O lásce k Bohu - Bernard z Clairvaux

28.08.2015 22:54
Prolog

Vznešenému muži, panu Emerichovi, kardinálovi jáhnu a kancléři římské církve, opat Bernard, řečený z Clairvaux: aby Pánu žil a v Pánu zemřel.

Prosíval jste mne vždy o modlitby, ne o odpovědi na otázky – ač musím přiznat, že se ani k jednomu nehodím. Modlitby mi ovšem ukládá mé povolání, není to však příliš vidět na mém jednání. A pokud jde o zodpovídání otázek, po pravdě se mi zdá, že mi k tomu chybí to nejnutnější, totiž píle i nadání. Sluší se sice, připouštím, že za tělesné statky žádáte statky duchovní -jen kdybyste je však chtěl po někom, kdo jimi více oplývá. Právě tak se ovšem vždycky omlouvají i lidé učení i neučení, takže je těžko rozeznat, kdy mluví neznalost a kdy skromnost – dokud to nerozhodne poslech jejich díla. Proto přijměte z mé chudoby, co má, abych snad, kdybych mlčel, nebyl ještě pokládán za filozofa. Neslibuji ovšem odpovědět na všechno. Jenom na vaši otázku, proč a jak se sluší milovat Boha, odpovím, co mi dá on sám. O tom je totiž zvlášť sladké uvažovat, bezpečné přemýšlet i užitečné poslouchat. Ostatní otázky předložte schopnějším.

1. KAPITOLA

Chcete tedy ode mne slyšet, proč a jakým způsobem se sluší Boha milovat. Na to říkám: příčinou, proč se sluší milovat Boha, je Bůh sám, a pokud jde o způsob – milovat bez jakékoli míry a způsobu. Stačí taková odpověď? Snad ano, ale moudrému. Jsem-li však dlužníkem i nemoudrých (Ř 1,14), musím myslet i na ně, kde moudrému je řečeno již dost. Nechci se tedy zdráhat zopakovat totéž pro ty zpozdilejší, ovšem spíš jen obšírněji než hlouběji. Řekl bych tedy, že Bůh je sám kvůli sobě hoden lásky ze dvou důvodů: jednak proto, že si lásku nejvíc zasluhuje, jednak proto, že láska k němu přináší největší užitek; otázka, proč se sluší milovat Boha, má tedy dvojí smysl. Těžko říci, o kterém z nich by se spíše dalo pochybovat: zda čím si Bůh naši lásku zasloužil, anebo jaký užitek tato láska přináší. Na obojí bych ovšem odpověděl totéž: že nevidím jinou dostatečnou příčinu, proč se sluší jej milovat, než je on sám. Vezměme napřed jeho zásluhu.

Zajisté se o nás velmi zasloužil, kdo nám tak nezaslouženě dal sám sebe. Co nám totiž mohl i on sám dát lepšího než sebe? Ptáme-li se tedy po Boží zásluze a po příčině, proč jej milovat, je hlavní to, že „on si jako první zamiloval nás“ (1J 4,10). Je jistě hoden, abychom mu lásku opláceli, zvlášť uvážíme-li, kdo, komu a kolik lásky prokázal. Kdo totiž? Což ne ten, jemuž každý duch vyznává: „Ty jsi můj Bůh, vždyť o nic, co bych ti mohl dát, nemáš nouzi“? (Ž 15,2 Vg) A tato vznešená láska je opravdová, neboť zajisté nehledá svého. A komu se tak přečistá láska prokazuje? Je psáno: „Když jsme ještě byli Boží nepřátelé, byli jsme smířeni s Bohem“ (Ř 5,10). Bůh si nás tedy zamiloval, a to zdarma, a to nepřátele. A jak? To říká Jan: „Tak si Bůh zamiloval svět, že dal svého jediného Syna.“ (J 3,16) A Pavel: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal.“ (Ř 8,32) A sám Syn o sobě říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13) Tak se zasloužil spravedlivý o bezbožné, svrchovaný a všemohoucí o ubohé. Někdo však řekne: „To jistě platí o lidech, ne však o andělích.“ Pravda, andělé to nepotřebovali. Jenže ten, který přichází lidem na pomoc v takové bídě, anděly před touto nouzí uchránil; a kdo stvořil lidi tak, aby v ní nezůstali, ten rovněž z lásky dal andělům, aby do ní neupadli.

2. KAPITOLA

Kdo to chápe, tomu je, myslím, již také jasné, proč je Bůh hoden lásky, to jest čím si ji zasloužil. A ačkoli je toto vše nevěřícím skryto, Bůh je přesto může snadno usvědčit z nevděčnosti za nesčetná dobrodiní, která dal člověku k užívání a která ukázal jeho smyslům. Vždyť kdo jiný skýtá pokrm všemu, co se živí, světlo všemu, co se dívá, a dech všemu, co dýchá? Je však pošetilé chtít zde vypočíst, o čem jsem před chvílí řekl, že je nesčetné; stačí jako příklad uvést to hlavní: chléb, slunce a vzduch. Říkám hlavní ne proto, že by to bylo to nejvznešenější, ale že je to nejvíc nutné, neboť se to týká těla. Ty nejvznešenější dary má ovšem člověk hledat v té oblasti, jíž sám sebe přesahuje, to jest v duši: je to důstojnost, vědění a ctnost. Důstojností člověka míním jeho svobodnou vůli, kterou je mu dáno ostatní živočichy nejen převyšovat, ale také jim vládnout. Věděním rozumím, že má poznávat tuto důstojnost, která je jeho, ne však z něho. Ctností pak nazývám, že má horlivě hledat, od koho ji dostal a věrně se ho přidržet, když ho našel.

Každá z těchto tří věcí má dvojí stránku. Důstojnost člověka tkví nejen v jeho výjimečné přirozenosti, ale i v moci jeho vlády, neboť z člověka jde větší hrůza než ze všech živočichů země. Vědění bude dvojí, když poznáme, že tato důstojnost i jakékoli jiné naše dobro je sice v nás, zároveň však nepochází z nás. Rovněž ctnost bude dvojí, jednak že svého původce důsledně hledáme, jednak mu zůstaneme neotřesitelně věrni, když jsme ho našli.

Důstojnost bez vědění ovšem není k ničemu, a vědění samo dokonce škodí, chybí-li mu ctnost, což obojí dále vysvětlíme. Jaká totiž sláva něco mít a nevědět, že to máš? A vědět, co máš, ale nevědět, že to nemáš ze sebe, je sice sláva, ne však před Bohem. Tomu, kdo si sám přičítá slávu, říká apoštol: „Máš snad něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1K 4,7) Neříká jen „co se chlubíš“, ale doplňuje „jako bys to nebyl dostal“, protože vytýká ne tomu, kdo se chlubí něčím, co má, nýbrž tomu, kdo se chlubí, jako by to nebyl dostal. Takové slávě se právem říká nicotná, neboť jí schází řádný a pravdivý základ. Pravdivou slávu od nicotné rozlišuje apoštol takto: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“ (1K 1,31), to jest v pravdě. Neboť Pán je zajisté pravda.

Musíš tedy vědět obojí, i co jsi, i že tím nejsi sám ze sebe; jinak si totiž nebudeš sám sebe cenit buď vůbec, anebo nicotně. Zkrátka, pokud jako nevěsta ve Velepísni „nepoznáváš sám sebe, vydej se za stády svých druhů“ (Pís 1,7n Vg). A to se vskutku děje: když člověk stvořený s důstojností tuto důstojnost nenahlíží, připodobňuje se svou nevědomostí dobytčatům jako jakýmsi svým druhům v přítomném údělu porušení a smrtelnosti. Stává se tedy, že když stvoření, vyznamenané darem rozumu, samo sebe nepoznává, začne se připojovat ke stádům nerozumných tvorů. Není si totiž vědom své slávy, kterou nosí v sobě, a tak se přibližuje smyslovým živočichům okolo sebe. Jeho vlastní starání ho svádí, že se stává tvorem mezi ostatními, protože nechápe, že dostal víc než ostatní. Proto se musíme mít velmi na pozoru před takovou nevědomostí, v níž si o sobě myslíme méně, než jsme.

Ne méně, ale daleko víc se ovšem musíme varovat té nevědomosti, v níž si přičítáme víc, než jsme. A to se děje tehdy, když se klamně domníváme, že dobro, které v nás je, z nás také pochází. Ze všeho nejvíc však musíme odmítnout a zatratit tu opovážlivost, která by se přes své vědění a poučenost odvážila přivlastnit si slávu za dobro, které jí nenáleží. Kdyby ses – ač víš, že co máš, z tebe nepochází -přece odvážil sáhnout po slávě jiného. Ta první nevědomost nepřináší žádnou slávu. Ta druhá sice přináší, ale ne před Bohem. Ovšem toto třetí zlo, páchané již vědomě, se přímo vzpouzí proti Bohu. Je to zpupnost o to těžší a nebezpečnější než ta druhá nevědomost, že zatímco nevědomost Boha nezná, zpupnost jím pohrdá. A je rovněž horší a ohavnější než ta první nevědomost, neboť ta nás připodobňuje dobytku, kdežto tato zpupnost dokonce démonům. Je to zajisté pýcha a nejtěžší provinění zacházet s dary, jako by nám přirozeně patřily, a ukrást slávu za dobrodiní, která jsme dostali.

Proto je vedle těch dvou, totiž důstojnosti a vědění, třeba ještě ctnosti, která je plodem těch dvou. Skrze ni hledáme a držíme se toho, jenž je původce a dárce všeho a jenž je právem za všechno oslavován. Kdo totiž ví, co se má, ale nedělá to, bude hodně bit. Proč? Zajisté proto, že „nechce nahlédnout, aby jednal dobře; spíše přemítá na svém lůžku o ničemnostech“ (Z 36,4), když se jako ničemný služebník pokouší vzít, ba ukrást dobrému Pánu jeho slávu za dobra, o nichž díky daru vědění najisto ví, že za ně nevděčí sobě. Je tedy zřejmé, že důstojnost bez vědění není k ničemu, ale vědění bez ctnosti zaslouží zatracení. Naproti tomu ctnostný člověk, jehož vědění nevede k záhubě a jehož důstojnost nezůstává neplodná, volá k Bohu a svobodně vyznává: „Ne nás, Pane, ne nás, ale svoje jméno oslav.“ (Ž 115,1) To jest: nic ze svého vědění, Pane, a nic ze své důstojnosti nepřičítáme sobě, ale vše jen tvému jménu, vždyť od tebe všechno pochází.

Málem jsme však odběhli příliš daleko od tématu, když jsme se snažili ukázat, že i ty, kdo neznají Krista, přirozený zákon v přijatých dobrech těla i duše dostatečně napomíná, jak mají milovat Boha pro něho samého. Abychom to však krátce zopakovali: který nevěřící by mohl nevědět, že v tomto smrtelném životě dostává nezbytné věci pro své tělo, z nichž může žít, vidět a dýchat, právě jen od toho, „kdo dává pokrm veškerému tvorstvu“ (Ž 136,25), „kdo nechává své slunce svítit na dobré i zlé a déšť sesílá spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Který bezbožný by si mohl myslet, že původcem lidské důstojnosti, která se skví v duši, je někdo jiný než ten, kdo v Genezi praví: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem a podobenstvím“ (Gn 1,26)? Kdo by se mohl domnívat, že je jiný dárce vědění než opět ten, „jenž učí člověka, co by měl vědět“ (Ž 94,10)? A kdo by mohl mít za to, že dar ctnosti a síly dostal – anebo doufat, že ho dostane – odjinud než z rukou Pána všech sil a ctností? Bůh si tedy pro sebe samého zaslouží být milován, a to i od nevěřícího, který sice nezná Krista, zná však sám sebe. Proto ani nevěřící nemá výmluvu, když nemiluje „Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Vždyť vrozená spravedlnost, o které rozum dobře ví, volá v jeho srdci, že je celou svou lásku dlužen tomu, jemuž, jak dobře ví, za vše vděčí. Je ovšem obtížné, ba nemožné, to, co jsme jednou od Boha dostali, vlastními silami svobodné vůle obrátit k vůli Boží a netíhnout opět k vůli své, nepřivlastňovat si to jako svoje. Jak je psáno: „Všichni si hledí jen svého“ (Fp 2,21) a jinde: „Smysly i myšlenky člověka tíhnou ke zlu“ (Gn 8,21 Vg).

3. KAPITOLA

Věřící naopak poznali, jak nezbytně potřebují Ježíše, a to právě ukřižovaného. Když v něm obdivují a objímají lásku převyšující všecko vědění, neváhají dát aspoň to nepatrné málo, čím sami jsou, za takovou lásku a vznešenost. Zajisté snáze miluje, kdo ví, že se mu dostalo ještě větší lásky; ale kdo méně dostal, méně miluje. Židy ani pohany nepobízí takový osten lásky jako církev, která říká: Jsem zraněna láskou“ (Pís 2,8) a jinde: „Osvěžte mě květy a posilněte mě jablky, neboť jsem nemocná láskou“ (Pís 2,5). Hledí na krále Šalomouna s korunou, kterou ho korunovala jeho matka; hledí na Jednorozeného Otcova, jak nese svůj kříž; hledí na vznešeného Pána, zbitého a poplivaného; hledí na původce života a slávy přibitého hřeby, probodeného kopím, zahrnutého urážkami, jak nakonec pokládá život za své přátele. Na to vše hledí a její vlastní duši proniká meč lásky, takže říká: „Osvěžte mě květy a posilněte mě jablky, neboť jsem nemocná láskou.“

To jsou ta granátová jablka, která nevěsta v zahradě svého milého češe ze stromu života. Mají chuť nebeského chleba a barvu krve Kristovy. Nevěsta vidí smrt smrtí přemoženou a původce smrti, jak je poražen. Vidí zajatce vedené v okovech z podsvětí na zem a ze země do výšin, „aby se v Ježíšově jménu sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Fp 2,10). Spatří zemi, která pod pradávnou kletbou vydávala jen trní a bodláčí, jak rozkvetla obnovenou milostí nového požehnání. Přitom si vzpomíná na verš: „znovu rozkvetlo mé tělo, ze své vůle se mu vyznám“ (Ž 27,8) a touží po jablkách utrpení, která načesala ze stromu kříže, i po květech vzkříšení, jimiž by se zvlášť navoněla, aby k sobě častěji přivábila svého ženicha.

A konečně nevěsta praví: „Hle, jak jsi krásný, milý můj, jak líbezný, naše lůžko samý květ“ (Pís 1,15). Ukazuje na lůžko a dává tak najevo, po čem touží. A mluví-li o květech na lůžku, naznačuje, zač se jí dostane toho, po čem toužila: ne za její zásluhy, ale pro květy pole, jemuž požehnal Bůh. Kristus se raduje z květů, vždyť chtěl být počat i vychován v Nazarete. Nebeský ženich se těší z takových vůní a často a rád přichází do komnaty srdce, které je plné ovoce a zasypané květy. Vždyť kde vidí, že se horlivě rozjímá o milosti jeho utrpení či o slávě jeho vzkříšení, tam jistě přečasto a rád prodlévá. Ovocem rozuměj vzpomínku na jeho utrpení: ovoce jakoby minulého roku znamená totiž plody všech minulých věků, nad nimiž panoval hřích a smrt a jejichž ovoce se ukáže v plnosti času. A nové květy příštího času, jenž rozkvétá pod vládou milosti v nové léto, chápej jako znamení jeho zmrtvýchvstání. Budoucí vzkříšení na konci věků, v němž vše povstane ze smrti, dá těmto květům dozrát v plody trvající bez konce. „Hle, zima pominula, praví ženich, lijavce přešly a jsou pryč. V naší zemi se objevují květy“ (Pís 2,11). Tím říká, že s ním přišlo léto – vždyť on z mrazu smrti povstal jakoby k jaru nového života: „Hle, všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Jeho tělo, zaseté ve smrti, znovu rozkvetlo ve vzkříšení. A tou vůní se na lukách našeho údolí zazelená, co uschlo, zahřeje, co ztuhlo, ožije, co zemřelo.

Z těchto nových květů a plodů a z krásy pole přelíbezně vonícího se v Synu, který vše obnovuje, raduje i sám Otec, a proto říká: „Hle, vůně mého Syna jako vůně plného pole, jemuž požehnal Pán“ (Gn 27,27). Vpravdě plného, z jehož plnosti jsme všichni dostali. Nevěsta tam ještě bezstarostněji trhá květy, kdy chce, a češe ovoce, jímž by posypala nejtajnější komnatu svého svědomí a líbezně navoněla lůžko svého srdce pro vstupujícího ženicha. Chceme-li totiž, aby byl Kristus často naším hostem, musí být naše srdce chráněna věrným svědectvím – jak o milosrdenství umírajícího, tak o moci zmrtvýchvstalého Pána. Jak pravil David: „Toto dvojí slyšel jsem, že Bohu patří moc a tvé je, Pane, milosrdenství“ (Ž 62,12). Obě tato svědectví jsou jistě věrohodná, vždyť Kristus opravdu zemřel za naše provinění a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění, vstoupil do nebes, aby nás chránil, poslal Ducha k naší útěše a jednou znovu přijde, abychom došli svého završení. Ve smrti zajisté prokázal milosrdenství a ve vzkříšení moc, ve všem ostatním pak obojí.

To jsou ta jablka a to jsou ty květy, jimiž si zatím nevěsta přeje být osvěžena a posilněna, protože, myslím, cítí, že síla její lásky se může jakoby zmírnit a ochladnout, nebude-li ji těmito prostředky ustavičně živit, dokud jednou nevstoupí do ložnice a nespočine v náručí, po němž tak dávno touží, a neřekne: „Jeho levice je pod mojí hlavou, jeho pravice mě objala“ (Pís 2,6). Tehdy pocítí a zakusí, že všechna svědectví lásky, kterých se jí dostalo při prvním příchodu Páně jakoby z levice milého, jsou cosi nepatrného, co teď musí zůstat vespod, zastíněno záplavou sladkosti, která je v objetí jeho pravice. Pocítí, co kdysi slyšela: „Je to Duch, kdo dává život, tělo samo nic neznamená“ (J 6,63). Okusí, co četla: „Můj Duch je sladší než med, mé dědictví nad šťávu z plástů.“ To, co následuje, „vzpomínka na mne v pokolení věků“ (Sir 24,27), je psáno proto, že dokud uvidíme trvat nynější věk, v němž jedno pokolení přichází a jiné odchází, budou se vyvolení posilovat vzpomínkou na to, co jim ještě v přítomnosti není plně dopřáno. Proto je psáno: „Budou vzpomínat na záplavu tvé sladkosti“, totiž ti, o nichž bylo výše řečeno: „Pokolení za pokolením budou chválit tvé skutky“ (Ž 145,4.7). Vzpomínka je tedy v pokolení věků, přítomnost v království nebeském: tou přítomností jsou již oslavení vyvolení v nebi, vzpomínkou se zatím těší pokolení putující po zemi.

4. KAPITOLA

Ještě však záleží na tom, jaké pokolení může čerpat útěchu ze vzpomínky na Boha. Ne totiž pokolení zkažené a vzdorovité, jemuž je řečeno: „Běda vám, boháči, vám se již potěšení dostalo“ (Lk 6,24), nýbrž pokolení, které může po pravdě říci: „Má duše se utěšit nedá.“ Jemu zajisté také věříme, když dodává: „Rozpomněl jsem se na Boha a rozveselil jsem se“ (Ž 77,3n). Ten, kdo nemá zalíbení v přítomnosti, si totiž právem připomíná budoucnost, a kdo pohrdá útěchou pomíjivých věcí, byť jich měl jakoukoli hojnost, právem se raduje z myšlenky na věčnost. To je pokolení těch, kdo hledají Pána, kdo si nehledí jen svého, ale hledají tvář Boha Jákobova. Těm, kdo hledají Boží přítomnost a kdo po ní touží, je sladká tato vzpomínka ne že by je nasytila, nýbrž naopak že probouzí jejich hlad. Tak sám tento chléb o sobě svědčí: „Kdo mě jí, bude ještě více lačnět“ (Sír 24,21). A kdo z něho pojedl: „Nasytím se, až se zjeví tvá sláva“ (Ž 17,15). Proto jsou již nyní blahoslaveni, kdo lačněji a žízní po spravedlnosti, neboť právě oni, nikdo jiný, budou nasycení (Mt 5,6).

Běda ti, pokolení zkažené a zvrácené! Běda ti, lide hloupý a pošetilý, který si vzpomínku ošklivíš a jeho přítomnosti se děsíš! Ostatně právem: nechceš ani být nyní vysvobozen z léčky ptáčníků – vždyť kdo chtějí zbohatnout v tomto věku, padnou ďáblu do léčky – a nebude ti ani jednou pomoci před tvrdým slovem. Jak tvrdé slovo a krutý výrok: „Jděte, zlořečení, do věčného ohně“ (Mt 25,41)! Daleko tvrdší a drsnější než to, jež nám denně opakuje církev jako připomínku utrpení Páně: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (J 6,54). To jest, kdo rozjímá o mé smrti a po mém příkladu umrtvuje pozemské údy, má věčný život. To jest, kdo s ním trpí, bude s ním také kralovat. A přece i dnes mnozí před tímto hlasem uskakují a odcházejí, odpovídajíce ne slovy, ale skutky: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60). Právě tak pokolení, které nenapřímilo své srdce a jehož duch není spřátelen s Bohem, nýbrž doufá v nejistý majetek: zdráhá se poslouchat slovo o kříži a připomínka utrpení Páně je mu na obtíž. Až se však ocitne v přítomnosti Páně, jak snese tíži toho slova: „Jděte, zlořečení, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům“? Na koho dopadne tento balvan, toho zajisté rozdrtí. Ale pokolení těch, kdo mají přímé srdce, dojde požehnání, totiž všichni lidé doby přítomné, minulé i budoucí, kteří spolu s apoštolem usilují líbit se Bohu. Ti nakonec uslyší: „Pojďte, požehnaní mého Otce...“ (Mt 25,34). Tehdy to pokolení, které nenapřímilo své srdce, pozdě pozná, jak ve srovnání s touto bolestí bylo jho Kristovo sladké a břímě lehké – ač je pokládalo za těžké a krušné a pyšně mu vytrhlo vzpurnou šíji. Nemůžete se, vy ubozí otroci majetku, zároveň chlubit křížem našeho Pána Ježíše Krista i spoléhat na bohatství peněz, honit se za zlatem i okusit, jak sladký je Pán! A tak tedy, není-li vám nyní sladká jeho připomínka, bude vám jednou zajisté velmi hořká jeho přítomnost.

Věřící duše ovšem dychtí a touží po jeho přítomnosti a sladce spočívá ve vzpomínce na něj; a dokud není s to hledět s odhalenou tváří na Boží slávu, chlubí se hanbou kříže. Takto tedy nevěsta a holubice Kristova zatím odpočívá a spí „mezi dvojím údělem“, neboť si již nyní pro vzpomínku na záplavu tvé sladkosti, Pane Ježíši, vyhlédla „postříbřená křídla“, to jest lesk nevinnosti a studu. Nad to však doufá, že ji naplní radost z tvé tváře, kdy se jí i „peří na zádech jednou zaskví zlatem“ (srv. Ž 68,14), až bude s radostí uvedena do jasu tvé svatyně a ještě plněji ji ozáří blesky tvé moudrosti. Právem se tedy již nyní chlubí a říká: „Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě obejme.“ Do jeho levice přitom vkládá připomínku jeho lásky, nad niž větší není, lásky, která se vydala za své přátele; do pravice pak blažené vidění, které Pán svým přátelům slíbil, a radost z přítomnosti jeho majestátu. To zbožšťující vidění Boha, ta nevýslovná radost z božské přítomnosti se právem přičítá pravici, o níž se také s radostí zpívá: „Ve tvé pravici je neskonalé blaho“ (Ž 16,10). A do levice se zase právem vkládá ta podivuhodná láska, kterou jsme připomněli a máme připomínat stále, poněvadž na ní nevěsta leží a spočívá, dokud nepomine nepravost.

Právem je tedy ženichova levice pod hlavou nevěsty, neboť o ni nevěsta skloněna opírá hlavu, to jest záměry své mysli, aby se nestočily a neobrátily k žádostem těla a světa. Vždyť „porušené tělo zatěžuje duši a pozemský pobyt je břemenem pro mysl, která mnoho přemýšlí“ (Mdr 9,15). Co jiného se totiž děje, když rozjímáme o tak velkém a nezaslouženém slitování, tak milostivé a tolikrát osvědčené lásce, o tak nečekané poctě, tak nepřemožitelné mírnosti a tak ohromné sladkosti? Co jiného působí pilné rozjímání o těch všech darech, než že se duch rozjímajícího zcela osvobodí od špatné lásky, podivuhodně zaujat a upoután tím, o čem rozjímá, a to mu dá pohrdnout vším, co by si mohl přát, jen kdyby těmito dary pohrdl.

Není tedy divu, že nevěsta navoněná těmito mastmi běží rychleji, miluje horoucněji, a zdá se jí, že lásku, kterou dostala, sama jen pramálo oplácí, byť je láskou celá proniknuta. A má pravdu. Vždyť co to je, když takovou a tak velkou lásku nepatrný prášek oplácí tím, že se celý vydá, aby ji opětoval? Ona vznešenost jej přece v lásce předchází, neboť se před jeho očima celá obrací k dílu jeho spásy. „Bůh totiž tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (J 3,16) – to je jistě psáno o Otci. A dále: „Vydal sám sebe na smrt“ (Iz 53,12) – to se jistě říká o Synu. A o Duchu svatém se praví: „Duch utěšitel, kterého pošle Otec v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (J 14,26). Bůh tedy miluje a miluje ze sebe celého, neboť miluje celá Trojice, lze-li ovšem říkat „celý“ o nekonečném a nepochopitelném, rozhodně nedělitelném a jednoduchém.

5. KAPITOLA

Věřím, že kdo to nahlíží, také poznává, proč je Bůh hoden lásky, to jest čím si lásku zasloužil. Kdežto nevěřící, který nemá Syna, nemá ani Otce, ani Ducha svatého. Vždyť „kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal“ (J 5,23), a ovšem ani svatého Ducha, jehož poslal Syn. A není divu, když méně miluje, koho méně zná. A přece i on dobře ví, že sebe celého je dlužen tomu, o němž ví, že je jeho původcem. Což teprve já, který vyznávám svého Boha nejen jako štědrého dárce, velkorysého udržovatele, laskavého těšitele a starostlivého správce svého života, ale navíc jako hojného vykupitele, věčného uchovatele, dárce bohatství a slávy? Vždyť je psáno: „Hojné je u něho vykoupení“ (Ž 130,7). A jinde: „Jednou provždy vešel do svatyně a tak nám získal věčné vykoupení“ (Žd 9,12). A o jeho jednání: „Neopouští své svaté, budou zachováni navěky“ (Z 37,28). O jeho štědrosti: „Dobrá míra, natlačená, setřesená, vrchovatá vám bude dána do klína“ (Lk 6,38). A opět: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1K 2,9). O oslavení: „Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, který promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy“ (Fp 3,20). A jinde: „Utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se na nás zjeví“ (Ř 8,18). A opět: „Toto krátké ale lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému“ (2K 4,17).

Čím se odvděčím Hospodinu za toto vše? Onoho člověka rozum i přirozená spravedlnost nutí, aby se celý dal tomu, od koho sebe celého má, a připomínají, že mu dluží lásku celého sebe. Mně však víra říká, že ten, který je podle mého nahlédnutí tolikrát cennější než já sám, si také o to spíš lásku zaslouží, neboť mi nedal jen mne, ale i sám sebe. Tehdy ještě nenastal čas víry, ještě se neukázal Bůh v těle, nezemřel na kříži, nevyšel z hrobu, nevystoupil k Otci; ještě zkrátka neprokázal mezi námi tu velikou lásku, o níž jsme již mnoho řekli, a přece již tehdy bylo člověku přikázáno „milovat Pána, svého Boha, z celého srdce, z celé duše a ze vší síly“ (Dt 6,5), to jest vším, co je, co ví a co může. Bůh tedy není nespravedlivý, když si žádá vděčnost za své dílo a za své dary. Jak by totiž dílo nemilovalo svého tvůrce, je-li toho schopno? A proč by ho nemilovalo tak, jak jen je schopno, když je schopno právě jen z jeho daru? V tom, že bylo stvořeno z ničeho, zdarma, z milosti a v takové důstojnosti, se zjevně ukazuje, jak velkou lásku dluží, i jak spravedlivé je ji požadovat. Ale jaké tu přibylo dobrodiní, když Bůh lidi i zvířata ještě spasil, jak se tu rozhojnilo jeho milosrdenství? Spasil nás a zachránil, ač jsme předtím ze své slávy udělali podobu telete, které žere seno, když jsme se hříchem začali „podobat nerozumným zvířatům“ (Ž 49,13.21). Dlužím-li se celý už za své stvoření, co mohu ještě přidat za své obnovení – a to obnovení právě takové? Neboť obnovení nebylo tak snadné jako stvoření. Nejen o mně, ale o všem stvořeném je totiž psáno: „Řekl, a bylo to stvořeno“ (Ž 148,5). Ale ten, kdo mě takto jediným slovem stvořil, musel v díle mého obnovení mnohé říci, podivuhodné učinit a těžké snášet; a nejen těžké, ale ponižující. „Čím se tedy odvděčím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12) Ve svém prvním díle mi dal mne, ve druhém sám sebe; a když mi dal sebe, vrátil mi také mne. Darován a vrácen sám sobě dlužím sám za sebe, a dlužím dvakrát. Čím se Bohu za sebe odvděčím? I kdybych mohl sám sebe položit na váhu tisíckrát, co jsem vůči Bohu?

6. KAPITOLA

Zde tedy předně vidíš, jakým způsobem, dokonce bez jakékoli míry a způsobu, si Bůh zasloužil, abychom ho milovali. Vždyť – abych to krátce zopakoval – on si první zamiloval nás, tak vznešený a tolik, tak ubohé a zdarma. Připomínám, co jsem řekl zpočátku: že způsob, jak milovat Boha, je milovat bez jakékoli míry a způsobu. Neboť jak by mohla naše láska mít nějaký konec, míru a způsob, když láska, která míří k Bohu, míří k nezměrnému a k nekonečnému – vždyť Bůh je nekonečný a nezměrný? A když teď tuto lásku neprokazujeme už bez závazku, nýbrž splácíme tím svůj dluh? Sama nezměrnost miluje, věčnost miluje, miluje láska, přesahující každé vědění. Miluje Bůh, jehož vznešenost nemá konce, jehož moudrosti není počtu, jehož pokoj přesahuje každé chápání – a my bychom měli oplácet s nějakým omezením? „Kéž tě miluji vroucně, Hospodine, má sílo, oporo má a útočiště, osvoboditeli můj“ (Ž 18,2), mé všechno, co jen může být vytoužené a lásky hodné. Bože můj, pomoci má, kéž tě miluji za tvůj dar, ač jen svým způsobem, jak mohu -jistě méně, než je spravedlivé, ne však méně, než mohu. Ač nemohu tolik, kolik dlužím, přece nemohu více, než mohu. Budu moci víc, ráčíš-li mi více dát, nikdy však tolik, kolik jsi hoden. „Tvé oči viděly mou neúplnost, a přece jsou ve tvé knize zapsáni všichni“ (Ž 139,16), kteří činí, co mohou, ač nemohou, co dluží.

Myslím, že je už dostatečně zřejmé, jakým způsobem se sluší milovat Boha, i pro kterou jeho zásluhu. Říkám „pro kterou“ zásluhu, neboť kdo by mohl zahlédnout, jak je veliká? Kdo by to mohl říci? Kdo pochopit?

 

 

 Causa diligendi Deum, Deus est; modus, sine modo diligere. Lat. modus znamená jak způsob, určení, tak i míru, omezení (odtud např. moderatio).

 

 

Zpět