O Karlově vnitřní proměně

Podíl Karla IV. na historických událostech je rozprostřen do řady desetiletí. Během tak dlouhé doby není mnohdy charakter lidské osobnosti neměnný. Nahlížení světa, způsob chování a reakce na vnější podněty se v průběhu dlouhého lidského života někdy mění a to pod vlivem osobních zkušeností a zážitků. Bez vlivu tu nejsou často ani prodělané nemoci či jiné osobní obtíže nebo katastrofy a také narůstající věk. Tak tomu bylo i v případě Karla IV. Ve svém mládí se účastnil rytířských her a turnajů, prožil leckteré dobrodružství, oblékal se módním způsobem a nevyhýbal se zábavám. Papež Klement VI. dokonce neváhal svého někdejšího obdivovatele napomenout.

O Karlově vnitřní proměně vydává svědectví i jeho vlastní životopis, jmenovitě pak popsání snu, který měl v italském Terenzu. V tomto vidění spatřoval napomenutí shůry a pokyn k nastoupení jiné cesty života. Ostatně tento Karlův zážitek silně připomíná událost, která potkala Karlova staršího rádce a důvěrníka Arnošta z Pardubic, totiž zázrak, jehož zázrak ve farním kostele v Kladsku, kde se k mladému Arnoštovi zády obrátila socha Matky Boží. Mezi mladým Karlem, jenž opustil Francii a vrhnul se do italského dobrodružství započatého Janem Lucemburským a úctyhodným shrbeným a dnou zužovaným císařem v závěru života, byl samozřejmě nesmírný rozdíl. Ale i u vědomí řečeného lze nalézt rysy a sklony, které osobnost Karla IV. trvale charakterizují, a lze je sledovat po celou dlouhou dobu Karlova života, nebo alespoň po jeho podstatnou část.

Nemusí být pochyby, že Karel měl od svého mládí vědomí o tom, že patří mezi vyvolené. Jako princ byl vychováván na francouzském královském dvoře, kde patřil do okruhu vladařské rodiny. Snad v žádném jiném evropském království nebyla představa posvátné moci panovníka tak přítomná, jako právě ve Francii. Král těšící se přízni Boží, vládnoucí z Boží milosti a legitimovaný k tomu pomazáním posvátným olejem a korunovací, byl vysoko povýšen nad jiné smrtelníky. Takové postavení monarchie Karel od svého mládí dobře znal a toto poučení si nesl celým svým životem. K zaujetí výjimečného postavení byl povolán i svým rodem, tím, že jeho děd Jindřich dosáhl císařského důstojenství, nejvyšší světské hodnosti západokřesťanského světa. Takto Karla legitimovala i hodnost jeho otce jako krále českého a také dlouhá linie knížecích a královských předků po matce, v níž byli i dva světci – svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila. Povolání k vládě v Říši i v českém království vyvěrající z rodové posloupnosti, našlo monumentální vyjádření ve vyobrazení předků na Pražském hradě i na Karlštejně (tzv. Lucemburský rodokmen) i v okázalém pěstování kultu sv. Václava a dílem i sv. Ludmily (mimo jiné schodišťové cykly hradu Karlštejna).

Některé příhody z Karlova života, onen sen v Terenzu, takřka zázračné vyváznutí z hrozivých situací, úmrtí nebezpečných soupeřů a nepřátel v pravou chvíli (např. císaře Ludvíka Bavora, protikrále Günthera ze Schwarzburgu ad.), četné osudové „náhody“ i uzdravení z těžkých úrazů, otrav a onemocnění, to všechno v něm muselo posilovat pocit, že je vyvoleným těšícím se přízni Boží, že právě on je Bohem povolán k pozemské vlády a ke konání výjimečných skutků. Potvrzením mu byla i císařská korunovace v Římě, jejíž akt byl dovršil Karlova postavení na vrcholu světské pyramidy. V tom okamžiku se stal legitimním nástupcem vládců světa, římských císařů z doby antiky, ať už to byl Augustus, v jehož době se narodil Ježíš, či Konstantin, jenž měl tak veliké zásluhy o křesťanství. Ale neméně se Karel IV. cítil i nástupcem a pokračovatelem Karla Velikého, jehož jméno nesl a jehož kult na rozličných místech podporoval. Vysoké vědomí Karlovo o vlastním postavení v tomto světě vydávají mimo jiné slova v zakládací listině karlštejnské kapituly ze dne 27. března 1357: „ ... uznávajíce, že jsme Nejvyššímu zavázáni většími díky než ostatní tím spíše, čím více nás do neporovnatelně větší výše než všechny, kdo vládnou na okrsku zemském, vynesla jeho velebná pravice svou pouhou laskavostí, když nás povýšila na vrchol světské samovlády...“.

Výrazným rysem oné vyvolenosti bylo Karlovo nadání. Díky své vychově i schopnostem ovládal několik jazyků a dovedl je používat. O duchovních sklonech Karlových podává svědectví mimo jiné pasáž v Karlově vlastním životopisu, v níž vypráví o svém setkání s Pierrem de Rossières, opatem z Fécamp, jehož kázání na Karla hluboce zapůsobilo. Od Karla samotného víme, že ho opat z Fécamp, budoucí papež Klement VI. zahrnoval otcovskou láskou a přízní a poučoval ho z Písma. Karel nepochybně dobře znal texty Svatého písma, na bibli se mimo jiné na řadě míst odvolává ve vlastním životopise. Tady i ve spisu Morality se opírá i o autoritu sv. Augustina, v Karlově díle zaznívá poučení dílem sv. Tomáše Akvinského ad.

Během svého života se Karel setkal s mnoha velkými duchy své doby – za jiné tu lze vzpomenout jeho styky s Francescem Petrarcou. Karel ho jmenoval dvorním falckrabětem. Petrarca toto jmenování na začátku roku 1357 odmítnul, ale listem datovaným v Sulzbachu mu v císařové jménu udělil Jan ze Středy tuto poctu podruhé. V roce 1361 Petrarca nevyhověl císařově pozvání k přesídlení do Prahy. Dopisy si Petrarca vyměňoval s Karlovým kancléřem Janem ze Středy a s Arnoštem z Pardubic. Neobyčejně zdělání měla řada Karlových rádců – za jiné tu lze znovu vzpomenout prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, či Jana ze Středy. V Karlově okolí a doprovodu se neustále pohybovala řada duchovních jak ze zemí České koruny, tak i z Říše. Jinými slovy řečeno: duchovní rozměr Karlova dvora vytvářela řada neobyčejně vzdělaných osobností. Duchovní založení Karlovy osobnosti vzpomenul v promluvě nad Karlovou rakví v pražské katedrále i pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi.