „Nikoliv Bůh, ale špatné svědomí nedovoluje hříšníkovi vstoupit do království nebeského, do světa lásky. Člověku je dán život a svoboda konat dobro i zlo. A pokud se protiví a žije ne v Kristu ale dle vlastní vůle, jak se mu zlíbí, nebude ve stavu přejít do věčného života, ale zůstane ve vnější tmě, v těsném hrobě svých hříchů.“

Bůh pomáhá člověku v průběhu jeho života konat dobro a chránit se zla, nemůže však po ukončení lidského života proměnit jeho zlou duši v dobrou. Vždyť jednou pronesl: Dávám člověku svobodnou vůli, ale činím ho odpovědným za používání této svobody ke zlu. Bůh nemůže změnit své slovo, Bůh je bytost pravdivá a ne lstivá. Nerozhoduje se dnes takhle a zítra zase jinak. Vše, co řekl a zjevil, je pravda, což znamená, že je to nezměnitelné na věky věkův.

Někteří věřící v Krista nevynakládají úsilí, aby se osvobodili od vášní; marně tito doufají, že jim budou odpuštěny jejich přestupky. Sv. Jan Theolog toto píše o království nebeském: „Nevejde tam nic nečistého.“ Starec Varsonofij z Optinské poustevny dí: „Člověk, který nepřemohl vášně, nemůže být v ráji. Bude zadržen na vzdušných celnicích. Představme si však, že by vstoupil do ráje, - nebude schopen tam vydržet, ani tam nebude chtít zůstat. Stejně jako je pro nevychovance těžké být ve vybrané společnosti, tak i člověku vášnivému ve společenství nevášnivých. Závistivec i v ráji zůstane závistivcem, pyšný se ani v ráji nestane pokorným.“ Jak praví sv. starec Siluan: „Pyšného i kdybys násilně zavřel do ráje, nenajde tam pokoj a bude nespokojen. Bude se ptát: Proč nejsem na prvním místě? Pokorná duše však je plna lásky a nehledá prvenství, ale všem přeje dobro a se vším je spokojena.“

Jindy můžeme od lidí slyšet takováto slova: „Copak bych se mohl radovat v ráji, kdybych věděl, že můj bratr či sestra se trápí v pekle? Takový ráj je pro mne nepřijatelný.“ To je veliká nevědomost a pyšná sebedůvěra, když stavíš svůj úsudek nad soud Boží. Jedná se o nepochopení toho, že mezi stavy lidských duší, které se dostaly na hranici života a smrti, jsou nekonečné rozdíly. Proč by měl skřivánek, který vzlétne do nebe, do Boží slávy, litovat červa, který se plazí ve hnoji? Vždyť každý z těch dvou si pro sebe žádá něco jiného. Proč by měl orel létající ve výšinách litovat lezoucí ploštici skrývající se pod kamenem a živící se hnilobou? Ještě větší rozdílnost panuje mezi dušemi zářivými a svatými na jedné straně, a dušemi prodlévajícími v hříších, krutosti, nemravnosti, pýše, krajním egoismu apod. na straně druhé. Nelze si tudíž myslet, že takoví lidé potřebují ráj s jeho ovzduším lásky a Boží chvály. Bůh má různé nádoby. Jedenu je k účelům vznešeným a druhou k použití všednímu. Nutno se sklonit před nepostižitelnou Boží moudrostí, milosrdenstvím a spravedlivostí.

Jak učí církev, duše po smrti putuje po vzdušných celnicích. Co to je? Je to zkouška prověřující, k čemu má duše náklonnost. Jestli v tomto světě duše nepojala v nenávist hříchy, ale místo toho má na některém účast, musí být zahrnuta do oblasti, kde tyto hříchy vládnou. Celnice jsou tudíž analýzou stavu duše. Je to klasifikace, kterou provádějí andělé i temní duchové po smrti těla. Určují, do jakého stupně se v duši zesnulého rozvinuly všechny správné a záporné sklony, a podle výsledného hodnocení jí ukazují místo, které jí odpovídá.

Jak píše ct. Makárij Veliký: „Když vyjde duše člověka z těla, stane se při tom jakési tajemství. Provinila-li se hříchy, přicházejí tlupy démonů a zlí andělé, a temné síly duši berou do své sféry. Ať se tomu nikdo nediví! Vždyť jestli se jim duše za tohoto života a v tomto věku podřizovala a sloužila, ba, stala se jejich otrokyní, tím spíše si ji podrží, když odejde ze světa; proto zůstává i nadále pod jejich vládou. A co se týče dobrého údělu, představuj si, že věc se má takto: u svatých Božích služebníků už nyní přebývají andělé a svatí duchové je obklopují a ochraňují; a až odejdou z těla, pak sbory andělů přijímají duši do své čisté sféry a tímto způsobem ji přivádějí k Bohu.“

Protože se může vyskytovat veliké množství všelijakých kombinací a spojení, různé stupně rozvinutí ctností a poklesků, tedy i příbytků v ráji i v pekle musí být mnoho. O tom mluví sám Pán i svatí Otcové. Sv. Theofan Zatvornik: „Různost v mukách bude odpovídat stupni ponoru do hříchů a zatvrzelosti v nich.“

Někteří jsou pohoršeni tím, že hříšníci jsou odsouzeni do pekla k věčnému utrpení. Pojmem „věčné“ jsou pohoršeni dokonce i někteří křesťané, jimž se zdá být krutým trest věčných muk za hříchy napáchané za krátký čas života. Jak by však mohl nejdobrotivější Bůh se svou nezměrnou láskou ke všemu stvoření být krutým a nespravedlivým? Tady se musíme sklonit před nevyčerpatelnými svědectvími o jeho milosrdenství i k hříšnému světu, a s dětskou důvěrou svěřit se do jeho lásky a spravedlnosti. Pokořme se u vědomí omezenosti našich představ o věčnosti. Pamatujme na pečeť tajemství, která podle Boží vůle před námi skrývá úplnou jasnost o podstatě posmrtného života.

Duše má sklony účastnit se už zde na zemi buď blaženosti ráje nebo muk pekelných. Tím si sama určí, kam bude patřit po smrti. Tam obdrží už jen plné rozvinutí těch sklonů, které porodila zde, na zemi.

 

Nikolaj Jevgrafovič Pjestov: Základy pravoslavné víry (kapitola z knihy)

Z rozhlasového programu Blagověščenije
Čtení z knihy "Základy pravoslavné víry"

Český překlad: www.orthodoxia.cz/spirit/peklo.htm