Křesťan, který obdržel dar živé víry, málokdy se táže po tom, zda jeho modlitba bude vyslyšena. Modlitba je pro něho denní potřebou a pokrmem duše. Někdy slyšíme, že stačí krátká modlitba k tomu, aby nás Pán Bůh vyslyšel. Jistěže, Pán nepotřebuje slovního vylíčení a upřesnění našich tužeb a dobře ví, čeho potřebujeme ke spáse naší duše. My však potřebujeme vtisknout si do vědomí všechno a všechny, koho zahrnujeme do své modlitby. Proto sotva stačí letmá modlitba k tomu, aby stačila pojmout do sebe všechno, čím překypuje srdce a lidské svědomí.

Při modlitbě, rozhovoru srdce s nadpřirozeným světem, je nutno v nejvíc dosažitelné míře se odpoutat od všedního života a povznést se nad všední pocity a materiální zájmy. I když se modlíme za ulehčení našich životních těžkostí a bolestí, nezapomínejme, že toto ulehčení může nastoupit jen tehdy, když dosáhneme duševního uklidnění a rovnováhy. Souběžně s našimi slovy má v nás růsti pevné odhodlání odpustit svým bližním všechno, co nám kdy zlého učinili, a poskytnout jim nezištnou pomoc k ulehčení jejich životního břemene. Musíme se přenést z roviny našich všedních zážitků, zápasů a zklamání, bojů, do roviny duchovního poklidu a světla, kde přebývají beztělesné bytosti, k nimž se utíkáme.

Účinek naší modlitby je vždy úměrný opravdovosti našeho úsilí o pohroužení se do meditačního spojení s Bohem a svatými, jež v modlitbě vzýváme. Ne vždy se nám ihned daří soustředit se, protože se nám tlačí do našeho vědomí různé myšlenky a představy, jež nemají nic společného s naší záměrnou modlitbou – někdy jí odporují. Dokud naše myšlenky budou bloudit různými směry a naše představy těkat a potlačované zájmy se střídat – dotud modlitba nepřinese žádoucího výsledku. Má-li naše chvála, díkůčinění a volání o pomoc v naší bídě dosáhnout Božího sluchu, musíme do nich vkládat beze zbytku celé naše srdce. Je patrně pravda, že je lepší modlitba, pozůstávající z pěti slov pronesených z hloubi duše, než sáhodlouhé, mechanické odříkávání...

Můžeme však dosáhnout patřičného soustředění v těchto pěti slovech letmo pronášených? Stává se, že člověk postižený těžkým neštěstím a zlomený hořem padne v chrámě nebo v samotě na kolena a vyleje celou duši v slzách a modlitbě. Lotr na pravici Ukřižovaného se dlouho nechystal k modlitbě, jež ho přivedla k obecenství s Bohem v ráji. My obyčejní smrtelníci obvykle nemáme tak pohotové vzepětí k modlitbě a musíme v sobě namáhavě pěstovat sílu k odpoutání od rušivých vjemů a pohroužit se do modlitby. Počáteční neúspěchy nutno překonávat dlouhým cvičením. Odtud pochopíme smysl dalších modliteb. Bůh nepotřebuje našich modliteb a může nás vyslyšet nezávisle na délce modliteb, my je však potřebujeme v každém případě, protože během kratičkého modlení nedovedeme tak silně vyvinout cit synovské lásky k Otci. Důkazem toho, že jsme byli vyslyšeni, je pocit útěchy a síly vznikající v nitru. Nečekejme, až nám někdo potvrdí, že jsme se modlili moc nebo málo, dobře anebo špatně. Nechť nás ocení duševní klid, jejž marně hledáme jinak.

Další otázkou je, zda se máme modlit o samotě anebo zda je lepší a účinnější navštěvovat chrám Boží a zde spojovat své modlitby se společnými modlitbami shromážděné obce věřících. Slyšíme občas, že je zbytečné chodit do chrámu, protože Bůh nás vidí a slyší všude. Zapomíná se, že člověk v osamocení je sice zbaven různých překážek soustřeďování, ale je odkázán na sebe. Často pod různými záminkami zaniká jeho odhodlání k modlitbě, kterou ochotně odkládá na jinou příležitost. Chrámové prostředí nabádá k tomu, abychom obraceli svou mysl k Bohu, a bohoslužebné texty poskytují osvědčený prostředek k obecenství s Bohem, neboť je v nich obsažena dávná zkušenost Církve a také to, co pro duši a její spásu potřebujeme. Společenství s bratřími a sestrami, kteří s námi přišli k témuž zřídlu hledat pomoci a útěchy, posiluje naši modlitbu a podporuje povznášející stav, jejž mnohdy v osamocení marně očekáváme. Mimoto při bohoslužbách, zvláště svaté liturgii, se věřícím dostává zvláštní milosti Boží. Proto není omluvitelné vyhýbání se obecenství věřících v chrámě, nýbrž nutno je ve jménu Páně a v zájmu správné modlitby vyhledávat je při každé příležitosti, kterou nám Církev pravoslavná svými bohoslužbami připravuje a nabízí.